„Já jsem tam byl…“

„Já vám teď něco řeknu. – Je toho hodně, co je potřeba říct. Ale já bych vám teď doporučila, abyste se tam vrátil a i tomu pánovi vzkázal, abyste tam seděli v tichu. Jo? – V tom…“

„V tichu?“

„Jo – teď abyste byli opravdu tichý.“

„My… my jsme v tichu.“

„Jo. – Tak i teď. – Nemluvte o tom, co jste si tady povídali; jenom buďte. Jo? Ať to… ať to… ať to jako do… do… - dosedne! Jo? Protože tohlecto byly velmi důležitý věci!“

„Ano…“

„A kdybyste o tom teď přemejšleli a povídali názory, tak – “

„Nie, nie, nie, nie.“

„- tak se to rozma – roz…“

„Rozmaže!“

„Ano. Ano. Přesně. – A já už musím jít. – Děkuju! Děkuju.“

„Nebudem tam mluvit s ním, protože –“

„I – i on! Ať je ticho teď. Ať je ticho.“

„Protože já čtu.“

„Vy jste čtenář…!“

„Já… Já… hodně čtu.“

„Aha… - Co čtete? – Já jsem zvědavá… Já – měla bych ukončit, ale já jsem… - Co čtete?“

„Já… Já… - Jakýkoliv časopisy. Aj staré. Aj – desať roků staré.“

„Aha…“

„Co najdu v kontajneri…“

„Jo jo jo… Aha…“

„Knihy! Jakýkoliv. Když se mně zalíbí kniha, tak…“

„Aha…“

„Já to seberu a…“

„Aha…“

„A čtu!“

„Aha…“

„Sednu si na lavičku někde a čtu!“

„Aha…“

„Protože…“

„To je skvělý! Opravdu máte hezkej život.“

„- Máme tam ještě dva litre vína…“

„Tak jo. – Tak zdar – mějte se… Že pozdravuju, mnoho štěstí do života a děkuju!“

„Aj já vám! Za…“

„Taky.“

„Za rozhovor.“

„Taky. Velice.“

„Já – já se pomodlím. Já su věřící.“

„Ano.“

„Já se pomodlím. Aj za vás. Aj za tento rozhovor.“

„Budu vděčná. Budu velmi ráda. Děkuju.“

„Nechci vědět vaše jméno – to mě netankuje, ale…“

„To setkání duší bylo hezký, co?“

„Tak. Tak, tak.“

„Děkuju moc.“

„Nashle…“

„Nashledanou. Pozdravujte.“

Dušanův přítel: (z dálky): „Příjemný den!“

„Taky! A vy ho budete mít příjemný…! – No já vlastně taky.“

(už taky z dálky) „No jasně – že buděme ho mať…“

„Díky! – Zdar! – A díky…“

„My se známe, že kolem sebe chodíme, máte psa, jste bezdomovec, protože nemů – a nemůžete za žádnou Armádou spásy, protože byste tam musel nechat psa, že jo? – A to vy prostě neuděláte.“

„To… to nejde.“

„To nejde. To já naprosto chápu. Já bych to taky neudělala. - A loni jsem vás potkala, když byl… - No - potkala; já jsem viděla… Viděla jsem … papírovej karton na zemi, když bylo mínus patnáct minimálně, všude sníh, uprostřed jste ležel pod křovím vy – a já jsem se tam řítila, že jste mrtvej…“

Dušanův přítel přichází: „Dobrý den…“

„Šťouchala jsem – dobrý den – šťouchala jsem do vás, a vy jste volal ´Dobrý… dobrý…´- loni v únoru nebo kdy. V lednu.“

Dušanův přítel: „Tady ne…“

„Pod stromem.“

„U toho… pod stromem. Já chtěla volat jako sanitu – a on na mě tak jako lhostejně: ´Ale dobrý… nic se neděje.´ Vůbec jako – ani neroz – já jsem měla rozklepanej hlas – mně bylo zima! A já měla kožich! A on povídal jak na jaře, chlapec…“

„A mínus patnáct to bylo tehdy…“

„Mínus patnáct, no… A vy jste mi potom líčil, jak jste tu zimu přežil. Vy jste říkal, že jste z Tater, že jo…“

„No.“

„Takže tam jste vychovanej…“

Dušanův přítel: „Podtatranský medved.“

„No. - A pak jste říkal o tom, jak jste tam bejval, potom, u toho našeho hřbitova, tam jako… na tý trávě – no tak tráva… - Ona to nebyla tráva; na tom sněhu v tý době – a jak vám, za váma chodily ženský taky vás nějak – jak vám pomáhat…“

„Chodily s… Teplá polévka… Čaj… Alebo kafé…“

„Jo.“

„No… Takže…“

„Jste to měl jak v Alcronu – až na tu teplotu…“

„No! – Pro… Pro psa mi nosily…“

„Zbytky… No, jo…“

„Aj konzervy.“

Dušanův přítel: „No co – zbytky…“

„Já jsem tam viděla – ano! Nějaký luxusní jídlo! A rádio jste tam měl!“

„No!“

Dušanův přítel: „Dyť ten pes, ten se měl líp než…“

„Líp než vy!“

Dušanův přítel: Líp nežli jak… Dušan!“

„Jste mu ujídal, ne?“

"Ne, to ne…“

„Já vím – já si dělám prču… Jo.“

„Já – já když nebudu mít co jíst – pes musí mít.“

„Rozumím. Vypadá na to, že je opravdu dobře živenej. Že je úplně v pořádku, oddanej a vychovanej.“

„Od takého hodného štěňátka.“

„A to se nedá pustit. To se nedá.“

„Ne.“

„To naprosto chápu. To radši zmrznout, než dát pryč psa, že jo. Než aby si ten pes myslel, že jste se na něj vykašlal. A nevěděl, kde je. To je…“

„… Člověk musí žít se svojí chorobou.“

„A jak to - ano, máte pravdu – a jak to myslíte vy?“

„Jak to - já žiju se svojí chorobou. Dá se říct tak, že… Nevnímám to!“

„A kterou chorobu teď konkrétně myslíte?“

„Jakoukoliv.“

„Jakoukoliv. Aha.“

„Jakoukoliv.“

„Rozumím.“

„Kdyby bola aj… Byla aj cholera alebo…“

„Jo – že to prostě přežijete! Pamatuju si – před lety jste si stěžoval na kolena! Že vás bolej.“

„Na to - no!“

„Pamatuju si!“

„No!“

„Jsme šli a potkali jsme se a…“

„No to – někdy mě to chytí. Podle počasí.“

„No…“

„Lebo já nemám ani jeden meniskus. Já mám –“

„Jo. Aha…“

„Já mám všetky čtyry meniskusy vyoperovaný.“

„Vyoperovaný.“

„No!“

„A kolik vám vlastně je?“

„Šedesát pět a půl roku."

"Tedy – a přežije mrazy a jenom se tak kope do prdele – ty jo…“

Dušanův přítel: „Podtatranský medved…“

„No přesně! No…“

„Můžu vám…“

„Pane – a jste šťastnej?“

„……………“

„Jé – jak bych to - já to řeknu do – ten člověk si teď políbil ruku a zvednul ji k Bohu. Tak jako nahoru. Že ´JO´. - To je… - Jo.“

"To mi věřte. Nejlepší proti zármutku, proti bolesti hlavy anebo na „Zapomenout na všechno…“ je najít břízu. Ruce buď takto…"

"Jako na prsou nebo na zádech dole, jako na… Aha…"

"A hlavu na tu břízu."

" Aha…"

"A nemyslet na nic. Zapomenout na všechno. Pět deset minut… - Já to zkouším! Já to vím! Že koukají po mně, že či som blázen alebo co…"

"Nejste."

"Protáhnu se – a všechna ta nervozita ze mě… - Já nejsem nervózní, ale –"

"Ale ta bolest tohohle světa, no…"

"To je… Obrovská síla."

"Aha…"

"Bříza dává sílu člověku."

"Aha…"

"Jako strom. A to je… To je neuvěřitelný."

"Aha…"

"Já když jsem někdy bydlel… volakedy… před pár lety… na zámečku tady…"

"Vy jste tam bydlel! Aha…"

"No… Jeden a půl roku. S kamarádem."

"Aha…"

"A chodila tam jedna slobodná mamička."

"Aha…"

"Aj s takým malým děvčátkem. My jsme ju volali „Princezna“."

"Aha…"

"A když prišla, tak se mi hodila na prse – to děvče…"

"To dítě. Nebo ta paní? To děcko? Ta Princezna?"

"To děcko."

"Aha…"

"Ta princezna."

"Aha…"

"A ona mala strašné stresy. Její matka."

"No bodejť. No…"

"A… jej hovorím – reku: ´Lena, pojď se mnou. Tam vzadu… na břízy.´ Tam je hodně bříz."

"Aha…"

"Jak je cesta do… Na Háje. A jsem jej povedal: ´Daj si ruky na prsa. Opri si hlavu. Tak jak ja. Alebo dozadu, to je jedno. Za pět desať minut spadne z tebe všechno."

"Věřím."

"A dělej to každý deň."

"Ano."

"Každý deň. – Věříte mi, že ona sa z toho dostala? Z tých stresov?"

"To víte, že věřím… To víte, že věřím. Naprosto."

„Jo! – Pro lidi na plný pecky…!“

„Chlapa – toho bych poslala do prdele!..... – Já nevím, co mám dál říkat…“

„Já myslím, že to je dobrý – že to je jako zásadní… - Ještě se můžu zeptat proč.“

„Proč?“

„Ano…“

„Protože je to jenom chlap.“

„Aha… - A vydrží to v tý prdeli?“

„Mně se uleví.“

„Aha…“

„Žádnej chlap za to nestojí.“

„Za co?“

„Za nějakou bolest.“

„Tak proč tak všecky řveme?“

„Asi se nemáte tak rádi.“

„A to je zajímavý…“ – Děkuju…“

„Nemáte zač…“

„Tak. Já vám přitom dám ruce…“

„Jo. Já začnu.“

„Tak. – A jak jste to říkala o tom, jak jste závislá na svých hormonech?“

„No to já vždycky poznám, když mám mít menstruaci; protože ten den dva předtím jsem vždycky hrozně protivná, všichni mě rozčilujou, štve mě to, je to takový můj indikátor, kdy já poznám, že to přijde – že to dostanu… Protože jakmile lidi začnou být protivný, tak vím, že to na mě jde.“

„Jo. - Když lidi se začnou chovat blbě k vám, tak to znamená, že vám se blíží menstruace.“

„Ano.“

„Ano.“

„Lidi začnou bejt prostě protivní. To znamená, že Novotná dostane menstruaci.“

„Jo. – Děkuju…“

„A bude to takhle dobře slyšet?“

„Bude…“

„Jo.“

„Tak my jsme mluvily o tom – vy jste kdysi říkala, že…“

„Já jsem říkala, že někdy musíme být v prdeli, abychom zase mohli být příště v nebi.“

„Jo. – A jak jste to myslela?“

„Že to k sobě patří – Dobro a Zlo, a být Nahoře a být Dole… - Je to ta rovnováha…“

„Takže prdel a nebe…“

„K sobě patří.“

„To je hezký.“

„Prdel a nebe k sobě patří.“

„Ano. - Nelze mít jedno bez druhého.“

„Ano. Nemůžeme vědět, co je dobrý, bez toho, aniž bychom si prošli zlem… - To je ta prdel a nebe.“

„Hm… - A co má člověk dělat, když mu je hodně zle? Když právě je na tý prdeli?“

„No… - Asi si to statečně vyžrat a pak se dostane do toho nebe...“

„Jo... – A co má člověk dělat, když je v nebi? Co má člověk dělat, když -“

„Užívat si to, dokud je – dokud to jde a dokud to nezačne zase klesat.“

„Aha… - A když to začne klesat? Zrovna?“

„No to nabereme sílu v tom nebi, abychom to přežili v tý prdeli.“

„Proto je to nebe! Abychom tam nabrali sílu!“

„Ano! Ano!“

„Ano. – To je jako surfař! – Nahoru, a potom - džjúúú dolů. – A on už cestou dolů ví, že půjde nahoru.“

„Ano. – A to si myslím, že je právě ono: vy musíte vědět cestou dolů, že zase půjdete nahoru.“

„Ano.“

„Ale zase být tak obezřetní, že musíte vědět, že když jdete nahoru, že zase jednou půjdete dolů.“

„Na to nezapomenout.“

„Na to nezapomenout.“

„Ano. – A co má dělat ten surfař, když přitom spadne z toho prkna?“

„No prostě se má jenom zvednout a jít dál!“

„A když je v tom moři?“

„Tak má prostě plavat…!“

„Děkuju!“

„Takže když vás opustí ten chlap, tak co cítíte? Co si říkáte?“

„No… Ono se to už dlouho nestalo.“

„Aha…“

„Ono se to už dlouho nestalo, takže – určitě to jako bolí ze začátku, no ale rychle se oklepu…“

„Co to je „rychle“?  Za jak dlouho?  Každému je  „rychle“  něco jiného…“

„No, jak je to dlouho, tak musím přemýšlet, jak  -“

„Aha…“

„Tak já nevím… Tak - měsíc!“

„Ty jo! To jste dobrá!“

„Hm… - No a jdu dál.“

„Aha…“

„Řeknu si - ´Není jedinej…´a – snažím se – prostě když chci jako nějakýho chlapa, tak se zase snažím ho najít. A nezahálím a nebrečím a nefňukám.“

„Aha… Já vám věřím - já vás znám. Pozoruju to. Z vás jde vždycky taková radost…“

„No…“

„Života.“

„A já se… Já se umím radovat z maličkostí. To, že bude večer kriminálka nebo detektivka…“

„To vás nadchne?“

„No strašně! Já se na to těším!“

„Aha…“

„Nebo že teď dojíždím vlakem – z toho jsem úplně nadšená, jsem nadšenkyně…“

„Aha…“

„Tam je… Jezdí to na čas…“

„Jo.“

„Na Hlaváku jsou nový krámy – to jsem ani nevěděla – Obuv a Oděvy…“

„Aha…“

„Teď všechno si nakoupím…“

„Aha…“

„Sednu si, udělám si angličtinu v telefonu…“

„Děláte angličtinu…“

„Ano…“

„Aha…“

„Protože jsem si tak říkala, že ještě tak úplně to je tak co mi chybí; že neumím anglicky.“

„Jo.“

„Tak jsem se do toho pustila na starý kolena.“

„Fakt teda nevypadáte na člověka, který trpí…“

„?“

„Že nevypadáte na člověka, který trpí!“

„No to já netrpím…“

„Aha...“

„Prostě jsem se rychle oklepala a bylo.“

„Jo.“

„No…“

„Jak to umíte? Jak to že to umíte se oklepávat? Jak se to dělá se rychle oklepat?“

„To je asi povahou, no… Asi – asi sebevědomím.“

„Aha… - A jak to, že ho máte vysoké? Jak jste k tomu došla?“

„No já jsem měla dobrý dětství.“

„Jo. Takže vlastně berete z dětství.“

„Já to mám z dětství.“

„Aha…“

„Mně všichni říkali, jak jsem skvělá.“

„Jo.“

„A ten hňup, co odešel, to nepochopil…“

„A když mi něco nešlo, tak mi říkali - ´Dyť vona je ještě malá.´“

„Aha. Jo. To je hezký...“

„A za všechno mě chválili.“

„Jo. Aha…“

„No, vidíte. Ale všichni pak mi říkali, že budu rozmazlená a… - Říkám – já jsem za to ráda, že jo… - Vy, který nejste rozmazlený, tak co? – Já jsem za to ráda! Že já na svoje dětství ráda vzpomínám.“

„Aha…“

„Vzpomínám na to, jak mě rozmazlovali…“

„Jo.“

„No…“

„Aha…“

 

„Když se Oidipus dověděl, že se oženil s vlastní matkou a že jeho děti jsou zároveň i jeho sourozenci a že zabil vlastního otce, tak se v zoufalství oslepil – údajně sponou z Jokastina šatu, přitom, kdy ona se sama oběsila.“

„Jokaste byla jeho matka.“

„Jokaste byla jeho matka i manželka vlastně.“

„Aha… Ano…“

„To byla původně matka a pak i manželka. – A odešel z Théb, doprovázen svou dcerou Antigone. Chodil po celém Řecku a snažil se najít klid. Najít rozhřešení – najít vlastně odpuštění. A bloudil, hnán Eryniemi, což jsou bohyně pomsty a špatného svědomí -“

„A on za to ale vlastně nemoh!“

„Až teprve – on za to nemohl. Ano.“

„On to vůbec nevěděl – on tam byl vlastně Osudem – “

„Ano. Vržen. To byla prostě věc, kdy se stane ta postava – ten Oidipus byl vlastně hříčka v rukou Bohů.“

„Aha…“

„Ale to je to, co vlastně my žijeme lidsky.“

„Ano.“

„Že člověk se dostává do situace, kterou ani nevytvořil a za kterou ani nemůže, ale kterou –“

„S kterou musí něco dělat.“

„Kterou musí vlastně rozhodnout.“

„Ano. On musí rozhodnout, ačkoliv nemá informace.“

„Stejně tak jako když se dostává k nějakému velkému životnímu rozhodnutí, tak tam často stává na křižovatce, ze které vlastně není cesta bez následků – nebo bez, vlastně, viny, abych tak řekla; té vyšší viny.“

„Vlastně není dobré řešení – a něco udělat musíme.“

„Ano. Tohleto zažila právě třeba Antigone po tom, co se vrátila po smrti Oidipově. - Ještě tedy toho Oidipa. On tedy chodil po celém Řecku jako slepec, ona ho doprovázela a on byl tedy hnán tím špatným svědomím, a až teprve se dostal –“

„Eryniema…“

„Eryniemi - a až se tedy dostal do Háje Erynií do Athén, a tam – v určitou chvíli, kdy on byl vlastně jakoby na vrcholu toho špatného svědomí - tak se ty Erynie proměnily najednou v Eumenidy a přinesly mu smíření, a on tam tedy vlastně jakoby ve smíření umírá. V tom háji Erynií. A ta proměna tedy těch Erynií v ty Eumenidy – ´Eu´ řecky znamená ´dobrý´, tak ty Eumenidy vlastně jsou ty, které mu jakoby přinesou po tom napětí to rozuzlení.“

„Aha…“

„To jsou ty bohyně, které vlastně z něho nechají spadnout tu vinu nebo najednou přestane být předmětná ta vina, nebo to provinění, nebo to špatné svědomí.“

„Aha…“

„A tenhle okamžik vlastně si Řekové představovali jako ten přerod těch Erynií v ty Eumenidy.“

„Aha… Vlastně když už člověk přestane křičet v duchu sám na sebe a přijde si –“

„Kdy najednou prostě si – najednou ta situace začne být úplně jakoby jiná a mít jakoby jiné důležité akcenty, a vlastně to, co bylo, už není. - Já jsem třeba měla trauma vůči své švagrové – Zdenkově sestře – a pak jsem prostě jednou s nimi jela autem z nějakého pohřbu rodinného a slyšela jsem je prostě cestou z Hradce do Prahy mluvit. A mně najednou došlo - co po nich vlastně chci? Že vlastně oni nejsou schopni mně to dát a že vlastně ten…“

„Aha…“

„… Problém, který já do té doby jsem vnímala a který mě trápil a všechno, tak že vlastně jako – nemá smysl! - Že prostě oni jsou někde úplně někde jinde a že já po nich nemám co chtít a oni zase že nemají co chtít po mně vlastně. Tohleto bylo to rozuzlení, že… - A od té doby jsem měla pokoj.“

„Znamená to teda, že ty Eumenidy nesou člověku poznání, že to trápení nemá smysl? Najde jiný smysl věcí nebo…“

„Ne. Ne.“

„Ne.“

„To je to, kdy vlastně člověk jakoby – kdy se člověku tedy to napětí uvolní. Kdy prostě – jako je to nějaký jakoby předěl – zlom skutečnosti do jiné skutečnosti.“

„Aha. Tomu rozumím.“

„Takhle. Tam to zůstává; že jako ty věci… - Ono je to jako rozehraná scéna. A to je to, kdy člověk jakoby z jedné scény přechází do jiné scény.“

„Jo.“

„Víš – jako do jiné životní scény. Kdy jakoby opouští ty vztahy -“

„Takový jakoby bez důvodu a najednou je po tom.“

„Já si to tak představuju. Mám tenhleten zážitek, nebo prostě i jiné zážitky tohohletoho druhu, kdy něco člověka to – a teď najednou si řekne: ´Vždyť vlastně to nemá smysl a tohleto není to, co jsem já měla pořešit nebo dělat...´.“

„Aha…“

„Nebo ´Vždyť já vlastně k tomu nemám partnera, aby to bylo v těch intencích, ve kterých to bylo...´, že… - Nemyslím teď partnera, ale -“

„Jasně.“

„Protějšek.“

„Jo. Sparing.“

„Ano. Tak.“

„Tys mi kdysi tenhle příběh říkala v souvislosti - čerstvě po tom, co ti zemřeli rodiče, a ty jsi říkala, že teď jseš v Eryniích, ale až přijdou Eumenidy, tak ty budeš říkat: ´Copak naše máma, ta vždycky říkala…´ a budeš se u toho smát.“

„Ano. – Ne, ono to je – ta chvíle toho smíření – já na tohleto mám vzpomínku jednu – mně když umřel muž, tak jsem se vždycky – čekala jsem na Pavlu, na dcerku, která chodila do druhé, třetí třídy a chodila domů ze školy. A vystoupila z autobusu vždycky a šla. A teď rázovala krokem velmi podobným Zdenkovi -“

„Aha…“

„Rázovala domů. A já jsem stála za záclonou a brečela jsem. A pak najednou po asi pěti letech prostě přišla doba, kdy, když jsem ji zahlídla a na ní nějaké jeho gesto, tak mě to nehnalo k pláči, ale měla jsem z toho najednou radost.“

„Aha…“

„A tam si myslím, že vlastně tohleto bylo to, kdy ty Erynie, které mě nikam nehnaly, ale které způsobovaly ten smutek, tak najednou vlastně to přetavily a já pak třeba – pamatuju si, že jsem jednou zachytila, jak on tadyhle dělal, jak něco ze střechy ukotvoval lanem.“

„Tvůj manžel.“

„Ano. A udělal si tady na takové kovové tyči takové jako očko. A já když jsem na to přišla asi za půl roku po tom, co se to stalo, tak jsem u toho prostě brečela a byla jsem z toho zoufalá…“

„Ano.“

„A tak jako že tu není a že to je ten – jako by jeho skoro jako myšlenka, která prostě je tady hmatatelně a tak…“

„Ano…“

„A že tady on není a tak – a pak prostě po čase jsem zase nějakou jinou takovouhle věc – já jsem na půdě našla nějaký jeho napůl svařený jako přístroj, který byl udělaný z drátu – nebo ne přístroj, ale něco; mělo to být možná něco na anténu a tak, a ono to vypadalo – socha…“

„Aha…“

„A bylo to jak artefakt a já jsem z toho byla vlastně jako potěšená, že to vidím a že on je najednou blízko, a měla jsem z toho radost. A to si myslím, že je ten rozdíl toho, kdy prostě se ty Erynie změní v ty Eumenidy.“

„Ano. Děkuju.“

--------------------

Poznámka na závěr: Takže už staří Řekové to znali – tento způsob neodvratitelného tahu Osudu, na který narážíme ve svých vlastních životech:

Skrz naše předky, kteří se provinili v situaci, která byla nad jejich síly, vede nás Osud - bez našeho vědomí – pouhým tahem událostí, které se nám dějí - do následných těžkých situací, které nezvládáme my a my se v nich proviňujeme, aby pak i naši potomci táhli dál tu káru vin a bolestí a dopadů těžké ruky Osudu.

Hodně o tom mluví rodinné konstelace, v nichž se lidé učí uvidět, co je pod tím, co se jim děje; uvidět ty skryté tahy, které určily jejich budoucnost.

Zdá se, že jediné, co člověk může s tahem Osudu dělat, je znova a znova se učit odpouštět sám sobě a znova a znova se učit být si vědom. Co nejvíce si být vědom. Aby se už co nejméně situací dělo bez jeho vědomí; aby pochopil, kde a jak to v sobě všechno má a aby to měl čas přijmout. Tj. zpomalovat své kroky, zastavovat se a dívat se. Učit se být sám se sebou. Prostě "být si vědom". Sebe – a tím i okolí. To je totéž.

„Je potřeba si to vždycky zdůvodnit a najít si tu správnou myšlenku na tom…“

„Aby co?“

„Aby se to dalo přežít…“

"Já jako účetní prožívám leden a únor jako jeden dlouhý den –"

"Pracovní..."

"Jako jeden pracovní dlouhý den – a rychlý pracovní den. Dobré na tom je to, že zase rychle uteče čekání na jaro."

"Vy se jara nemůžete dočkat – viďte, jste říkala..."

"Když už je to čekání dlouhé a každej čeká na hezký jaro,    hezký počasí, tak -"

"Tak vy nečekáte – vy makáte…"

"Tak já ani nevím jak a prostě jaro přijde… - Takže i na tom fofru je pozitivní to, že to jaro přijde dřív než obyčejně."

"A jak to, že přijde dřív?"

"No protože za ten jeden den – to se dá vydržet…"

"Za jeden pracovní den, co začíná prvního ledna a končí koncem února…"

"Než se probereme po Silvestru, tak už je skoro jaro."

"A než se vzpamatujete z tý uzávěrky, tak už je skoro..."

"Než dopíšem všechny papíry a doděláme je, tak máme za chvilku hezké jaro..."

"Moje nejoblíbenější doba je pátek odpoledne, protože je víkend a ještě kousek k tomu volna. Že to nejsou jenom dva dny, ale ještě ten kousek večer."

"Vy vidíte všecko tak jako – to dobrý, že jo?"

"No to je potřeba. Samo to nepřijde – člověk si to vždycky musí sám najít."

"Co si musí sám najít?"

"No – to pozitivní."

"Ano. Samo to nepřijde."

"Špatný věci choděj samy, ty dobrý si člověk musí najít."

„Investuju do rumu! – Kupuju půllitrovky, když je v akci, aby nestály víc než stovku, samozřejmě…“

„Jo…“

„No a ty dávám do sklepa, protože…“

„- A kolik jich máš?“

„No tak asi padesát zatím…“

„Zatím padesát…“

„Zatím – ale ony určitě přijdou akce, takže pak se to…“

„Zase budou další…“

„Pak se to zase… Zase něco koupím… Vždycky když mi zbyde pětistovka, tak koupím pět flašek – prostě tak… Dávám je do…“

„U tý kasy to vypadá zajímavě…“

„… do sklepa, protože cokoli bude cennější než peníze. Protože peníze nebudou mít... - protože se tisknou, že jo – pořád se tisknou – naše ČNB vyrábí peníze od začátku toho uvolňování – vymyslela si půl biliónu těch peněz, takže… - Teď si představ, že peníze jsou jednak ty papírky, že jo, a jednak jsou to ty čísla v těch počítačích. A když klekne ta síť v těch počítačích, no tak najednou budem bez peněz.“

„A rum – ten neklesne.“

„Rum – ten nejenom neklesne, ale skoro každej ho pije. Každej si na něj něco, za něj něco vymění.“

„Jo. – Mnoho lidí jo.“

„Mnoho lidí jo.“

„Jo. A ještě to jsi říkala, že ti říkali, že ten rum vyprchá…“

„Jo, že ten rum vyprchá – takže jsem koupila včelí vosk, kterej rozpustím a namočím do toho ty flašky, aby se to utěsnilo, aby ten alkohol nevyprchal.“

„Nebojíš se rabování potom?“

„Hele – nebojím.“

„On o tom nikdo neví.“

„On o tom – jednak o tom nikdo moc neví, a jednak kdybych měla příležitost, tak si koupím na černým trhu zbraň.“

„Aha…“

„Budeš bránit flašky…“

„Budu to hájit, ano. Hele, co by za to v Donbasu dali, kdyby měli ve sklepě rum.“

„Vidíš. – A na kolik flašek jseš ochotná jít? Plánuješ to nějak?“

„Pokud se mi – co se mi tam vejde, do toho sklepa.“

„A tam se vejde hodně flašek...“

„No. Tam se vejde hodně…“

„Budeš to vyměňovat za životně důležité potřeby, kdyby něco.“

„Budu to vyměňovat – prostě budeme mít směnnej obchod, jako za starejch časů, když nebyly peníze, že jo, nebo byly plátýnka, nebo nějaký škeble, mušle nebo co, tak se měnilo za to…“

„Ano. Vlastně investovat to do chleba nebo do konzerv – ten rum je málo…“

„To by se zkazilo. Kdežto rum vydrží dvacet let.“

„Ano. A buď to tví potomci použijou na výměnný obchod, nebo budou mít dlouhou oslavu- “

„Nebo se vypijou. Tak. Asi tak. – Když to nebudou potřebovat, tím lépe.“

„Jo.“

„Aspoň budou mít z čeho brát.“

„Ano. Pěkné... - Děkuji.“

"Onehdy jsme se zrovna bavili s kamarádem v hospodě, že některé lidi nemá ani cenu přesvědčovat o nějakých pravdách, kterým věříme, nebo o tom, že něco dělají blbě, nebo si něco špatně myslí… ale pak jsme došli k tomu, že to cenu má – protože když ty pravdy jsou opravdové, tak… I když se ten člověk tváří úplně zabedněně nebo nepřístupně… kdybychom se s ním pohádali, tak to cenu nemá, ale dá se klidně bezkonfliktně říct, co si myslíme, a má to cenu – protože, pokavad ty pravdy jsou opravdový, tak to třeba za tejden uslyší něco podobnýho někde jinde od někoho jinýho, a třeba za měsíc zase jináč…"