"To je v pořádku - já taková prostě jsem..."

„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk v životě nedělá běžně, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

„Já ti možná rozumím. – Co bys ještě chtěla vzkázat sama sobě – nebo lidem – možná, že to je totéž…“

„Mějte se rádi.“

„Aha…“

„Sami sebe.“

„Každej má… sám sebe. – Jak se to dělá?“

„Právě tím zklidněním, tím tichem, a uvědoměním si sama sebe. Zklidnit se a zkusit být jenom teď, tady…“

„Aha…“

„Sama se sebou.“

„Umí to každý člověk?“

„Umí to každý člověk.“

„Umí to. - Proč to nedělají?“

„Neví o tom, že to umí.“

„Aha… Takže když se to dozví, jako ses to dozvěděla ty – žes to tady pochopila, zahlédlas to, šla jsi si s tím, tak že tím roste možnost, aby to dělali?“

„Určitě. Myslím si, že když to jednou někdo zkusí nebo zažije, tak… bude mít tendenci se do toho vracet.“

„Ano. – Samo od sebe? Nebo se musí snažit?“

„Zezačátku asi snažit, ale pak, když už to bude víckrát, tak… pak to půjde jednodušeji.“

„Aha… - Je tu nějaká rada konkrétně pro tebe?“

„Jak se do toho vracet?“

„Ano. Například – jak se do toho vracet.“

„Zastavit se a uvědomit si, že to, co se děje okolo nebo ty myšlenky, že to jsou jenom nějaké myšlenky nebo problémy, které proudí okolo nebo jsou okolo, a že právě v tom tichu a v tom klidu je ten pohled na ně jinej. Že… jsou stranou.“

"Když něco říkám, tak nedokážu cítit…  Nedokážu dělat dvě věci najednou…"

"Řekla jsem, že cítím obrovskou zodpovědnost za svůj život – ale dochází mi postupně ten paradox, že teprve když tadytu zodpovědnost nebudu mít v takové křeči, tak teprve tehdy můžu zodpovědně jednat. Opravdu."

„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme…? Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“

„Já jsem vám říkala, že jsou snazší možnosti umřít než se uštvat v životě… Že můžete to rovnou vzít hopem z mostu – nebo něco takovýho…“

„To ne…“

„Aha…“

„Já jsem říkal, že právě od malička, nebo když jsem byl… jako nad tím začal uvažovat, tak jsem si říkal - ´Proč by to člověk teda měl dělat vůbec? – Není náhodou lepší si začít dělat to, co chci? – Jít, kam chci, nebo prostě provádět něco, co se mi líbí, a tak…´“

„Když má člověk… Když je tak stísněnej strašlivě –“

„No… - Tak že v tu chvíli prostě si řekne: ´Tak já si začnu dělat to, co prostě chci.´“

„´To, co mně tu radost udělá.´“

„No!“

„´To co mě osvobodí…´“

„No!“

„´…Od těch tlaků, který mě vedou potom skákat z toho mostu.´“

„Třeba! No! – Protože prostě proč se zabývat furt nějakými těmi starostmi… No jo, takhle jsem nad tím uvažoval… - Protože mám pocit, že možná  by to vždycky šlo nějak překonat a dojít k tomu, že teda to není tak šílená tragédie, jak se zdá, ale že opravdu by mohl dělat to, co si chce a…“

Že kdyby chvilku počkal…“

„Kdyby chvíli počkal, tak by došel k názoru, že když prostě začne konečně - prostě se vykašle na nějaký blbosti a bude prostě dělat to, co chce, tak že zjistí, že k tomu nemá důvod. - Jako ´Ona mě opustila´ nebo ´On mě opustil´… - Jo, jako tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že by to všechno šlo. Nějak.“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to –?“

„No… Tak. – No, dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská...“

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě…“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

„No!“

„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme… Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“

„Já jsem vám říkala, že jsou snazší možnosti umřít než se uštvat v životě… -  Že můžete to rovnou vzít hopem z mostu – nebo něco takovýho…“

„To ne…“

„Aha…“

„Já jsem říkal, že právě od malička, nebo když jsem byl… jako nad tím začal uvažovat, tak jsem si říkal - ´Proč by to člověk teda měl dělat vůbec? – Není náhodou lepší si začít dělat to, co chci? – Jít, kam chci, nebo prostě provádět něco, co se mi líbí, a tak…´“

„Když má člověk… Když je tak zoufalý, že chce udělat sebevraždu – když je tak - tak stísněnej strašlivě –“

„No… - Tak že v tu chvíli prostě si řekne: ´Tak já si začnu dělat to, co prostě chci.´“

„´To, co mně tu radost udělá.´“

„No!“

„´To co mě osvobodí…´“

„No!“

„´…Od těch tlaků, který mě potom vedou potom skákat z toho mostu.´“

„Třeba! No! – Protože prostě proč se zabývat furt nějakými těmi starostmi…? -  No jo, takhle jsem nad tím uvažovával…“

„Kolik vám bylo?“

„Já nevím… Takový asi teenager… - No ale pak se někdy člověk dostal do toho stavu, že jsem začal naopak chápat ty, že to třeba chtějí udělat a musejí udělat.“

„Tu sebevraždu?“

„No!“

„Že jsou některý případy, že to prostě –“

„Kdy to prostě… -No. Ale jako že mám pocit, že možná by to vždycky šlo nějak překonat a dojít k tomu, že teda to není tak šílená tragédie, jak se zdá, ale že opravdu by člověk mohl dělat to, co si chce a…“

"Že kdyby chvilku počkal…“

„Kdyby chvíli počkal, tak by došel k názoru, že když prostě začne konečně - prostě se vykašle na nějaký blbosti a bude prostě dělat to, co chce, tak že zjistí, že k tomu nemá důvod.“

„Aha…“

„Otázka je, jestli je to třeba při nevyhnutelným umírání.“

„No to samozřejmě, to nemůžeme takhle tvrdě říkat, že toto nikdy a…“

„Z hlediska euthanasie to je něco jiného, ale takové jako typu ´Ona mě opustila´ nebo ´On mě opustil´…“

„Jo. - ´Nemohu bez něj žít…´“

„Nebo prostě ´Něco se mi stalo…´ anebo cokoliv, že jo… Jo – jako tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že by to všechno šlo. Nějak.“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to –?“

„Tak. Dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská."

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě…“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

„No!“

„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme… Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“

„Říkala jste, že pořád kejváte…“

„No, tak… Ale jenom když s někým souhlasím…“

„Aha…“

„Tak neustále přikyvuju, a tudíž když s někým mluvím delší dobu…“

„Tak na to takhle ta hlava dělá…“

„Tak mě až někdy hlava bolí.“

„Z toho přikyvování…“

„Ano.“

„Z rozhovoru hlava bolí.“

„A… - V delším rozhovoru. Pokud s někým… delší dobu souhlasím, tak mě – odcházím s bolavým krkem.“

„To je hezký:  ´pokud s někým delší dobu souhlasím, odcházím  s bolavým krkem.´ – A opravdu s ním souhlasíte?“

„Myslím si, že podvědomě jo, protože já o tom… nevím. Že se to děje.“

„Že takhle tou hlavou kejváte.“

„Ano.“

„Aha…“

„Takže myslím, že -“

„To je pěkný, že to…“

„- jsme na to už narazily, že to vidíte, že pokud se zarazím a nesedí mi to, tak –“

„Tak hlava zastaví –„

„Tak hlava zastaví.“

„- A začnete přemýšlet. Ano.“

„Ano.“

„To bylo – pěkně vidět.“

„Ano… Chacha…“

„Jo. Je hezký vás pozorovat –“

„Já si někdy kejvu hlavou, i když souhlasím sama se sebou – takže to je ještě…“

„Jé, to je hezký… A třeba když doma krájíte mrkev nebo tak a něco vás napadne, tak si přikyvujete?“

„Tak… To mě nikdy nenapadlo. To mě nikdy nenapadlo, jestli to dělám, i když vlastně si přemejšlím sama pro sebe… - To nevím.“

„…Teď jste kejvala chvilku. Pak jste se zamyslela - přestala jste kejvat…“

„No, to jo, když přemejšlím, tak to zas jako to…“

„Aha…“

„Tak to je zajímavý. To jsem ještě nevypozorovala.“

„Tak to máte další úkol: koukat, co děláte u mrkve…“

„Další… Jestli se kejvu i sama pro sebe…“

„Děkuju.“

„Já nevím, jestli vám řeknu něco zajímavého… Protože – “

„Řekněte mi to ještě jednou, tu větu; ta je krásná…“

„Nevím, jestli vám řeknu něco zajímavého…“

„To totiž je velmi častá věta u lidí, protože jejich mysl začne mít strach, že to neumí. Tady si všímejte, jak už ta mysl pracuje."

„Aha…“

„To snížené sebevědomí… - Mysl – na téhleté úrovni mi nic zajímavého říct nemůžete a ani já bych  – v takovéhle situaci by mě nenapadlo nic zajímavého, jenom bych plašila. – Teď si zavřete oči – a jenom buďte. A nesnažte se nic zajímavého říkat – vždyť o nic fakt nejde. – A já se vás budu ptát na jednoduché otázky a když budete mít pocit, že nevíte, tak řekněte ´Nevím…´ - To není trestný – nevědět. – A jenom buďte. – Já se vás budu ptát takový věci jako třeba ´Jak vám je?´…. – A já se vás teda zeptám: ´Jak vám je?´ - To by mě zajímalo.“

„Je mi dobře. A je mi teplo.“

„Aha… - A jak se to stalo, že vám je dobře a teplo?“

„To nevím. Něco… To je… To nevím.“

„Ne. To jsem byla v očekávání a nervózní… - Ale těšila jsem se.“

„Aha…Takže to byla taková směska.“

„Taková směska.“

„Aha…“

„Ale i jsem – trošku mi ukápla slza v autobuse.“

„Aha… - Proč jste plakala v autobuse?“

(pláče) „Tak nad sebou.“

„Uměla byste říct, čeho vám na sobě bylo tak líto?“

„No, to taky nevím. Takový pocit… No – čeho. Ani ničeho, protože život je pěkný a… - (pláče) Ale něco mě vnitřně trápí…“

„Aha…“

„A já ani nevím, co…“

„Přesně tak, jak jsem to tady na začátku říkala. – A mohla byste se podívat na to místo toho, co to je – na to ´něco´? - Jděte se k tomu podívat; jednak by mě zajímalo, kde to máte v těle. Ukažte to místo. – Tam, že jo? - Tam. U srdce.“

„Ano.“

„Tak tam teď mějte tu ruku…… A buďte s tou rukou. Buďte s tím vnímáním té ruky a toho srdce…… A dýchejte. A znova a znova vracejte myšlenky k tomu vnímání ruky a srdce……. – No?.... Ano…. – Co se děje, když to takhle děláte?“

„Přestávám na to myslet trošku. Už nejsem tak přecitlivělá – a to srdce je takové teplé.“

„Aha…“

„Já nevím - jako bych chtěla ho tou rukou vzít.“

„Aha…“

„Ale dobré je to, že odchází i ta přecitlivělost. Trochu jako kdyby ty slzy nebo…“

„Aha…“

„To je zvláštní…“

„Že? – Tady jste se přesně dostala do kontaktu s myslí. Jak to ta mysl dělá. Jak se mysl umí strašně trápit; až rozhodí tělo. A jak když přestanete jít s tou myslí a začnete jít s vnímáním své ruky na srdci, tak se zároveň uklidňuje i ta mysl. Protože jí nedáváte pozornost; nevybičováváte ji. Jste se sebou. Se svým srdcem. – Co se teď děje?“

„Teď jak jste mi to řekla, tak si myslím, že to je dobré. Že to je možná dobrá věc, kterou… Vždycky jsem si říkala, jak ty emoce potlačit – nebo ne - nebo možná tu mysl teď, jak to říkáte – potlačit, abych tak přecitlivěle nereagovala – a to mi přijde teďka, jak jste mi to vysvětlila, takové dobré. Dobrá věc.“

„Ano. Vlastně vrátit se od myšlení k vnímání. Od řešení – od drcení v kuse problémů k tomu: ´Vždyť já tady jsem… A vnímám svou ruku na srdci… Jsem tu… A vlastně se nic neděje! – Ale já si můžu zařídit, aby se to zase dělo!´ Jestli chcete si to užít, tak si zase běžte, jak jste brečela v autobuse…“

„Mně to teď nějak nejde.“

(smích)

„To je, viďte? – Jak to, že to nejde?! Tak se trap, krucinál – trap se – dělej… To se musí, ne? To všichni musíme se trápit?! Kam bys přišla?!“

(smích)

Poznámka na závěr: Pláč a trápení nemusí mít vědomou příčinu – stejně tak přecitlivělost, o které mluví tato dívka. Člověk neví, proč to má, a přesto to dělá. Ale všechno má svou příčinu – dokonce i "bezdůvodná" přecitlivělost. Často bývá tou příčinou vzdálené trauma. Často velmi staré. Doba jeho vzniku se zdaleka nemusí týkat jenom života – mohlo se stát například někomu z předků; nebo někdy jde o něco, co se dá nazvat traumatem duše. Přecitlivělé emoce jsou vlastně zjitřelé emoce – přetížené emoce. Přetížené něčím, co není vidět, ale nedá se to unést. Lékem první pomoci je návrat do přítomnosti a léčba srdcem, která je zachycena na této nahrávce. Poté – už v klidu - jsme se s dívkou podívaly na příčinu jejích opakovaných pláčů, její emoční přecitlivělosti – toho ´Něco mě trápí a nevím co…´.

Nebojte se své „zbytečné přecitlivělosti“. Není to zbytečná přecitlivělost;  je to volání zraněné mysli. Mnoho lidských myšlenek je totiž nevědomých – dávno zapomenuté události jsou v ní stále ukryty a objevují se na povrchu v podobě „trápení bez příčiny“, bezdůvodných úzkostí, pláče či výbuchů na krajíčku, prudkých emocí, nelogického chování atd.

I když se vám i vašemu okolí zdá, že vaše chování nemá logickou příčinu, příčina je. Vždy. Nekárejte se jen proto, že nemůžete najít příčinu svého nářku či nelogického chování. Prostě se přijďte na tu příčinu podívat. Tím můžete svůj nářek, který přichází z hloubek a někdy bývá ozvěnou nářku vašich předků či nářků ještě vzdálenějších, vyléčit.

"Prosím pro tuhletu holku... Prosím o čištění… Čištění toho, co ji tak honí. Toho… Těch řetězů, které si ona sobě dává a denně se do nich obléká, ačkoliv jsou tak žhavé. A protože já ti velmi důvěřuju a… Tak já tu odpovědnost dám tobě – a budu se tě ptát, co se děje. – Ty jsi předtím mluvila o nějaké své fyzické bolesti už; kde je teďka? Teď, v tuto chvilku ta bolest?"

"Na srdci, tady."

"Na srdci, aha."

"Já když se bojím, tak mám bolest úplně tady takhle…"

"V klíně…"

"Ano."

"Aha… - Pojď a dovol, ať se to děje samo. Vnímej, jak se to shlukuje tady, jak to houstne. Vnímej, uzemňuj – nohy na zem… Jsme tu ve velmi bezpečném prostředí – sedělo tady hrozně moc lidí, kteří se z toho dostali… - A já se tě budu ptát. A odpovídej první… - Jak ti teď je?"

"Píchá mě na srdci. Ale cítím se dobře tak."

"Aha… - Já budu mít hrozně zvláštní otázky. Takže ty klidně dávej zvláštní odpovědi – nepřemýšlej, jestli to má logiku nebo ne, jo? – Kde je ten problém?"

"Ve mně je ten problém."

"Aha… - Má tam nějaké zabydlené konkrétní místo? – Nebo je…"

"V tý, v tý bolesti. On je tam jak nůž, ty jo…"

"Aha… - Jakej nůž; vidíš ho?"

"Ne. Jenom ho cítím."

"Jako hmatově ho cítíš přímo?"

"Jako kdyby mě tam bodal."

"Aha…"

"Jako kdyby tam vězel."

"Vězel. Bodnul – a zůstal. - Tak?"

"Ano. On tam je pořád."

"Pořád. Aha… - Já mám zvláštní otázky a nerozumím jim teď ani já. Protože jsou u toho zároveň unisono. Jedna ta otázka byla „Kdo je ten nůž?“, druhá „Co je ten nůž?“ a zněly najednou. – A zpomal. – Když jdeš po té rukojeti, je tam někdo, kdo ho drží?"

"Já sama."

"Ty – vlastní nůž… do srdce."

"Hm…"

"Čemu to má pomoct?"

"No abych zůstala tam, kde jsem…"

"To znamená kde?"

"Abych nešla dopředu."

"No, to..."

"Abych zůstala taková, jaká jsem."

"Co by se stalo, kdybys šla dopředu?"

"Ono mě to jako špendlí."

"Špendlí jako brouka?"

"Ano."

"Aha… - Proč si někdo… Nebo něco nepřeje, abys šla dál; proč tě přišpendlilo za nůž k místu, kde jseš?"

"Protože je mu to tak pohodlný, no…"

"Komu je to pohodlný? Neslyšela jsem…"

"Asi mně…"

"Aha… - A co by se muselo stát… Co by se muselo stát, aby ten nůž povolil a abys mohla dál? Co bys potřebovala?"

"Já bych se potřebovala na sebe podívat a potřebovala bych vědět, že… taková, jaká jsem, tak taková jsem… dobře! - Taková… že se mám ráda taková, jaká jsem…"

"Běž se podívat, proč… Proč si nemyslíš, že taková, jaká jseš, jseš dobře… Jak se to stalo? Proč… to tam… - Jdi po příběhu, po prostoru, uvidíš… - Jdi k centru. Až k centru toho příběhu. Jdi do… Pozpátku jdi do místa, které je důležité. – Co se s tebou děje? Co vnímáš?"

"Pořád cítím tu bolest a chci vědět, co je na konci toho příběhu, ale…Je tam tma, jen…"

"V pořádku. To takhle může klidně být. Nenuť nikoho nic. Je velmi těžký pustit obrany."

"Já to mám nějak z rodiny. Svojí."

"Že?"

"No."

"Zkus to popsat."

"Já to mám z tý ženský části rodiny. Protože ona je… matka sebedestruktivní. A já jako… to držím s nima."

„Jenomže to je tak hloupý!“

„Co je hloupý?“

„No tahle moje… Prostě představa a já… Já se hrozně ztrácím v tom, jaká jsem… Já to vůbec vlastně nevím…“

„Hele – a co -  já si to vzpomínám od minule – tos byla ty, který jsem šeptala do ouška, ať se na to vykašle – viď?“

„Jo… Radši to nevědět…“

„To tady tehdy byl ten záchvat smíchu krásnej…“

„A já se pořád snažím někomu zavděčit a někomu pomoct…“

„No a už máš tu pověst a udělala jsi… jako mnoho pro lidi… A já ti na to řeknu: „Nasrat…“ – A taky ještě slyším: „Ale hovno…“ - Cos neudělala pro sebe, tos neudělala… Tamto, to je veliká iluze, veliká iluze, že pomáháš. Je to nádherný, svítí to, je to překrásný… Teď – já ti něco řeknu, a teď jenom vnímej a vnímej své tělo a měj zavřený oči a vnímej, co se bude dít; buď před očima, anebo v těle. Já ti řeknu jednoduše – a ty reaguj: ´Skonči s tím. Stopni s tím.´ Teď si představ: ´Skonči s tím´. – A co ty na to řekneš.“

„No že se bojím.“

„Aha… - Čeho.“

„Že se bojím tý svý vyšlapaný půdy, tý cesty, kterou znám – já se bojím ji opustit…“

„Takhle – já jsem teď nerozuměla, proč se bojíš cesty, když ji znáš… Ty se bojíš vlastně tý nový cesty…“

„Tý mojí…Toho mojeho palouku tam…“

„Ano. - Ty se nebojíš toho palouku – ten chceš - ale ty se bojíš jít mimo něj. Takhle jsem to – takhle je to tam?“

„Jo.“

„Právě. Takhle jsi to myslela?“

„Jo.“

„Takhle jsi to myslela, aha…“

„Ale… Naďo, já už jsem úplně… že jsem úplně… kostra jako…“

„Hmm…Já vím… - Takových lidí znám hodně, ale ty to máš výjimečný.“

„A já tam furt přešlapuju a – a prostě už to řeším tolik let…“

„Hm…“

„A už – mně je třeba fyzicky špatně… Mně třeba bolí na prsou a hrozně mě bolí - tady a cítím ten strašně velkej strach v sobě…“

„Rozumím.“

„A já pořád si říkám, že se nemám čeho bát, ale nejde… Mně to nejde se přesvědčit.“

„Já vím. Tak teď se chvilku zastav a dýchej – a půjdeme se podívat.“

Často vidím, že když neposlechnu svůj vnitřní hlas, bude malér. Tedy že není dobře ten hlas neposlouchat. Ale on ten hlas je takový… abstraktní – takže je těžké to někomu vysvětlit – říct někomu: „Prostě to tak cítím…“

A navíc se ty city mění – to není polární, binární, ve stylu „Jednou to tak mám, tak to tak mám na věky…“ – vždyť věci jsou přece cyklické – změní se a život mi to najednou dá z úplně jiné perspektivy…

Takže to není tak, že to jednou tak cítím a pak se toho musím držet, ale… A mě to hrozně mate – ten fakt, že v jednu chvíli řeknu: „Ano, cítím to tak - jinak, než vy mi radíte,“ a lidi řeknou „Dobře, tak si to tak udělej“ - a já za měsíc řeknu: “Ale když já to teď cítím zas jinak…“

Každá žena takhle proudí, protože je cyklická. Porozumět jí, zvládnout s ní plout v jejích změnách – to není snadné...

Já pak jenom vlastně vyslyším lidi, kteří mi fungují jako zrcadlo – a moji nejbližší lidé jsou schopni mi zrcadlit to, co já sama si nejsem schopna připustit, a až jejich otázkami si vůbec uvědomím některé věci…

I když mohou být ti lidé nepříjemní, umožňují člověku vidět, co vidět nechce.  Dřív mě to trápilo, protože bylo tolik věcí, které jsem vidět nechtěla, a když okolí bylo zrcadlo téhleté negativity, tak jsem z toho  měla příšerné stavy…

To zrcadlení může vypadat někdy jako urážka, ale není to urážka – je to zrcadlo. Vnitřně klidného člověka neurazí nic – ten se leda zasměje.

Můj vztah mi dává i schopnost z něj odejít... Já nechci odejít, já chci, aby to fungovalo – ale ten vztah mi dává tíhu jiného člověka, který hází své problémy na mě. To nechci – on je dospělý – ať si to vyřeší sám... Mé vztahy mě učí i schopnosti z nich odejít.

"Ty máš hodně vnitřní síly, viď?"

"Hodně – spoustu vnitřní síly…"

"Pořád?"

"Pořád – no, někdy je to… Většinou jo. Většinou mám spoustu vnitřní síly, ale samozřejmě občas to kolísá, ten život je jako na horský dráze – jednou je člověk nahoře, jednou je dole... Důležité je si uvědomit, že když je třeba dole, tak pak bude zase nahoře!"

"Viď? To je úplně základní fyzikální zákon – a člověk, když je dole, tak zapomene na fyziku…"

"Je to tak. Protože člověk ty myšlenky v sobě přitahuje; když je mu bídně, tak pak to všechno vidí jako špatně, a když je nahoře, tak zase všechno vidí růžově, a i na tu minulost vzpomíná růžově…"

"Takže potom si může taky nabít, když všechno vidí růžově; tak je potom překvapený: ´Jéžišku…´"

"No, samozřejmě. Protože někdo, kdo to má hodně nabito, tak prostě začne bejt třeba i trochu arogantní – začne si hodně myslet – a potom přijde ten pád… Pak ten pád hodně bolí. A cílem je, i když je člověk nahoře, tak bejt připravenej na to, že když je nahoře, tak za chvíli půjde zase dolů. To je taky ten fyzikální zákon..."

"Viď? – Vědět to. Nešílet z toho."

"Užívat si to. Brát to s respektem prostě. Jakože teď je nahoře, ale pořád s tou pokorou – protože tadyten zákon funguje nad – nad všechno; nad nějaké arogance, nad nějaký nekonečný úspěch, protože to nejde. Prostě není nekonečnej úspěch."

"Když jsem ráno dobře vyspalý, jsem naprosto fresh, nejsem přepracovaný, tak si myslím, že … jsem první liga. Že prostě jsem naprosto neporazitelný. Ale když člověk pracuje delší dobu, dlouho, prostě do noci, a nevyspí se pořádně, tak potom začne být unavený a už prostě to tak rychle nemyslí, a začne třeba… přijde nějaký neúspěch, nějaká nepozornost, a už prostě se nedokáže i v hlavě se s tím vším tak dobře poprat jako když je člověk fresh -"

"Nedokáže se poprat ani se svými emocemi."

"Přesně tak."

"Se svým názorem na to, jak z toho ven; že to je vůbec možný se z toho dostat."

"Vůbec. Prostě - ´Jak je možný, že udělám takovou blbost?´ - Někdo najednou začne mít černý myšlenky, že… ´Já nedokážu udělat ani tohle - jak potom můžu dokázat tamto… a tohleto…?´ - A tak. - Že člověk se nedokáže nad to povznést, že jako ´Dobře – teď se stalo tohle, ale tak to je naprosto nepodstatný oproti tomu, co jsem všechno dokázal předtím…´“

"Před strachem nemá cenu utíkat. Strach se musí poznat, ohmatat, aby si člověk zvyknul na to,  že tam je, a pak se s ním může dál pracovat. Když před ním člověk uteče, tak ten strach tady je pořád, a vlastně, jak jste říkala, tak ho zase dohoní. Ale když budu vědět, jakej ten strach je, tak s tím můžu něco dělat…"

"Co má dělat žena nebo dívka, která se bojí mužů? A co má dělat muž nebo chlapec, který se bojí žen?"

"Co by měli udělat?"

"Ano. Aby se z toho dostali."

"Skočit. Prostě jít do toho, zkusit to… A jít do toho naplno, nebýt schovaní. Protože když člověk do toho nedá všechno, vždycky mu někdo ublíží, nebo on sám sobě ublíží – vždycky tam bude… ta zeď. – Takže skočit –"

"A co když to bude znova bolet? A znova se zvětší to ´Vždyť jsem to neměla dělat´… ´Vždyť jsem to neměl dělat´… ´Vždyť jsem měla pravdu´… ´Vždyť jsem měl pravdu´… ´Ženský jsou krávy´… ´Mužský jsou hovada´… ´Mně se to vždycky bude dít´…"

"Přestat si říkat, že se mi to vždycky bude dít. Říct si ´Tentokrát to bude jiné´."

"A bude to jiné?"

"A bude! – Zas je to v nás: co budeme chtít, to získáme. Pokud si budeme myslet na to, jak to bude špatné, tak to bude špatné. Pokud budeme myslet, jak je to dobré, tak…"

"Jak se to liší od té naivity stylu ´Teď jsem konečně přišla na tu pravou lásku, teď ti dám svý srdce, protože vidím v tvých očích takovou lásku…´ - A proč to potom končí špatně (teda když to končí špatně)?"

"Nedávat ji. Pouze ji jakoby… nabídnout. Tady je – já ji mám – a pokud chceš, tak přijď. – Aby… to je o těch pocitech; nevím, jak to říct. Cítím to, ale nemám slova."

"Tak já to zkusím. Slyším ´Hlídat si svou lásku, hlídat si míru, kterou dávám. A sledovat, jestli ten druhý člověk jenom nebere, a zároveň sledovat, jaké jsou mé úmysly, když dávám tolik lásky. Možná dávám tolik lásky strachy, že o toho člověka přijdu. Že ve mně někde hluboko je úplně jiný motiv k dávání lásky než si myslím. Myslím si, že dávám lásku z čirého srdce, ale dávám ji proto – i s ponížením – jenom abys proboha ode mě neodešel a abych já mohla tu lásku pít.´"

"Ano."

"To je okamžitě slyšeno, to je vnímáno a okamžitě se na to reaguje: končí rovnováha. Není to láska, je to zase… strach. Takže už si zase projikuju, že ten člověk ode mě odejde, takže já musím něco udělat, aby neodešel, musím se víc snažit – takže zase tu minulost předávám dopředu."

"A přestat být závislý."

"Ano."

„Jak člověk může aplikovat své hluboké vnitřní znalosti v běžném životě? Jak je může žít, jak je fyzicky aplikovat, nejen o nich vědět? A jak je aplikovat v klidu, bez bolesti a bez křečovité odpovědnosti?“

„Já si teď říkám - a podle čeho jiného bych se měla řídit než podle toho nejhlubšího hlasu?“

„A proč se jím tedy neřídíš?“

„No právě – já si teď říkám: ´Tak se tím neřiď, tím hlubším sebeuvědoměním – a čím se teda budeš řídit?´ - Ano, řídím se tradicí, normami, tím, že to tak dělali jiní lidé, nebo že nechci způsobit nepříjemnou reakci okolí – tyhle věci určitě mají nějaké oprávnění – ale když jdu na nějaký hlubší kompas životem a na nějaké úplně zásadní rozhodnutí, tak tyhle věci by primárně neměly hrát tak důležitou roli…“

„A proč hrají?“

„Protože si nevěřím… Někdy… Často.“

„A vida!“

„Protože si tak málo věřím, že moc hledím na tyhle hlasy, na tyhle normy…“

„Na ty vnější hlasy.“

„No. Na tyhle rady.“

"Kde je láska?"

"Všude, kde ji vidím… - Ale já jsem slepá…"

"Jak udělat, abys nebyla slepá?"

"Musím sundat brýle."

"Jak se to dělá – sundat brýle?!

"Musím se vyrovnat se svým egem, se svými osobními principy, na kterých stojíme a máme pocit, že jsou strašně důležité, a na tom stavíme sebe a lidi kolem nás…"

"A které jsou to principy například?"

"Kdo jak je správně štíhlý nebo není, správná velikost podpatků… Nebo bez podpatků? – Ne, to přece není možné, že jo… Jaké má oblečení, jestli je dostatečně sexy nebo není… - Ale vlastně k čemu tohle je, když ta duše není šťastná? Pak to přece nesvítí z toho člověka… - Takže vlastně to musí být všechno úplně obráceně - nejdřív musí přijít to sebepochopení… - A hledat tu lásku všude… Pak se člověk bude cítit dobře a nemusí se pro to sexy oblékat, ale protože bude svůj… - Když bude člověk opravdu vnímat lásku všude, všude kolem něj kde je, a v sobě, v sobě hlavně, a naciťovat se, a bude chtít vnímat ty správné věci, tak… všechno ostatní vlastně není tak důležité… - Protože už z tohohle ten člověk sám v sobě svítí – to je ta chodící energie přece! Když se člověk napojí na lásku v okolí."

"A je ta láska všude okolo?"

"Vlastně jo. Jenom ji nechceme vidět nebo ji nevidíme."

"Proč?"

"Protože myslíme, že jiný věci jsou důležitější. A vidíme to, co chceme vidět. To, co chceme vnímat."

"A co chceme vnímat?"

"To, co člověku proběhne hlavou, a on má pocit, že to je důležité, tak tomu uvěří – a už v tom jede."

"Jako autosugesce: člověk uvěří své myšlence, a už je ztejranej."

"Ano. Tak."