lecbasvepomoci.cz » Poradna U dvou bezradných

Poradna U Dvou Bezradných – Zrcadlo na WC v lepším podniku

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 18:18:32 +0000

———————————————

Zrcadlo na WC v lepším podniku

———————————————-

Květa: V tom zrcadle vypadáš docela pěkně, řeknu ti…

Eva: Co tím myslíš? Jakože v zrcadle jo a v reálu ne? To myslíš?

Květa: Jak tě to napadlo, tohleto? Jak v reálu ne? Ty nevěříš zrcadlům nebo co?

Eva: Jak se to vezme. Všimla jsem si, že na některých záchodech – teda spíš v nóbl podnicích – ne jak tady…

Květa: Ty chodíš do nóbl podniků?

Eva: Občas.

Květa: Žes mi neřekla.

Eva: Prostě tam chodím. A tam právě jsou zrcadla jakoby… Tmavší. Zářivější. A člověk v nich vypadá…

Květa: To bude tím světlem. Žárovkou. Kam chodíš třeba?

Eva: Člověk tam v těch zrcadlech vypadá tak nějak jako elegantněji nebo co.

Květa: My teď máme novej výtah. Vevnitř celej zelenej. Takže to zrcadlo, co v tom výtahu je, je taky zelený. Protože odráží ty zelený stěny, rozumíš. – Takže já v tom zrcadle…

Eva: Jseš taky zelená.

Květa: No. A vypadá to, řeknu ti…

Eva: To musí bejt hrozný.

Květa: Proč hrozný? Aspoň nejsem tak žlutá.

Eva: Ty jseš žlutá?

Květa: Nejsem? Mně se zdá, že jo.

Eva: To se blbě koukáš. Ty jseš docela normální.

Květa: To jsem ráda.

Eva: Vzhledem k věku… Docela normální.

Květa: Aha.

Eva: Ale na těch hajzlících v těch nóbl podnicích člověk vypadá…

Květa: Každej člověk? I normální? Vzhledem k věku?

Eva: Mladší. Optimističtější. Svěží.

Květa: Promiň, že se ptám – já jenom co je pro tebe nóbl podnik…

Eva: Nevím, jak to ta zrcadla dělají, ale ty vrásky se v nich tak jako… Nebo brady.

Květa: Brady taky?

Eva: Jo. Je to divný, ale brady taky. Jak jsou ta zrcadla asi tmavší, tak… A takový ty stíny pod očima, co…

Květa: Jo. To je logický. Čím tmavší zrcadlo, tím míň v něm něco uvidíš. Například vrásky. Čím temnější je zrcadlo, tím míň v něm uvidíš svý kruhy pod očima.

Eva: Jo. To bude tím. Nebo tím světlem tam. Já mám kruhy?

Květa: Docela normální. Vzhledem k věku. – No a co; kruhy jsou prý nejlepší tvary. Nebo koule. Koule je prý ideální tvar.

Eva: Kdo říkal?

Květa: Fyzikové.

Eva: Proč ideální?

Květa: Prý má ze všech těles nejmenší povrch.

Eva: Co je na tom ideálního?

Květa: Vím já? Fyzikové říkají. Líp se tím kutálí třeba.

Eva: To je fakt.

Květa: Tak vidíš.

Eva: A říkali ´pod očima´?

Květa: Říkali ´obecně.´ To jako že všude.

Eva: A proč kruh?

Květa: No proč… – Kruh je placatá koule.

Eva: Jasně. To bude fyzika.

Květa: Základní věda.

Eva: Vida. Tak já mám pod očima… nejlepší tvary. Ideální. Nejmenší povrch. – Člověče, není to lepší. Věda nepomáhá. Lepší by bylo o tom nevědět.

Květa: Od toho jsou ta zrcadla. Aby člověk ty svý tvary…

Eva: Nejlepší tvary…

Květa: Aby je neviděl. Pod očima.

Eva: Všude. Všude aby je neviděl. Oni říkali ´všude´. Jsi tvrdila.

Květa: Jo. To říkali. Všude.

Eva: Kdoví, jak dlouho to vydrží?

Květa: Co jak dlouho vydrží?

Eva: Jak dlouho stačí ta zrcadla na mý kruhy pod očima. Nebo ta žárovka.

Květa: Myslíš jako kdo s koho, jo?

Eva: Jo.

Květa: Možná budeš muset postupně navštěvovat ještě dražší podniky.

Eva: Jo. To budou muset být hodně drahé podniky. Co mají intimní přítmí na hajzlících. Za chvilku budu potřebovat úplně černé.

Květa: Co černé? Kruhy?

Eva: Přítmí. A zrcadlo. Černé zrcadlo. A nejlíp potmě. Abych se tam neviděla. Protože budu mít obličej samej kruh.

Květa: Jo. To určitě. A vrásek už bude tolik, že se ti na ksicht prostě nevejdou…

Eva: Jo. Už teď je přeplníno. A rozlezou se. Když se nevejdou, rozlezou se všude. Až k patám. Už začínají. Jsou jak housenky. Jak píďalky. Lezou.

Květa: Ty zas máš náladu…

Eva: To není náladou. To je ksichtem. Jak čůrky potu se to rozlézá.

Květa: Jasně. A těch čůrků bude už tolik, že se nakonec slejou v jednu mohutnou vrásku, která takhle poteče uprostřed tvýho obličeje od čela k bradě a kolem ní bude takhle trčet těch tvých pár posledních chlupů na hlavě…

Eva: Ukaž! Ty mě maluješ? – Ale ne, ty maluješ pičku! Kosočtverec s těma… s tou – To jsem si o tobě nemyslela!

Květa: Žádnou pičku. Já jen maluju tvou budoucnost. Jak jsi tady o ní mluvila.

Eva: Já?

Květa: Jo. Jak se chystáš vypadat.

Eva: Copak já vypadám jako pička?

Květa: Nevypadáš. Ale snažíš se o to. Pár let soustředění a jseš tam. Dej si ten můj papír doma za zrcadlo jako inspiraci.

Eva: Já se o nic nesnažím. Já jsem si jen dovolila říct, že by mi třeba pomohlo černý zrcadlo. Abych se neviděla, jak stárnu. Když tmavší zrcadla mažou vrásky už teď, tak čím víc vrásek, tím víc musí zrcadlo tmavnout… A až bude člověk jedna veliká vráska, tak bude muset zrcadlo bejt jedna velká černota…

Květa: To já mám doma.

Eva: Co máš doma?

Květa: Černý zrcadlo.

Eva: Ty máš doma černý zrcadlo?

Květa: Jo. Já mám novou mikrovlnku a ta má dvířka z černýho skla.

Eva: To musí být krásná mikrovlnka…

Květa: To teda. Z úplně černýho skla má dvířka. A stejně se v nich vidím. I když jsou černý. Já si tam dělám ráno rovnou pěšinku.

Eva: A máš tam vrásky? V těch dvířkách?

Květa: Nekoukala jsem. Já koukám na pěšinku. A i tu tam blbě vidím. Jen tak jako náznakem. Protože nemám brejle. To je taky dobrej trik na vrásky.

Eva: Jasně. Brejle zbytečně zaostřujou na… nedůležitý věci. – A že jsem tam tu mikrovlnku neviděla…

Květa: Nepotřebovala jsi pěšinku.

Eva: Kdoví… Třeba potřebovala.

Květa: Že sis neřekla… – Ale co ty s mojí mikrovlnkou. Ty chodíš teď do nóbl podniků, jsem slyšela. Tam máš na hajzlících jinačí zrcadla než mikrovlnku. Tam si můžeš dělat pěšinku kde chceš. I beze mě.

Eva: Co pěšinku… Ale ten ksicht je tam takovej… On se mi tam tak jako rozmazává. Pastelizuje. Zjemňuje. Žádný kruhy tam najednou nemám. Jako by člověku rovnou dělal někdo makeup.

Květa: To znám z práce. To bude fotoshop. Jeden mladej tam s tím dělá. Strašně zajímavá věc, tohleto.

Eva: V zrcadle? Fotoshop? Myslíš?

Květa: Určitě. Dneska je nová doba. Nová technika. Nový profese. Tam někdo na tom hajzlíku sedí z druhý strany toho zrcadla…

Eva: Nikdo tam nesedí. To bych ho musela vidět.

Květa: Tys neslyšela o jednostranně průhledných zrcadlech? Z jedný strany koukáš ty, z druhý kouká on, ale ty ho nevidíš, on tě vidí. To se tak dělá. Aby tě mohl pozorovat.

Eva: Kdo?

Květa: Velký bratr. Nebo psycholog. Já nevím. Pokusy. Informace.

Eva: Kristepane… Mě pozorovat? Zrovna mě? Co by z toho měl?

Květa: Pracovní úkol. Tam někdo sedí, má před sebou klávesnici, myš, teď tam ty přijdeš – z druhý strany, samozřejmě, on uvidí tvůj ksicht, kousne se do rtů, vezme myš a…

Eva: Už jede…

Květa: Jo. Za ty prachy… Nóbl podnik…

Eva: Že si ani neodkašle?

Květa: To nesmí. To má zakázáno.

Eva: Proč? Co na to odbory?

Květa: No protože bys ho našla… Dostává pastilky.

Eva: Proti kašli?

Květa: Jo.

Eva: A tak to jo. To je v pořádku. – Proč se kousne do rtů?

Květa: Proč by se měl…

Eva: Já nevím – tys říkala…

Květa: Aha, to jo… – No proč… Záchvat inspirace?

Eva: Jo. Asi jo. To člověk občas dělá, když na něj přijde inspirace. Že se kousne do rtů.

Květa: A co když… Co když druhej takovej… kreslič je v tobě?

Eva: Ve mně? Co by tam dělal? To bych o tom musela vědět!

Květa: Sedí. Sedí tam a maluje.

Eva: A že není vidět?

Květa: Tys ještě neslyšela o jednostranně průhledným ksichtu?

Eva: A co maluje?

Květa: No maluje ti ksicht přece… – Fotoshop.

Eva: Taky se kouše do rtů? Taky má inspiraci?

Květa: Inspiraci? Určitě. Ten má inspirace… Jak by jinak věděl, co malovat? Bez inspirace nenamaluješ nic.

Eva: No jo… Bez inspirace… – Kde ji asi bere?

Květa: Řekla bych, že ty jseš jeho inspirace. Jeho múza.

Eva: Já? Zase já?

Květa: Určitě. Zase ty. Jako tomu za tím zrcadlem na tom nóbl hajzlíku. Ale ten kreslič v tobě, to není žádnej zaměstnanec. Není placenej. Nemaluje podle požadavků majitele nóbl podniku.

Eva: Tak podle čeho?

Květa: Třeba podle tvý myšlenky. Máš ji kyselou –tak namaluje kyselej ksicht. To je hned. On je rychlej.

Eva: Proč zrovna kyselou?

Květa: Já nevím. Tak mě to napadlo. Inspirace.

Eva: Tyhlety umělecký profese…

Květa: Jojo… Člověk ani neví, kde se v něm vzal – tenhleten… takovej. Malíř ilustrátor. Máš pěknou myšlenku – namaluje ti pěknej ksicht. To jde rychle. Cvak cvak – a je to. Pomyslíš si něco – a už to máš v ksichtě.

Eva: Jakou pěknou myšlenku?

Květa: Třeba nějakou radost nebo tak…

Eva: To by bylo pěkný mít radost v ksichtě… To bych se na sebe vždycky podívala – a bylo by mi líp. – A tamto ten majstr vygumuje?

Květa: Co by měl gumovat?

Eva: To předtím.

Květa: Myslíš co maloval předtím?

Eva: Jo. Třeba tu kyselost.

Květa: To si nejsem jista. Když za to není placenej… Jednou je to v ksichtě namalovaný, tak je to namalovaný.

Eva: No jo, no. Pak nemá člověk potřebovat černý zrcadlo. Nebo zhasnout.

Květa: Já si myslím, že on ti to maluje jedno na druhý, ty ksichty. Ono to potom tak jako prosvítá, ty obrázky. Veselý, smutný, šťastný, nešťastný… Jak ti přijdou myšlenky, tak on maluje. A dohromady to udělá…

Eva: Kdo jsem já.

Květa: Jo. Kdo jseš ty.

Poradna U Dvou Bezradných – Důležitej Boží záhonek

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 18:15:20 +0000

—————————————–

Důležitej Boží záhonek

——————————————

Chvilka odpočinku při práci na zahrádce v zahrádkářské kolonii. Slunce svítí. Čmeláci bzučí, včeličky se snaží. Vůně kávy mezi rozkvetlými záhonky.

Eva: „A pořád to s člověkem třese, ten život. Jedno odejde, druhý přijde.“

Květa: „Jo. Jako by to nemohlo chvilku počkat, to druhý.“

Eva: „Nebo to třetí.“

Květa: „Jo. Pokoj chvilku není. Třeba dneska. Řeknu ti – “

Eva: „Tak si chvilku zavři oči… a jen tak buď.“

Květa: „Ty myslíš, že to pomůže? Že to druhý chvilku počká? A co to třetí? Vždyť mi v tý hlavě stojí fronta jak na maso! Konec v nedohlednu!“

Eva: Ale ty nejseš řezník. Není tady žádnej pult. Žádný háky. Ty tady nejseš od toho, abys je obsloužila! – Povídám – zavři si oči. Odpočiň si. Nech tu frontu přešlapovat a poslouchej, jak tady ti ptáci -

Květa: A dyť je to k ničemu. Já si takhle chvilku zavřu oči – ale stejně se něco zase poděje. Už touhle dobou se jistě sbírá nějakej problém, aby mě zítra -

Eva: „Ten se sbírá, ať máš ty oči tady zavřený nebo otevřený.“

Květa: „To je fakt. Takže si můžu ty oči klidně zavřít.“ /zavírá oči/

Eva: „Jo. – Tak co? Jaký to je?“

Květa: „Normální. Vidím tmu. Trošku dočervena.“

Eva: To je Podvíčkovka. To je tím sluníčkem tady. Když je člověk na zahrádce ve sluníčku a zavře si oči, tak –

Květa: „Jasně. – Člověče, mně se ti někdy zdá, že si mě plete se zahrádkou.“

Eva: „Kdo zas?“

Květa: “ Ten Bůh.“

Eva: „A proč to dělá?“

Květa: „Nevím… Čeká úrodu? – Co se čeká od zahrádky?“

Eva: „Copak jseš zahrádka?“

Květa: „Já myslím, že ne. Ale on právě asi myslí, že jo. Takovou má nějakou utkvělou představu.“

Eva: „Že je zahrádkář?“

Květa: „Je to možný. Velkej Zahrádkář. Má takovou jako motyčku, hrabičky, konvičku, možná i sud na dešťovku, vymezenej pozemek –“

Eva: „V kolonii?“

Květa: „V jaký kolonii?“

Eva: „Zahrádkářský.“

Květa: „Jo. Zřejmě. – A ještě má hnojivo a -“

Eva: „Platí nájem?“

Květa: „Nájem? Jako za ten pozemek? – Jo to já nevím. Já se ho neptala.“

Eva: „Tak se ho zeptej.“

Květa: „Tak jo.“

Eva: „No?“

Květa: „Co no?“

Eva: „Ptáš se?“

Květa: „Jo.“

Eva:„No? – A?“

Květa: „Neodpovídá.“

Eva: „Tak to je jasný. Neplatí. Kdyby platil, tak by se k tomu hlásil. – Jak vůbec víš, že si myslí, že jseš zahrádka?“

Květa: „Vášnivej.“

Eva: „Vášnivej zahrádkář?“

Květa: Jo. Okopává mě, pořád mě nějak upravuje -

Eva: „Jak upravuje?“

Květa: Hned chce cestičku takhle, hned takhle – hlavně aby byla jinak než byla -

Eva: Jé, to znám… Nikdy mu není dobrý, jak to je! Jakkoli to předtím sám tak nalajnoval. Když se do toho tehdy sám… Vrtal. – To znám. Mluvíš mi z duše.

Květa: Hrabe se ve mně, reje do mě, rozdroluje, hnojí tuhle a támhle, logiku to nemá, brázdy ve mně dělá, pak do nich sype bůhvíco, ani se mě neptá -

Eva: “ Že jo!“

Květa: „Zalejvá, když to nečekám – to se vždycky leknu…“

Eva: „No právě…“

Květa: „Vytrhává mi, co vytrhnout nechci -“

Eva: „Přesně!“

Květa: Seje mi tady kdeco, ani mě neinformuje – tak ani nevím, co z toho bude -

Eva: „Že jo! U mě to stejný! Zahrádkář jeden!“

Květa: Celý roky se ve mně vrtá a reje, nic mu není dost – a čeká bůhvíco.

Eva: „To se načeká, co?“

Květa: „To teda.“

Eva: „Jasně. Neplatí, nehlásí se, vrtá se a ještě by čekal. Nic nedostane!“

Květa: „Ale někdy se cítím fakt už poněkud… přehnojená.“

Eva: No jo, no. Pokopaná, přelitá. To znám. Někdy toho má člověk plný zuby. Nejradši by někam zalez, polštář přes hlavu a -

Květa: „- No. A stejně zase něco přijde. Nějakej další hnůj nebo tak něco.“

Eva: „Poslyš – co myslíš, může se taková zahrádka bránit?“

Květa: „Nemůže. Právě že nemůže. On se jí nikdo neptá. Ona si může v tom hnoji nanejvýš něco myslet sama pro sebe.“

Eva: „Co třeba? Napadá tě něco?“

Květa: „No… Třeba… Třeba že je důležitej Boží záhonek.“

Eva: „Pomůže to?“

Květa: „Trošku to dostane smysl.“

Eva: „To jo, to jo. – Myslíš?“

Květa: „Jo. Důležitej Boží záhonek vášnivýho zahrádkáře. Kterej zkouší, co všechno tam vyroste.“

Eva: „A vykvete.“

Květa: „A zase zajde.“

Eva: „A zase vyroste.“

Květa: „Jo. Pořád to zkouší. Jako já.“

Poradna U Dvou Bezradných – Žádost o ruku

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 18:12:39 +0000

—————————

Žádost o ruku

—————————-

Eva: A víš, co mi ta holka řekla?

Květa: Že ho miluje?

Eva: Jo! A že prej ji požádal o ruku! Že prej taky nás přijde o tu její ruku požádat! Mě a Tondu! S kytkou!

Květa: No vidíš. Slušnej kluk.

Eva: Na co chce zrovna ruku naší dcery, mi řekni…

Květa: Chce si ji vzít, ne?

Eva: Její ruku?

Květa: No ne – celou! Celou že si ji chce vzít.

Eva: Tak proč nás žádá o ruku? – Ale já vím proč.

Květa: Proč? Že je těhotná?

Eva: Ta ruka? Ne. Ale užitečná. Je to superruka. Já jsem to holce vysvětlila. ´Tvoje ruka je náramně důležitá´, řekla jsem jí. ´On dobře ví, proč o ni žadoní. Nedávej mu ji´, říkám jí. ´Má dvě svý. To mu stačí. Ať si zvyká na přísný podmínky. Žádnej zbytečnej komfort. Bodejť by ji nechtěl, tu tvou ruku. To je moc šikovná ruka. Udrží lux. Koště. Vařečku. Tašky. Žehličku.´

Květa: To ani všecko nepobere…

Eva: Myslím postupně. Jedno za druhým. Proto ji chce. Bodejť by nechtěl takovou užitečnou ruku. Bez takový ruky by byl…

Květa: Jako bezrukej?

Eva: Jako bezrukej. – Ty ho znáš?

Květa: Ne. Ale musí to být milý chlapec.

Eva: Že ho tak dobře popisuješ. Jako bezrukej. Tak jsem jí to taky řekla.

Květa: A co ona na to?

Eva: Nevěřila mi. Prej že jemu určitě nejde jen o tu ruku. Prej že to myslí opravdově a takhle jako já že on vůbec neuvažuje. Prej že jí nabízí svoje srdce a za to že chce to její.

Květa: No vidíš.

Eva: V Ikemu by se jim vysmáli. Taková nesmyslná transakce. To by tam mohl přijít každej.

Květa: Ale to se jen tak říká…

Eva: Právě. Samý kecy. Prej že jí řekl ´Vezmeš si mě?´

Květa: No vidíš.

Eva: ´Vezmeš si mě. – Tady jsem – vezmi si mě a někam mě dej. Třeba támhle na gauč, do rohu. Tam si lehnu ani se nehnu.´ – Jako polštář. Nebo jako plyšovej medvěd. – ´Vezmeš si mě.´ Panebože. Co by si ho měl kdo brát? Je snad z útulku?

Květa: Z útulku?

Eva: ´Hé – a já jsem Haryček – hé – podívejte se, jaké mám upřímné oči, jsem hodný k dětem, nenáročný, stačí mi hodit míček a už vesele skotačím, podívejte se, jak jsem důvěřivý, hodím se do domku se zahrádkou, chcete mě? Budu vám věrným přítelem? Hé?´

Květa: Ale no tak…

Eva: Jaký ´se zahrádkou´? Zahrádku by zdevastoval.

Květa: Jak to víš?

Eva: A máš pravdu. Žádnou zahrádku. Ten se na zahrádku vykašle. Ten bude línej. Ten leda tak svalit se na gauč. Gaučák to bude. Prý že ´vezmeš si mě´. A vlastní ruku nenabídne.

Květa: Ruka se nenabízí – o ruku se žádá…

Eva: O ruku se… – To jako že naše dcera by jeho měla požádat o ruku? Zbláznila ses? Chlapa? Podbízet se?

Květa: Jaký podbízení? Tys chtěla…

Eva: A na gauč jí sama vyšiju polštář. Co s plyšovým medvědem… Polštář je lepší.

Květa: Myslíš, že to ocení?

Eva: Teď ještě ne. Ale jestli si vezme toho Haryčka, tak na to jednou přijde. Správně si to porovná. Život jí to ukáže. Ale to už bude pozdě.

Květa: On se jmenuje Haryček?

Eva: Ne. Aspoň doufám. – Ale jako kdyby jo. Do domu se zahrádkou. To víš, že jo.

Květa: Podhrabal by záhony?

Eva: Kdyby měla dcera nějaký záhony, určitě by jí je podhrabal. Známe Haryčky. Jestli si ho vezme, ještě bude vděčná za vyšívanej polštář.

Květa: Myslíš?

Eva: Určitě. Bude porovnávat. A shledá polštář lepším. Ale už bude pozdě.

Květa: Proč by měl být polštář lepší?

Eva: S mými růžemi?! Pere se na čtyřicet. Nežehlí se. Leskne se. Pravej satén. A nedrobí na podlahu. Nechce večeři. Nezvedá prkýnko na záchodě. Jen si tak v klidu leží na gauči, dává pokoj, nehádá se.

Květa: A to myslíš, že by ten nápadník nesved?

Eva: Co by nesved?

Květa: V klidu ležet na gauči a dávat pokoj?

Eva: Člověče – možná jo… Kdyby se nakrmil… Něčím jednoduchým… Polštář pod hlavu… Třeba by byl chvilku neškodnej… – Když by zrovna nedrobil. Neplet se jí pod rukou, kterou si teď na ní možná vydyndá. – Ale já náhodou umím moc hezký vyšívaný růže. To dcera moc dobře ví.

Květa: A chce polštář?

Eva: Ne. Chce Haryčka. Holka nešťastná. Já to nechápu.

Květa: A co budeš dělat?

Eva: Co můžu? Nic nemůžu. Ona si to musí porovnat. Budu zatím vyšívat ten polštář. A upeču koláč. Zejtra přijde s kytkou. Tak ať si o mně nemyslí bůhvíco.

Poradna U Dvou Bezradných – Vzpoura hodinek

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 18:11:29 +0000

——————————

Vzpoura hodinek

——————————

Eva: A co si ta kráva myslí? Že jsem kráva nebo co?

Květa: A je to důležité? Když je to kráva?

Eva: Samozřejmě že je to důležité! Co mi má co nějaká taková –

Květa: Kráva?

Eva: Jo! – Kecat do života! – A co vůbec si mě bere do hlavy?! Kdo jí dal právo? Myslet zrovna na mě? A ještě prej že to se mnou myslí dobře… Co má co se mnou něco myslet dobře? Já jí nestojím o nějaké její dobře! Ať si dobře myslí s někým jiným!

Květa: S tím nic nenaděláš. Lidi prostě mají takovou potřebu. Pořád něco myslet s někým dobře. Takový jako nutkání mají.

Eva: Dobře – mají nutkání – ale proč mají nutkat zrovna o mně?

Květa: O čemkoliv okolo. To je takový tik. Takhle to lidem jako… škube. Vevnitř.

Eva: A musí se ta kráva škubat zrovna o mně? Jsem snad píce?

Květa: Jseš okolo? – Jseš.

Eva: A to se mám před ní ukrejvat nebo co?

Květa: To by ti nepomohlo.

Eva: Já bych se ani neukrejvala… – Proč by mi to nepomohlo?

Květa: Všude je nějaký okolo.

Eva: Ok. Všude je nějaká píce. – Ale proč takový blbosti? Když už potřebuje ta kráva o mně tikat, tak proč o mně netiká nějak… inteligentně?

Květa: A posuzovat to mají potřebu. Posuzovat, co si myslí ostatní. Tikám – a hodnotím tiky ostatních.

Eva: Ty taky?

Květa: Každej. Jak v zblázněným hodinářství. Zblázněný hodinový strojky. Tikaj – a bijou. Zvoněj a tlučou. Jeden velkej kravál.

Eva: Nojo… Pořád je co si myslet. Pořád jsou témata. S tím nic nenaděláš.

Květa: No vždyť to říkám.

Eva: Ale takové blbosti? O mně?

Květa: Pozor – už ti to jde ven…

Eva: Co mi jde ven?

Květa: To vnitřní škubání. Už ti to škube i navenek. Už to rosí.

Eva: Co mi škube?

Květa: Myšlení. – Takhle se ti tím jako… víčko. Zvedlo. Povyskočilo. Trošku.

Eva: To je tím pobouřením. Představ si, že ta kráva…

Květa: Proč?

Eva: Co proč? Proč je kráva?

Květa: Ne. To ona si může bejt. Ale proč já si mám něco představovat? Já si nechci nic představovat.

Eva: Ty se zlobíš? Že nadávám?

Květa: Ne. Já tikám.

Eva: Hodinový strojek?

Květa: Jo. A pokouším se zastavit.

Eva: Vzpoura hodinek.

Květa: Jo. Vzpoura hodinek. Ať si hodinář taky jednou tiká sám.

Eva: Jakej hodinář?

Květa: Musí bejt přece někde nějakej hodinář. Když jsou hodinky.

Eva: Myslíš jako někdo, kdo se o ně stará? Nebo kdo je dělá?

Květa: To mi je jedno, na jakým je postu. Ale ať si taky jednou tiká sám. Já s ním do toho teď nejdu. Já si tady takhle – chceš kafe?

Eva: Chci. – Ale to je fakt, co říkáš. Všichni se tady můžeme přetrhnout, jak tikáme, a on sám si určitě netiká. Jen si tak tam… je… a netiká.

Květa: Hodinář netiká. Ten si tam jenom tak sedí s tím svým šroubováčkem…

Eva: A s lupou…

Květa: A s lupou… A poslouchá ten tikot kolem.

Eva: A neleze mu to na nervy? Ten randál?

Květa: Hodináře prý tikot hodinek uklidňuje. Říká se.

Eva: Já nikoho uklidňovat nebudu.

Květa: Já taky ne. – Chceš malej, nebo velkej hrnek?

Eva: Velkej. S tou kočkou, jak máš. – A s tou krávou ať si to taky vyřídí.

Květa: Jasně.

Eva: To by bylo, kdyby se mu všechny hodinky takhle vzbouřily, co?

Květa: To jo. To by bylo ticho v krámě.

Eva: Ale to se nestane. Vždycky se najde někdo, kdo chce tikat. Například ta kráva.

Květa: A bimbat a cinkat a vydrnkávat Ave Maria...

Eva: A bučet.

Květa: A že jich je, takovejch.

Eva: Nojo, no… – Lidi nepředěláš.

Květa: Takovej bohulibej lidskej zvyk. Přemýšlet. Kdo komu co a jak.

Eva: A myslet to dobře. Tak nějak líp a čistějc než ten druhej.

Květa: Jo. Než ten druhej, co to s ním myslím dobře.

Eva: Překřikovat se. Vítězit.

Květa: Přetikávat se. Kdo zatiká lépe. Kdo tikne hlasitějc.

Eva: Samý ´Já ti jednu tiknu, budeš koukat´…

Květa A hodinář si jen tak sedí a drží hubu.

Eva: No jo. Ten se má nejlíp, ten hodinář.

Květa: No jo. Když netiká, nedělá mu víčko takhle.

Eva: Jak se to asi dělá – netikat?

Květa: Prostě držet hubu, ne? Tak nějak – vnitřně.

Eva: Jak se vnitřně drží huba?

Květa: Co by se tak mohlo stát hodinkám, které přestanou tikat? Co by se v nich dělo?

Eva: Já myslím, že – ticho. Úplné ticho.

Květa: Asi takhle?

Květa:

Eva: Jo. Asi takhle.

Eva:

Poradna U Dvou Bezradných: Špatný referát

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 15:37:12 +0000

—————————-

Špatný referát

—————————-

Eva: „Teda já už jsem úplně vyřízená dneska.“

Květa: „Děje se něco?“

Eva: „To je marný vysvětlovat. Prostě nestíhám a –“

Květa: „Chceš kafe?“

Eva: „Jo.“

Květa: „Tak já dám vodu. – Co nestíháš?“

Eva: „Nic nestíhám. Nic nestíhám a jsem ve stresu.“

Květa: „To máš blbý. Cukr chceš?“

Eva: „No. Jsem úplně přepracovaná a –“

Květa: „- Aspoň že tak. – A je to lepší?“

Eva: „Co jestli je lepší?“

Květa: „Jestli to dopadlo dobře.“

Eva: „Co jestli dopadlo dobře?“

Květa: „To přepracování. Jestli ses dobře přepracovala.“

Eva: „Co to plácáš? Jak může přepracování dopadnout dobře? Jak se dá přepracovat dobře?“

Květa: „No jo, no… – Aspoň snaha mohla bejt hodnocená, ne?“

Eva: „Nebyla. Jsem přepracovaná, že se sotva držím na nohách, a furt jim to není dost.“

Květa: „No jo. Voni bejvaj přísní. Kolik lžiček?“

Eva: „Dvě. Bezohlední jsou. Nevidí, co všechno člověk dělá, aby vyhověl. Furt jim je to málo.“

Květa: „Ach jo. Takže ten přepracovaný referát, co jseš teď, se jim zdá ještě horší než ten referát, cos byla předtím.“

Eva: „Referát?“

Květa: „Nepovedenej. Nebo něco. Nepovedenýho. Diplomka. Slohová práce. Rys. Špatně – přepracuj.“

Eva: „Já nejsem žádnej referát a už vůbec ne nepovedenej!“

Květa: „Nejseš? – Tak proč se pořád přepracováváš? Pro koho? Co je špatně? Že ses nepodtrhla podle pravítka?“

Eva: „Nepodtrh… Ať si trhnou.“

Květa: „Jo. Jakmile se člověk furt dokola přepracovává a furt dokola to nestačí, tak je něco špatně na tom přepracovávání. A měl by s tím přestat. Když ho nechtěj takhle, jak je, marně se přepracovává. A třeba bude někde jinde dobrej tak, jak je.“

Eva: „Nepřepracovanej.“

Květa: „Jo.“

Poradna U Dvou Bezradných: početí

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 15:36:20 +0000

—————————————————-

Leden 2006:

Poradna U dvou bezradných – početí.

—————————————————-

Kdysi, když si Eva s Květou zakládaly svoji úplně soukromou poradnu, neexistovalo, aby si dámy v nejlepších letech zavolaly přes skype či přes facebook, pěkně do očí si tam vyjasnily své správné názory na blbé názory té druhé, prskly by na sebe do monitoru a zase se vypnuly.

Kdyby to existovalo, nepsaly by si přece přes mail, ale pěkně by si to vyříkaly rovnou. Plivly by na sebe přes monitor a bylo by. Poradna by skončila tak rychle jak začala a já bych neměla o tom procesu žádné zachycené písemné záznamy. Ale já ty písemné záznamy zachycené mám; tady – v těchto zažloutlých, starodávných mailech je důkaz:

3. 1. 2006

Milá Květo,
Tak ti zase píšu, protože jsem rozpálená jak plotna v létě před polednem: představ si, jak jsem byla u toho psychologa, s tou věcí však víš, jak jsem Ti říkala, že tam asi půjdu, tak víš, co mi ten blbec řekl? No to se ani neptej. Takovej ouchcapek to byl, nařvanej celej. Chytrej, znáš je. Chytrost mu lezla z těch uší i s chlupama, očima furt bloumal po stropě, když jsem mu to vyčetla, tak prej „Já se snažím srovnat si myšlenky“. Srovnat si myšlenky, to teda potřeboval: já mu skoro nerozuměla, on mluvil v takovejch těch nekonečnejch větách, v nichž potom už sám nevěděl, o čem je řeč, kde má podmět a kde vlastní hubu, ale ta poslední jako myšlenka snad byla jako že si za to můžu sama. A to bylo všecko, rozumíš! Tak jsem sáhla do peněženky, zaplatila, odešla a zas nevím, co mám dělat. Stála jsem tam na rohu jako puk, o půl tácu chudší a stále stejně blbá. Když člověku řeknou, že si za to může sám, tak co mu zbejvá než stát jako puk?! Já nevím – jíst se to nedá, zachovat se podle toho nedá, ta věc však víš která mě štve furt – já se na to normálně vykašlu… Tak jsem si řekla – takovej blbec jako ten psycholog jsem taky, poradím si sama a zadarmo, ne? Už musím končit, pálí se mi to tam.

Tvoje Eva

4. 1. 2006

Milá Evo,

jsem ráda, že jsi se ozvala. Velmi Tě chápu a dostala jsem skvělý nápad. Máš pravdu, že nemá cenu chodit za psychologama, protože co ti vědí o životě, mají to stejně jen z knih. A nám je padesát a už jsme něco zažily, ne? Že bychom si klidně mohly založit poradnu svou, soukromou, ne? Jmenovalo by se to třeba U dvou bezradných, ne?

Tvoje Květa

5. 1. 2006

Milá Květo,

Já Ti asi nerozumím – jakou poradnu? A kdo by tam chodil? A kde bysme jako sídlily? Nepotřebuješ ty si taky někam dojít? K psychologovi třeba? Nebo nakoupit? Nejseš ty už příliš dlouho zavřená doma?

Eva

6. 1. 2006

Milá Evo,

Nepotřebuju a Ty to nechápeš. Vem to takhle: teď nepotřebuju, ale kdybych někdy potřebovala, právě bych si zašla ne k nějakýmu psychologovi nebo tak, ale do poradny U dvou bezradných. Do naší poradny, rozumíš! Virtuální – to jako že existuje-neexistuje! A když něco existuje-neexistuje, tak to nepotřebuje někde sídlit-nesídlit! Sídlilo-nesídlilo by to tady, na netu! Napsala bych svůj problém, jako bych ho poslala do poradny a ty bys jako její zaměstnanec-provozovatel si přečetla můj problém a objektivně, rozumně a ze života bys mi poradila, ne jako nějaký psycholog-holobrádek od stolu, ale podle svých padesátiletých zkušeností. A jindy, když Ty bys potřebovala rozumnou radu ze života a ne od stolu, napsala bys do poradny svůj problém a já bych byla-nebyla zaměstnanec-provozovatel a jako takový bych si přečetla tvůj problém a dala bych Ti na něj nějakou rozumnou, logickou radu ze života, která by k něčemu vedla a ne jako psychologové.

Zdraví Květa

7. 1. 2006

To jako že bysme si prostě dopisovaly? Jako doteď? Vždyť to děláme, ne?

Eva

8. 1. 2006

My to sice děláme, ale nemá to žádnou formu. My jen tak plkáme a to nejsou žádné kvalitní rady na výši. Forma dělá vše, uvidíš. Když piješ sekt ze sklenky od hořtice, taky ti nechutná.

Květa

9. 1. 2006

Mně chutná. Přece nevyhodím sklenku od hořtice.

Eva

10. 1. 2006

Milá Evo, já vím, že Ty nevyhodíš sklenku od hořtice, a velmi si toho vážím. Ale někdy mně to vadí trochu. Že nemáš smysl pro projekty. Já Ti to neumím vysvětlit, ale zkus to. Třeba už jen pro tu srandu.

Květa

11. 1. 2006

Teda mně to moc srandovní nepřipadá. Co když se na to přijde? Že radíme, a nemáme vzdělání? Co když nějaký chudák to vezme vážně, přijde s dotazem, a my –

12. 1. 2006

On nepřijde; prosím Tě, kdo by chodil do poradny U dvou bezradných? Sám je bezradnej, to mu stačí. A kromě toho – on nás ani nenajde. Tohle je naše soukromá doména. A i kdyby nás našel – teda nevím jak – tak by se k nám neprobojoval; kudy?! A i kdyby se k nám probojoval, tak my mu dáme za odměnu slušnou radu na základě zkušeností naší stovky let, ne? To není k zahození. To není třicet jako měl ten psycholog.

Květa

13. 1. 2006

Květo, ty sčítáš věky? Ty sčítáš věky jak pytle brambor, nebo se mi to jen zdá?

Eva

14. 1. 2006

Musíš uznat, že dvě padesátileté ženské vědí víc než jedna padesátiletá ženská. Ne?

Květa

15. 1. 2006

A jako dva půlroční kojenci mají chytrost jednoho ročního batolete, ne? Dva pětiletí mají IQ desetiletého? A třída z jeslí se může vzít za ručičky a pokusit se o doktorát, jo?

17. 1. 2006

Evo, ty jsi někdy tak strašně přízemní a nechápavá… Aplikuješ poznatky nevědecky a nepružně. Mechanicky, víš?

Květa

18. 1. 2006

Tak já Tě tímto mechanicky, nevědecky a nepružně posílám do háje. Víš? Jo a přízemně taky.

Eva

19. 1. 2006

A urážlivá.

Květa

23. 1. 2006

Milá Evo, tak jsem se o tom našem nápadu radila s Olgou a ona říkala, že to je úžasný a že by do toho šla s náma. Ale já jsem jí řekla, že se to týká jenom nás, žes to vlastně vymyslela Ty a že by s tím byly zbytečné komplikace, kdyby se do toho ona míchala, co myslíš?

Tvoje Květa

24. 1. 2006

Jakou Olgou? A jaký náš nápad? A co že jsem to vymyslela, já, s tím svým přízemním mozkem?

Eva

24. 1. 2006

Nic. To nemá cenu.

Květa

24. 1. 2006

Promiň, ujelo mi to. Pomalu jsem v stavu, že bych taky potřebovala navštívit tu Tvou Poradnu U dvou bezradných. Klepou se mi ruce a v noci Ti cítím takové zvláštní škubání. To víš, k psychologovi po Tvé zkušenosti nepůjdu; myslím, že máš naprostou pravdu, že to je zbytečné tam chodit. Olgu neznáš, ale to nevadí, o nic jsi nepřišla. Nesahá Ti ani po paty.

Srdečně zdraví Tvoje Květa

25. 1. 2006

A proč bezradných? Není to málo… optimistické? Hned předem hlásit, že jsme bezradné? Jaké škubání?

Eva

25. 1. 2006

Myslíš jako spíš Poradna u dvou radných?

Květa

26. 1. 2006

To by šlo, kdyby to slovo existovalo. Ale ono neexistuje. Jaké škubání?

Eva

27. 1. 2006

To nic, už to přešlo. A nemohlo by existovat aspoň virtuálně? Jako že existovat-neexistovat? Jen mezi námi dvěma, které ho znají? Slovo, které někdo zná, už přece existuje…!

Květa

28. 1. 2006

Ty jseš ňáká chytrá. Skoro jako ten psycholog. Vzpomeň si: nebloumaly ti oči taky po stropě, když tě to napadalo? – Já si myslím, že v názvu Poradna u dvou bezradných je vidět ta naše hloubka, ta zkušenost: my si totiž, na rozdíl od toho holobrádka vzdělanýho, dokážeme klidně a nahlas připustit, že jsme bezradné!
Někdy!

Eva

29. 1. 2006

No a někdy jindy zase jsme radné! Když radu nemáš, jsi bez ní a jsi bezradná. Ale když tě rada napadne, už ji máš, a jseš tak bez toho bez. Bez odpadá. A když mi ji dáš, tu radu, tak já, která předtím byla s tím bez, začnu být též bez toho bez a uleví se mi. A to je celý ten princip. A zajímavé na tom je, že Ty, přesto, žes mi tu radu, kterou jsi měla, dala, zůstáváš radná. Bez nepřichází.

Květa

30. 1. 2006

Člověče, mně už se taky ulevilo. Jen to čtu, co ty tu píšeš. Už chápu, proč se tomu psychologovi tak stáčely ty oči. Mně už se úplně protáčejí nahoru, jak Hurvínkovi, když má křeč, a skoro jsem zapomněla na svůj vztek a trápení s tou svou věcí a s tím psychologem. Už zuřím jen na tebe. Nechceš tu poradnu pojmenovat třeba U dvou darmo žvanivých? Nebo aspoň U jedné?

Eva

Tady se Květa z nějakého důvodu odmlčela, takže zde končí první záznam.

Poradna U Dvou Bezradných: Neboj se problémů

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 15:35:24 +0000

———————————————————

Neboj se problémů – pomáhají ti růst…

———————————————————

Květa:„´Neboj se problémů, pomáhají ti růst.´ - Jsem četla někde.“

Eva: „Co tě to teď napadlo?“

Květa: „Sama nevím. Tak jsi mě nějak asi inspirovala. To ty umíš. Inspirovat.“

Eva: „Já? – Čím?“

Květa: „Nevím… Možná jak se tváříš… Někdy se stačí tvářit a člověka to inspiruje.“

Eva: „Jak se tvářím?“

Květa: „Kysele.“

Eva: „Kysele? – Já se tvářím úplně normálně! Já se tvářím jako vždycky!“

Květa: „No právě. Já ti říkám – ´Neboj se problémů -´“

Eva: „To je ale pitomost.“

Květa: „Proč myslíš?“

Eva: „Jestli mi teda moje problémy pomáhají růst – teda to je od nich hezký, fakt… Ale já je o to neprosila. Já si připadám velká dost, co se toho týče. Až poněkud přerostlá. Biju čelem o – „

Květa: “ – O mříže.“

Eva: „O vršek futer.“

Květa: „Nene. O vršek futer ne. Jseš prťavá. Každý to vidí. Ještě kousek se zmenši a aby sis dala pozor na oči.“

Eva: „Proč na oči?“

Květa: „Aby sis je nevyrazila o kliku. Nebo o klíč. V těch dveřích. Co jsou v těch futrech, co biješ čelem o vršek.“

Eva: „Ty jseš ale jedovatá. – Já myslela co do těch problémů že jsem narostlá. Co do problémů jsem mohutná jak… jak sekvoj.“

Květa: „To pleteš. Ty chceš říct, že tvý problémy jsou mohutný jak… sekvoj. Pleteš si sebe s problémy.“

Eva: „No – vždyť jo. Já jsem malá – kdežto mé problémy…“

Květa: „A to je právě to špatně.“

Eva: „Jasně. Už rozumím. – ´Cítíš se malá? – Obrať se na své problémy – ony ti pomůžou bejt velká!´.“

Květa: „Jo – přesně! Tos někde četla?“

Eva: „A ty pomáháš jim. Těm problémům. Vzájemná výpomoc, co?“

Květa: „Nene. Ty zaměňuješ sebe se svými problémy, ti říkám. Správně je, že ty jsi velká, tvé problémy jsou malé a pomáhají ti růst. Jako takovej hnůj kytce. Ona z něj roste. Čím větší jsi ty, tím menší jsou tvé problémy. A potom se musí ta růže – „

Eva: „Ježišikriste. V tom případě mám velikost bacila. Abys mě viděla, potřebuješ mikroskop.“

Květa: „Bacil, to jseš, ti řeknu. Umíš skvěle nakazit. Tou svou náladou kyselou. Jseš infekční. Takoví lidé jako ty by měli dostat od doktora zákaz vycházení.“

Eva: „Tak tu nebuď. Jdi domů a já ti slibuju, že nebudu vycházet. Budu tady sedět a sedět a žrát se. Užeru se k smrti.“

Květa: „No když chceš…“

Eva: „Chci.“

Květa: „´Co tě nezabije, to tě posílí.´ To říkal Nietsche.“

Eva: „Nietsche? A jak dopad?“

Květa: „Už umřel.“

Eva: „No tak vidíš. Tak dlouho posiloval, až… – Je to na prd. Žvanění a žvanění. Každej chodí od Nietscheho k Nietschemu a nic z toho. Pak si stejně umře, celej posílenej.“

Květa: „Chceš kafe?“

Eva: „To bych si dala.“

Květa: „Proč chceš kafe, když se chceš užrat k smrti?“

Eva: „Co já vím… – Aby mi přitom nebyla dlouhá chvíle?“

Květa: „Černý kafe na černý myšlenky.“

Eva: „No.“

Květa: „Nechceš bílý? Udělala bych ti bílý. – Nemáš tu trochu mlíka někde?“

Eva: „S mlíkem by to taky nebylo bílý kafe. Takový vyblitý by bylo. Béžový. Žádný bílý. Bílý se tomu jenom říká. Abys dostala bílý kafe, muselo by v tom být jenom mlíko. Bez kafe.“

Květa: „To by zas nebylo kafe.“

Eva: „No. A tak je to se vším.“

Květa: „Ty tvý generalizace… Sladíš?“

Eva: „Jasně.“

Květa: „Neměla bys. Cukr škodí.“

Eva: „Povídám – já chci černý kafe na černý myšlenky, pěkně slazený! Ty generalizace jedna! Pořád mě jenom generalizuješ!“

Květa: „Neřvi na mě. Já bych tu taky nemusela bejt.“

Eva: „Promiň.“

Květa: „Co jsem ti udělala, že na mě tak řveš?“

Eva: „Promiň.“

Květa: „A to je tak pořád. Každej na mě jenom řve. Každej. Nechá si sloužit – a ještě pak řve. Nikdo se neptá, jestli -„

Eva:„A kdo teď generalizuje? Kdo teď nadává všemu a všem?“

Květa: „No kdo?! Mrkni na sebe!“

Eva: „Ty ses nějak rozjela…“

Květa: „A ještě nadává. Nechá si sloužit – a ještě nadává.“

Eva: „Člověče, nemáš ty nějakou špatnou náladu?“

Květa: „Já? – Já mám skvělou náladu!“

Eva: „Že se tak tváříš…“

Květa: „Jak se tvářím?“

Eva:„Kysele.“

Květa: „Já? – To ty máš špatnou náladu, a já ti chtěla pomoct, zůstala jsem s tebou a ty…“

Eva: „Nebul… To by sis neměla tak brát, tyhle problémy okolo. Ony tě učí růst – vždyť víš. Problém je mikrob a ty jsi sekvoj.“

Květa: „Já nejsem sekvoj.“

Eva: „A mikrob jseš?“

Květa:„Taky ne. Já jsem já. A ty jseš ty a ty mi dej pokoj.“

Eva: „Já ti udělám kafe, chceš? Černý kafe na černý myšlenky. Pěkně slazený. To ti udělá dobře, uvidíš. To bude dobrý, tohleto. Co tě nezabije, tě posílí. A to kafe tě taky posílí. Nietsche by to taky řek.“

Květa: „Myslíš?“

Eva: „Určitě. Já bych mu věřila.“

Květa: „Nietsche umřel.“

Eva: „To nevadí. Kdyby neumřel, tak by se tady nemotal od Nietscheho k – od sebe k sobě jako my. Ten by si dal kafe. určitě.“

Poradna U Dvou Bezradných – Kapátko

Uzdraveni — Mon, 06 Aug 2018 13:10:42 +0000

————————————

Kapátko

————————————-

Eva: „Kolik kapek?“

Květa: „Deset. Nebo pět. Pro mě stačí pět. Doktor říkal…“

Eva: „Co říkal?“

Květa: „Že deset.“

Eva: „Tak deset. Kde máš lžičky?“

Květa: „Ale já si to nakapu, neblbni…“

Eva: „Když jsem tady, tak můžu. Je ti blbě, a já můžu kapat.“

Květa: „Lžičky jsou támhle v šuplíku.“

Eva: „Aha. Kolik že těch kapek? Jo. Deset.“

Květa: „Dobrý? Kape to?“

Eva: „Ne.“

Květa: „Už?“

Eva: „Ne.“

Květa: „Možná to blbě držíš…“

Eva: „Držím to úplně normálně. Blbý kapátko tam máš. Nechce kapat. Neumí.“

Květa: „Tam je takový otvor a tam je vzduchová… Počkej, já –“

Eva: „Nelez z tý postele, jsem ti říkala! Jseš nemocná! Já ti to nakapu.“

Květa: „Dobře. Promiň.“

Eva: „Nic. Ty promiň. Ono to…“

Květa: „Už to kape?“

Eva: „Ne.“

Květa: „A je to vůbec otevřený?“

Eva: „Ale to víš, že je to otevřený – tadyhle je to celý mokrý…“

Květa: „Jo. Tak to bude otevřený.“

Eva: „Jak ti je?“

Květa: „Ale docela to jde…“

Eva: „Tak vidíš. To bude dobrý.“

Květa: „Už to kape?“

Eva: „Ne. – Počkej – teď! Kapka… A druhá – tak skápni, potvoro…“

Květa: „Skápla?“

Eva: „Ne. Zastavilo se to. Ona ti na mě čumí, ta kapka – a nepustí se a nepustí. Ale kouká – jen jen promluvit. Asi čeká, až zkapu já.“

Květa: „Chceš kafe?“

Eva: „Dala bych si.“

Květa: „Počkej, tak já ti…“

Eva: „Nelez z tý postele! Jseš nemocná!“

Květa: „Aha. Promiň. Já zapomněla.“

Eva: „Já si… kafe… udělám sama. Až to dokapu.“

Květa: „A kape to?“

Eva: „Ne. Zaseklo se to.“

Květa: „Co budeme dělat?“

Eva: „Asi to rozmlátím. Patenty jedny zasraný. Lidi jsou nemocný a nemůžou si ani nakapat.“

Květa: „Třeba kdyby se to trošku poobrátilo…“

Eva: „Já to tady obracím furt! Furt dokola! Tam a zpátky a točím tím a všecko! Myslíš, že to pomůže? – Nepomůže!“

Květa: „Promiň. Nekřič.“

Eva: „Ty lež. Jseš nemocná.“

Květa: „Vždyť ležím.“

Eva: „Kde máš nůž?“

Květa: „Proč?“

Eva: „Neptej se. Kde máš nůž?“

Květa: „Co chceš dělat?“

Eva: „Já ten krám z tý flašky takhle vydloubnu a bude. Nebo jehlu. Já tam udělám větší díru. Určitě je to tou dírou.“

Květa: „A bude to pak kapat? Nevyleje se to celý?“

Eva: „A znáš snad jiný řešení? Když to nekape?“

Květa: „No jo… – A že bys mi to půjčila?“

Eva: „Ty lež! Ty jseš nemocná a pořád se tady… – A víš co? – Tak tumáš, nakapej si to sama, když jseš tak chytrá. Člověk se ti snaží pomoct a ty ještě…“

Květa: „Promiň.“

Eva: „Ty promiň. Já jsem se rozčílila tím kapátkem. – Tak co – kape to?“

Květa: „Málo.“

Eva: „Tak vidíš. Dej mi to. Neumíš to.“

Květa: „Můžu si dojít pro vodu? Že bych to zapila…“

Eva: „Ježíš samozřejmě… Já ti… Kde máš skleničky?“

Květa: „Já si to… V kredenci.“

Eva: „Jo. Tady. Vidíš. Málem bysme se pohádaly. Promiň.“

Květa: „To je v pořádku.“

Eva: „Není.“

Květa: „Ty za to nemůžeš.“

Eva: „Já myslím, že za to můžou ti výrobci kapátek. Považujou lidi za příliš inteligentní.“

Květa: „Ale ty jseš přece inteligentní…“

Eva: „- Za příliš technicky zručné.“

Květa: „Jo. To jo.“

Eva: „Kdyby udělali lepší kapátka, tak by se lidi tolik nerozčilovali.“

Květa: „Jo. To jo. Dneska se říká uživatelsky přátelské.“

Eva: „Jo. Kdyby ti výrobci těch kapátek měli svý uživatele rádi. Tak by jim vyrobili lepší kapátka. Víc lásky to chce. Já to říkám pořád. Víc lásky.“

Květa: „Učí tě to trpělivosti.“

Eva: „Já žádnou nemám.“

Květa: „No právě.“

Eva: „Jak mě to může učit něčemu, co nemám? To je jako by mě to učilo používat sosáček! – A ještě ten přechod k tomu. – Znáš přechod?“

Květa: „Jo. Takový pruhy. Bílá, černá, furt dokola.“

Eva: „Přesně. Tak v tom jsem. Bílá, černá, stůj, jdi, přidej, dělej, zastav se, hlavně se nezastavuj – přesně tak to mám. A oni jdou na mě s kapátkem.“

Květa: „Víš, já… – Můžu mluvit?“

Eva: „Co bys nemohla mluvit? – Já kapu…“

Květa: „No právě. Mně se zdá, že bys toho mohla využít.“

Eva: „Čeho. Hele – další kapka.“

Květa: „Kapání. Blbýho kapání.“

Eva: “ Sakra – teď jsem to vylila. Vidíš, co děláš.“

Květa: „A nemohla bych já sama…? – Nemohla. Já vím.“

Eva: Kdo je tady nemocnej?! – No. A kdo je zdravej?! – No proto. – K čemu využít?“

Květa: „K meditaci.“

Eva: „Ty mě chceš rozčílit, viď. Ty mi závidíš, že jsem zdravá.“

Květa: „Ne, počkej, hele – podívej se na to kapátko proti světlu. Koukej na tu kapku.“

Eva: „To čumím. Drží tam, jako by mi to dělala schválně. Nespadne a nespadne. Jako by se lžičky bála.“

Květa: „Leskne se. Ve světle. Viď, že se leskne ve světle?“

Eva: „A nekape.“

Květa: „Dává ti čas.“

Eva: „Mně ona dává čas?“

Květa: „Právě. Alibi. Ty nemusíš vůbec nic jiného dělat. Protože ty kapeš. Jseš zaměstnaná. Ty svůj úkol plníš. Ty nemůžeš za to, že kapka padá pomalu. To je fyzika. S fyzikou nehneš. Ale ty děláš; držíš kapátko. Sleduješ kapky. Soustředěně. A všechen ten čas, kdy kapeš těch deset kapek, je tvůj.“

Eva: „To je ňákýho času.“

Květa: „No právě. Celou tu dobu se nemusíš nikam honit. Nikdo ti nemůže nic vyčítat. Ty kapeš. A ten čas máš jenom pro sebe. Nemusíš se s nikým hádat, nikomu nic vysvětlovat – můžeš říct: ´Počkej, teď kapu…´ , pozorně se dívat na lahvičku, na lžičku – „

Eva: „A je pokoj. Jasně. Meditační kapátko. Člověče – ti výrobci… – Jde to koupit i bez receptu, tohleto?“

Květa: „Taky na tebe něco leze?“

Eva: „Ne. Ale za tu chvilku klidu – za to by to stálo. Stát budu – doma nebo v práci – takhle proti oknu – a tiše si budu kapat. Nebudu nikomu odpovídat na přiblblý otázky – „

Květa: „Jasně; musíš se přece soustředit…“

Eva: „Právě. Abych to nakapala správně. – Člověče – já si vezmu dvě balení.“