Boží aplikace

(Duolingo)

——————————–

Já se teď učím anglicky. Měla jsem angličtinu kdysi na fakultě a na gymnáziu – ale mít něco neznamená umět to používat.

A tak teď – před šedesátkou – jsem namočila palec do studené vody. Mluvím s cizinci a dokonce občas vedu terapii v angličtině – něco, co jsem si předtím neuměla představit.

Ale proč to píšu:  před časem jsem objevila aplikaci  Duolingo.

Duolingo je mezinárodní aplikace pro učení cizích jazyků. V telefonu mám na to ikonku, na níž je tvář sovy; zřejmě to bude sova – orel to není, ani sýkorka. Musí to být sova.  Sova je přece symbol moudrosti – ne sýkorka. – Ale proč je ta sova zelená? – No to je její věc.

Ale o té aplikaci Duolingo chci něco napsat. Protože ona to se mnou umí. Zná mě. Zná lidi. Ví, jak s člověkem pohnout – jak ho někam dostat – někam, kde ho chce mít. Používá k tomu speciální fígle – taková ta různá podstavná kolečka a popruhy, které stěhovák strká pod obzvlášť těžké skříně, aby je dostal, kam potřebuje, a moc se nenadřel; aby mu tam samy vklouzly. A vychází mu to. Jí taky. To mě na tom fascinuje.

Tedy:

V jazykové aplikaci Duolingo jsou postupné lekce. Každá lekce je na nějaké konkrétní téma ze života  a je v ní řada otázek. A když na všechny ty otázky v řadě odpovím správně, ozvou se šťastné, vítězné fanfáry. Jako že aplikace Duolingo je ráda, že se mi to povedlo. Já jsem taky ráda, že se mi to povedlo. Vítězné, šťastné fanfáry jsou fajn. Já ráda vítězím. A aplikace Duolingo mě po těch fanfárách pustí dál – otevře mi další dveře.

Ale: když udělám chybu, tak ta aplikace Duolingo místo fanfáry tak jako smutně hekne, jako že ji to mrzí, že to tentokrát nevyšlo, a ukáže mi, proč to nevyšlo; ukáže mi, kde jsem se spletla a jak je to správně. Ale není to zadarmo; vezme mi energii – považte – vezme mi energii! A kdo nemá energii, možnost fanfár a možnost dalších otevřených dveří se mu tragicky vzdalují…

To není příjemné, tohleto. To je přímo frustrující. Co je mi do jejího soucitného hekání? Důležitý je čin, její čin – a ten je, že mi za každý neúspěch vezme energii – a tím mi vzdálí možnost fanfár! Šťastných! Vítězných! A možnost otevření dalších zajímavých dveří! Otevření dalších dveří je důkazem úspěchu! Dveře jsou očíslovány a čísla jsou stále vyšší! A když se postupně proderete více dveřmi, dostanete navíc odměnu – představte si!

Takže když mi aplikace Duolingo - poté, co smutně hekla a vzala mi energii – ukáže to správné řešení, tak jak jsem z té frustrace, z toho selhání celá rozčílená, tak si to správné řešení velmi dobře zapamatuju – mnohem lépe než kdyby mi žádnou energii nevzala. A taky mnohem lépe než kdyby tam prve nebývaly ty fanfáry. Kdyby tam totiž prve nebývaly ty šťastné vítězné fanfáry, nevěděla bych teď, po čem se mi stýská; o co mi jde; nevěděla bych, proč se dál snažit.

A když mi pak ta aplikace Duolingo – po sadě nenápadných úhybných otázek – znova předhodí tu, která mě připravila o energii (a ona tu otázku předhodí – to si pište! Znám aplikaci Duolingo; vždycky tu pitomou otázku znova předhodila!),  tak já už odpovím správně.

Héj! A mám ji! Dokázala jsem to! A mám energii. A mít energii znamená, že mi aplikace Duolingo dovolí pokračovat, čímž mám šanci se dočkat další fanfáry a dalších otevřených dveří  k další lekci, která obsahuje další bůhvíjaké tajemství a možnost získat další energii a pak další fanfáry a taky možnost vyzkoušet své schopnosti (a zjistit, že jsou skvělé – samozřejmě – vždyť mi to doteďka aplikace Duolingo co chvíli dokazovala! Těmi šťastnými fanfárami! Taky do toho občas na obrazovku přiletěla informace, jaká jsem skvělá,  „dobrá práce“ a tak.).

Jsem v tom stále víc – to přece musím zvládnout – takové snadné míčky, které mi většinou přihrává. Jako když hrajete s někým pingpong. Míček, míček, lehký míček – tenhle trochu zákeřný, ale vyberete ho, a tenhle – ale tenhle je úplně nespravedlivý – vždyť tohle jsme nebrali?! Ale když mi aplikace Duolingo ukáže správnou odpověď na ten sprostý míček, vštípí se mi tak pevně, že příště ho vyberu levou zadní.

Ta energie, to je právě další účinná finta aplikace Duolingo: nahoře na liště obrazovky telefonu je  ikonka, která má tvar srdíčka obkrouženého několika rozdělenými částmi kruhu. A právě ta ikonka se bůhvíproč jmenuje Energie. A když je energie plná, tak ty části kruhu jsou červené. A kdykoli udělám nějakou chybu, energie ubývá; část červené čáry mizí. Což je samozřejmě strašné – ale já, zaujatá touhou po vítězné fanfáře, si toho postupně přestanu všímat.

A pak když jsem v nejlepším a zrovna mi to tak krásně jde, tak se náhle – kvůli nějaké mé pitomé chybičce, kvůli nějakému mému pitomému, nedůležitému omylu – místo dalšího pingpongového míčku – místo další šance přiblížit se k fanfárám –   objeví na obrazovce nápis:

„Došla vám energie, příští dávka za 4 hodiny 55 minut“.

A aplikace Duolingo mě nepustí dál ani o krok. Žádné vítězení. Žádné přibývání energie. Žádné fanfáry. Žádné další otevřené dveře, další informace. Nic. Prostě nic. Stát a nedělat nic.

Skoro pět hodin? Skoro pět hodin bez fanfár? Bez prozkoumávání dalších dveří? Dalších témat? To je snad horší než ta frustrující smutná heknutí…

Ale: je tam taky tenhle nápis:

„Získat energii? Klikněte na Opakování…“

Opakování?! – To se asi zbláznili nebo co. Já nechci opakovat staré; já jsem přece dost chytrá, dost chytrá a odvážná, abych mohla dál, staré dávno umím, proč opakovat staré, a já mám dost energie, ne že ne, já chci dál, já chci prorážet nové cesty a ne opakovat…

Chvilku se nervózně vrtím. Pak zkusím šidit. Znova otevřít další dveře. Ale kdepak:

„Došla vám energie, příští dávka za 4 hodiny 50 minut“.

  „Získat energii? – Klikněte na Opakování…“

Tak. Je jasné, že aplikace Duolingo je někdy velmi hloupá. Nezná mě. Nemůže znát všechny. Neví, že já mám energie dost. Neví, že to staré dávno umím, tedy že je zbytečné opakovat. Jenom mě hloupě zdržuje od vítězení.

Ale je marné klikat. S blbem se nedomluvíte.  A já jsem netrpělivá. Já nebudu čekat pět hodin. Radši kliknu na to Opakování. Právě protože to už dávno umím, mohu tam být úspěšná a na základě těch úspěchů získat od aplikace Duolingo spoustu další energie, a to mi otevře možnost pokračovat a dostat se tak k dalším tajemným dveřím, k dalším vítězným  fanfárám…

A vida – během toho opakování odpovědí na stará, jednoduchá, dávno zvládnutá témata  se mezi otázkami čirou náhodou objeví nějaká nová – nový pohled, něco, co tam prve nebylo – další drobný grif, nové řešení stejné věci,  další odkryté tajemství…

Tak. To je všechno, co jsem chtěla říct k telefonní aplikaci Duolingo.

Kdo stále ještě má dojem, že se tady mluví celou dobu o telefonní aplikaci k učení se cizímu jazyku, tomu oznamuji, že:

1. „… mu právě došla energie a příští dávka mu bude dodána za 4 hodiny 55 minut“.

2. „… pokud chce získat energii, tak ať klikne na Opakování.“.

Zmatky z matky

—————————————

Sousedi mají chlapce. Sotva dvouletého. Je v plném rozkvětu svých dvouletých chlapeckých sil. Velmi chytrý, zvídavý… Matka na něj může být pyšná.

Občas se potkáváme u výtahu. Kdykoli mě chlapec vidí, zajásá – a začne se předvádět. Tancuje, pobíhá, vyskakuje, výská, točí se dokola…

Po každé úspěšné figuře na mě jukne. To jako jestli se mi to líbí.

A mně se to vážně líbí. Chlapec to vidí a je okouzlen. Každým mým úsměvem získává jeho tanec na gradaci. Kdyby uměl kozáčka – dal by ho.

Jeho matka mezitím trpělivě čeká u výtahu. Pak – protože to nemá konce – si odkašle a řekne: „Nepředváděj se – a pojď.“

Ale nemá šanci. Chlapec ji nevnímá – tu samozřejmou, šedou bytost v pozadí. Já vyhrávám – ne ona! Já jsem teď ta zářivá v šeru výtahové chodby! Já jsem teď ta důležitá! Je můj! Přede mnou a pro mě a jenom pro mě on teď tančí… Vidí, že já vidím, kdo je! Jaký je krásný a jak to umí!

Nedělá nic špatného. Nemá jedinou postranní myšlenku, jeho svědomí je čisté – jenom musí pro mě teď tančit. Aby mi ukázal, kdo je. Aby mi ukázal, že je krásný. Že je skvělý. Abych to uviděla. Abych mu to potvrdila. Čím víc se takovým v mých očích shledá, tím víc jeho srdce zpívá. Je to kluk, je to muž. Zjišťuje v mých očích ženy, kdo on je. Zpevňuje do života. Sbírá si, aby měl později z čeho brát. Sbírá si sebevědomí. Sbírá si ho všude. Muži potřebujou hodně sebevědomí, aby mohli existovat. Určitě nejsem jediná, před kterou se ten chlapec takto předvádí a která je jím okouzlena.

Kdežto jeho maminka – ta všední maminka, co by za něj život dala, ta, co mu pere prádlo a uklízí po něm spoustu drobků a kdečeho – ta, co stává opodál, s připraveným pitím, s připraveným kapesníkem, s připravenou svačinou, s připraveným řešením čehokoliv – ta nenápadná, šedá, samozřejmá bytost – teď marně odkašlává, marně říká „Nepředváděj se…“. On neslyší – nemůže slyšet. Je to silnější než on. Před matkou se přece netančí. K čemu tanec? Před matkou se prostě jen tak je.  Zcela přirozená záležitost.

Chápete, dámy? Vy, které jak šedé, samozřejmé bytosti stojíte s připravenou svačinou a s připraveným řešením čehokoliv opodál muže, který opravdu není, není váš syn? Co vás, dámy, nutí stále znova zapomínat, že ten muž má matku svou, dávno přidělenou? Že to je právě ten zmatek z matek, který může za vaši bolest? Protože jakmile muž zahlédne v očích ženy matku, přestane se před ní samozřejmě předvádět – a začne se předvádět před nějakou jinou. Marně si budete odkašlávat. Vaše svačina mu bude lhostejná. Darmo naříkat. – Chápete, dámy?

Ovšem je tu ještě jedna drobnost. Vzpomeňme na situaci u výtahu. Kdybych v té chvíli, v níž jsem vítězila tak snadno nad  matkou onoho chlapce, který tančil jen pro mě a svou matku ignoroval – kdybych já ho vzala za ruku a chtěla si ho odvést s sebou, všecko by bylo rázem jinak:

Zvážněl by. Velmi rychle. Přestal by tančit. Okamžitě. A otočil by se po matce. A uviděl by ji. Uviděl by ji velice jasně. Ani by si nemusela odkašlávat. Mé kouzlo by se ztratilo. V mžiku by zapomněl, že jsem to já, kdo ví, jaký on je krásný. Zapomněl by, jak nádherné je tančit jenom pro mě. Jak nádherné je uznání v mých očích. Otáčel by se po matce a mně by se cukal. Neudržela bych ho. Vytrhl by se mi a běžel by k ní. Její ruku by chytil místo mé – a to zcela dobrovolně a rád. Tím jemným dotekem její ruky by se jeho zrychlený tep zase uklidnil. Zcela přirozená záležitost.

Chápete, nezadané slečny zadaných pánů?  Slečny, které pořád ještě věříte, že ženatý muž se kvůli nim vám rozvede, protože před vámi konečně může být sám sebou, jak on sám říká, protože vy ho – na rozdíl od jeho manželky – konečně opravdu vidíte, protože jste někým, kdo mu opravdu rozumí? Kdo ho nabíjí energií? – Chápete, slečny?

Ze života růžových mořských koníků

(Vývojová linie)

——————————————————-

Růžový mořský koník je malinký, docela malinký. Jeho údajně dvoucentimetrová růžová osobnost žije v moři mezi korálovými útesy. Viděla jsem to v dokumentárním pořadu o životě v hlubinách moří.

Maličký růžový koník tam byl zrovna zaneprázdněn soubojem s jiným maličkým růžovým koníkem. A komentátor k tomu podotkl, že „… zápas je veden tradičním způsobem – totiž přetlačováním hlavou“. Možná myslel tradičním způsobem malých růžových mořských koníků. Ale možná že ne.

Koníci se, jak jsem viděla, přetlačovali ze všech svých koňských sil. Čelo opřené o čelo – kdo s koho. Chvíli šel dopředu ten, chvíli ten. Zmítali se v lítém boji, srostlí hlavami. Hlavy pravděpodobně bolely; v takovém tlaku by bolel každý. Chvilku jsem snad zahlédla i to vypoulené očičko, zrudlé námahou a spravedlivým nesouhlasem s počínáním kolegy.

Z dálky vypadali ti bojující malí růžoví koníci jako dospívající chlapci, které jsem kdysi viděla, jak s rukama za zády poskakují na jedné noze a snaží se přetlačit soupeře za veselého řevu přihlížejících.

Tady nikdo nepřihlížel. Možná někde samička. A kameraman.

A ano – já jsem přihlížela. Napjatě a solidárně. Chápala jsem je. Až mě z té solidarity začínala bolet hlava.

Protože já taky umím přetlačovat hlavou. Mám to v rodě. Znám to velmi dobře. Vypoulené očičko a spravedlivý nesouhlas s počínáním kolegy. A pokusy přetlačit ho hlavou. Zaťaté zuby a protiargumenty. Jeho hlava na mě nestačí. Já ji mám tvrdší. A samozřejmě moudřejší. Má pravda je jasná. Já vím líp, které počínání je spravedlivé a které ne.

Ano. Je to jasné. Mám to po nich. Po malých růžových mořských konících. A možná nejen já. Možná celý náš lidský rod. Své zápasy vedeme velmi tradičním způsobem; způsobem malých růžových mořských koníků. No není to pěkné?

Prozření

—————————-

Vešla jsem do našeho domu a vidím souseda sbíhat ze schodů. Strnula jsem.

Ale třeba to není tak zlé. Třeba si jen tak cvičí. Raduje se ze života. Shazuje kila.

Neshazoval. A neradoval se. Kdo by se radoval v takové situaci.

Chápala jsem ho. I mě přešla nálada. Protože přivolávací světélko u dveří výtahu svítilo, až bylo celé rudé, ale ta mašina dělala, že se jí to netýká.

Sevřela jsem rty. Takhle je to tady co chvilku. A já bydlím vysoko převysoko. A opravář hned tak nepřijde – má toho moc. To je vlastnost opravářů. A já mám tašky. Těžké. A jsem líná. Velmi.

Ovšem líní lidé dokáží vytočit svou schopnost uvažování do vysokých obrátek, když jde o to vyhovět si. Lenost a těžké tašky je velmi vhodná kombinace pro rozvoj dovedností spravit výtah. A ještě moje zkušenost a sebedůvěra. Tu mám naštěstí s sebou – nedělám to prvně. Takže to nebude tak těžké. Jen nějaká maličkost to bude. To znám. Když nejede výtah, musí to mít nějakou konkrétní příčinu. Vždycky mělo. A já tu příčinu najdu. Vždyť už se mi to párkrát povedlo.

Nejdřív je třeba zjistit, kde kabina zkysla. A pak se do ní dostat. Tam začne moje zkoumání. Prostě něco někde netěsní. Nějaký kontakt. A já to zjistím. Už jsem to spravila tolikrát.

Našla jsem kabinu. Svítila. – Že kabina svítí, to může znamenat cokoli. Ale normálně bývá zhasnutá. Teď svítí, takže výtah není v pořádku.

Ale zase je dobře, že kabina svítí; kdyby byl výtah úplně na šrot, tak by kabina nesvítila. Když svítí, není úplně mrtvý. Není mu třeba příliš fajn, ale aspoň je vzhůru.

Proč je vzhůru? – Protože na něco čeká. Na nějaký pokyn. Je třeba zjistit, na co čeká. To je moje šance.

Otvírám dveře kabiny. Pokládám dovnitř tašky a odborně se rozhlížím. Už víckrát jsem zjistila, že na vině jsou výtahové dveře. Že netěsní s magnetem, a tak si výtah chybně myslí, že ještě někdo nastupuje. Výtahy jsou schopny myslet si takovou hovadinu celé hodiny, když pořádně nezavřete.

A vida – ani dnes nejsou dveře pořádně zavřené. Někdo tady vystoupil a ani se neotočil, aby se přesvědčil, že dveře doléhají a kabina že poslušně zhasíná. Naivně se spoléhal na samouzavírací táhlo.

Ale to by tady nesměly být ty odroleniny na prahu. O ně se dveře jemně zadrhly – zůstala nepatrná štěrbina. Pak to má jezdit. Čistím podrážkou drolinky, aby se dveře mohly dovřít.

Za chvíli je smetí pryč, dveřím už nic nepřekáží k dovření, ale tentokrát dělají, jako by to nevěděly.

Tenhle truc už ovšem taky znám. Ještě někde něco drhne. Někde, kam nedosáhnu. Možná v pantech, nebo v tom táhlu. To už podrážkou nezvládnu. Ale pomůžu tomu, když ty dveře zavřu sama, vlastní silou – tak, aby magnet sednul, kam má, a výtah tím dostal pokyn k pohybu.

Ale tady je filozofický problém: kdybych ty dveře prostě zvenku přitlačila, magnet by si sice krásně sednul a dal tím výtahu pokyn, ale já bych se nesvezla; výtah by jel a nechal by mě stát na chodbě. Takže musím napřed vlézt do kabiny, a odtud teprve ty dveře přitáhnout k sobě.

A protože ty dveře nemají zevnitř kliku (i výrobce se spoléhal na táhlo), je třeba v kabině do takové nepatrné štěrbiny v plechu těch dveří strčit nehet a tím si jemně ty dveře za ten plech přitahovat – opravdu jemně a pomalu, aby se nehet neulomil a zároveň aby magnet ve dveřích dosedl na správné místo, odkud by mohl dát výtahu zprávu, že tentokrát už opravdu nikdo nastupovat nebude. To jsem vymyslela minule a tehdy to pomohlo krásně.

Takže teď přitahuju dveře, přitahuju je opravdu jemně, protože mému nehtu se to pranic nelíbí – a hle – kontrolky se rozsvítily. Jako minule. Výborně. Držím tedy nehet ve štěrbině dveří, táhnu k sobě a zároveň mačkám druhou rukou na konečně rozsvíceném světelném panelu čudlík šestky.

Mačkám jak zběsilá – a nic. A kontrolky tiše zhasly. To tu ještě nebylo. Takže ještě někde něco netěsní. Je jen třeba to objevit.

Zkoumala jsem místo po místu a rekapitulovala situaci. – Co rozsvítí kontrolky? Co je udrží rozsvícené? Co způsobí, že výtah si bude pamatovat, že chci jet do šestky? A co způsobí, že tam i pojede?

Snažila jsem se soustředit. A nebylo to snadné, protože při všem tom zkoumání jsem nesměla přestat přitahovat už opravdu dost rozčíleným nehtem dveře výtahu dobře dovřené. Kdybych přestala, magnet by přestal vysílat výtahu zprávu, že je dovřeno, výtah by opět začal trpělivě čekat, až všichni nastoupí, a já bych mohla začít znova.

Znova začít jsem mohla ještě mockrát; je totiž velmi těžké udržet nehet ve štěrbině plechu dveří a jemně a bez přerušení jím táhnout těžké dveře k sobě, a zároveň se starat ještě o něco jiného. Napjatě jsem poslouchala zvuky výtahu. Žádné. Jen po schodišti nahoru dolů dupali sousedi. Amatéři jedni malomyslní, odevzdaní.

Takže znova. Přitáhnout nehtem dveře, tím rozsvítit kontrolky, pak druhou rukou zmáčknout šestku, a teď honem – než kontrolky zhasnou, hledat další místo, na které je třeba zatlačit, aby se obnovil kontakt něčeho s něčím někde v hloubi, co je evidentně rozpojené, protože kdyby to nebylo rozpojené, tak by ten výtah jel…

A když jsem tak jednou zmáčkla čudlík s šestkou a pak – v podstatě náhodně – se opřela o stěnu – taky už jsem byla unavená – a přitom se postavila tak jako ze šika, s jednou nohou takhle jako – trošku stranou – a trošku jsem se zamotala, a abych chytla rovnováhu, abych nespadla, opřela jsem se rukou o zadní stěnu výtahu – když se tohle všechno stalo – tak výtah se rozjel! A odvezl mě do šestky! A otevřel mi! Sám! A nechal mě vystoupit! I s taškami!

Dokázala jsem to.

Opravář tehdy opět přišel až za dlouho, takže jsem měla dost času vypracovat svou techniku k dokonalosti:

Přitáhnout nehtem dveře. Držet přitažené. Co nejjemněji – tak, aby to bolelo minimálně. Pak jednu nohu takhle jako šikmo na podlahu v rohu, mírně přitlačit. To je důležité – přenést tam váhu. Pak záda opatrně opřít o stěnu, stále držet přenesenou váhu a nehtem přitahovat dveře, a k tomu chodidlem druhé nohy opatrně zatlačit na to citlivé místo na protější stěně, tak metr vysoko – musí se to chvilku hledat. Pak přitom druhou rukou zmáčknout šestku – a to je celé – výtah se rozjede úplně bez problémů…

Úžasné. Výtah jel, já cestou udržovala trochu náročnou pozici horolezce zlézajícího úzký skalní komín zevnitř, ale usmívala jsem se: vítězství bylo moje.

Byla jsem šťastná a pyšná na svou invenci. Technik od Boha jsem. Intuitivní. Nepodívám se, jen to trochu osahám – a výtah jede.

A to jsem ještě netušila, že mě čeká Velké Výtahové Prozření. Taková Boží milost. Milost, co přichází nečekána. Jak úder blesku. Jak náhlé světlo ve tmách.

Ten den – sousedi stále ještě beznadějně dupali po schodech – jsem zamyšlená vstoupila do výtahu, který stále ještě nejezdil, a jak jsem tak měla hlavu plnou starostí, zapomněla jsem, že dveře netěsní a že je potřeba je přidržovat nehtem a zatížit přitom podlahu výtahu v tom jednom místě nohou natočenou takhle zešika a zády se opřít o stěnu a druhou nohou přimáčknout citlivé místo na té druhé stěně a pak teprve, když je všechno vyvážené a výtah už tuší, tak zmáčknout tu šestku… Ten den jsem to zapomněla udělat. Prostě jsem vstoupila a zmáčkla tu šestku. A zjistila jsem Pravdu:

Jediné, co bylo třeba udělat, aby se rozbitý výtah rozjel, bylo prostě chvíli přidržet ten čudlík s šestkou.

Vystoupila jsem nahoře a chvíli mlčky stála. Dívala jsem se do kabiny, v které jsem tolik dnů pořádala ta náročná, vymakaná cvičení.

Docházelo mi to. Nemusela jsem v ní tolikrát stát málem na hlavě a ničit si nehty. To všechno byly moje akce navíc – ten výtah je nepotřeboval. A mohla jsem na to přijít dřív. Mohla – kdybych se ovšem tak naléhavě nesnažila najít řešení. Kdybych se tak naléhavě nesnažila najít řešení, rozjel by se mnohem snadněji.

„Tak takhle to je,“ pomyslela jsem si. A vzpomínala přitom na celý svůj život. Na všechny ty složité události a jejich složitá, vymakaná řešení.

]]> https://www.lecbasvepomoci.cz/prozreni-ve-vytahu/feed/ 0 https://www.lecbasvepomoci.cz/predstaveni/ https://www.lecbasvepomoci.cz/predstaveni/#comments Mon, 06 Aug 2018 14:02:07 +0000 http://www.lecbasvepomoci.cz/?p=5680 —————————————-

Představení

—————————————–

Byla to holčička tehdy asi pětiletá, když u mě byla v ordinaci. Nadprůměrné, velmi nadprůměrné inteligence. Četla, samozřejmě. A psala. A s čísly si spíš už jen tak lehce žonglovala…

Takové nadané děti ke mně občas přicházely už dřív. Ale tahle dívka – ta byla zvláštní. Tiše, jakoby bez emocí, vážným, vědecky zkoumavým pohledem pozorovala svět.

Obvykle neměla potřebu se o něm vyjadřovat. Ale myslela si o něm své. Pořád o něm tiše přemýšlela. Jako by si zařazovala vše, co vidí, do svého soukromého, tajného systému. Její pohled klouzal po věcech, tiše zkoumal a hodnotil.

K čemu došla, to obvykle neříkala. Ale když se na člověka dlouze podívala, tak on měl pocit, že rázem přišla na všechna jeho tajemství. Před jejím přímým, hluboce vážným pohledem měl člověk tendenci sklopit oči a stydět se – ani nevěděl za co.

Babička té holčičky, aby upřesnila, jaké to je, vyprávěla mi později o ní příběh. Příběh ze života.

Stalo se to prý asi před rokem, na jednom z těch dětských představení, kam babička o nedělích brávala holčičku v rámci své babičkovské péče.

Hlediště bylo plné dětí a jejich dospělých doprovodů. Babička seděla s holčičkou v první řadě. Holčička vždycky chtěla sedět v první řadě. Byla zvídavá. Chtěla všechno co nejpřesněji poznat.

Když představení začalo, ozvaly se bubínky a trumpetky a na jeviště vyběhl velmi pomalovaný a velmi veselý pán, veselost z něj čišela. Veselost a štěstí. A láska k dětem. Miloval děti ze všech sil a ostošest – zřejmě už mnoho představení. Koutky úst nahoru, zářivé oči… Pohyby prudké jak mávátko či nástroj mažoretky. Během svého vystoupení si k vyjádření svého hlubokého nadšení z krásné situace, v které se zde octl, co chvíli šťastně poskočil. V ruce držel mikrofon a výskal na děti v hledišti. Děti na něm visely očima a nadskakovaly na sedadlech.

Holčička nenadskakovala, ale dívala se taky. Svýma vážnýma, temnýma očima. Pozorně, velmi pozorně. Jako vždy.

A pán měl k dětem řeč. Říkal jim:

„Tak děti, to jste ale hodné děti, jak vás tak vidím, a kdopak z vás umí nějakou hezkou písničku, co? Nebo básničku, he? – A kdopak z vás nám ji tady pěkně řekne nebo zazpívá do mikrofonu? – He? A my mu potom všichni zatleskáme, he? A může i něco vyhrát, he? Třeba bonbón, he?“ – A poskočil.

A děti se hlásily jedno přes druhé a pán si vybíral a řekl:

„Tak třeba ty, chlapečku, ty v té druhé řadě, ano, ty, ty se tak hezky hlásíš, tak pojď za námi pěkně na pódium, tudy, pojď, já ti pomůžu, tak, to jseš ale šikovný chlapeček, co?“

A chlapeček se ohromeně otáčel po pódiu a vzhlížel na velikého veselého pána a pán si k němu laskavě, velmi laskavě přidřepl, aby se chlapeček nebál, mikrofon strčil chlapečkovi pod nos a pravil přesvědčeně:

„Ty jsi ale hezký a šikovný chlapeček a jakpak se jmenuješ?“

A chlapeček sdělil, že Toníček  – a pán se vítězoslavně narovnal i s mikrofonem a zavýskl do hlediště:

„Máme tady Toníčka, děti – to je ale hezké jméno, chlapečku, tak my ti za takové jméno co? – My ti zatleskáme!“ – A začal tleskat. Děti se nadšeně přidaly – líbilo se jim to moc. Dospělé doprovody se také tiše přidávaly – bylo to přece takové veselé – nehodilo se netleskat.

„A Toníčku, řekneš nám nějakou básničku? Když jseš takový hodný hezký chytrý chlapeček, šikovný?“ ryčel pán.

A chlapeček Toníček poslušně odříkal básničku. Hodný veselý milující pán řičel nadšením. Pohladil chlapečka volnou rukou po hlavě, otočil se k dětem a vykřikl na ně: „No ty jsi ale šikovný chlapeček! Že ano, děti? – A my ti za tu krásnou, překrásnou básničku co? My ti co? My ti zatleskáme!“ A začal tleskat a děti se přidaly. Šťastný chlapeček dostal bonbón a omámeně se sunul z pódia do náruče svého dospělého, poněkud roztřeseného doprovoda, zatímco natěšený pán už rázoval po pódiu a vykřikoval: „A kterápak holčička nebo chlapeček nám teď také něco pěkného zazpívají nebo předvedou?!“

A tak to šlo dál, jedno číslo za druhým. Jména se střídala, pánovo nadšení zůstávalo.

Holčička to všechno vážně, zamyšleně pozorovala. Pak zvedla ruku taky.

Babička strnula. Ale nebránila jí. Ovládla se. Byla moudrá. Věděla, že tady není od toho, aby někoho zastavovala před nutnou životní zkušeností.

Pán rázující po jevišti si holčičky všiml. Zastavil se.

„A je to tady,“ pomyslela si babička.

Pán se naklonil do první řady.

„Á,“ řekl. „Á. – Tak tady máme jednu holčičku, která chce také bonbón. – Je to tak?“ zeptal se holčičky a napřáhl k ní dolů do hlediště mikrofon.

Holčička mlčky přikývla.

Pán se vítězně narovnal a obrátil se k dětem. „Tak tady máme další holčičku, která – “

Holčička mezitím už sama vstala a drala se na jeviště. Byla samostatná. Odjakživa.

A pán ji už vítal: „Ty jsi ale statečná holčička. Zatleskáme, děti, naší holčičce…“ – A roztleskal se. Děti se přidaly.

Holčička se mlčky a vážně na všechno dívala. Babička ten pohled znala. Pán ne. Pán netušil nic. Pán ten pohled ani nemohl znát, a i kdyby ho znal, teď by si ho nevšimnul, protože výskal šťastně na děti, místo aby se dobře na holčičku podíval.

Pak se přece jen podíval a holčička se podívala na něj. Mlčky, dlouze a velmi vážně se dívala vzhůru do jeho širokého veselého obličeje – do obličeje, který se od začátku představení ještě ani na chvilku nepřestal smát, ani na chvilku nepustil koutky dolů.

Pán se nepřestal smát ani teď. Možná se do očí té holčičky podíval málo hluboko. Možná lidé, kteří se bez přestávky smějí, nemají čas podívat se hluboko.

Ať tak či tak, pán řekl holčičce svůj obvyklý bonmot: „Ty jseš nám ale krásná a šikovná a roztomilá holčička. – Že?“

Holčička přikývla. Čekala to.

„A jakpak se jmenuješ? Jakpak se jmenuje taková pěkná holčička?“ pokračoval pán podle osvědčeného mustru. Přidřepl k holčičce, nastrčil jí mikrofon pod nos a čekal na její přiznávku, aby pokračoval jako obvykle nadšeným zavytím nad krásou řečeného jména.

Holčička se klidně, velice klidně zamyslela. Přemýšlela dlouho. Vzala si svůj čas, jak se říká.

Hlediště postupně ztichlo. Veselý pán ztichnul také. Znervózněl. Ticho neměl rád. Ticho nebylo dobré. Ticha jsou trapná. Jeho úsměv už byl takový – pomalejší. Oči občas nervózně šlehly po babičce v první řadě. Babička mlčela a snažila se dívat jinam. Jen v duchu si šeptala: „A je to tady, je to tady, já to říkala.“

Holčičce trapné ticho zjevně nevadilo. Nikdy jí nevadilo. Nestarala se o něj ani o pána. Tvářila se zamyšleně a brala si svůj čas.

Pán se jí snažil pomoci. Opravdu se snažil. „Mařenka? – Růženka? Nebo snad Terezka?“ napovídal zoufale.

Holčička mlčela. Přemýšlela pomalu a důkladně. Vypadala jako člověk, který má něco užuž na jazyku, ale nemůže si vzpomenout. A pak – po čase, který se zdál věčností – se podívala na pána svým dlouhým, tichým pohledem a do ztichlého hlediště zamyšleně řekla:

„A víte, že ani nevím?“ Pak už jen lhostejně pokrčila rameny. Situace pro ni byla vyřízená. To se přece tak někdy člověku stane, že neví. Co se s tím dá dělat? Nic. – Dál se nenamáhala.  Řada byla přece na pánovi – ona své řekla.

Ano, tak to bylo. Osud nebývá k veselým pánům vždycky milosrdný. Věřme, že veselý pán potřeboval ve svém životě tuto zkušenost zažít, zažít ji naplno a bez varování, a že tuto zkušenost využil pak ve svém životě co nejlépe.

Ale vy si dejte pozor.  Dejte si dobrý pozor na tiše a zpříma se dívající holčičky. Koukněte se jim hluboko do očí. Opravdu hluboko. A zdrhněte včas.

Podívat se pravdě do očí…

—————————————————————

Pošmourné únorové dopoledne. Podnikatel na cestě mezi paneláky. Oblek, kravata. Bílá košile. Zrychluje, ale tuší, že domů to nestihne včas.

Ale to nevadí, protože tady je místní trafostanice; betonová kostka vedle parkoviště. Lze se vymočit u ní.

Nedělá to prvně. Umí to. To se dělá tak, že se člověk obrátí ke zdi, představí si, že ho nikdo nevidí, a pevně se té představy drží.

Tedy podnikatel stojí čelem ke zdi trafostanice, kufřík u nohou, a drží se výše zmíněné představy.

Ale je to podnikatel. Neví, kde mu hlava stojí. A zákazníci nemohou čekat. Zákazníci tedy nečekají – a telefonují. Podnikatelovi. Bez ohledu na trafostanici.

Ani podnikatel nemůže čekat, až se vymočí. Protože to by zákazník zavěsil. Podnikatel tedy bere telefon během močení.

Nedělá to prvně. Umí to. To se dělá tak, že si člověk obrácený ke zdi představí, že nemočí. A pevně se té představy drží.

Rozhovor je důležitý – a podnikatel ho také tak vede. Důležitě. Nahlas. Naléhavě. Obě ruce v plné práci; jedna drží telefon, a ta druhá, ta, co obvykle při telefonování gestikuluje, teď negestikuluje.

A tady na scénu vstupuji já. Vidím situaci – a nasadím výraz.

Nedělám to prvně. Umím to. To se dělá tak, že člověk zaostří kamsi do dálky a představí si, že muž, který mlčky stojí odvrácen, s kamenným výrazem hledí mimo a drží si něco v rozkroku, tak ten že tam není. A že ten muž přitom ví, že tam nejsem ani já – což jasně znamená, že ho vidět nemůžu – to dá rozum. A že když ho nevidím, tedy když on tam není, nemůže ani on vidět mě. To je logické, věcné, přesné.

Takže podnikatel se pevně drží svých představ, stojí čelem ke zdi, hovoří do telefonu, negestikuluje, já se pevně držím své představy – takže je všechno v pořádku a pokud takto zůstaneme každý u svého nacvičeného fígle, v pořádku to zůstane a podnikatel dokončí celý svůj podnikatelský záměr bez úhony.

Ale: tentokrát se mnou v té scéně vystupuje ještě Gishka.

Gishka je moje pubertální, životem nadšené štěně zlatého retrievera.

Zlatí retrieveři milují lidi. Tak i Gishka miluje lidi. Všechny. I podnikatele. A má představu, že všichni lidé milují ji. Všichni. I podnikatelé u zdi. A že si od Gishky naléhavě žádají okamžitý kontakt.

Gishka tedy vstupuje na scénu s touto  představou. A pevně se jí drží. Umí to. Už mi to udělala mockrát. Hledá lidi, kterým by mohla vyjádřit svou bezbřehou lásku. Najde je – a pak jim ji vyjadřuje. Například tím, že jim zaboří čumák pevně mezi stehna a zůstane tiše v dojetí stát.

Flexi vodítko, kterým jsem nás vybavila, má dosah osm metrů.  Gishka ovšem dosáhne velmi snadno mnohem dál – kamkoli, kde najde svou lásku.

Když jdeme – docela daleko, tak osm metrů – obloukem kolem trafostanice a já si všimnu podnikatele a začnu si ho pevně nevšímat, Gishka si ho všimne.

Vidí ho velmi dobře. Ji nenachytáme. A je velmi ráda, že ho vidí. A z jeho naléhavého rozhovoru se zákazníkem okamžitě chápe situaci; vidí, že ji podnikatel nutně a hned teď potřebuje pohladit. Že je taky velmi rád, že ji vidí. Že je nadšen ze života a že jeho den se v té chvíli naplnil, stejně jako její.

A tak se k němu, nehledíc na jeho plně obsazené ruce, vrhne, aby do něj láskyplně drcla a narvala mu, tak jak je zvyklá při projevování lásky, čumák mezi stehna.

Tak.

Z představ nás tří udržela Gishka tu svou zřejmě nejdéle. Myslím, že ještě doma vzpomínala ráda na podnikatele.

Co se týče mě, mohu potvrdit, že je velice těžké udržet představu, že nevidíte močícího pána, když zároveň řvete na svého psa, který zrovna cpe onomu pánovi, kterého nevidíte, svůj čumák k tomu, co už vůbec nevidíte. Žádné duchovní soustředění není dost velké.

Jak se cítil podnikatel, nemohu říct. Telefonovat přestal a gestikulovat začal – to mohu potvrdit. Jestli dokázal udržet představu, že nemočí, či dokonce i tu, že ho nevidím, to netuším. Nevypadal na praktikanta duchovních cvičení. Aspoň v té chvíli ne. Jak dopadl jeho původní podnikatelský záměr, si netroufnu vzpomenout.

Partnerský život mořské rybky

(rouhavá inspirace)

———————————————-

Dámy – je tohle vůbec možné? – Já to musím napsat, dokud je to ve mně čerstvé. Představte si – teď jsem viděla dokumentární pořad o životě v hlubinách moří – z míst, kde žijí koráli.

To samozřejmě není nic výjimečného – k tomu stačí si jako podkres k domácímu úklidu zapnout patřičný program v televizi. – Ale:

V tom pořadu z hlubin oceánů byly kromě barevných korálů i barevné rybky. – Dobře – to se taky dá čekat. Barevné rybky v hlubinách moří bývají.

Ovšem mezi těmi rybkami byly jedny krásně oranžovobílé – a já jsem nezachytila jejich jméno. Ale to, co o jejich partnerském životě říkal svým klidným, nevzrušeným hlasem komentátor, to mě zastavilo vprostřed pohybu.

A já tam stála, v ruce utěrku – a jen jsem pomalu nakláněla hlavu ze strany na stranu jako… jako… – Jako velmi překvapený zástupce samiček svého vlastního živočišného druhu – a poslouchala jsem, jak to mají mezi sebou samičky a samečkové úplně jiného živočišného druhu.

„Samička těchto rybek“, říkal komentátor svým medovým hlasem, „naklade jikry na kámen, jikry jsou tam přichycené a od té chvíle se o ně stará sameček. Čistí je a ošetřuje… – A stará se o ně pečlivě, velice pečlivě. Protože kolem se dychtivě potulují dospívající jiní samečkové, kteří by ho velmi chtěli vystřídat.“

- Vystřídat v  čem? Myslíte si, dámy, že víte v čem? – Ne. Ne v tom, v čem si myslíte.

Ti žádostiví dospívající samečkové by toho samečka chtěli vystřídat – považte – v pečování o ty jikry!

A tak si pečující sameček prý dává opravdu dobrý pozor, aby jeho péče o jikry byla v očích samičky naprosto kvalitní. Kdyby totiž udělal jedinou chybu, samička ho prý vyžene a náhradní pečovatelé jsou už okolo seřazeni v zástupech!

A tak se sameček pořád a pořád a ze všech sil snaží udržovat jikry čisté a v suchu – moment. V suchu ne. To tam nebylo. To už jsem si ve své ohromené extázi přidala. Ale to ostatní opravdu říkal komentátor – takovým tichým, hřejivým, přátelským a poučným hlasem všech komentátorů přírodních dokumentů. A přitom v jeho sytém, mužném barytonu nebyl ani náznak zneklidnění… Ani náznak.

Dámy, prosím vás – neděláme my někde chybu?

Maďarská kachna

(příběh z kulinárních vrcholů)

——————————————————————

Před lety. Před mnoha lety. Jela k nám rodinná návštěva – příbuzní z Moravy. Velká rodinná návštěva. Velká  slavnost, velké pohoštění. Úcta a svátečnost na obou stranách.

Připravila jsem Maďarskou kachnu. Rodinný recept. To jsem dělala vždycky, když jsme někoho slavnostně hostili; návštěvy mezinárodní i vnitrostátní, návštěvy z vyšších kruhů i návštěvy dočista bez kruhů – moje tréma byla vždycky stejná – totiž velká; bude jim to chutnat? Proboha, nezkazím nic?

Ale všichni si vždycky moc pochvalovali. Zejména Maďarskou kachnu. Nezklamala nikdy. Proto jsem ji servírovala jako zaručený triumf. Recept na Maďarskou kachnu bylo rodinné stříbro.

Jenom to bylo hrozně pracné – chápete – čas o mnoho delší než běžná pečená kachna. A zelí jsem dělala. Taky speciální rodinný recept. Taky nikdy nezklamal a lidi slastně přivírali oči.

Což to zelí – to je natošup, ale ta Maďarská kachna – prostě nebyl čas na tu přílohu – na ty bramborové knedlíky. To je další rodinné stříbro, tyhlety knedlíky. Jsou malé a jemné, víte?…

Ale prostě tentokrát na ně nevybyl čas. Dala jsem kupované. Však ony se v těch orgiích Maďarské kachny ztratí. Maďarská kachna přebije všechno.

Nepřebila. Knedlíky nepřebila.

Ano – příbory nadšeně cinkaly, všichni se jako obvykle olizovali až za ušima, plni dojmů, připíjeli si, vyptávali se na recept, přidávali si tu speciální nádivku, vylizovali pekáč… A dělali poklony mému kuchařskému umění. Oddechla jsem si. Tréma klesala. Mám to za sebou.

Neměla jsem.

„Ale to je opravdu skvělé, ta nádivka… – Co že do toho dáváš?“ ozývalo se. „A to zelí… Jak to děláš?“ – Kývala jsem, švitořila, usmívala se a děkovala za pochvaly. Přece jenom – člověk je rád, když dobře vaří.

A mezi všemi těmi hlasy se jeden ostýchavý mladík (přiženěný – ne moje krev!) taky přidal se svou troškou do mlýna: Sebral odvahu, postavil se, vroucně se na mě podíval a pak k celému plénu rezolutně prohlásil:

„Mně nejvíc chutnaly ty knedlíky,“ řekl. Přesvědčeně si přikývnul a triumfálně bouchnul do stolu. Všichni ztichli. Zpytovali svědomí. Ano – málem by zapomněli.

„Byly… Jak bych to tak řekl… Takové jemné… To se ani nedá popsat… Prostě nepopsatelné…“, pokračoval mladík. Ostatní přikyvovali. Ano – málem by zapomněli na knedlíky.

Usmála jsem se a poděkovala. Nenapadlo mě, co dál říct. Můj stav v té chvíli byl… Takový jako… Jako ty knedlíky. Prostě nepopsatelný.

—————————————————————

Podívat se pravdě do očí…

Pošmourné únorové dopoledne. Podnikatel na cestě mezi paneláky. Oblek, kravata. Bílá košile. Zrychluje, ale tuší, že domů to nestihne včas.

Ale to nevadí, protože tady je místní trafostanice; betonová kostka vedle parkoviště. Lze se vymočit u ní.

Nedělá to prvně. Umí to. To se dělá tak, že se člověk obrátí ke zdi, představí si, že ho nikdo nevidí, a pevně se té představy drží.

Tedy podnikatel stojí čelem ke zdi trafostanice, kufřík u nohou, a drží se výše zmíněné představy.

Ale je to podnikatel. Neví, kde mu hlava stojí. A zákazníci nemohou čekat. Zákazníci tedy nečekají – a telefonují. Podnikatelovi. Bez ohledu na trafostanici.

Ani podnikatel nemůže čekat, až se vymočí. Protože to by zákazník zavěsil. Podnikatel tedy bere telefon během močení.

Nedělá to prvně. Umí to. To se dělá tak, že si člověk obrácený ke zdi představí, že nemočí. A pevně se té představy drží.

Rozhovor je důležitý – a podnikatel ho také tak vede. Důležitě. Nahlas. Naléhavě. Obě ruce v plné práci; jedna drží telefon, a ta druhá, ta, co obvykle při telefonování gestikuluje, teď negestikuluje.

A tady na scénu vstupuji já. Vidím situaci – a nasadím výraz.

Nedělám to prvně. Umím to. To se dělá tak, že člověk zaostří kamsi do dálky a představí si, že muž, který mlčky stojí odvrácen, s kamenným výrazem hledí mimo a drží si něco v rozkroku, tak ten že tam není. A že ten muž přitom ví, že tam nejsem ani já – což jasně znamená, že ho vidět nemůžu – to dá rozum. A že když ho nevidím, tedy když on tam není, nemůže ani on vidět mě. To je logické, věcné, přesné.

Takže podnikatel se pevně drží svých představ, stojí čelem ke zdi, hovoří do telefonu, negestikuluje, já se pevně držím své představy – takže je všechno v pořádku a pokud takto zůstaneme každý u svého nacvičeného fígle, v pořádku to zůstane a podnikatel dokončí celý svůj podnikatelský záměr bez úhony.

Ale: tentokrát se mnou v té scéně vystupuje ještě Gishka.

Gishka je moje pubertální, životem nadšené štěně zlatého retrievera.

Zlatí retrieveři milují lidi. Tak i Gishka miluje lidi. Všechny. I podnikatele. A má představu, že všichni lidé milují ji. Všichni. I podnikatelé u zdi. A že si od Gishky naléhavě žádají okamžitý kontakt.

Gishka tedy vstupuje na scénu s touto  představou. A pevně se jí drží. Umí to. Už mi to udělala mockrát. Hledá lidi, kterým by mohla vyjádřit svou bezbřehou lásku. Najde je – a pak jim ji vyjadřuje. Například tím, že jim zaboří čumák pevně mezi stehna a zůstane tiše v dojetí stát.

Flexi vodítko, kterým jsem nás vybavila, má dosah osm metrů.  Gishka ovšem dosáhne velmi snadno mnohem dál – kamkoli, kde najde svou lásku.

Když jdeme – docela daleko, tak osm metrů – obloukem kolem trafostanice a já si všimnu podnikatele a začnu si ho pevně nevšímat, Gishka si ho všimne.

Vidí ho velmi dobře. Ji nenachytáme. A je velmi ráda, že ho vidí. A z jeho naléhavého rozhovoru se zákazníkem okamžitě chápe situaci; vidí, že ji podnikatel nutně a hned teď potřebuje pohladit. Že je taky velmi rád, že ji vidí. Že je nadšen ze života a že jeho den se v té chvíli naplnil, stejně jako její.

A tak se k němu, nehledíc na jeho plně obsazené ruce, vrhne, aby do něj láskyplně drcla a narvala mu, tak jak je zvyklá při projevování lásky, čumák mezi stehna.

Tak.

Z představ nás tří udržela Gishka tu svou zřejmě nejdéle. Myslím, že ještě doma vzpomínala ráda na podnikatele.

Co se týče mě, mohu potvrdit, že je velice těžké udržet představu, že nevidíte močícího pána, když zároveň řvete na svého psa, který zrovna cpe onomu pánovi, kterého nevidíte, svůj čumák k tomu, co už vůbec nevidíte. Žádné duchovní soustředění není dost velké.

Jak se cítil podnikatel, nemohu říct. Telefonovat přestal a gestikulovat začal – to mohu potvrdit. Jestli dokázal udržet představu, že nemočí, či dokonce i tu, že ho nevidím, to netuším. Nevypadal na praktikanta duchovních cvičení. Aspoň v té chvíli ne. Jak dopadl jeho původní podnikatelský záměr, si netroufnu vzpomenout.

Maďarská kachna

Před lety. Před mnoha lety. Jela k nám rodinná návštěva – příbuzní z Moravy. Velká rodinná návštěva. Velká  slavnost, velké pohoštění. Úcta a svátečnost na obou stranách.

Připravila jsem Maďarskou kachnu. Rodinný recept. To jsem dělala vždycky, když jsme někoho slavnostně hostili; návštěvy mezinárodní i vnitrostátní, návštěvy z vyšších kruhů i návštěvy dočista bez kruhů – moje tréma byla vždycky stejná – totiž velká; bude jim to chutnat? Proboha, nezkazím nic?

Ale všichni si vždycky moc pochvalovali. Zejména Maďarskou kachnu. Nezklamala nikdy. Proto jsem ji servírovala jako zaručený triumf. Recept na Maďarskou kachnu bylo rodinné stříbro.

Jenom to bylo hrozně pracné – chápete – čas o mnoho delší než běžná pečená kachna. A zelí jsem dělala. Taky speciální rodinný recept. Taky nikdy nezklamal a lidi slastně přivírali oči.

Což to zelí – to je natošup, ale ta Maďarská kachna – prostě nebyl čas na tu přílohu – na ty bramborové knedlíky. To je další rodinné stříbro, tyhlety knedlíky. Jsou malé a jemné, víte?…

Ale prostě tentokrát na ně nevybyl čas. Dala jsem kupované. Však ony se v těch orgiích Maďarské kachny ztratí. Maďarská kachna přebije všechno.

Nepřebila. Knedlíky nepřebila.

Ano – příbory nadšeně cinkaly, všichni se jako obvykle olizovali až za ušima, plni dojmů, připíjeli si, vyptávali se na recept, přidávali si tu speciální nádivku, vylizovali pekáč… A dělali poklony mému kuchařskému umění. Oddechla jsem si. Tréma klesala. Mám to za sebou.

Neměla jsem.

„Ale to je opravdu skvělé, ta nádivka… – Co že do toho dáváš?“ ozývalo se. „A to zelí… Jak to děláš?“ – Kývala jsem, švitořila, usmívala se a děkovala za pochvaly. Přece jenom – člověk je rád, když dobře vaří.

A mezi všemi těmi hlasy se jeden ostýchavý mladík (přiženěný – ne moje krev!) taky přidal se svou troškou do mlýna: Sebral odvahu, postavil se, vroucně se na mě podíval a pak k celému plénu rezolutně prohlásil:

„Mně nejvíc chutnaly ty knedlíky,“ řekl. Přesvědčeně si přikývnul a triumfálně bouchnul do stolu. Všichni ztichli. Zpytovali svědomí. Ano – málem by zapomněli.

„Byly… Jak bych to tak řekl… Takové jemné… To se ani nedá popsat… Prostě nepopsatelné…“, pokračoval mladík. Ostatní přikyvovali. Ano – málem by zapomněli na knedlíky.

Usmála jsem se a poděkovala. Nenapadlo mě, co dál říct. Můj stav v té chvíli byl… Takový jako… Jako ty knedlíky. Prostě nepopsatelný.