Z ničeho si nic nedělat

—————————————

Bože: … A tak já jsem si řek, že nejlepší bude z ničeho si nic nedělat a -

Pane: „To se mi zdá velmi rozumné.“

Bože: „Že jo.“

Pane: „No. Protože když potkáš nic a jdeš a něco si z toho děláš, tak je to –“

Bože: „Tvořivé?“

Pane: „No to taky. Ale tamto je lepší.“

Bože: „Že jo! – Proč?“

Pane: „Nic tě to nestojí. Protože když potkáš nic a jdeš dál a nic si z toho neděláš, tak nespotřebuješ energii. Ono to zůstane takové, jaké to je, když jsi to potkal, ty jdeš dál a jsi z obliga.“

Bože: „Z čeho?“

Pane: „Z obliga.“

Bože: „To jsem nevěděl. Co to je?“

Pane: „Nevím – to se tak říká. Asi nějaký vzácný nerost. Důležitý.“

Bože: Důležitý?“

Pane: „Každý chce být dneska z obliga. Být z obliga, to dneska něco znamená. Takovou jako ochranu to znamená.“

Bože: „A to dělá ten nerost?“

Pane: „Zřejmě. Jinak by po tom každý netoužil.“

Bože: „A to já z toho jsem? Jen tak? Z ničeho nic? –  To nezní špatně…“

Pane: „Právě. A k tomu stačí z ničeho si nic nedělat.“

Bože: „Vida. Vždyť jsem to říkal.“

Pane: „Tady platí zákon zachování energie.“

Bože: „Energie má zákon zachování?“

Pane: „Jasně. Zákon zachování. – Když z ničeho neděláš nic, tak logicky žádnou energii nespotřebováváš.“

Bože: „Takže ji zachovám. Podle zákona.“

Pane: „Přesně.“

Bože: „To je dobrý, postupovat podle zákona. To se vždycky hodí. – A co dělám, když nedělám nic?“

Pane: „Nic.“

Bože: „To jde – dělat nic?“

Pane: „Bože, ty to komplikuješ…“

Bože: „Komplikuju? Ty to komplikuješ!“

Pane: „Já?“

Bože: „No pane!“

Pane: „Ty děláš to, že z ničeho si nic neděláš.“

Bože: „Aha. /nadšeně/ No to je tedy něco!“

Pane: „Ale to není něco – to je nic!“

Bože: „Z obliga?“

Pane: „Tak znova. Vzpomeň si. –  Když je to nic, a ty by sis z toho ničeho něco dělal, tak to nic logicky měníš na něco. Rozumíš?“

Bože: „Jo. – Na co?“

Pane: „Na něco, co tam předtím nebylo.“

Bože: „Jasně. To jsem tam dal já. Když jsem dělal z ničeho něco.“

Pane: „Jasně.“

Bože: „Ovšem tím jsem nezachoval energii.“

Pane: „No – ona ta energie tam zůstala. Ona tak jako přetekla. Z tebe do toho ničeho, co se tím stalo něčím, co má tvoji energii. Protože každé něco musí mít nějakou energii. Jinak by to bylo ničím.“

Bože: „Ono mi to vzalo energii?“

Pane: „Jo.“

Bože: „Moji?“

Pane: „Jo.“

Bože: „A kdo mu to dovolil?“

Pane: „Ty. Nedovolil. Dal. Protože jsi si nedělal z ničeho nic, ale z ničeho něco.“

Bože: „Ale to není spravedlivé. Kam bych takhle přišel se svojí energií, kdybych ji rozdával kdejakému ničemu?“

Pane: „Právě!“

Bože: „Na mizinu!“

Pane: „Právě!“

Bože: „Každé nic ať si pomůže samo!“

Pane: „Právě!“

Bože: !Ať si každé nic zachovává svou energii samo! Já si taky zachovávám svou energii sám!“

Pane: „Správně!“

Bože: „Nikdo mi nepomůže!“

Pane: „Právě!“

Bože: „Jeden se tolik nadře, aby byl z obliga –“

Pane: „Právě!“

Bože: „A pak přijde nějaké takové nic a bere si mi klidně energii! Moji! – Mooji! Slyšíš?“

Pane: „Slyší. Určitě. Mooji naslouchá všem.“

Bože: „A co s tím?“

Pane: „Já bejt tebou zůstanu u toho tvého nápadu.“

Bože: „U kterého?“

Pane: „Jak ty jsi říkal. Z ničeho si nic nedělat. A zachováš si energii.“

Bože: „Jasně. Podle zákona.“

Sám jako prst. Jako kůl v plotě.

————————————————-

Bože: „Tak co?“

Pane: „Co co.“

Bože: „Jak je.“

Pane: „Ale tak nějak… blbý.“

Bože: „Co blbý?“

Pane: „Blbý to je.“

Bože: „Co je blbý?“

Pane: „Všechno. Den za dnem…. Blbý. – A člověk vidí, že je na to sám. Sám jako prst.“

Bože: “ Pane jo. – Máš to dlouho?“

Pane: „Co.“

Bože: „To s tím prstem.“

Pane: „Jo.“

Bože: „S tím bys měl ale něco dělat.“

Pane: „No vždyť se snažím.“

Bože: „Není dobrý si myslet, že jseš prst.“

Pane: „Ale já si to nemyslím, že jsem prst. To poznám hned, že nejsem prst. To stačí se na sebe takhle seshora podívat. Porovnáš se s ukazováčkem – a hned vidíš, kdo je kdo.“

Bože: „No tak o co jde?“

Pane: „Já se jen cítím tak osamělý. Sám. Jako prst. To se tak říká. Sám jako prst.“

Bože: „Prst se cítí sám?“

Pane: „No – asi jo. Když se to říká.“

Bože: „Jak se to ví?“

Pane: „Co jak se ví?“

Bože: „Že se prst cítí sám? Jako že trpí samotou? Kdo to zkoumal? Dělala se nějaká anketa? Mezi prsty? Svěřte se odborníkům?“

Pane: „No to já nevím… – Tuší se to. Určitě. Jinak by se to neříkalo. Kdyby to tak nebylo, tak by se to -„

Bože: /prohlíží si roztaženou dlaň/ „- Pět. Pět na každý ruce. Koukej. Bylo nás pět – a je nás pět. To může říct každej jeden z nich.“

Pane: „No jo. Ovšem kdybys třeba dělal na cirkuli…“

Bože: „Nedělám na cirkuli.“

Pane: „No jo. Ale kdybys.“

Bože: „Nezdržuj kdybama. – Málokdo je na tom tak blbě se samotou tak jako prst, řeknu ti. Kam se vrtne, jsou tam ostatní. Není úniku. Žádný soukromí. Koukej. Dáš je do pěstě, jeden nejistě zdvihne hlavu, rozhlídne se, vidí do daleka, moh by se radovat, ale jen chvilku a už zjistí, že to byl podvod; že ostatní se takhle jenom skrčili, ale že jsou tam pořád.“

Pane: „No jo… – A to je špatně?“

Bože: „Já kdybych si denně, kdykoliv bych se rozhlídnul, musel uvědomovat, že je nás pět, denně bych musel koukat na ty svý kolegy kolem  – na ty svý druhy v údělu – jestli já bych toho někdy neměl plný zuby. Jestli já bych nechtěl bejt taky někdy sám.“

Pane: „Jako prst?“

Bože: „Ne. Sám jako… Sám.“

Pane: „Jako kůl v plotě?“

Bože: „Kůl v plotě… Sám jako kůl v plotě… – Hele, kůl v plotě je obklopený plaňkama. Kam se koukne, tam plaňky. Jedna jak druhá. A z plotu ho nepustěj. Musej stát v zákrytu.“

Pane: „Tak jako co?“

Bože: „Ani na pivo.“

Pane: „Tak jako…“

Bože: „No. Tak se cítím. Blbě. Tak jako divně… sám.“

Pane: „Bože, jak já ti rozumím. Sám. Jak ten prst.“

Bože: „Ne. Ty jseš prst. Já jsem kůl. Řeknu ti – to je hrozný. Co budeme dělat?“

Pane: „Něco ti řeknu: ještěže máme jeden druhýho.“

Bože: „No…“

Pane: „Abychom nebyli sami.“

Bože: „No. A abychom se mohli občas opustit.“

Pane: „Jo. Třeba na pivo.“

Bože: „No.“

Pes, který štěká, nekouše

————————————–

Bože: „To jako že kdo pindá, není tak nebezpečnej jako ten, kdo je zticha.“

Pane: „Mě kousnul. Pes, který štěkal, mě kousnul. Pindal – a byl sakra nebezpečnej.“

Bože: „Není možná.“

Pane: „Ty mi budeš říkat, co je možná a co není možná?!  Mě kousnul – já u toho byl, musel jsem se dívat, jak mě kouše – takže já jasně vím, že je to možná!“

Bože: „Není možná. Ti říkám, že není možná.“

Pane: „Neprovokuj. Ty mě chceš naštvat. Já bych ti klidně mohl ukázat jizvu.“

Bože: „Ukaž.“

Pane: „Kdybych ji měl. Ono se to zahojilo. Ono to byla spíš taková – zhmožděnina jako.“

Bože: „Jak to?“

Pane: „Ono se to tomu psovi tenkrát moc nepovedlo. To kousnutí. On se nepropracoval přes nohavici.“

Bože: „A štěkal?“

Pane: „Právě že štěkal, jak divej!“

Bože: „Tak to bude tím. – Chceš housku?“

Pane: „Co bude tím? – Nechci.“

Bože: „Je dobrá. Víš, že jsi nesvačil.“

Pane: „Když štěkal, neměl kousat. – Co bude tím?“

Bože: „To máš pravdu. Proto se mu to nepovedlo. Co bude čím?“

Pane: „To já nevím, co bude čím – tys říkal! Tak to máš vědět ty!“

Bože: „Proč. Fakt nechceš housku?“

Pane: „Tak jenom kousek.“

Bože: „Tumáš, kousni si. Pořádně – vždyť sis skoro ani nekousnul. Je tam okurka. A šunka.  No, vidíš. Zaber. Jo! – A teď štěkni. Dělej – štěkni!“

Pane: „Hohe?“

Bože: „Udělej ´haf´!“

Pane: „´Hach´?“

Bože: „Ne ´hach´- ´haf´ udělej!“

Pane: /spolkne honem housku/ Jak jsem mohl dělat ´haf´, když jsem zrovna měl plnou hubu housky -

Bože: „Á – vidíš?“

Pane: „Co vidím?“

Bože: /deklamuje/ „V čemkoli zaťaté zuby – štěkání nepude z huby!  – Pes, který štěká, nekouše!“

Pane: „Pes, který štěká… – Počkej, počkej – ne ale počkej – ty jsi dokázal teď opak!“ 

Bože: „Opak?“

Pane: „Jo. Ty jsi nedokázal, že pes, který štěká, nekouše; tys dokázal, že pes, který kouše, neštěká! Protože má plnou hubu toho, co kouše! Nehledě na to, že já nejsem pes a ta houska není moje lejtko!“

Bože: „Ale to je přece totéž! Jedno z druhého plyne!“

Pane: „To teda není totéž. Jestliže jedno plyne z druhého, neplyne ještě z druhého jedno. To ví každý.“

Bože: „Cožeto?“

Pane: „To je jako bys tvrdil, že jedna a dvě jsou tři.“

Bože: „A nejsou?“

Pane: „No jo, ale oni by se tě ptali, kolik je dvě a jedna! To by je zajímalo, a ne kolik je jedna a dvě, rozumíš?“

Bože: „Moment.“ /tiše si ukazuje na prstech, přitom si mumlá/

Pane: Ach Bože. – Koukej. – Já bych se tě zeptal: ´Prosím tě, byl bys tak laskav a řekl mi, kolik je dvě a jedna?´ A ty bys mi řekl: ´Ale to je jednoduché, Pane: jedna a dvě jsou tři.´ - Takže já bych pak věděl, kolik je jedna a dvě, ale nevěděl bych -

Bože: „Kolik je dvě a jedna. Chápu. – Promiň. Já zapomněl, s kým mluvím. –  Takže další pokus. –  Štěkej. No dělej – štěkej…“

Pane: Proč bych měl štěkat? já chci jenom vědět –

Bože: „Protože pokus. Jseš pes a štěkáš.“

Pane: „Ok. – ´Haf´.“

Bože: „Ještě. Pořád. Musíš štěkat jak divej.“

Pane: „´Haf. Haf. Hafhafhaf…!´“

Bože: „Jo. A teď housku. No vem si – kousni si – nojo, ale štěkej při tom, štěkej! No ale kousej – proč nekoušeš?  Kousej, když štěkáš! – Nejde, co?“

Pane:  /utírá si pusu/ „Nejde… Měl jsi pravdu.“

Bože: „No.“

Pane:  Ale já už vím, jak to je…  Pes, který štěká, si pak udělá takovou malinkou přestávku. A v tom tichu, když má huba volno -

Bože: Jau – co blbneš?! Tys mě kousnul! – Jsi se zbláznil nebo co?

Pane: Protože pokus. Jsi říkal, že děláme. – Díky, kámo. Teď už tomu rozumím. To úsloví je třeba upravit o časový rozměr. – Pes, který předtím štěkal, teď kouše. Taková je pravda. On si každej ten parchant v tom štěkání klidně udělá přestávku. Pindá si, pindá…  Samý´haf ´ a ´haf´- pak kraťounká přestávka a…  raf. A když si jeden nevšimne toho časového rozměru v celé té situaci -

Bože: „Ano – když si tam nepřidá ty časové příslovce…“

Pane: To předtím a to teď -

Bože: „Tak je potom v maléru.“

Pane: „Jo. Protože to správně nevyhodnotil. – Chceš ještě kousnout?“

Bože: „Ne. – A ty?“

Pane: „Já taky ne.“

]]> https://www.lecbasvepomoci.cz/pes-ktery-steka/feed/ 0 https://www.lecbasvepomoci.cz/pane-boze-proc-jsou-dva/ https://www.lecbasvepomoci.cz/pane-boze-proc-jsou-dva/#comments Mon, 06 Aug 2018 15:28:37 +0000 http://www.lecbasvepomoci.cz/?p=5738

—————————————-

Pane – Bože: Proč jsou dva

 —————————————-

Pane: Všechno má nějaký smysl.

Bože: To nepochybně. – Jaký?

Pane: No že všechno má tady nějakou funkci. Každý jev.

Bože: Funkci?

Pane: Funkci!

Bože: Jo. Funkci. Právě.  Každej by chtěl nějakou funkci – a pracovat se nechce nikomu.

Pane: To je druhá věc. Já myslel, že všechno je tak jako na svým místě.

Bože: Jasně. Já jsem tady, a ty tam.

Pane: Právě. Protože kdybysme byli oba tady…

Bože: Nebo oba tam…

Pane: Jo. Kdybysme byli oba tady –

Bože: Nebo oba tam –

Pane: Tak bysme… tak bysme se tam ani nevešli.

Bože:  Bylo by nás tam – nebo tady – podle toho, kde bysme byli – nahňahňáno.

Pane: Právě. Všechno má nějakej důvod, proč to je. Například že ty jseš ty a já jsem já. Takhle se to musí oddělovat. Nemůžeme bejt jedno tělo.

Bože: Jasně. To by právě bylo… nahňahňáno.

Pane: No. To musí bejt, to oddělení.

Bože: Jasně. To musí. – Jak se jmenuje?

Pane: Kdo?

Bože: To oddělení… Jsi říkal. Že musí bejt nějaký oddělení.

Pane: Od sebe. Oddělení od sebe se to jmenuje. A já jsem rád, že to je. Já jsem rád od tebe oddělen.

Bože: Nebo od ostatních.

Pane: Nebo od ostatních. Nebo od tebe.

Bože: Chápu. To musí bejt. Aby nevznikl nějaký zmatek. Například abychom si jeden druhýho nepletli.

Pane: No právě.  Zmatek nesmí vzniknout. Ty jseš tady – a já tam.

Bože: /Zamyšleně si porovnává vzájemné pozice na zemi, neslyšně pohybuje rty./ Počkej… To nemáš pravdu.   Já jsem tady, a ty tam. /Ukazuje si přitom prstem na ta dvě místa na zemi./

Pane: No vždyť říkám: ty tady – a já tam.

Bože: /Stále zamyšleněji/ Hele… Nevzniká nám on nějaký zmatek?

Pane: /Sebejistě/ Nemůže. Od toho jsme odděleni. Abychom si jeden druhého nepletli.

Bože: /Uklidněně/ Jasně. Ještě že tak. To by nebylo praktický, nebejt jeden od druhýho odděleni.

Pane: Jo. To bychom se pletli s tím druhým. Ruce bychom si pletli. Blbě by se chodilo.

Bože: Rukama?

Pane: Těma taky.

Bože: Jo. – Pusu taky?

Pane: Co pusu?

Bože: Pusu taky oddělenou?

Pane: Pusu taky. Ty bys něco řekl a vypadalo by to, že jsem to řek já. To by bylo strašný.

Bože: Proč?

Pane: To neřeš. To se právě naštěstí nemůže stát. Protože jsme odděleni. Každej ví, kdo je kdo. Každej ví, že ten blbec je vedle.

Bože: Jakej blbec?

Pane: To neřeš. Jedna hlava by si něco myslela, druhá by to říkala. A ta třetí –

Bože: My bysme tady byli tři?

Pane: Kdybysme nebyli oddělený, mohli bychom tady bejt třeba – deset. Nebo jedenáct. To by se vešlo, kdybychom nebyli odděleni.

Bože: A nebyli bychom nahňahňaní?

Pane: To by se vešlo. Když bychom nebyli odděleni, tak bychom se nějak vmáčkli.

Bože: Ale než by se spočítaly jenom ty nohy…

Pane: Proč.

Bože: Co proč?

Pane: Proč by se měly počítat nohy?

Bože: No aby se vědělo… kolik nás je – neoddělených.

Pane: Takhle neoddělení neuvažujou. Oni jsou jeden.

Bože: Jeden? Jedno tělo s… počkej… jedenáct jsi říkal? To máme… Jedno tělo s dvaadvaceti nohama –

Pane: Je dvaadvacet těl s dvěma – ne. Je jedenáct těl s dvěma nohama. Mě nedostaneš. Já jsem oddělenej a vím, kdo jsem.

Bože: Jo. Já jsem taky oddělenej, kdybys to náhodou nevěděl. Jsme odděleni, aby nevznikl zmatek. Já jsem tady – a ty tam.

Pane: No vždyť říkám. Ty tady – a já tam.

Bože: Ano. Dva.

Pane: Dva. Správně.

Bože: Nebo jedenáct.

Pane: Jak bys sem chtěl narvat jedenáct?

Bože: Ty jsi říkal… Že se vejdem… Natěsno, ale vejdem…

Pane: Pane Bože, proč jseš tak blbej?

Bože: Počkej. Koho teď oslovuješ? Komu nadáváš?

Pane: To je jedno.

Bože: Ne, počkej – oslovuješ mě nebo sebe? Nebo toho třetího?

Pane: Jakýho třetího?

Bože: No jak jsi říkal o tom třetím – než jsi to zvýšil na jedenáct. Komu teda nadáváš do blbců?

Pane: No kdo za to může?

Bože: To je teď jedno. Protože ty se teď chováš, jako bychom snad ani nebyli oddělení. Jako bysme byli jeden…

Pane: Jako bysme byli…Vlastně jo. A dělá to pěkný zmatky.

Bože: To teda.

Pane: Člověk potom neví, kdo je tady ten blbec. A jestli to náhodou není on sám.

Bože: Ještě že jsme oddělení.

Pane: To teda.

Co bude po smrti

(ztraceno v překladu)

—————————————

Pane: „To ví přece každej. Po smrti bude to, v co věříš, že bude po smrti.“

Bože: „Lidi věří, že po smrti bude ráj. Teda když budeš hodný chlapec.“

Pane: „Nebo děvče.“

Bože: „Nebo děvče. – Teď jde ovšem o to, jak ten ráj bude vypadat.“

Pane: „Jak bude vypadat, jak bude vypadat… – Tak jak si ho kdo představuje, tak bude vypadat! Co čekáš, dostaneš. Čekáš anděly – uvidíš anděly.  Čekáš hudbu sfér, bude tam hudba sfér – ať už je to cokoli. Čekáš hurdisky – dostaneš hurdisky.“

Bože: „Hurdisky?“

Pane: „No. Tančící. Šerbet budeš pít a kolem tebe budou tančit hurdisky a kdo ví co budou s tebou dělat.“

Bože: „Ty znáš někoho takového? Kdo by chtěl v ráji šerbet a hurdisky?“

Pane: „Jo – znal jsem. Franta se jmenoval.“

Bože: „Co chtěl v ráji hurdisky?“

Pane: „No.“

Bože: „Proč chtěl zrovna hurdisky?“

Pane: „Proč by nemoh chtít hurdisky? Máme svobodu! Každej může chtít co chce! Každej může mít ráj takovej, jakej si myslí, že si zaslouží!“

Bože: „On byl zedník?“

Pane: „Jak to víš?! Tys ho znal, Frantu?“

Bože: „Neznal… Jen mě to tak napadlo. Jeden čas to bylo nedostatkový zboží. Mezi zedníkama. Člověk vždycky chce, co nemá. Hurdisky tenkrát nebyly, tak je chtěl.“

Pane: „On teda nebyl typický zedník. On byl spíš na to studium, takový přemýšlivý typ – jako zedník zrovna díru do světa neudělal, ale –“

Bože: „Počkej – proč by měl jako zedník dělat díru do světa? Zedníci spíš tak jako staví, ne? Dělat díru do světa, od toho jsou jiné profese, ne? Jaderný inženýr nebo tak něco, ne? Prezident velmoci, naftový král, iluminát…“

Pane: „Staví živočišný uhlí. Nebo sušený borůvky. Já chci říct, že jako zedník nebyl Franta žádný lumen, ale –“

Bože: „Lumen? Víš ty vůbec, co je lumen?“

Pane: „Nevím. Ale Franta to rozhodně nebyl.“

Bože: „Lumen je jednotka světelného toku, který vysílá do prostoru absolutně černý těleso, který –“

Pane: „Vážně? – Tak v tom případě to Franta byl. Jako zedník vysílal do prostoru světlo, který vysílá absolutně černý těleso. Ale jinak byl přemýšlivý, snivý, citlivý typ, kluk jeden nešťastná, citlivá, dyslektická. S těma hurdiskama dost trpěl, řekl bych. Scházely mu.“

Bože: „On byl dyslektik? Tak to jo.“

Pane: „Jo. Dyslektik-snílek. Velký čtenář to byl. Rád četl. Písmeno sem písmeno tam, to neřešil. Kde nerozuměl, srovnal si písmenka tak, aby rozuměl. Tuhle přidal, tam ubral. Tvořivě to upravil. Pak v tom vždycky našel logiku. A byl spokojen.“

Bože: „No jo – dyslektici nejsou blbci. Poraděj si.“

Pane: „Říkal jsem, že jeho táta byl zedník?“

Bože: „Neříkej – jeho táta taky?“

Pane: „No.“

Bože: „Taky dyslektik?“

Pane: „Netuším. Ale s materiálem měl svý zkušenosti.“

Bože: „A nosil si práci domů, co? A tam o ní mluvil.“

Pane: „Proč myslíš?“

Bože: „No že kluk věděl, že existujou hurdisky. To normální kluk neví. Samý střílečky dneska, ale aby kluk věděl něco o hurdiskách…“

Pane: „Jak kterej, jak kterej.“

Bože: „Některý kluci o tom vědí úplně prd, řeknu ti.“

Pane: „Ale některý zase vědí, že hurisky jsou věčně mladé dívky tančící v ráji, k dispozici všem bohabojným… klukům. Co s nima budou dělat různý… krásný věci.“

Bože: „Klukům, co čtou přesně, řekl bych. Mechanicky. Písmenko po písmenku. Žádná tvořivost.“

Pane: „No.  Co nemusejí hledat tomu textu vyšší smysl. A nemají otce zedníky.“

Bože: „No. Zedníky, co doma hovoří o své práci.“

Pane: „No. Takže nemají žádný zednický vzdělání. Slovo hurdisky kolem nich nikdy nepřeběhlo.“

Bože: „No. Šťastní lidé ve své nevědomosti. –  Ale jak to dopadlo s tímhle?“

Pane: „S Frantou? – Nakonec umřel.“

Bože: Umřel? – Franta? – No to mu teda nezávidím. S hurdiskama.

Pane: „Právě. Takhle to máš vždycky s tím vyšším smyslem.“

Bože: Jo. Něco přehlídneš -

Pane:  - Tak si to trošku doplníš -

Bože: - Abys tomu porozuměl –

Pane: - Nebo někdo jinej ti to doplní -

Bože: „- Jo – někdo, kdo umí dobře doplňovat – kdo má například s hurdiskama už nějaký zkušenosti…“

Pane: „- Jo – třeba táta… A už máš s rájem potíže; jseš někde, kde -“

Bože: „- jsi to nečekal.“

Pane: „Právě že čekal. Hurdisky. Tančí kolem. A dělají s tebou kdovíco. Kdo by to byl řekl.“

Bože: „No jo. Představy záleží na tom, co čteš.“

Pane: „A na tom, jak to pochopíš. Jak si to přeložíš, abys to pochopil.“

Bože: „Jo. Abys pochopil ten vyšší smysl.“

Pane:  „Nebo jak ti to kdo pochopí.“

Bože: „Jo.  A předá.“

Pane: „To by mě zajímalo, kdo teď s tím Frantou v tom ráji tancuje. A co s ním dělá.“

Bože: „Třeba je Franta spokojenej.“

Pane: „Třeba. Třeba se mu splnilo přání. Vždyť to byl zedník. A hurdisky, to bylo tenkrát hodně nedostatkový zboží.“

]]> https://www.lecbasvepomoci.cz/co-bude-po-smrti/feed/ 0 https://www.lecbasvepomoci.cz/cesta-za-svetlem/ https://www.lecbasvepomoci.cz/cesta-za-svetlem/#comments Mon, 06 Aug 2018 15:26:09 +0000 http://www.lecbasvepomoci.cz/?p=5733  ———————————–

Cesta za světlem

———————————–

Pane: „Tak co.“

Bože: „Co tak co.“

Pane: „Co tě dneska napadlo.“

Bože: „Co by mě mělo napadat?“

Pane: „Tebe pořád něco napadá.“

Bože: „O čem?“

Pane: „Vím já, o čem co tebe napadá? Bych se neptal, kdybych to věděl.“

Bože: „Čtu teď knihu. Duchovní.“

Pane: „Joj.“

Bože: „´Cesta za světlem´ se to jmenuje.“

Pane: „A?“

Bože: „Ono je to relativní, tyhle cesty.“

Pane: „Jasně, relativní. Proč.“

Bože: „Kdybychom byli krtci třeba.“

Pane: „Krtci?“

Bože: „Nebo macaráti.“

Pane: „Proč bys chtěl bejt -“

Bože: „Kdybychom byli krtci, tak naše duchovní hledání by se nejmenovalo ´Cesta za světlem´, ale ´Cesta do tmy´. Protože krtek je mnohem radši  ve tmě.“

Pane: „No jo…“

Bože: „A hledali bychom tmu na konci tunelu. Kdybychom byli krtci.“

Pane: „Jo. Krtek se světla na konci tunelu bojí. Když někdo stojí ve světle na konci tunelu, avízuje to krtkovi člověka s motykou. Kdežto tma na konci tunelu znamená bezpečí.“

Bože: „Jo. A víc červů. A Bůh by stál ve tmě, kdybychom byli krtci, a my bychom ho krásně v tý tmě – čím koukají ve tmě krtci, když jsou slepí? Něco vidět přece musejí…“

Pane: „Jak to mám vědět? – Já jsem nikdy nebyl krtek. Aspoň se nepamatuju.“

Bože: „- My bychom toho Boha v tý tmě krásně… zachytili. Kdybychom byli krtci. – Nebo macaráti. Ty jsou taky trochu jako krtci: ve světle taky houby viděj. Ale ve tmě…“

Pane: „Tys byl macarát?“

Bože: „Ne. Ale troufám si odhadnout. – Takže jejich Bůh – Velkej Macarát – by je pěkně vyděsil, kdyby se jim ukázal ve světle. Nebo nedej Bože kdyby to světlo kolem ještě šířil.“

Pane: „Mysleli by, že to je Ďábel.“

Bože: „Jo. Přesně. Ten, kterej u nás šíří temnotu, tak by u nich šířil světlo. Aby se měli čeho bát. Protože ve světle neviděj. Neviděj – a tak se bojej.“

Pane: „Jo. Pro ně by to byl Ďábel, kterej šíří zlo.“

Bože: „Právě. Že šíří světlo a zlo.“

Pane: „Jo. Světlo a zlo.“

Bože: „Na rozdíl od jejich pravýho Boha, který šíří dobro a temnotu.“

Pane: „Nojo. Všem se nezavděčíš.“

Bože: „Kdo? – Já?“

Pane: „Bůh přece, Bože.“

Bože: „To jo, to jo. Jeden chce světlo, druhej tmu. To musí být těžký to nepoplést.“

Pane:  „Jo. Má to těžký. A macaráti taky.“

Bože: „Jo. Nebo krtci.“

Pane: „A třeba ne… Třeba tak vůbec neuvažujou…“

Bože: „Třeba.“

Pane: „To by měli velkou kliku, kdyby takhle neuvažovali.“

Bože: „Jo. To by měli krásnou tmu na duši.“