Kartotéka podrobná

——————————

Predátor z řádu Pozorovatelů.

Specifické rysy druhu:

Zobák obvykle výrazný, dlouhý, pevný, ostrý.

Výraz obvykle kamenný, často poněkud ublížený.

Postoj často nahrbený.

Kartotéka podrobná (sameček – Kartoték podrobný – je poněkud větší a podrobnější než samička.) je  brodivý pták našich venkovských i městských aglomerací.

Kartotéčiny i Kartotékovy vnitřní pořadače bývají bohaté, plné přehledných, dokonale srovnaných nažloutlých lístečků se starými, ovšem důležitými záznamy.

Co je velmi zajímavé – Kartotéky ani Kartotéci ke svému brodění nepotřebují vodu; dokáží se brodit čímkoliv. Dokáží se brodit dokonce i tam, kde nic není. A dokáží se brodit, i když jen tak stojí. Je nádherné  pozorovat tento přírodní úkaz zejména ve volné krajině:

Podobně jako volavka na jezeře či čáp v mokřadle dokáží dlouhou dobu stát strnule jako sochy ve svém nahrbeném postoji na jedné či na dvou svých nohách a klamat tělem, vypadajíce, že nedělají nic, ovšem celou tu dobu pozorují pozorně až upřeně kousek reality poblíž, aby k ní náhle vymrštili svůj dlouhý krk a svým silným zobákem si z ní vytrhli výživný kousek – žábu či rybu – tak i Kartotéka podrobná velmi podrobně, soustředěně pozoruje kousek své reality, aby z ní posléze bleskurychle vytrhla svůj výživný kousek a přiložila si ho ke svým starším záznamům. Vypadá to, že jen tak stojí, pozoruje, čechrá si peří, myslí si své. Své však posléze ukládá hluboko mezi své kartotéční lístky. Později jako když to najde.

A najde všechno. Při jakékoli příležitosti pak rychlostí blesku vytáhne lísteček s patřičným záznamem o určitém dávném Jednání a bleskurychle ho danému Jednateli přistrčí, při čemž vydává výrazné, často až ječivé průvodní trylky.

Mezi badateli se kdysi rozproudila ostrá debata střídavě vyvracející a podporující hypotézu, že jde o trylky námluvní.

Odpůrci hypotézy námluvních trylků se opírali o opakovanou zkušenost všech Jednatelů, kterým byl kdy nějakou Kartotékou či Kartotékem přistrčen lísteček se záznamem jejich Jednání – totiž že tento obřad nikdy nebyl příjemný. „Námluvní obřady včetně námluvních trylků by ovšem aspoň poněkud příjemné být měly – jinak by život na Zemi dávno vyhynul…„, argumentovali odpůrci hypotézy námluvních trylků.

Zastánci hypotézy námluvních trylků však obhájili svůj názor jednoduše a  pravdivě. Upozornili totiž své kolegy, že Kartotéka či Kartoték těmito svými trylky svému Jednateli či své Jednatelce evidentně něco namlouvají. To Jednatelé i Jednatelky jednohlasně potvrdili, takže hypotéza námluvních trylků byla všeobecně přijata.

Příklady průvodních námluvních trylků:

„Co jsem říkal /říkala/: a je to tady! Zase je to tady!“  

„Nikdy jsi nic nedokázal/a a nikdy nic nedokážeš!“

„Když jsme o tom mluvili naposledy, říkal/a jsi…“   

 „To už jsi zapomněl/a,  jak jsi tenkrát…?“,

 „To je to samé jako když jsi mi tehdy…“,

„Já jsem to věděl/a, že to tak dopadne!“

„Ty si vůbec nedokážeš představit…“

„Ještě včera jsi říkal/říkala, že…“,

„Neříkej, že jsi to zapomněl/a!“

„Ty si to vážně nepamatuješ?“

„Vždycky jsi byl/a k ničemu!“

„Dobře si pamatuju, jak jsi…“

„Zase už to děláš…!“

„Všichni víme, že…“

„Ty dobře víš, že…“,

„Tys mi vždycky…“

„Tys mi nikdy…“

„Ty jsi nikdy…“

„Už zase?!“

a též srdceryvné „Vždyť jsi to slíbil!“.

————–

Když nejsou spokojeni s reakcí Jednatele na svůj záznam a průvodní trylek, použijí Kartotéka či Kartoték svůj silný zobák:

Opakovanými prudkými údery do jednoho přesně cíleného místa – podobně jako datel či strakapoud – dobývají hluboko schované červy. Ťukají, vrtají a sekají, až třísky lítají. Dokud červa nevypáčí ven. Vypáčeného červa pak  vítězně přiloží ke starému záznamu jako důkaz. Lísteček s novým záznamem pak opět pečlivě uloží a dál spokojeně pozorují – o další záznam jsou bohatší, větší.

Zde se naskýtá podobná otázka, jakou si položili i výzkumníci zajímající se o život datlů. Hlava datla se totiž pohybuje při klování do stromu obrovskou rychlostí  – instalované vysokorychlostní kamery potvrdily až šest metrů za vteřinu. Proč si tedy takový datel tak intenzivními údery nepoškodí mozek?

 Důvody byly zjištěny dva:

1. Jednak datel při svém klování neklove kolmo do kmene stromu, ale údajně „jakýmsi klouzavým pohybem směrem dolů“. Jako by o ten kmen vždycky jenom tak švenknul. I to potvrdily vysokorychlostní kamery.

Bohužel zatím žádní badatelé ani Jednatelé nenašli dost odvahy instalovat  poblíž místa výskytu Kartotéky či Kartotéka vysokorychlostní kameru.

Ani by to zřejmě nebylo účinné. Čas a místo propuknutí kartotéční aktivity jsou totiž podle hlášení Jednatelů zcela nevyzpytatelné, takže by ani nebylo možno takovou kameru včas instalovat a zapnout. A i kdyby se to podařilo – aktivní Kartotéka i Kartoték se údajně při své práci s kartotéčními lístky často nekontrolovaně pohybují po celém prostoru, náhle a nečekaně mění směr i rychlost pohybu apod.

Zkušení a silní Jednatelé, kterým bylo dopřáno opakovaně zažít na vlastní kůži celé námluvní jednání Kartoték a kteří  zároveň dokázali soustředit svou pozornost i na pozorování tělesných postojů oněch aktivních Kartoték či Kartotéků, naštěstí přišli se shodným postřehem, že jak Kartotéka, tak Kartoték při svém vrtání a sekání také zvláštním způsobem naklánějí hlavičky, jako by jen tak švenkovali.

Takže výzkumníci mají alespoň přibližné jasno: Takovýmto způsobem si Kartotéka instinktivně chrání svůj vlastní mozek ve stresové situaci.

2. A druhý způsob ochrany? – Bližším prozkoumáním uložení mozku datla v lebce bylo zjištěno, že:

Na rozdíl od většiny jiných živočichů je uložen jeho mozek v lebeční dutině velmi těsně a při nárazu se tedy nemůže pohnout.

Bohužel – zdá se, že zatím ještě nikdo blíže neprozkoumal těsnost uložení mozku v lebeční dutině Kartotéky či Kartotéka. Aspoň se nikdo takový ještě neozval.

Ale samy Kartotéky i Kartotékové  často hlásí, že je bolí hlava, „… jako by ji měli sevřenou ve svěráku„.

Možná si nemají na co stěžovat. Možná je to jenom jejich evoluční výhoda: ochrana Kartotéčního mozku před poraněním při náročné práci.

——————-

Kartotéční mláďata:

 Roztomilá Kartotéční mláďata zpočátku jen tak nesměle típají a batolí se kolem našich nohou neobratně ve svém prachovém peří, se zobáčky ještě příliš měkkými a s šanony téměř prázdnými.

Ale s rostoucí orientací v problematice a pak i s probíhajícím přepeřováním prachového peří za pevná brka se i jejich šanony začínají plnit, jak se malí Kartotéčkové a Kartotéčky postupně cvičí na roztomile neobratných výčitkách vůči svým rodičům (o tom, co všechno jim rodiče nedali a měli dát, dali a neměli dát, udělali a neměli udělat, neudělali a měli udělat).

A jak tak při tom praktickém dětském cvičení dochází i k růstu a zpevňování zpočátku útlých a nešikovných zobáčků, nově opeřená mláďata – samičky i samečkové – se postupně dokáží kolem sebe také pěkně otáčet. A v dospělém věku bývají už Kartotéčiny i Kartotékovy pořadače bohaté, plné přehledných, dokonale srovnaných nažloutlých lístečků se starými záznamy Jednání (partnerů, kolegů, příbuzných aj.). Se záznamy, které jsou Kartotéce či Kartotékovi kdykoli okamžitě k dispozici.

——————-

Kartotéky a odpouštění:

Křesťansky orientovaní badatelé se mockrát pokoušeli prozkoumat problematiku Kartotéčina či Kartotékova odpouštění starých křivd. Podle jejich dosavadních výsledků se zdá, že Kartotéky ani Kartotékové  odpouštět nedovedou. Starost o jejich lístečky jim v tom brání.

Také jejich kartotékové registratury nemají, zdá se,  nikde žádný  vývod, žádný odtokový ventil. Dodatečnému vyvrtání takového otvoru se Kartotéky i Kartotékové – ke zklamání křesťanských badatelů – zarputile brání.

Ovšem snaha ochránit vlastní registraturu  tady stojí proti vlastnímu zdraví Kartotéky podrobné – a ona se tak ocitá v doslova patové situaci.

Tato patová situace Kartotéky vzbuzuje v příslušnících ostatních druhů občas i soucit – ovšem dokud i jim nějaká Kartotéka či Kartoték nepřistrčí ze svého šanonu lísteček se záznamem o jejich Jednání. Pak (při poslechu Kartotéčních námluvních průvodních trylků) i nejlaskavější jedinci svůj soucit s těžkým osudem Kartotéka či Kartotéky opouštějí – jako zbytečnou zátěž při útěku.

_____________

Pozn.:

Warning!!! DANGEROUS!!! Warning!!! DANGEROUS!!!

Mnohem nenápadnější než Kartotéka podrobná, která je hlasitá, je Kartotéka tichá, zasněná, která je tichá. Nevydává námluvní trylky, které by ji mohly odhalit – a právě tím je pro okolí tak nebezpečná.

Jediným varovným znakem zde bývá podobně švenkující hlavička – ale málokdo si toho včas všimne; ani neví jak, a už se stane jejím, hluboce zavázaným Jednatelem.

Narozdíl od Kartotéky podrobné tato Kartotéka tichá, zasněná umí šetřit svojí energií; tedy nenamáhá se přesvědčit svého Jednatele žádnými trylky o tom, kde všude jednal, kde neměl, a kde nejednal, kde měl. Nic mu nenamlouvá. Nevysvětluje mu, že on může za všechno.

Kartotéka tichá, zasněná si prostě tiše, zasněně a bez námahy počká, až si na to její Jednatel přijde sám; až se sám zaváže. Ona se na něj přitom jen tiše, zasněně dívá. Smutně. Beznadějně. Občas tichý vzdech. Decentní škytnutí.

Jediná možná rada v nebezpečí kontaktu s Kartotékou tichou, zasněnou:

Hlídejte si hlavičku. Svoji i její.

Řešenci a Řešitelé

(spolupráce Řešence nepřítomného, neznalého

s Řešitelem nutkavým)

——————————————

Tedy nejobecnějšími příslušníky rodu Řešenců a Řešitelů jsou tichý, někdy trochu zmatený Řešenec nepřítomný, neznalý a rázný, všechno vědoucí Řešitel nutkavý.

Na jejich příkladě si můžeme vysvětlit podstatu úzké symbiózy, v níž tyto dva druhy žijí. Spojujícím prvkem této symbiózy je Problém. Příslušnost exempláře k Řešencům či k Řešitelům je dána jeho  aktivním či pasivním postojem k Problému:

Řešenec nepřítomný, neznalý přejímá (jako všichni Řešenci) pasivní roli v systému – a tedy sám neřeší, ale je (resp. jeho Problém) Řešitelem řešen.

Řešitel nutkavý se ujímá (jako všichni Řešitelé) aktivní role v systému – tj. přebírá na sebe všechnu namáhavou práci s řešením Řešencova Problému.

V praxi vypadá tato vzájemně se vyvažující spolupráce tak, že Řešenec nepřítomný, neznalý má nějaký – jedno jaký – Problém (je jeho pasivním, často zcela nevědomým nosičem).

Úkolu řešit Problém Řešence nepřítomného, neznalého se vzápětí (často bez Řešencova vědomí) dobrovolně a rád ujímá Řešitel Nutkavý, který se – a to je pro tento druh typické – vždy vyskytuje tam, kde je co řešit. Není Problém, aby kolem něj vzápětí nezačal kroužit nějaký Řešitel.

Jemné symbiotické vazby mezi Řešencem, Řešitelem a řešeným Problémem jsou z evolučního hlediska neskonale zajímavé:

Řešenec nepřítomný, neznalý nejenže sám ani nemusí vědět, že má Problém, ale nemusí vědět ani to, že tento jeho Problém, který má, je zrovna Řešitelem nutkavým řešen (odtud „Řešenec neznalý“). Nemusí tedy svému Řešiteli nutkavému posléze ani děkovat – Řešitel nutkavý tu práci dělá obětavě a rád, bez nároku na odměnu, z hloubi celého svého laskavého řešitelského srdce.

Často se Řešitel nutkavý dokonce snaží řešit (obvykle v malých skupinkách) Problém  Řešence nepřítomného, neznalého tajně, za Řešencovými  zády; tj. je pro něj výhodnější nejen Řešencova neznalost, že má problém a že tento je Řešitelem zrovna řešen, ale dokonce i Řešencova nepřítomnost (odtud „Řešenec nepřítomný, neznalý“).

Řešitel nutkavý řeší rád a pořád. Někteří radikální badatelé dokonce tvrdí, že:„Kdyby Problém nebyl, Řešitel nutkavý by si ho vymyslel.“ – To je ovšem nesmysl: proč by to takový Řešitel nutkavý dělal?! – Z lásky? – A ke komu?! Řešitel nutkavý si přece nebude problémy vymýšlet. Nemá to zapotřebí. Dokáže je najít všude. Stačí mu se rozhlédnout.

Řešitelé nutkaví se často pohybují, resp. nepohybují v jakýchsi shlucích vzájemně propojených do proměnlivých kolonií.

Kolonie Řešitelů nutkavých (zejména samiček) poznáte na svých cestách snadno:

ve svém hloučku na ulici velmi dlouho setrvávají téměř bez pohybu, jen s přídatnou gestikulací paží, cvrlikají spolu polohlasem a překážejí.

——————-

Pozn. I:

Pozor – neplést s Překážečem choulivým ani s Překážečem úporným, ani s Překážečem-Debilem!

Rozlišovací znaky jsou jasné:

Překážeči – narozdíl od výše zmíněných kolonií Řešitelů nutkavých – překážejí vždy individuálně. Překážeč choulivý se přitom choulí a omlouvá se, že překáží. Překážeč úporný překáží pořád a Překážeč-Debil překáží vám.

—————–

Pozn. II.:

Někdy se může přihodit, že příslušník skupiny Řešitelů nutkavých se stane sám na čas Řešencem – tj. sám má problém.

Dalo by se očekávat, že jeho letité zkušenosti Řešitele mu v takové chvíli mohou hodně prospět. Ale, jak bylo opakovaně zjištěno, neudělají to.

——————

Pozn. III.:

Ostatní Řešenci jsou si – narozdíl od Řešence nepřítomného, neznalého – často svých problémů jasně vědomi.

Toto Vědomí Problému, se kterým si Řešenec neví rady (nezapomeňme na pasivní úlohu Řešence ve výše zmíněné symbióze!), Řešence k Řešitelovi často samo přitahuje – jako králíček bývá neúprosně přitahován kobrou, ať už si o tom oba myslí cokoli.

Důvodem této přitažlivosti Řešitele pro Řešence se zdá být možnost to Řešiteli všechno vypovědět.

Zejména Řešenec zpěvavý na této možnosti velmi lpí a kvalita jeho produkce je úžasná. Jeho zpěv je tokavý, malebný, klenutý. Řešenec zpěvavý začíná svou píseň stále znova a dovádí své trylky k mistrovským výšinám. Z velikých hlasových výšek padá do hloubek, vzlyků a nářků, čím rozlítostní kdejakého Řešitele. Někdy také ve své písni paroduje ostatní ptáky – zejména ty, kteří podle jeho názoru stojí v cestě správnému řešení jeho problému.

Právě tato moc vlastních mistrovských trylků zřejmě Řešence zpěvavého nejvíc uspokojuje; je do nich stále více zabrán a rozvíjí je do velké dramatičnosti.

Tím se snadno rozezná od Řešitele – kterého uspokojují ne tak trylky, jako sám proces řešení.

To samozřejmě vypadá jako  konflikt zájmů – tedy patová situace mezi Řešitelem a Řešencem. Ovšem vynalézavost evoluční symbiózy Řešitelů a Řešenců je nekonečná: ač tak rozdílní, přece se ti dva nakonec shodnou; tím, že jeden druhého neposlouchají.

Řešitel si ovšem někdy stěžuje. „Proč zrovna já musím být každému za vrbu?“ ptá se.

Důvod je nasnadě: protože se domnívá, že musí. Vrba je v tom nevinně.

Dokáže udělat vědu ze všeho.

Tvořitel Světů. Z řádu Lezců (na mozek).

Drobný, ale pilně pracující obyvatel našich hájů.

Neúnavně a neohroženě, za cenu velkých obětí proniká do tajů nových skutečností, jakkoli nekomplikované by byly.

Žádný problém mu není natolik malý, aby z něj nakonec nedokázal udělat vědu. Každý den tisíce nových vědních oborů.

Typické atributy druhu:

Bílý plášť není nutností. Ani blok na poznámky a grafy (Vědec Zakladatel zakládá nové vědy tak rychle, že není čas jednotlivé výsledky zapisovat či dokonce kreslit do grafů). Ani  šílená kštice není nutností.

Naopak příznačná pro Vědce Zakladatele bývá nevyspalost (pracuje i v noci), důležitost (bez jeho pomoci by se nové nekomplikované skutečnosti nehnuly z místa), kruhy pod očima (mikroskopické pozorování všech drobných zákrutů takové skutečnosti), expresivnost gest (bere svou práci vážně). Nad problémy přesvědčivě pomlaskává a vrtí hlavou. Někdy i pláče. Tím budí autoritu, nebo alespoň pozornost ostatních. Ti ho pak touto sdruženou pozorností podpoří v jeho důležité práci; už na to není sám.

Lezci jsou na první pohled obvykle nenápadní – vypadají jako každý z nás. Jsou to ovšem nemilosrdní a vynalézaví predátoři našich vod a strání.

Pro Lezení jsou vybaveni malými drápky a háčky.

Při prvním kontaktu je taktně zatahují; někdy i vrní.

Ovšem jakmile se na svou oběť nenápadně přichytí, není před nimi úniku. Marné je hopsat, tleskat, setřásat je, drbat se, postřikovat se insekticidem, mazat se ochrannými krémy, poskakovat na jedné noze, bušit se do hlavy – před jejich Lezením nic nepomáhá; jsou to Lezci – Lezení mají v povaze.

Pozn.:

A to – což je zajímavé – aniž jsou si vlastního Lezení kamkoli vědomi. Jde o zcela nevědomý proces – Lezec neví, že to dělá, natož proč. Tady lze najít zásadní nepoměr:

Lezený (tj. Slézaný nějakým Lezoucím Lezcem) je si Lezení tohoto Lezoucího Lezce mnohem víc vědomý než sám Lezoucí, kterým je Lezený slézán!

Oproti tomu Lezoucí si svého Lezení vůbec vědom není! Vůbec nechápe, proč se jím Slézaný v jeho přítomnosti buší do hlavy apod.!

Ovšem – a tady je patrná okamžitá změna – jakmile je nějaký Lezoucí kamkoli při svém Lezení kamkoli napaden jiným Lezoucím kamkoli /tj. Lezoucí kamkoli se v té chvíli zároveň stává Lezeným/, okamžitě si toto Lezení cizího Lezoucího uvědomí; Lezení své kamkoli však nadále nevnímá!

- Je to srozumitelné?

Pro lepší orientaci v textu i v životě je zde výčet základních směrů Lezení Lezců:

Lezci  lezou Slézaným:

• Na mozek

• Do prdele

• Na nervy

Proč to dělají, jak už bylo řečeno, nevědí.

Slézaní naopak referují o pocitu, že jim z chronického působení Lezce praskne hlava, mají zničené nervy apod.O tom, jak se v takové situaci cítí jejich  prdel, vesměs nereferují. K objektivnímu zhodnocení poskytnutých údajů existuje tedy zatím jen málo dat.

Strategie obrany vůči Lezcům:

• Útěk:

Ne vždy pomáhá - Lezec je rychlejší; slézaný na útěku může také snadno padnout do spárů dalším číhajícím Lezcům.

• Nabídnutí jiné kořisti:

Ne vždy pomáhá – zdatný Lezec se dokáže obratně přichytit na řadě exemplářů najednou – věnuje se každému zvlášť a všem dohromady.

• Aktivace vlastních Lezeckých drápků a háčků:

Ne vždy pomáhá – ale v přírodě to může vytvářet malebné propletence Lezců, kteří lezou po sobě navzájem, háčky zaklesnuti jeden do druhého, někdy v celých trsech – podobně jako hmyzí kolonie deštných pralesů.

• Ignorace Lezce:

Bohužel. Lezec obvykle není blbý a Slézaného dobře vidí. Prohlíží si ho a plánuje další slézání, i když je Slézaný za bukem.

Příklady Lezců na mozek:

Domněnka Vlastní /viz/

Vědec Zakladatel /viz/

Příklady Lezců na nervy:

Banka /viz/

Řešenci a Řešitelé /viz/

Játotušil /viz/

Příklady Lezců do prdele:

Lezci do prdele se rozlišují do podřádů podle směru lezení:

•  Lezci lezoucí do prdele někoho konkrétního, tj. do prdele omezené svým konkrétním vlastníkem.

Příklady takových Lezců:

Krém /viz/

•  Lezci lezoucí do prdele neomezené – do prdele nekonečna.

Prdel nekonečna zřejmě žádného konkrétního vlastníka nemá; právě to je základem její nekonečnosti.

Že je neomezená, se badatelé domnívají také proto, že se tam vejde neobyčejně velký počet Lezců. Přitom každý  Lezec, který se octne v takové prdeli, se tam cítí strašlivě sám; takže se zdá, že přestože nás tam občas bývá tolik, stále je pro každého z nás k dispozici neuvěřitelně velký prostor.

Příklady takových Lezců:

Lezec překvapený, samodiagnostik:

Když zjistí, že je v prdeli (to zjišťuje právě metodou samodiagnostiky), netuší jak se tam dostal. Zmateně se rozhlíží a nípá si to.

V takové chvíli vůbec nevypadá jako predátor; neloví – jen si to nípá. Podle vydávání příslušných nípavých zvuků ho poznáme.

Teprve až s nípáním přestane, můžeme ho na jeho cestě z nekonečna prdele dále klasifikovat.

Usměvavý predátor z řádu Lezců.

Kréma poznáme podle toho, že se vtírá.

Způsob pohybu:

Krém těká. Není snadno poznat, kam má namířeno, protože cestou k cíli často mění směr.

Podle toho by se zdálo, že Krém neudrží pozornost. Ale udrží. Udrží ji velmi dobře. Jen jeho strategie jsou složitější než u jiných, nevazkých jedinců.

Ke své kořisti se Krém totiž dostává ne jediným přímým skokem jako běžní predátoři, ale jakýmisi vlnivými pohyby do stran – podobně jako slepýš (Krém ale vidí velmi dobře).

Často volí i jemně šroubovité či spirálovité pohyby kolem svého cíle; jakýsi jemný hladivý tanec, kterým jemně hladí vzduch kolem oběti – jako když jemně vtíráte krém na opalování do poněkud narudlých zad.

Podrobným chemickým rozborem Krému bylo však zjištěno, že Krém žádný ochranný faktor rozhodně neobsahuje.

Jeho jemné pohyby rozhodně nemají oběť jeho zájmu před čímkoliv ochránit. Spíš mají za úkol jeho oběť všeobecně uklidnit a snížit tak její ostražitost – tak, aby netušila, že je Krémovým cílem. To se může dařit jen u opravdu blbých obětí. Ale jsou takové.

Konzistence je Krém vazké, vlhké, někdy lepkavé. To by mohlo být pro případnou Krémovu oběť varovným znamením. Většinou ale není. Proto tento predátor v našich luzích a hájích stále dobře prosperuje.

Domněnka vlastní, tvořivá

—————————————-

—————————————

Domněnka vlastní, tvořivá

—————————————-

Z Řádu lezců, Rodu ťuhýkovitých, šedých (tzv. Opouzdřených – tichých, nenápadných, ale velmi mocných), ale i krásně zbarvených (tzv. Přikrášlených – načechraných, někdy až roztomilých, ale též velmi mocných).

Výskyt:

Velmi odolný obyvatel našich polí, luk a strání, ale i městských aglomerací.

Mág. Tvořitel světů.

Způsob obživy:

Domněnka vlastní, tvořivá si s neobyčejnou invencí staví dokonalá, vznosná, velmi přesvědčivá hnízda ve vzájemně provázaných trsech (jedno hnízdo druhé přidržuje lepkavými chvějivými vlákny souvislostí). V úkrytu těchto hnízd se Domněnka usadí a osobitě típá. Tím rozechvívá vlákna souvislostí. Velmi přesvědčivě.

Ostatní ptáci jejímu přesvědčivému zpěvu ne vždy rozumějí, což Domněnku mrzí.

Ovšem to je jejich štěstí. Protože Domněnka šedá, opouzdřená i Domněnka přikrášlená je nebezpečný  predátor – velmi nemilosrdný lovec ostatních ptáků:

Jakmile se v blízkosti Domněnky vyskytne nějaký poněkud oslabený pták, který se v náhlém zmatku nechá unést působivým chvěním jejích lepkavých vláken a zachvěje se s nimi, Domněnka ho krutě lapí za nožičku a on pak bezmocně visí v lepkavé pavučině souvislostí, neschopen úniku z Domněnčina dosahu.

Poté ho Domněnka  pomalu spotřebovává: leze mu na mozek (viz Řád Lezců). Olepeného vlastními vlákny si ho pak pomalu oďobává jako svou živou kořist – živý špajz.

Mezi ťuhýkovité není tedy Domněnka řazena náhodou. Tak jako známý ťuhýk šedý si staví krmítka z myší nabodnutých na ostny trnky, i Domněnka umí dobře hospodařit s ulovenou kořistí.

Ťuhýk šedý je podle přírodovědců nepřehlédnutelný pták. Když nabodává různé malé hlodavce na ostny keřů,  vypadá přitom jako maskovaný bandita. Přes oči má černou pásku – podobně jako Zorro Mstitel. Uloveným hlodavcům ovšem smysl tohoto maskování zřejmě uniknul – nebo ho prostě přehlédli.

Komu a za co se mstí Domněnka, se nepodařilo zjistit; i ti nejodvážnější badatelé při svém výzkumu zatím jen podléhají různým Domněnkám.

Co se pak maskování týče, Domněnka se maskuje věrohodností, jasností a zřejmostí. Často bývá nasnadě, ale co či kde to je, není přesně zjištěno.

Ověřením   se Domněnka stává Realitou – obvykle však jen pro toho, kdo má Dojem, že ji ověřil.

Pozn.:

Dojem s Domněnkami úzce spolupracuje. Panuje mezi nimi symbióza – zřejmě se vzájemně podporují v rozmnožování. Jsou si vzájemně jakýmsi živným roztokem. Okolo Domněnek se vyskytuje mnoho Dojmů, okolo Dojmů se množí Domněnky. Není vyloučeno, že  Dojmy mají něco společného se silnou lepkavostí výše zmíněných vláken souvislostí, které Domněnky kolem svých hnízd vytvářejí.

Přípletkovití

——————————–

Připlétají se. Do malérů. To je jejich hlavní znak. Kde je možnost maléru, objevují se v okolí Přípletkovití. Obejdujou, nakukují mezi větvičkami, jakoby mimochodem zobají v prachu okolo, a najednou jsou v tom, co, jak později říkají, nechtěli.

To je také charakteristickým znakem Přípletkovitých: to přesvědčení, které umějí velmi dobře vyvolat (ať už  jen v sobě, nebo /ti pěvecky nadanější/  i v okolí) – totiž že v tom, v čem pak jsou, jsou nevinně, zcela bez vlastního přičinění.

Nedejte se zmást – jakkoliv to může být těžké. I mezi odbornou veřejností stále ještě panují dohady o tom, zda je připlétání Přípletkovitých víceméně úmyslné (hypotéza On /ona/ to snad dělá naschvál…),  či zda je děláno nevědomě, v bezděčném nutkavém popudu (hypotéza Že by to byl/byla/ opravdu takový blbec /husa…/?).

V každém případě lze pozorovat zajímavý průvodní jev každého připletení – totiž bezelstný úžas připleteného exempláře nad nepříjemností důsledků připletení (pokleslá brada, pláč, šok, obviňování…).

Zástupci:

Přípletka volná (1), náhodná (2), neznalá (3)

Přípletek volných (1), náhodných (2), neznalých (3) je v přírodě plno. Všední ptáci našich sídlišť i venkovských lokalit. Potkáte je na každém kroku. Vyskytují se v zahradách, na polích, ve stráních i v městských aglomeracích. Čepýří se, natřásají, někdy se choulí. Jejich zpěvy jsou naříkavé, zlobné; někdy típají.

Typický pro ně je zacyklovaný způsob života, složený ze tří fází:

Přípletka volná (1), náhodná (2), neznalá (3) je zpočátku volná (fáze 1),

pak se do něčeho náhodně připlete (fáze 2)

a pak má potíže (fáze 3). Jimi velmi trpí. Důvod nezná.

Po určité době se z připletení vymotá – a tím jí končí jeden cyklus a automaticky začíná další:

Přípletka je opět volná (fáze 1). Pak se opět do něčeho náhodně připlete (fáze 2) a zase má potíže (fáze 3). Jimi opět velmi trpí. Nerozumí.

Tento trojfázový cyklus se jí v životě neustále opakuje – ona netuší proč. Vymlouvá se na osud.

Sameček tohoto druhu – Přípletek volný (1), náhodný (2), neznalý (3) – podléhá stejnému cyklu. Napřed je volný (fáze 1), pak se ovšem do něčeho náhodně připlete (fáze 2) a pak z toho má potíže (fáze 3). Často ho i zavřou – marně je přesvědčen, že důvod nezná.

I jemu se tento trojfázový cyklus neustále opakuje. Prostě má smůlu, jak sám říká; takový je jeho osud.

Podobná svým zpěvem, ale zdá se, že mnohem vzácnější ve výskytu je ovšem Přípletka volná (1), osudová (2), neznalá (3); s tou se setkáte v životě opravdu jen výjimečně – a je to silný zážitek. Osudový.

Přípletka volná (1), osudová (2), neznalá (3) je také zpočátku volná (fáze 1), pak se vám ovšem do něčeho osudově připlete (fáze 2) a pak máte potíže vy (fáze 3). Jimi trpíte. Osudově. Ona neví proč. To je rozdíl od běžných Přípletkovitých. Nuance jemná, ale zásadní. Když se s ní setkáte, zažijete, pochopíte.

_____________________________

Pozn.: Pozor na nebezpečnou subjektivní záměnu Přípletky náhodné s Přípletkou osudovou! K té dochází tak, že pro připlétající se subjekt je snazší cítit se být dotýkán spíš Osudem než svou vlastní blbostí. Zní mu to totiž vznešeněji a dělá mu to vnitřní alibi. Ovšem tento pohled na situaci je úlevný jen zdánlivě;  s Osudem se totiž pracuje mnohem hůř, když napřed nepřekonáte vlastní blbost.

Torpédo

—————————-

Torpédo připomíná vážku. Tak jako ona proráží realitu obrovskou rychlostí a tak jako ona je na to dobře stavěné.

Torpédo na svých cestách – podobně jako vážka – často drnčí. Někdy hlasitě, zejména v zatáčkách, někdy zcela potichu – když zrovna letí rovně. Zřejmě jde o proces jakéhosi vyvažování realit.

Aby ho okolní, pomalejší realita neohrozila, aby z něj neodtrhla v té rychlosti nějaké kousky, je pravděpodobně pokryto silnější kůží. Nelze to potvrdit s jistotou; Torpéda jsou příliš rychlá na nějaká hlubší zkoumání. Možná je ochranou Torpéda právě jeho rychlost; zmizí, než se mu něco stane.

Torpédo nemá volant. Nebo ho má v zaseknuté poloze. Nebo o něm neví. Nebo ho prostě nepoužívá a spoléhá se na pedály. To se pozorovatelům také zatím nedaří zjistit – právě pro tu obrovskou rychlost exemplářů; Torpédo se jen tak drnčivě mihne kolem člověka a nechává ho ohromeného za sebou stát a lapat po dechu. O konkrétním způsobu řízení Torpéda, s kterým se zrovna setkal, nedokáže pak takový člověk objektivně sdělit nic. Subjektivně ho napadají maximálně nějaké nadávky.

Torpédo žije v jiném časoprostoru; ve svém. Jemu jeho rychlost připadá normální. Okolí nestihne pochopit jeho cíle – ale Torpédo ví. Možná.

Poddruh Torpéda – Šídlo – sebou navíc šije. V podstatě bez přestání. Dává do šití všechno. Protože si ale v té rychlosti nestačilo někam strčit nit, jeho švy nikdy nedrží. To rozčiluje okolí. Ale Šídlo si to tak nebere. Šije sebou dál.

Oba druhy se často pohybují ve školách, kde vrážejí do jiných dětí. Tvrdí, že neúmyslně. Tvrdí, že se jim děti pletou.

Učitelé jim marně vysvětlují, že to je otázka volantu a brzd. Torpéda a Šídla při takovém vysvětlování jen poslušně stojí (nebo se tak aspoň tváří), rozhlížejí se po stropě a jazykem si zevnitř vyboulují lícní torby. Šídla sebou přitom navíc šijí.

Tonda Naférovku

———————————–

Malý šedohnědý roztomilý ptáček našich měst a obcí.

Svýma zářivýma korálkovýma očičkama si Tonda Naférovku s nakloněnou hlavičkou a upřímným pohledem vesele po straně prohlíží svět, uličník jeden roztomilý. Tu jedním očičkem, tu druhým.  Nenápadný ve své kráse citlivě doplňuje naši českou krajinu. Poskakuje, tančí kolem plotů, pilně hledá, co kde sezobnout.

Upřímnost a čestnost jsou jeho silné stránky. Lidí se nebojí. Rád se s nimi seznamuje, poskakuje kolem nich a svým opakovaným čiřikáním „Na férovku…“, rozvinutějším Hele – na férovku… a už rozvinutou, dokonalou zpěvnou tirádou Hele – na férovku, jo?  ujišťuje lidi. Mává kolem nich rukama, které pak podává lidem (poznávací znamení: pevný, upřímný stisk). Kromě rukou pak lidem podává i své upřímné návrhy. Vesměs finanční. Na férovku, samozřejmě.

Co je fér, určuje on. Ale to je v pořádku; kdo jiný by to měl určovat?

____________________

Příbuzný druh:

Kája Narovinu.

Velmi podobný druh, podobné způsoby. Upřímnost. Pevný stisk ruky. Mezi řeč vkládá pokřik Na rovinu, sofistikovanější Hele – na rovinu… či – v zásadnějších situacích – Hele – narovinu, jo?; občas zkusí i složité Hele, chlapi – na rovinu…, s rukou vstřícně napřaženou ke stisku či připravenou zezadu upřímně obejmout nejbližší ramena.

Rovina Káji Narovinu bývá nakloněná. Často nebezpečně.

Nakloněnost jakékoli roviny je, jak známo, snadno odhalitelná provedením testu kuličky:

Na rovinu podezřelou z nakloněnosti umístíme opatrně kuličku. Necvrnkáme! Kutálí-li se kulička bez dalšího cvrnknutí po rovině, na kterou byla umístněna, je fyzikálně dokázáno, že rovina, na kterou byla kulička umístěna, je rovinou nakloněnou. Lze podniknout i více pokusů. Měření zaznamenávat (rychlost, směr a cíl kutálení).

Umisťování kuliček na svou rovinu však Kája Narovinu nedovoluje. Již při náznaku jakékoli možnosti ověřování rovnosti zmíněné roviny se Kája Narovinu uráží, mává rukama a vůbec zrychluje své pohyby i své cvrlikání.

Pokud se někomu skutečně podaří kuličku na Kájovu rovinu umístit a ta se po ní začne kutálet, Kája Narovinu tvrdě obviní umisťovatele kuličky i kuličku samu. Narovinu. Umisťovatele z necitlivosti a nedostatečné důvěry (pokřiky Heletyminevěříšneboco?„, Provedsemtiněco?“ a jiné), dále z nepřístojného cvrnkání do kuličky; kuličku pak z přílišné kulatosti.

Nezastydí-li se umisťovatel kuličky za své falešné obvinění, zařadí ho Kája Narovinu velmi hlasitě do kategorie Čuráků /viz/, aniž má ověřeno, zda tam umisťovatel skutečně patří. Rudne přitom a nalévá se mu vole. Toká a hluchne, aniž má jakékoli sexuální úmysly.

Smolař-Lepič

———————————-

Smolaře-Lepiče lze poznat snadno; je ulepený; hledá nějakou smůlu a když ji najde, lepí se na ni. Má ovšem zato, že smůla se lepí na něj, že ho pronásleduje – což jí a světu posléze vyčítá.

Není v právu. Smůla by se bez přítomnosti Lepiče na něj vůbec nepřilepila. Prostě by na něj nedosáhla.

Ze života smůly:

Smůlu Lepič vůbec nezajímá. Smůlu, zdá se, nezajímá nic. Nikoho nepronásleduje. Na pronásledování je to ještě příliš primitivní organismus. Nemá na to buňky. Umí se jen lepit – na toho, kdo si do ní sedne. Přilepenému se těžko vstává – smůla tam, kde se přilepila, se drží velice dobře; zřejmě tak může být přenašečem Smolařem-Lepičem rozšířena daleko na  nová území. Jedná se tedy evidentně o spolupráci mezi živočišnými druhy.

O způsobech rozšiřování smůly na nová území prostřednictvím Smolařů jakožto přenašečů se ovšem badatelé dosud přou. Přiklánějí se sice vesměs k myšlence zoochorie, tj. rozšiřování výskytu diaspor prostřednictvím živočicha – tedy Smolaře – ale rozcházejí se již v názoru, zda jde o tzv. endozoochorii nebo o epizoochorii.

Šlo-li by o endozoochorii, diaspory smůly by musely napřed projít trávicím ústrojím Smolaře. To by však Smolař musel smůlu vysloveně žrát – je to sice možné, ale ale důkazy nejsou.

Pravděpodobnější je rozšiřování epizoochorické, při němž se diaspora zachycuje na povrchu přenašečova, tedy Smolařova těla, k čemuž bývá uzpůsobena někdy háčky, jindy svým lepkavým povrchem – podobně jako například diaspory šalvěje lepkavé či ocúnu jesenního.

O jistou symbiózu zde pravděpodobně jde, neboť Smolař-Lepič je k místům výskytu smůly vysloveně přitahován – jako by byl jimi vzrušován, podobně jako vzrušují úzce specializovaného houbaře houby lysohlávky nebo kočku domácí listy šanty kočičí.

Třetí – moderní teorie o spojení mezi smůlou a Smolařem vychází z často opravdu vysoké míry ulepenosti Smolaře. Takové míry ulepenosti se podle této teorie nedá dosáhnout jen pouhým vyhledáváním vhodných lokalit. Proto vznikla hypotéza, že nemůže-li frustrovaný Smolař-Lepič nějakou smůlu dlouho najít, sáhne ke svépomocným technikám a sám si ji vyrobí (zřejmě ji rosí ze zadečku, podobně jako drobný pavouček – aeoronaut /tj. cestovatel vzduchem za pomoci větru/, jehož vlákna podle vědců mohou dosáhnout pevnosti nylonu). A pak se na ní vznáší za pomoci větru, zejména v pozdním létě. Ale i jindy. Dejte si pozor na jeho cesty; jeho tenounká, ovšem pozoruhodně pevná lepkavá vlákna se vám mohou nečekaně připlácnout na tvář. Není to příjemné.

______________________

Pozn.: Raritou mezi Smolaři-Lepiči je Plakátů.

Plakátů je vzácný endemit vyskytující se výhradně v blízkosti plakátů a bilboardů, případně ve filmových komediích. Tento Smolař Lepič Plakátů se vyznačuje  štětkou v kyblíku a štaflemi. Kyblík mu občas vyklouzne pouští. Ze štaflí Lepič padá. Pod lepenými plakáty nechává nepěkné vzduchové bubliny, za což je zaměstnavatelem kritizován. Je to prostě Smolař.

Řešitel nutkavý

——————————

Zabývá se řešením, u toho vydává nutkavé zvuky. Velmi působivé, někdy obtěžující.

Poddruhy:

• řešitel chodec – u svého řešení pobíhá z místa na místo
• řešitel nespavec – řeší většinou v noci
• řešitel zděšený – hlasitý, rozčepýřený
• řešitel zádumčivý – dumá; často Rus /není podmínkou/
  
• řešitel poutavý – přitahuje řešence /viz/, kteří si k němu chodí o radu.
• řešitel beznadějný – co chvíli krčí rameny
• řešitel vzdychač - vzdychá dlouze; dloužeji než ostatní řešitelé
  

Játotušil

————————–

Vzrušený a silný pokřik ptáka Játotušila se dokáže nést daleko přes pláně a vyplašit ostatní drobotinu naší přírody.

Zdá se, že svůj typický pokřik vydává Játotušil v situacích, kdy se něco stane. Jaké přesně jsou to situace, se nepodařilo vysledovat – vzhledem k tomu, že situace, v nichž se něco stává, jsou, jak se ukazuje, všechny.

Při bližším pozorování se dá vysledovat, že Játotušilové si vybírají pro svůj pokřik situace, v nichž se něco stává jim. Čepýří se a poskakují. Někdy se drží za hlavičku. Někdy jí i vrtí a významně potřásají. Výjimečně místo křiku si pro sebe tiše mumlají. Občas si hledají  a zapíjejí prášek.

Samička Játotušila je Játotušila. Pozor – ne vždy musí být drobnější než sameček; často je tomu naopak, Má oproti samečkovi obvykle větší slovní zásobu a bývá hlasitější. V rozrušení jedovatě prská a samečkovi dává mimodruhová matoucí, zavádějící jména – například Tyblbče. To ovšem jen v kritických situacích. V situacích ostatních cvrliká.

Pozor – nezaměnit tohoto samečka rozdurděné samičky se skutečným Blbcem. Pravého příslušníka rozvětveného rodu Blbců poznáme podle toho, že rozčiluje nás.

________________

Příbuzná odrůda: – Játověděl. Podobá se Játotušilovi nazíráním a sklonem hlavičky; jen gestiku má skleslejší, marnější. Ve stresu tuhne. Místo křiku spíš šeptá. Osudový; přitahuje katastrofy.

Chytrák

—————————–

Popuzuje ostatní druhy. To je jeho hlavní znamení. Nechce, ale popuzuje. Sám neví, jak to dělá.

Běžný exemplář Chytráka ho sám v sobě  nikdy neodhalí – ani by ho to nenapadlo. Identifikovat jeho přítomnost ve společnosti tedy musí někdo jiný, k tomu specielně disponovaný, a odhalit ho musí jednoznačně a rychle – dřív, než se takový Chytrák stane jakožto  příliš vysoká, navíc nekontrolovaná inteligence nebezpečím pro celou společnost.

Identifikace běžného Chytráka ostražitým společenským hlídačem k tomu disponovaným se děje obvykle tak, že hlídač ostře před sebe vytrčí prst (dřívější ukazováček je v naší převratné době stále častěji nahrazován prostředníčkem) a vyšle ostré varování – podobně jako sojka – hlasitým pokřikem „Vy chytráku!“, případně složitějším „Vy chytráku jeden!“.

Vždy jde o pokřik, nikoli o trylek, malebné štěbetání či snad cvrlikání. Žádné tiché, něžné noční típání. Vždy je tu ten ostrý, varovný pokřik – to jednoznačné poukázání na chybu, a tedy i na nebezpečí.

Zřejmě jde o přirozenou ochranu společnosti, vypěstovanou přírodním výběrem; pokřik musí být tak hlasitý, aby si i ostatní včas všimli přítomnosti Chytráka ve své blízkosti a mohli se bránit; stáhnout se do bezpečí, nasadit mimikry apod.

Ve společnosti bývají pozorováni jedinci, kteří rádi, s odvahou a s plným nasazením berou na sebe tu ráznou povinnost upozorňovat na Chytráky ve svém okolí. Jako by k tomu byli přímo disponováni přírodním výběrem. Jako by v sobě měli kontrolky, které se varovně rozblikají v přítomnosti každého takového chytráka, který by snad měl – nebo i mohl mít – nějaký nepřípustný názor.

Odhalí Chytráka v takovém člověku, jakkoli je nenápadný. Svým ukazováčkem (prostředníčkem) ho dokáží usvědčit i v člověku, ve kterém by ho nikdo nikdy nehledal. Tito na Chytráky ve svém okolí obzvlášť citliví jedinci jsou zřejmě jakýmisi přirozenými, obětavými ochránci, čističi společnosti od nezdravých vlivů; umožňují společnosti se zdravě a kontrolovaně vyvíjet.

Mezi těmito citlivými, disponovanými jedinci se někdy vyskytnou starší, silní alfasamci, kteří, vědomi si své přesvědčovací síly a zkušenosti, vyrazí z hrdla místo prostého pokřiku „Vy chytráku!“ i složitější tázací, ale stále ještě dost hlasitý trylek „Vy si myslíte, kdovíjak nejste chytrej, co?!“

Zajímavé je, že napadený Chytrák si přitom rozhodně nic takového nemyslí. Nikoho v té chvíli nepovažuje za chytrého. O tazateli si dokonce obvykle myslí, že je to Nějakej Blbec /viz/, případně Hovado /viz/. Nahlas mu to však neříká – leda v případě, že je Nějakej Blbec /viz/ sám.

________________________

Pozn.: Pokřikem „Vy chytráku!“ se nikdy neoznačují samice;  nebezpečí nekontrolované inteligence se tedy týká pouze samců.

]]> https://www.lecbasvepomoci.cz/chytrak/feed/ 0 https://www.lecbasvepomoci.cz/beznadejci/ https://www.lecbasvepomoci.cz/beznadejci/#comments Mon, 06 Aug 2018 14:32:26 +0000 http://www.lecbasvepomoci.cz/?p=5699 ———————————

Beznadějci

———————————

Rod  Beznadějců zahrnuje mnoho druhů a poddruhů, kterým se ovšem z dobrých důvodů nebudeme hlouběji věnovat; nemá to cenu. Proto jen v rychlosti vyjmenujeme některé známější druhy a půjdeme od toho pryč. Je to bezpečnější.

Věnovat se jakémukoli Beznadějci podrobněji je ztráta času; není mu pomoci. Chtěl by, ale nechce. To je jeho hlavní rys.

Dalším společným rysem všech Beznadějců je nevědomí toho, co dělají; a už vůbec ne vědomí toho, co dělají špatně, a jak to dělat lépe (i když se na to někdy paradoxně ptají, odpověď nečekají, neslyší nebo v ni nevěří).

Jsou snaživí. Bohužel.

Často sami sebe proklínají a zalamují přitom ruce. Někdy proklínají svět. Že k nim není spravedlivý. Případně rodiče. Že jim ublížili.

Někdy litují dokonce i své rozčilené okolí – za to, že s nimi musí tu bídu vydržet. S nimi, kteří jsou chudáci a  k ničemu.

- Pozor: Nemusí. Okolí s nimi vydržet nemusí, ale chová se, jako by to nevědělo. Zůstává – a věnuje se Beznadějci. Ze všech sil a marně. Patrně dosud neprozkoumaná symbióza.

Poddruhy:

• Botař alias Švec. Vyrábí boty, jednu za druhou. Nemá verpánek. Při práci nepotřebuje sedět – boty dokáže dělat v jakékoli pozici, dokonce i v chůzi. Vyrobených bot si přitom není vědom (viz nevědomí jako společný rys všech Beznadějců).
• Neplést s Podzadkemem, druhým jménem Řežesivětvem. Ve shodě s nevědomím jako společným rysem skupiny si Podzadkem Řežesivětev není vědom ani vlastního zadku, natož větve a pily ve vlastní ruce. Když se dobře zadíváte na to, co dělá, zjistíte, že ve skutečnosti nic, ale že to nemůže stihnout.
• Dále neplést s mnohem výraznějším Nalevačkem. Nalevačku Všechnoje je zoufalý. Nepřetržitě. Zoufalost povýšil na umění. Jeho večerní, odpolední i ranní lkavý tok malebně rozvíjí různé variace na téma „Nic se mi nedaří“ – případně „Achjoachjo…“  Mezi slokami vzdychá a nadává. Zajímavé je, že je jedno, jestli je pravák či levák; vždy je to na levačku.

_________________

Pozn.: Dávnou existenci Beznadějců nám potvrzují i lidové písně. Například krásný, tklivý part synka ve známé písni „Ach, synku, synku, doma-li jsi?“ zachycuje dávný, typicky lkavý večerní tok Nalevačka Všechnoje:

„Ach, synku, synku, doma-li jsi?

Ach, synku, synku, doma-li jsi?

Tatíček se ptá, oral-li jsi,

tatíček se ptá, oral-li jsi.“

Pro jistotu se tatíček ptá synka dvakrát. Jistě má se synkem a jeho marností již své zkušenosti. A synek v odpověd lká typickým způsobem Nalevačků Všechnoje:

„Oral jsem, oral, ale málo.

Oral jsem, oral – ale málo – 

Kolečko se mi – polámalo.

Kolečko se mi – polámalo.“

   Otec se mu i nadále snaží věnovat, i když už ho to zjevně poněkud rozčiluje (takové chování je, jak víme, pro okolí Beznadějců typické):

„Když se ti zlámalo, dej ho spravit.

Když se ti zlámalo, dej ho spravit -

nauč se, synku, hospodařit.

Nauč se, synku, hospodařit!“

A synek – všimněte si jeho nádherného vystoupení dobře vyvinutého exempláře Nalevačku Všechnoje. Zná dobře svůj part. Ví, že naděje pro něj není. Vinu má žitečko a rozlámané kolečko. Tedy okolí. To mu brání v úspěchu a dělat se nedá nic:

„Jak se mám naučit hospodařit?

Jak se mám naučit hospodařit,

když se mi žitečko nechce dařit?

Když se mi žitečko nechce dařit!“

Bezlepkový Ninja

———————————

Velký bojovník. Zdravý, silný, zásadový. Absolutně neobsahuje lepek. To je jisté. Sám si to hlídá. Vyhýbá se mu, drží bezlepkové diety. Ze zásady. Z principu. Nejraději by zlikvidoval pšenici (možná nějaká nevyřešená karma se Zrním? – Nadává mu do alergenů, vyčítá přílišnou lepkavost – a Zrní si to samozřejmě nenechává líbit a bije kolem sebe hlava nehlava, dotčený lepek bobtná a kyselí žaludeční šťávy, nevyřešený hněv tak vzrůstá na obou stranách – ani jedna z nich není přitom přístupná domluvě.

Řešením by možná bylo jednak upokojit pšenici, a jednak najít Bezlepkovému Ninjovi jiného nepřítele. Protože Ninja nepřítele prostě mít musí. To je základní smysl Ninjů.).

________________________________

Pozn.:

Protože Bezlepkový Ninja absolutně neobsahuje lepek, byl by dobře stravitelný i pro ty, kdo mají se zpracováváním lepku potíže. Ale pozor – jak bylo již řečeno, Bezlepkový Ninja je velký bojovník. Těžko se loví a pak i těžko porcuje; jakožto každý Ninja je totiž velmi houževnatý.

Banka

———————————

Že jste narazili na Banku, lidově někdy zvanou Peněženka, poznáte podle přítomnosti základního bankovního jevu: dáváte jí své peníze a za to jí platíte úroky. Je důležitá. Umí vzbudit pocit, že je to vaše Banka. Vaše Peněženka. Ale není. Bohužel. Možná byla. Teď je její.

Banku lze poznat snadno, ovšem pozdě. Zpočátku se totiž vydává za mnohem bezpečnějšího ptáka – například za hrdličku. Velmi přesvědčivě. Má k tomu nadání – podobně jako kukačka obecná.Tak jako ona zpočátku mate ptáky tělem, což je vede ke snaze ji obsluhovat a živit až do padnutí.

Na rozdíl od kukačky Banka nekuká. Neuslyšíme její vzdálený jednotvárný hlas v hájích, abychom si mohli spočítat podle počtu kuků, kolik let máme ještě šanci. Banka spíš jen tak něžně típe, naklání hlavičku, rozhlíží se po okolí a budí v něm sympatie a touhu se jí věnovat. Dobře reprezentuje svou skupinu drobných roztomilých ptáčků-hospodáříčků, kteří poletují sem a tam a svými drobnými malými zobáčky ťukají tu a onde ve snaze něco uzobnout. S uzobnutým pak hospodáříčkové hospodaří – různým způsobem, podle poddruhu, ke kterému příslušejí.

Banka-Zdobenka například se snaží zejména sehnat něco pěkného na sebe. Ve snaze mít peří nejkrásnější oškube tak kdekoho. Lysiny pak oškubanému vyčítá. Vysvětluje mu, že by vedle ní na sebe víc dbát, aby ji reprezentoval stejně jako ona reprezentuje jej. „Zahodila jsem se,“ stěžuje si. „Zahodila jsem vedle tebe všechny své šance.“ – Ale nezahazuje, nebojte. Nic nezahazuje. Spotřebuje všechno.

Banka-Účtenka ráda se svým partnerem účtuje. Je to takový krásný tanec plný společného čiřikání, poskakování, čepýření, vzájemného obíhání a kroužení kolem sebe. Samička předkládá – čiřikajíc – účty. Sameček účty – čiřikaje – ty účty platí. Nádherný obřad, překrásný partnerský tanec plný hned pomalých a plavných, hned prudce se zrychlujících pohybů, vzletů a pádů za doprovodu stále vyšších trylků, až do společné tirády. Příroda je mocná čarodějka.

Banka kukaččí je jediná mezi Bankami, která kuká. Je to její milostný zvuk. Když přijde za partnerem se svým roztomilým, neodolatelným „Kuk…“, on už ví, že půjde o transakci.

Partner Banky bývá zpočátku Bankéř, později Bankrot. Bankrota Banka opouští. Nebude přece vedle něj zahazovat své šance. Bankrot na Banku dlouho vzpomíná.

__________________________

Pozn.: U nás se pro tuto skupinu zkouší prosadit název Zlatokopka - ovšem to je vědecky zcela nepřípustné. Žádným badatelem nebyla nikdy žádná Banka přistižena, že by vzala do ruky krumpáč.

Analytička Šustnoložka

———————————-

Analyzuje, co se kde šustne. Za účelem zpracování analýz pak vytváří Hloučky.

Analytičku Šustnoložku tedy málokdy objevíte osamělou, neobklopenou hloučkem dalších Analytiček.

Ne že by se bez takového hloučku nedokázala Analytička vůbec obejít – někdy bývá i chvíli bez hloučku a nedusí se – ale když je sama, umí mistrovsky splynout s okolím – vypadat téměř jako jakýkoliv jiný, neškodný, možná i laskavý druh.

Jsou to ovšem jen mistrné mimikry; ať už totiž na sebe taková osamělá Analytička vezme jakkoli neškodnou podobu, stále přitom dělá svou analytickou práci. Nenápadně se rozhlíží, těká očima a o tom, co vidí, si myslí své.

Na získávání informací má Analytička nos. Těmi dvěma dírkami hned nad zobáčkem  bez přestání hledá a nasává všechny důležité informace. Mezi důležité informace patří všechny. Všechny je potřebuje ke své smysluplné existenci, kterou je analýza.

Nos Analytičky Šustnoložky musí být velmi citlivý. Kdyby někdo její chřípí pozoroval z větší blízkosti, mohl by možná zahlédnout, jak se jí při jejím pátrání skoro neznatelně zachvívá – jako by dokázal samostatně přemýšlet – nezávisle na zbytku těla.

Ale takové bližší pozorování chřípí Analytičky se nikomu nedoporučuje; chřípí by ho totiž mohlo zavětřit a nasát – jako brčko kokain. A to by s ním byl ámen.

Svá čerstvá zjištění předkládá Analytička v hloučku ostatních Analytiček ke společnému obřadu posouzení a rozšíření.

I přitom se – a to je velké mistrovství, kterého jsou schopni právě jen tito zpěvní pátravci – stihne nenápadně rozhlížet po okolí: kdo jde, kam jde a proč, co dělá a co by dělal radši – aby všechny tyto drobné informace mohla sezobnout jen tak mezi řečí – na pár tichých ťuknutí svého malého, nenápadného zobáčku.

Atributy analytického hloučku:

1. Pulsace analytických hloučků:

Každý pracující hlouček  vnitřně tepe – pulsací, která vytváří společnou energii, společné teplo. Toto teplo až horkost se právě onou pulsací rozšiřuje ze středu hloučku do jeho okrajů a dál.

Okolní lidé tuto horkost hloučku vnímají už zdálky; znervózňuje je, budí jejich pud sebezáchovy. Snaží se tedy včas vyhnout; například dělají, že tam nejsou, že tudy vůbec nejdou, nebo že si zrovna vzpomněli, že někde něco zapomněli, kam se musejí okamžitě vrátit – anebo naopak už zdálky takový pulsující hlouček halasně zdraví, usmívají se, že rádi hlouček vidí, že jsou vděčni za tak milé setkání, a kynou jednotlivým členkám na pozdrav, někdy u toho i laškovně poskakují v rytmu hloučku, aby si ho naklonili.

Ale je pozdě na obranu; už dávno jsou tímto sálajícím, pulsujícím teplem hloučku prohmatáni – oni i jejich kapsy, všechna jejich tajemství.

2. Lokality výskytu analytických hloučků:

Hloučky Analytiček se tvoří všude, kde se dá překážet. Často na vesnicích na návsi, odkud je všude dobře vidět, nebo u východů ze samoobsluh mezi nákupními vozíky, ale i na sídlišti u schodů do paneláků, případně  u otevřených dveří výtahu (tam jsou Analytičky bohužel častokrát nuceny překřikovat neomalené kovové bušení sousedů do dveří výtahu v jiných patrech).

3. Rozsah analytických hloučků:

Rozsah hloučků je určen Humboldtovou konstantou – tj. M = C/F, to celé na pátou děleno dvěma, přičemž C rovná se dosah sluchu přítomných Analytiček (zejména těch hlavních) v poměru jejich vzájemné vzdálenosti v houfu, zatímco F rovná se dosah sluchu náhodných kolemjdoucích v poměru vzdálenosti každého jednotlivého kolemjdoucího (pozor – toto je důležité – každého jednotlivého! Toto nelze zprůměrovat!) od hloučku.

Pro laickou veřejnost snad stačí zjednodušené shrnutí „Humboldta“ – totiž že „Hlouček musí být jen tak velký, aby se všechny Analytičky v něm obsažené dobře vzájemně slyšely, a zároveň tak malý, aby je neslyšeli lidé mimo obor, kteří analýze tak dobře nerozumějí“.

Pozn.: Frederik Humboldt – vizionářský badatel, autor slavného díla „Výzkum vzniku a vývoje hloučků Analytiček Šustnoložek během věků (jejich), včetně vlivu přechodu na správnou funkci analytického chřípí“ a též autor odvážně zásadního „Humboldtova návrhu všeobecné bezpečnosti“ - totiž aby Analytičky Šustnoložky byly v zájmu všeobecné bezpečnosti výrazně označené žlutými a černými pruhy. Po zveřejnění tohoto návrhu zemřel Frederik Humboldt předčasně, uštván několika Analytičkami s obzvlášť vyvinutým chřípím. Nemohl už tedy poskytnout svým žákům důležitou informaci, totiž proč to celé na pátou a děleno dvěma.

4. Trvání (životnost) hloučku:

Nahloučení trvá, dokud se všechno neprobere. To může někdy trvat jen mžik v délce maximálně půl hodiny, ale někdy jde o trvání i v řádu mnoha hodin poctivé práce, aniž si diskutující Analytičky povšimnou únavy svých nohou nateklých obětavým stáním na místě nebo délky nudle svých dětí batolících se kolem  a prozkoumávajících rozšláplé žvýkačky v okolí hloučku.

5. Hlasitost hloučku:

Hlasitost a vůbec zvukové projevy takového pracujícího hloučku se mění – od šepotu až k hlasitému smíchu či ječení; jednou se Analytičky bujaře překřikují, aby rázem jejich hlasy klesly do tichého šepotu. Je to velkolepý koncert, lákající posluchače sednout si na nejbližší lavičku a ponořit se do nesčetných zvukových variací takového hloučku.

Ale nedoporučuje se to. Analytičky loví, aniž je to na nich patrné. Lidé, kteří už učinili tuto bolestivou zkušenost, si poblíž nikdy nesedají; naopak se snaží hloučku vyhnout  širokým obloukem, aby nedali přítomným Analytičkám pokud možno žádnou záminku k analýze – aby je nerozdráždili.

To je však samozřejmě marné; Analytičky už dávno záminku mají – záminky k analýze si totiž tvoří samy, – podobně jako pavouček si sám v sobě, v oblasti zadečku, tvoří své lepivé vlákénko. Navíc jsou Analytičky, podobně jako žáby či hadi, vybaveny velmi ostrým a dlouhým jazykem, který dokážou vymrštit do velké vzdálenosti a zasáhnout jím oběť i na velmi velkou vzdálenost; někdy ani nepotřebují její konkrétní přítomnost.

Sameček – Analytik Šustnolog

- je méně nápadný než samička. Vystačí si sám – netvoří hloučky; též proto, že obvykle nerad chodí do jakékoliv společnosti. To mu však nebrání společnost analyzovat.

Své podrobné (na rozdíl od samiček obvykle mnohem globálnější) analýzy celé společnosti provádí spíše v osamění, v přítmí své pracovny. Může si to dovolit – nepotřebuje své poznatky získávat kontaktem se společností, kterou zrovna analyzuje. Své poznatky totiž nezískává pozorováním vnější reality, tak jak to primitivně dělají samičky, ale spíš pozorováním své reality vnitřní – tj. pozorováním a rozborem reality, kterou má v sobě.

Tyto dvě reality pak mistrovsky zamění a napíše o nich článek – ať už jako autor, komentátor, nebo věrný čtenář.

Opravdoví mistři mezi Analytiky Šustnology – alfasamci analýzy – někdy vystupují se svým uměním i v televizi. Odpovídají na napjaté dotazy moderátora o možném dalším vývoji chování nějakého člověka, který ve studiu zrovna není a s kterým tito mistři analýzy nikdy osobně nemluvili. Ani s ním mluvit nepotřebují. Jako mistři svého oboru vědí, co si takový člověk myslí, o co mu jde a jak k tomu došel, odkud přichází a kam jde a vůbec co od něj lze čekat; prostě vidí do hloubky všech jeho důležitých vnitřních pohnutek – tak jako všichni Šustnologové.

Analytici mezi diváky na ně přitom hledí a pobouřeně si přitom mumlají své vlastní analýzy.

____________________________

Poznámky editora:

Pozor na záměnu Šustnologa se Šustičem váhavým! Zmást nás ovšem může jen podobný název – chování Šustiče je zcela jiné: Šustič váhavý alias Bonboniér nerozebírá; ten šustí.

Šustí zejména v divadlech a v kinech. Najdete ho v řadě za sebou, před sebou nebo vedle sebe.

Šustí v těch nejnapjatějších situacích; právě proto, že je v takových situacích také napjatý. Šustění ho v jeho napjatosti uklidňuje.

Šustivý sáček s bonbóny má připravený v tašce. Hodně hluboko, aby ho nemohl najít. Někdy ho má skrytý ještě pod dalšími umně připravenými sáčky. Zejména Šustič váhavý, opatrný dokáže hledat patřičný sáček a patřičný bonbón  velmi dlouho. Je opatrný; nechce rušit. To však vede k pomalejší výkonnosti. Šustí tiše, opatrně – někdy i s malými napjatými pauzami – až do konce představení.

_____________________________

Pozor – neplést Bonboniéra Šustiče s Bonboniérem Nabízečem. Ten se zdaleka neomezuje jen na divadla a kina. Bonboniér Nabízeč se vyskytuje ve vašem okolí vždy, když chcete zhubnout. Nešustí – nabízí.

Vzrušený a silný pokřik ptáka Játotušila v plném toku se dokáže nést daleko přes pláně a vyplašit ostatní drobotinu naší přírody…

Hlavní poznávací znaky:

Zdá se, že svůj typický pokřik vydává Játotušil v situacích, kdy se něco stane. Jaké jsou to situace, se nepodařilo vysledovat – vzhledem k tomu, že situace, v nichž se něco stává, jsou podle Játotušila skoro všechny.

Při bližším pozorování se dá vysledovat, že Játotušilové si vybírají pro svůj pokřik situace, v nichž se něco stává jim. Čepýří se a poskakují. Někdy se drží za hlavičku. Schovávají ji pod křídlo. Někdy jí i vrtí a významně potřásají. Někdy – spíš výjimečně – si místo křiku pro sebe tiše mumlají. Občas si hledají  a zapíjejí prášek.

Samička Játotušila je Játotušila. Pozor – ne vždy musí být drobnější než sameček; často je tomu naopak. Oproti samečkovi má obvykle větší slovní zásobu a bývá hlasitější. V rozrušení jedovatě prská a samečkovi dává mimodruhová matoucí, zavádějící jména – například Tyblbče. To ovšem jen v kritických situacích. V situacích ostatních cvrliká.

Pozn.:

Pozor – nezaměnit tohoto samečka rozdurděné samičky se skutečným Blbcem. Sameček Játotušila rozčiluje primárně svoji samičku. Pravého příslušníka rozvětvené skupiny rodu Blbců však poznáme podle toho, že rozčiluje nás.

—————–

Příbuzný druh:

– Játověděl. Podobá se Játotušilovi nazíráním a sklonem hlavičky; jen gestiku má skleslejší, marnější. Ve stresu tuhne. Místo křiku spíš šeptá. Osudový; přitahuje katastrofy.

Oba druhy jedlé, poněkud nahořklé.

Velký bojovník rodu Vymezovačů proti něčemu. Mrštný, houževnatý.  Zatím dosti vzácný, ale populace se rozšiřuje.

Hlavní poznávací znaky: 

Jeho tělo absolutně neobsahuje lepek. Důvodem je to, že se lepku absolutně vyhýbá; útočí na něj (jako každý Vymezovač), ale včas před ním uskakuje. Drží absolutně bezlepkové diety. Ne že by to nutně potřeboval,  ale ze zásady. Útočí na pšenici. Nejraději by ji zlikvidoval. Možná nějaká karma se zrním?

Jedlý, nejedovatý, stravitelný.

Pozn.: Protože absolutně neobsahuje lepek, byl by zřejmě dobře stravitelný i pro ty, jejichž střeva mají se zpracováváním lepku potíže. Ale pozor – jak bylo již řečeno, je to velký bojovník. Těžko se loví a pak i těžko porcuje; jakožto každý ninja je velmi houževnatý.