——————————————————————

Maďarská kachna

(příběh z kulinárních vrcholů)

——————————————————————

Před lety. Před mnoha lety. Jela k nám rodinná návštěva – příbuzní z Moravy. Velká rodinná návštěva. Velká  slavnost, velké pohoštění. Úcta a svátečnost na obou stranách.

Připravila jsem Maďarskou kachnu. Rodinný recept. To jsem dělala vždycky, když jsme někoho slavnostně hostili; návštěvy mezinárodní i vnitrostátní, návštěvy z vyšších kruhů i návštěvy dočista bez kruhů – moje tréma byla vždycky stejná – totiž velká; bude jim to chutnat? Proboha, nezkazím nic?

Ale všichni si vždycky moc pochvalovali. Zejména Maďarskou kachnu. Nezklamala nikdy. Proto jsem ji servírovala jako zaručený triumf. Recept na Maďarskou kachnu bylo rodinné stříbro.

Jenom to bylo hrozně pracné – chápete – čas o mnoho delší než běžná pečená kachna. A zelí jsem dělala. Taky speciální rodinný recept. Taky nikdy nezklamal a lidi slastně přivírali oči.

Což to zelí – to je natošup, ale ta Maďarská kachna – prostě nebyl čas na tu přílohu – na ty bramborové knedlíky. To je další rodinné stříbro, tyhlety knedlíky. Jsou malé a jemné, víte?…

Ale prostě tentokrát na ně nevybyl čas. Dala jsem kupované. Však ony se v těch orgiích Maďarské kachny ztratí. Maďarská kachna přebije všechno.

Nepřebila. Knedlíky nepřebila.

Ano – příbory nadšeně cinkaly, všichni se jako obvykle olizovali až za ušima, plni dojmů, připíjeli si, vyptávali se na recept, přidávali si tu speciální nádivku, vylizovali pekáč… A dělali poklony mému kuchařskému umění. Oddechla jsem si. Tréma klesala. Mám to za sebou.

Neměla jsem.

„Ale to je opravdu skvělé, ta nádivka… – Co že do toho dáváš?“ ozývalo se. „A to zelí… Jak to děláš?“ – Kývala jsem, švitořila, usmívala se a děkovala za pochvaly. Přece jenom – člověk je rád, když dobře vaří.

A mezi všemi těmi hlasy se jeden ostýchavý mladík (přiženěný – ne moje krev!) taky přidal se svou troškou do mlýna: Sebral odvahu, postavil se, vroucně se na mě podíval a pak k celému plénu rezolutně prohlásil:

„Mně nejvíc chutnaly ty knedlíky,“ řekl. Přesvědčeně si přikývnul a triumfálně bouchnul do stolu. Všichni ztichli. Zpytovali svědomí. Ano – málem by zapomněli.

„Byly… Jak bych to tak řekl… Takové jemné… To se ani nedá popsat… Prostě nepopsatelné…“, pokračoval mladík. Ostatní přikyvovali. Ano – málem by zapomněli na knedlíky.

Usmála jsem se a poděkovala. Nenapadlo mě, co dál říct. Můj stav v té chvíli byl… Takový jako… Jako ty knedlíky. Prostě nepopsatelný.