"Uvolnění… Uvolnění. - Uvol - nění – uvol - nění. - ...Uvol - nění – uvol-ně-ní. - U-vol-nění – u-vol-nění."

"Zůstaň tam, jak jseš, a pověz mi, jak ti je."

"Krásně."

Já pak jenom vlastně vyslyším lidi, kteří mi fungují jako zrcadlo – a moji nejbližší lidé jsou schopni mi zrcadlit to, co já sama si nejsem schopna připustit, a až jejich otázkami si vůbec uvědomím některé věci…

I když mohou být ti lidé nepříjemní, umožňují člověku vidět, co vidět nechce.  Dřív mě to trápilo, protože bylo tolik věcí, které jsem vidět nechtěla, a když okolí bylo zrcadlo téhleté negativity, tak jsem z toho  měla příšerné stavy…

To zrcadlení může vypadat někdy jako urážka, ale není to urážka – je to zrcadlo. Vnitřně klidného člověka neurazí nic – ten se leda zasměje.

„… Jo, tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že... by to všechno šlo, no… jako nějak… -“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým… – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to...?“

„No… Tak... Dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská.“

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě -“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

"Když se člověk chce prát s tím světem, tak je někdy lepší, když se něco pokazí, tak se na to třeba vyspat, jít se projít nebo si na pět minut zameditovat – to se teď snažím – vždycky prostě se na pět minut uklidnit -"

" - A pomáhá to?"

"No – učím se to. Já to neumím popravdě; já se to učím. Třeba když se začnu soustředit na ten dech, tak už za pět vteřin prostě myslím na všechno - ty myšlenky se tam furt cpou… Ale i těch pět minut, když se takhle snažím, tak když se potom po pěti minutách proberu – a přijde mi to jako hrozně dlouhejch těch pět minut – já si nastavuju budíka…"

"Jasně – to jsou ty začátky."

"No. Je to hrozně dlouhý a říkám si ´To není možný – to ještě prostě nemůže bejt…´"

" ´...Se nudím…´"

"No! - ´Co se děje…?!´… - Ale potom, když otevřu ty oči, tak se cítím mnohem víc odpočatý než jsem se cítil předtím. A vím, že kdybych býval těch pět minut věnoval naopak ještě dalšímu pokroku nebo vzdělávání nebo čemu já se věnuju, nebo nějakýmu projektu, tak stejně by těch pět minut nebylo vůbec – nic bych za těch pět minut neudělal a další dvě hodiny bych byl mnohem unavenější, než když si prostě těch pět minut takhle odpočinu, že se soustředím sám na sebe. Prostě mi to pomáhá se vlastně dostat do tý přítomnosti."

„No mně je úžasně… Já nemám žádný pocit, že bych měla být nějak smutná… Není důvod… Když se člověk kolem sebe podívá…“

„A jak se to stalo, že najednou není důvod?“

„Protože se člověk podívá do sebe! A začne vnímat; trošičku si rozšíří to vnímání a je to nádhera. – Každý hledáme něco vedle. A nikdy se nepodíváme do sebe.“

„Ano.“

„Že vlastně tu meditační místnost máme všichni v sobě.“

„A cos našla v sobě, když jsi se podívala poprvé do sebe?“

„Co jsem tam - díky taky vám – co jste tenkrát říkala, že třeba mám ráno vstát a že to je všechno pro mě…“

„Aha...“

„No… Ať se vnímám, ať se dívám… - Jedno ráno jsem vstala a říkám si: ´Tak, pro tebe teď svítí slunce… Mraky plujou pro tebe… Ptáci tady lítají kvůli tobě, abys to všechno viděla… Tys to neviděla…´“

„Takhle to je… Ono to zní tak jako… komicky, ale ono je to tak.“

„Ne – ono je to tak, no…“

„´Ptáci tu lítají kolem kvůli tobě – a tys to neviděla...´“

„Ano. Takový jako… Ono se zdá, že jsou to takový všední maličkosti, ale… to jsou každodenní dary… - A to my nevidíme. Protože to vidět nechcem.“

„A co se začalo dít, když sis tohohle začala všímat?“

„Že vlastně… jsem teď a tady.“

„Tobě teče slza…“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože jsem to našla…“

„Aha… - Já se nedivím – mně nad tím taky často tečou slzy. To je velkej dar, viď, to najít?“

„Hrozně.“

„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk v životě nedělá běžně, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

„Já ti možná rozumím. – Co bys ještě chtěla vzkázat sama sobě – nebo lidem – možná, že to je totéž…“

„Mějte se rádi.“

„Aha…“

„Sami sebe.“

„Každej má… sám sebe. – A jak se to dělá?“

„Právě tím zklidněním, tím tichem, a uvědoměním si sama sebe. Zklidnit se a zkusit být jenom teď, tady…“

„Aha…“

„Sama se sebou.“

„Umí to každý člověk?“

„Umí to každý člověk.“

„Proč to nedělají?“

„Neví o tom, že to umí.“

„Aha… Takže když se to dozví, jako ses to dozvěděla ty – žes to tady pochopila, zahlédlas to, šla jsi si s tím - tak že tím roste možnost, aby to dělali?“

„Určitě. Myslím si, že když to jednou někdo zkusí nebo zažije, tak… bude mít tendenci se do toho vracet.“

„Ano. – Samo od sebe? Nebo se musí snažit?“

„Zezačátku asi snažit, ale pak, když už to bude víckrát, tak… pak to půjde jednodušeji.“

„Aha… - Je tu nějaká rada konkrétně pro tebe?“

„Jak se do toho vracet?“

„Ano. Například – jak se do toho vracet.“

„Zastavit se a uvědomit si, že to, co se děje okolo nebo ty myšlenky, že to jsou jenom nějaké myšlenky nebo problémy, které proudí okolo nebo jsou okolo, a že právě v tom tichu a v tom klidu je ten pohled na ně jinej. Že… jsou stranou.“

„Ano. – Teď ti dám opravdu zvláštní otázku: je tu nějaká rada nebo vzkaz pro toho, kdo náhodně bude poslouchat tuto nahrávku? – Já vůbec nevím.“

„Neboj se a… zkus to.“

„Co se stane – já odpovídám za něj – co se stane, když to zkusím?“

„Otevřou se tím nové možnosti nebo obzory toho, jak žít.“

„A co když mě to bude bolet?“

„Nic není zadarmo…“

„Ale já nechci, aby mě to bolelo… Já se bojím…“

„Opakem té bolesti je potom právě ten klid nebo to smíření… Radost.“

„Aha…“

„Asi aby mohlo přijít právě tohle, tak je potřeba… Nebo aby si to člověk mohl uvědomit, tak si musí uvědomovat i tu bolest, aby dokázal srovnat…"

„Ano.“

"Že je pak i něco jiného.“

„Ano. Velmi, velmi hluboce vnímám. – Děkuji moc.“

„Taky děkuji...“

"Je možné, že když je člověk dole, tak že mu pomůže nejenom ta snaha, protože ta může vést ke křeči ´Já musím!´, ale že to prostě přijme a jakoby nedělá nic, jenom si dejchá a čeká na vlnu, která ho vynese?"

"Určitě – nejhorší je taková ta křečovitá snaha, takže –"

"- Jaký je rozdíl mezi správnou a křečovitou snahou?"

"Křečovitá snaha - to je takové to ´Musím!´a člověk si přikládá ten nůž pod krk – prostě že když to nezvládnu, tak se celej svět zhroutí. Zatímco ta správná snaha je, že člověk se nad to povznese a řekne si ´Ať to dopadne jakkoli, tak to prostě je jedno´."

"Tohle je snaha?"

"To je snaha. Přesně tak. Ale to není ta křečovitá snaha. Řekne si, že ať to dopadne jakkoli, tak je to jedno, ale tak proč nezkusit do toho dát všechno – a třeba to vyjde. Tohle je podle mě správnej přístup a pak to často vychází."

"A jak to vypadá to ´všechno´?"

"Že k tomu člověk využívá svoji mozkovou kapacitu na maximum, prostě si řekne – tak mám nějaké ruce, nohy, mozek, tak prostě tady to všechno zapojím a zkusím si s tou situací nějak poradit…! – A soustředit se na ´tady a teď´…"

"Zrovna jsem se tě chtěla zeptat, jak jseš v klidu přitom; takže to soustředit se na ´tady a teď´."

"Jo. Jo. To je strašně důležité. - A právě když se člověk křečovitě snaží, tak v hlavě vidí ty… Všechny ty černý scénáře, jak to prostě nevychází…"

"Vůbec není u toho, co dělá..."

"Přesně tak. Není u toho, co dělá, a u toho, co je důležité,  co dokáže tu situaci změnit. No a díky tomu udělá další chybu, a to se zase ještě připíše do dalšího scénáře, a člověk se nesoustředí…"

"´Vždyť jsem měl pravdu: jsem k ničemu!´"

"No. Ještě si to potvrzuje, samozřejmě. Tak to přesně je. Takže určitě když se člověk chce prát s tím světem, tak je někdy lepší, když se něco pokazí, tak se na to třeba vyspat, jít se projít nebo si na pět minut zameditovat – to se teď snažím – vždycky prostě se na pět minut uklidnit –"

"- A pomáhá to?"

"No – učím se to. Já to neumím popravdě; já se to učím. Třeba když se začnu soustředit na ten dech, tak už za pět vteřin prostě myslím na všechno - ty myšlenky se tam furt cpou… - Ale i těch pět minut, když se takhle snažím, tak když se potom po pěti minutách proberu – a přijde mi to jako hrozně dlouhejch těch pět minut – já si nastavuju budíka…"

"Jasně – to jsou ty začátky."

"No. Je to hrozně dlouhý a říkám si ´To není možný – to ještě prostě nemůže bejt…´"

"´Se nudím…´"

"No! - ´Co se děje...?!´- Ale potom, když otevřu ty oči, tak se cítím mnohem víc odpočatý než jsem se cítil předtím. A vím, že kdybych býval těch pět minut věnoval naopak ještě dalšímu pokroku nebo vzdělávání nebo čemu já se věnuju, nebo nějakýmu projektu, tak stejně by těch pět minut nebylo vůbec – nic bych za těch pět minut neudělal a další dvě hodiny bych byl mnohem unavenější, než když si prostě těch pět minut takhle odpočinu, že se soustředím sám na sebe. Prostě mi to pomáhá se vlastně dostat do té přítomnosti."

„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk nedělá běžně v životě, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

"Děkuju moc."

"Taky děkuju."

Ten nejhlubší hlas v člověku je neměnný. To, jak vidím věci ve svém životě, se samozřejmě mění podle situace – ale jádro je neměnné. Nestará se to o čas a prostor a situace v nich, protože ty věci jsou jakoby najednou – a čas a prostor jsou jen místem pro učení.

Člověk je jako roztočený řetízkový kolotoč – možnosti jeho životních situací a možnosti jeho názorů na ně jsou jak sedačky vířící ve větru na řetízcích – lze si na sedačku sednout, být jí nesen tím vírem a vidět z jejího místa všechen ten pohyb; být jím.

Uprostřed každého kolotoče (nebo člověka jako bytosti plné pohybu) je však místo, které se netočí; místo, kolem čeho se to ostatní točí. To místo je pevnou kotvou – osou, kolem níž se kolotoč (nebo člověk) otáčí. Ten nejhlubší, neměnný hlas v člověku – hlas tak tichý, že ho lze vnímat jen při ztišení - má něco společného právě s tou kotvou.

Jaké to je – být v té neměnnosti? Možná to je až příliš ticha – vždyť život musí být spojený s pohybem a s učením… Vždyť kdyby člověk byl jenom v tom středu, tak už netvoří – ale člověk musí tím pohybem tvořit… Když by člověk byl jenom v tom tichu, tak už vlastně nežije. Možná by měl umět chodit tam a zpátky, tam a zpátky – z ticha do pohybu a zpátky do ticha… Vnímat svoji hloubku, a mít oči otevřené: dívat se ven. Neztratit vnější svět – a zároveň mít tu úžasnou hloubku; vědět o ní. Dívat se ven, ale nepropadnout představě, že to, co člověk vidí, když se točí na svém vlastním vnitřním řetízkovém kolotoči, že je jediná realita.

Jak najít rovnováhu mezi těmito dvěma místy? - Někdy ten vnitřek pomáhá uvědomit si svou vlastní cykličnost. Tj. že když se jednou rozhodnu, neznamená to, že to tak zůstane – že se nezmění okolnosti. Lidi se mění, situace se mění, a stejně se to vrací a šance přicházejí znova a znova…

„Já to dodneška neumím popsat.“

„Byl to nějaký konkrétní zážitek?“

„Něco po té první návštěvě tady se stalo – nevím co, a – tak nějak mi to zpříjemňuje život.“

„Ty jsi tu dneska podruhý, ne?“

„Hm…“

„Takže se něco stalo – a ty nevíš co…“

„Ne.“

„Něco se změnilo.“

„Ano. – A přemýšlela jsem o tom už asi stokrát, ale… neumím to popsat.“

„Aha… Jo.“

„Prostě najednou je něco lehčí – něco je… snadnější? – Já to fakt neumím definovat.“

„Ale já ti rozumím.“

„Něco je bezstarostnější… Asi tyhle tři slova bych použila.“

„To něco je bezstarostnější nebo klidnější –“

„Lehčí, snadnější, bezstarostnější.“

„Aha… Takže vlastně svět je stejný, ale ty ho jinak vidíš? Nebo se změnil i ten svět?“

„Já se v něm nějak jinak pohybuju…“

„Aha…“

„Já ho nějak jinak vnímám.“

„Aha… - A co se s ním děje, když ho jinak vnímáš, ten svět?“

„Zase řeknu ty tři slova: je to snadnější…“

„Aha…“

„Je to lehčí…“

„Takže on se tebou vlastně spolupracuje – na základě toho, jak ty ho vnímáš; když ho vnímáš lehčí – on je lehčí, a hned se skrz něj dá snáz projít?“

„Ano…“

„Kdežto když bys ho vnímala těžce, tak bys táhla nohy. Bylo by to těžký projít.“

„Já ho občas ignoruju.“

„Aha… - občas ignoruješ – a co se děje, když ho – to by mě zajímalo; co se děje, když ho ignoruješ?“

„Právě že nic…“

„Jak vypadá to ´nic´?“

„Je klid…“

„On si to nebere osobně? On do tebe nešťouchá a neřičí, že něco musíš?“

„Ano…“

„Neřičí?“

„Ne.“

„Aha… - Ale tobě je fajn potom...“

„Jo.“

„To je ten důsledek.“

„No – prosím.“

„To, co říkáš, je ale základní páka… Základní způsob… To je to nejdůležitější. – ´Jak já tobě, tak ty mně´, nebo prostě ´My dva: Já a Svět´. Tančíš – a svět tančí. Tuhneš – svět tuhne. – Vzpomínáš na začátku, jak jsem ti říkala o té louce? Že když jseš na louce a pomalu jdeš, se psem, tak se můžeš – a zastavuješ se, jak se ti nohy samy zastaví; jenom se díváš – tak se můžeš stát tou loukou. Protože louka není jenom to zelené; louka je bytost nad tou loukou, kolem té louky. A ty taky nejseš jenom to, co má nohy a ruce, ale jseš bytost kolem těch nohou a rukou. A když ty dvě bytosti přijdou k sobě, tak můžou prolnout, a pak už není poznat, kde je louka a kde je ten člověk. Oni jsou jedno. Jednota. Tak proto ty - ty jak vidíš svět, on tak vidí tebe. Je to prostě spolupráce. Na úrovni, která se nedá popsat; já to zkouším pomocí té louky. Takže můžu říct: ´Logiku to nemá.´. Ale když něco nemá logiku, znamená, že jsme se na to dobře nepodívali; že jsme ji nenašli. Ne že to nemá – ale že jsme to nenašli. Že naše logika je ne tak… Ještě naše dívání není přesné. Pro malé, já nevím – osmileté dítě, když by uvidělo vzorec integrálu, tak pro něj to nebude logika; pro něj to bude změť čar. Pro mě taky mimochodem. Ale to neznamená, že to nemá velikou logiku, to, co je na fakultě napsané na tabuli….“

„Pomáhá mi to hodně najít samu sebe, protože už jsem vlastně zapomněla, kdo jsem, a teď se mi to začíná postupně připomínat…“

„A kdo jsi zjistila, že jseš?“

„Zjistila jsem, že jsem zdravý člověk..“

„Ty jo – to je u tebe velká věc, viď?"

„To je u mě velká věc, protože jsem celoživotní hypochondr, takže zjistit, že jsem zdravá, je obrovská úleva a…“

„A jak jsi to zjistila? – Jak se to stalo, tyhlety věci s tebou?“

„Jak to říct…? – Hlava mně přestala intrikovat a tělo mě přestalo zkoušet a… prostě jsem tomu přestala věřit. Je to…“

„Čemu?“

„Tý myšlence o tom, že se se mnou něco děje. Protože ta síla myšlenky je obrovská a dokáže dělat takový starosti, i když to tak není, že člověk tomu lehce uvěří… A stejně tak to ale funguje i obráceně.“

Přesně. Ty si můžeš naordinovat, co si myslíš.“

„Přesně. Tak. Můžu si naordinovat štěstí, můžu si naordinovat všechno, na co, vlastně, co člověk může mít všechno, co si přeje – protože vesmír je nekonečný a všeho je dost pro všechny...“

„Já jsem vám říkala, že jsou snazší možnosti umřít než se uštvat v životě… Že můžete to rovnou vzít hopem z mostu – nebo něco takovýho…“

„To ne…“

„Aha…“

„Já jsem říkal, že právě od malička, nebo když jsem byl… jako nad tím začal uvažovat, tak jsem si říkal - ´Proč by to člověk teda měl dělat vůbec? – Není náhodou lepší si začít dělat to, co chci? – Jít, kam chci, nebo prostě provádět něco, co se mi líbí, a tak…´“

„Když má člověk… Když je tak stísněnej strašlivě –“

„No… - Tak že v tu chvíli prostě si řekne: ´Tak já si začnu dělat to, co prostě chci.´“

„´To, co mně tu radost udělá.´“

„No!“

„´To co mě osvobodí…´“

„No!“

„´…Od těch tlaků, který mě vedou potom skákat z toho mostu.´“

„Třeba! No! – Protože prostě proč se zabývat furt nějakými těmi starostmi… No jo, takhle jsem nad tím uvažoval… - Protože mám pocit, že možná  by to vždycky šlo nějak překonat a dojít k tomu, že teda to není tak šílená tragédie, jak se zdá, ale že opravdu by mohl dělat to, co si chce a…“

Že kdyby chvilku počkal…“

„Kdyby chvíli počkal, tak by došel k názoru, že když prostě začne konečně - prostě se vykašle na nějaký blbosti a bude prostě dělat to, co chce, tak že zjistí, že k tomu nemá důvod. - Jako ´Ona mě opustila´ nebo ´On mě opustil´… - Jo, jako tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že by to všechno šlo. Nějak.“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to –?“

„No… Tak. – No, dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská...“

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě…“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

„No!“

„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme… Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“

"Tak se prosím, vraťte tam, kde jste doteďka byla  během toho sezení tady… A řekněte mi, až to budete mít… - A už slyším na dechu, a už vidím na úsměvu…"

"Už jsem tam."

"Skvělé. - Jaký to tam je?"

"Báječné… Prostě báječné."

"V čem je to báječné? Dalo by se to popsat?"

"Jenom tím prostě, že… Že to je. Že já jsem. Že jsem na tom svém místě."

"Co to znamená být na svém místě?"

"Být doma."

"Co to znamená být doma?"

"Teď se mi na jazyk dere ´být někde, kde to je moje´…"

"A zeptám se… Můj dotaz zní – Jak člověk pozná, že je doma? Jak člověk pozná, že je to jeho? Jak se to dělá?"

"Je prostě jenom šťastný na tom místě. Je… Cítí to. Cítí."

"A jak to má člověk udělat, aby se dostal… domů – v tom smyslu, jak jste to řekla; v tom, kde je to… moje?"

"Najít si aspoň nějaký kousek… místa, kde… Kde se bude moci vždycky vrátit. Kde ho nebude nic rušit – ať už je to třeba – a teďka mám tu představu jako vyloženě dům, obývák, ale třeba i v lese… Já tam mám tu louku a vím, že mi tam nikdo nevejde. Že je to prostě jenom – tady jsem já a tady jsem doma. To je moje."

"Ale vy jste to našla tady na tomhle křesle – vy jste nikam nechodila… Nezamkly jsme to tady a neodešly jsme někam do lesa… - Jak jste to udělala, že jste to našla, to místo?"

"Představila jsem si ho..."

"Aha. V sobě!"

"Ano."

"A najednou se stal ten klid."

"Ano."

"To ticho a ta… pomoc."

"Ano."

"Jaké to je být v tichu?"

"Úžasné."

"A co přitom dělá vaše mysl?"

"Jenom udržuje tu představu toho místečka."

"Ano. – Vaše mysl vám teď vlastně pomáhá – udržuje to místečko… Nebo ne? Je tam? Je tam mysl?"

"Ano..."

"Je tam mysl a dělá… Není rozrušená; nedělá peklo."

"Nedělá nic – jenom udržuje to… to štěstí…“

„Já jsem vám říkala, že jsou snazší možnosti umřít než se uštvat v životě… -  Že můžete to rovnou vzít hopem z mostu – nebo něco takovýho…“

„To ne…“

„Aha…“

„Já jsem říkal, že právě od malička, nebo když jsem byl… jako nad tím začal uvažovat, tak jsem si říkal - ´Proč by to člověk teda měl dělat vůbec? – Není náhodou lepší si začít dělat to, co chci? – Jít, kam chci, nebo prostě provádět něco, co se mi líbí, a tak…´“

„Když má člověk… Když je tak zoufalý, že chce udělat sebevraždu – když je tak - tak stísněnej strašlivě –“

„No… - Tak že v tu chvíli prostě si řekne: ´Tak já si začnu dělat to, co prostě chci.´“

„´To, co mně tu radost udělá.´“

„No!“

„´To co mě osvobodí…´“

„No!“

„´…Od těch tlaků, který mě potom vedou potom skákat z toho mostu.´“

„Třeba! No! – Protože prostě proč se zabývat furt nějakými těmi starostmi…? -  No jo, takhle jsem nad tím uvažovával…“

„Kolik vám bylo?“

„Já nevím… Takový asi teenager… - No ale pak se někdy člověk dostal do toho stavu, že jsem začal naopak chápat ty, že to třeba chtějí udělat a musejí udělat.“

„Tu sebevraždu?“

„No!“

„Že jsou některý případy, že to prostě –“

„Kdy to prostě… - No. Ale jako že mám pocit, že možná by to vždycky šlo nějak překonat a dojít k tomu, že teda to není tak šílená tragédie, jak se zdá, ale že opravdu by člověk mohl dělat to, co si chce a…“

"Že kdyby chvilku počkal…“

„Kdyby chvíli počkal, tak by došel k názoru, že když prostě začne konečně - prostě se vykašle na nějaký blbosti a bude prostě dělat to, co chce, tak že zjistí, že k tomu nemá důvod.“

„Aha…“

„Otázka je, jestli je to třeba při nevyhnutelným umírání.“

„No to samozřejmě, to nemůžeme takhle tvrdě říkat, že toto nikdy a…“

„Z hlediska euthanasie to je něco jiného, ale takové jako typu ´Ona mě opustila´ nebo ´On mě opustil´…“

„Jo. - ´Nemohu bez něj žít…´“

„Nebo prostě ´Něco se mi stalo…´ anebo cokoliv, že jo… Jo – jako tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že by to všechno šlo. Nějak.“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to –?“

„Tak. Dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská."

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě…“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

„No!“

„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme… Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“

"Mohla bys teď zavřít oči na chviličku a podívat se do sebe, co tam teď máš?"

"Já mám neskutečnou radost z toho, že mají všichni okolo radost sami ze sebe. Že na nich vidím posuny. A já ty posuny vidím na nich a já je vidím na sobě. A z toho já mám radost."

"Jo. Ten odraz."

"No."

"Jak jdeme všichni jako tým."

"No. Z toho je mi dobře."

"Jak se teď cítíte - teď?"

"Naplněně."

"Naplněně..."

"Ano. Cítím, jako bych se něčím… naplnila. Jako by do mě něco vteklo – a mně je prostě  v tom hrozně dobře. Jako bych vyplnila samu sebe."

"To je hezké… - A jak se to stalo?"

"Ono to přiteklo."

"Kudy?"

"Všudy. Přes zápěstí, přes nohy… I hlavou… Kamkoli se teď zaměřím na svém těle, tak cítím, že to přichází a vyplňuje mě to."

"Aha… To je krásný dar – to je jak hojnost…"

"Ano. Fakt je mi dobře. Jako bych měla kolem sebe… Jako bych byla sama v sobě – a je mi krásně. Jsem vyplněná."

"Taky tak vypadáte. Usmíváte se, máte tu ruku na srdci… - A sem jste přicházela jinak než krásně, ne? - Jak vám bylo předtím?"

"No – úzkosti… Můj život – to vždycky byly úzkosti, strach  - a skrývaný. Potlačovaný, a o to větší potom."

"A teď – je tam strach?"

"Když jsem teď mluvila a vzpomněla jsem si na to, tak opět v krku, ale když se zase zaměřím… Nadechnu se… A uvolním se… Tak zas cítím, jak do mě přitéká cosi… A strach je pryč!"

"Já to dělám s vámi a usmívám se tady… Je to krásné…"

"No! Mně je prostě krásně…"

"Ach Bože… Já jdu taky do toho – je to paráda. Paráda."

"Já za to moc děkuju…"

"Já ráda – velmi, velmi ráda. Pro mě to je čest takovouhle práci moci dělat."

"Budu mluvit na Tomáše chvilku… Ptala jsem se, co potřebuje Tomáš k tomu, aby byl spokojenej – a on řekl ´Klid´, že? Tak to bylo? Tak nějak?"

"Ano."

"A pak jsem se ptala, co brání Tomášovi ke klidu. Aby mohl být klidný. A ty jsi řekl co?"

"Vlastní přesvědčení…"

"Vlastní přesvědčení. – Tak já se budu ptát dál. Musím taky najít otázku… - To je docela zajímavé a zkus si to prožít: Jaké to je – nemít vlastní přesvědčení? Resp. žádný přesvědčení?"

"… To je prázdný…!"

"Cítíš prázdno, viď?"

"Ano…"

"A jaké to je v tom prázdnu?"

"Cejtím volnost, svobodu…!"

„Ty vypadáš úplně slastně…“

„Já jsem takovej uvolněnej; čerpám tu energii do sebe nějak…“

„Ano. Ano.“

„Takže jakoby cítím, že plním sám sebe.“

„Ano, ano. - To je to, co ses předtím ptal: ´Jak to udělat – tu lásku, tu léčivou energii obrátit taky k sobě? Jak si pomoct sám?´ – Tak podívej se, jak se ti to stalo. A je to bez konkrétní odpovědi návodu; prostě se ti to stalo. Tak to dělej a načerpávej se takhle. A jestli můžeš, tak to občas komentuj. – Teď teda rozhodně nevypadáš nešťastně, ani chvilku.“

„Mně přijde, že prostě je teď všechno jednoduchý, a –“

„Ano. – A jak to, že to je všecko jednoduchý? (- Já budu dávat otázky pro ty lidi, rozumíš…)“

„To nevím. Nějak to přišlo samo.“

„A já bych teď mluvila jako ti lidi: ´Vždyť ale přece musíme řešit své věci! Vždyť… vždyť život je těžký – podívej se toho, toho – já třeba nevím, jak mám přijít k nějakému řešení, ty jo… jak na moji cestu…?!´“

„To přijde samo.“

„´Jaký - přijde samo? - Já se přece musím posnažit trošku, ne?! Já musím – vždyť Pán Bůh se mnou vůbec nemluví – já se ho furt ptám a on mi nic neříká!´ (Teď mluvím za ty lidi.).“

„No - jít tomu naproti; uvolnit se.“

„Jít tomu naproti znamená uvolnit se?“

„Uvolnit se. Být uvolněný sám v sobě.“

„A jak se ti to – jak jsi toho dosáhnul? Protože teď vidím, že jseš...“

„Jenom jsem soustředil pozornost čistě sám na sebe. Jenom.“

„Aha…“

„Bez vnímání okolí… Jenom jak já se cítím uvnitř… a jenom slyším, jak ti ptáci zpívají, a to mi dodává i tu energii k tomu.“

„Aha… - A co se děje vevnitř, když to takhle děláš?“

„No nějak mi to tam začíná jakoby všechno pulsovat; jakoby se probouzet k životu, mi to tak přijde.“

„Jo - jako když zaleješ zahrádku, viď? Nebo jak rozsvítíš ráno –“

„Jako že jsem o tom nevěděl, a teďka jako by to chtělo propuknout nebo jako kdyby to chtělo být v květu a růst dál…“

„Ano, ano…“

„Jako by to chtělo z toho těla ven a jako by se tím obklopit…“

„Ano, ano. Rozepnout, rozpínat… Rozprostranit.“

„A je to moc příjemný.“

Co potřebuje ta dívka, která - kterou jseš teď ty? Ta ´ty´?“

„Já jsem chtěla říct: ´Vůbec nic…´“

„To je překvápko, viď?“

„Teď mě tak napadají jako… opravdu hlouposti – jako vzduch, jídlo, peřinu…“

„Zlatíčko, takhle –“

„To je dobrý…“

„Tady takhle mluví všichni po téhle… to pochopení – já jsem taky kdysi zjistila, že nepotřebuju vlastně – že to mám. To je, když vyjdeš z utrpení… - Tak se zeptám ještě, proč tak ta dívka, co tady sedí v křesle, proč tak ty – mluvím o tobě – teda se tak trápila? Když sem přicházela… Když žila to, co žila…?“

„Protože to prostě vždycky přijde jako takový zatmění, přes který vůbec nejde vnímat, že může bejt člověk v klidu…“

„Že je vlastně všecko v pořádku…“

„No. - A i když to jakoby ten rozum ví, že jo, tak to nepustí dál – ty pocity prostě stejně říkají: ´Ne ne ne, hrozně špatně, je mi hrozně špatně a – a nezvládnu to sám.´“

„A co je pro tu dívku lék na toto zatmění, když přijde?“

„To je to vždycky nějaký záblesk, záblesk, kdy se poruší ta… poruší ta krusta toho, přes co není vidět, a…“

„A najednou člověk zahlédne cestu - jak když v temné noci –“

„Ano.“

„Bouře, blesk – prásk a ty vidíš chvilku cestu. - Tak?“

„No – nebo zjistí, že se ve vteřině může cítit vlastně úplně jinak.“

„Úplně jinak. Ano. Ano. Ten samý člověk, že, který trpěl jak zvíře, a najednou tady řekl ´Já nic nepotřebuju – tak ještě peřinu, jídlo a sluníčko´.“

„Protože to je teď, no ale to nevím, až přijdu domů. Doufám, že se tam budu – že se budu umět vrátit k tomuhle pocitu.“

„Co ti pomůže, aby ses k tomu uměla vrátit i doma?“

„Mně někdy připadá, že je nejdůležitější do toho stavu vůbec neupadnout. A nedovolit si vůbec –“

„Jít do té křižovatky na tu cestu toho šťourání mysli, jak jsem ti říkala, že?“

„Ano.“

„Ano. … - A teď mě zajímá –“

„A že když prostě člověk takhle zažije, že je mu dobře, tak, tak se tam pak už třeba nechce vracet, že jo.“

„Do toho utrpení.“

„Ano.“

„A stejně to udělá, že?“

„No.“

„Někdy teda. – Je to jen cvičení. Že když tam prostě půjdeš, zase tě to bude bolet, ty si řekneš: ´Aha…´“

„A strašně zajímavé je vyřešit si, proč je to tak jako, proč je to tak hrozně přitažlivé – do toho trpění pořád upadat.“

„Aha… - Proč je to tak hrozně přitažlivé pro lidi - takhle trpět?“

„Asi má člověk pocit, že jako nějak se vnímá – že nějak jako žije…“

„Přesně. - Děvče, mluvíš tak, jako tady mluví lidi, když se jdou podívat do svých hloubek, tak - jsou to úplně stejné, společné informace. Aniž jsi to věděla.“

„Jako kdyby člověk byl schopný se vnímat jenom skrz to utrpení, a ne skrz to, že… skrz nějaký ten opak…“ - „Ale to jsme tady asi taky totiž někdy už na to narazili, že – nevnímám nohu, dokud mě nezačne bolet.“

„Ano. Že se skrz utrpení hlásí ten člověk. - Já jsem si vzpomněla, jak ti ten hlas asi před hodinou řekl, že ta bolest, na kterou sis stěžovala, že je dar. – Teď mě napadlo – dar probuzení – dar buzení. Stejně jako ta noha – ta bolest té nohy prostě tě upozorňuje: máš nohu. – A já se tě ptám – prosím, šlo by to nějak, aby to nemuselo bolet, a stejně jsi se znala? A věděla o sobě?“

„No doufejme…“

„A jak? Jakým způsobem to můžeš dělat bez bolesti? Nebo aspoň s malou bolestí…“

„Mě napadá: ´Klid´.“

„Ano.“

„´Uklidnění.´“

„Ano.“

„´Nebát se.´“

„Ano.“

„´Důvěra?´“

„Ano.“

„Je toho hrozně moc dneska.“

„Ano. Je to velmi silné léčení. – Má to ta holka - ty věci k dispozici, co teď odříkala?“

„No má…“

„Kde? – Já si taky myslím, že má. – Kde?“

„Všude je má…“

„To je překvápko, viď?“

„Jenom jak to… to musí vidět.“

„Ano. – Můžeš jí v tom –“

„Nebo cítit. Cítit.“

„Cítit. Ano. - Můžeš jí v tom nějak pomoct?“

„Jo…“

„Tak jo. – Tak jestli chceš ještě něco říct, tak můžeš…“

„Že nějak potřebuju být dost sama se sebou teď teda.“

„Ano. To je úplně přesný. - Cítíš to tak?“

„Jo.“

„Ano. - Rozumíš – to je návrat k sobě, to je léčení – a to je něco tak jemnýho a krásnýho…"

"Jak má člověk přijít na to, že je důležité být? Jak má člověk být? – A cokoli vás zase napadne."

"Tak mně už pomáhá určitě vlastně po tom prvním našem setkání ta vzpomínka na to, jak to vypadalo, když jsem byla. V tom stavu."

"Vy jste to zažila…!"

"Já jsem to zažila, takže jsem se potom samozřejmě…"

"Vy jste tady už se mnou byla a zažila jste ten krásný stav…"

"Ano. Už jsem se do toho mohla dostat přes nějakou určitou vizualizaci – že jsem si představila určitou možnost, jak se dostat sama k sobě. Potom i přes to, že jsem dýchala…"

"Aha…"

"Přes ten zpěv ptáků, který jsem slyšela venku – tak přes to jsem se jako by dostala sama k sobě."

"A to je velká krása, viďte, když je člověk u sebe…"

"No."

"Mám svoji zkušenost, mockrát – to je obrovský dar. Obrovská radost."

"Ono se to asi špatně popisuje, ale řekla bych, že přes ten zážitek, když jsem si to už mohla zažít, jsem se na to pak jakoby lépe naladila."

"Aha…"

"Jsem zjistila, že to nejde jakoby úplně - že to nejde úplně jakoby vyčíst z knih, jak to má –"

"Jo."

"Jak se tam mám dostat."

"Ano. Že to chce zkušenost, že jo?"

"Jaký ten dech má být správně."

"Ano."

"Ale když je ta zkušenost – ten prožitek – tak už se to jakoby pak to jádro vrací."

"Ano. Čili vysvětlit, jak zrovna přesně má dýchat – to nejde."

"No. To nejde. To nejde načíst."

"To prostě člověk musí najednou zjistit, že mu je krásně, a zapamatovat si to."

"Přesně tak, no."

"A zase mám dotaz – jak má člověk udělat, aby se tam vracel i ve chvílích, kdy teda přemýšlí, kdy se trápí, kdy má starosti?"

"Tak já zatím mám zkušenost spíš, že mi to jde se k tomu vrátit, když je mi jakoby líp v tu chvíli -"

"-Aha. Ano; v těch největších trablech to –"

"- A že si to asi potřebuju nějak osvojit."

"Aha – trénovat to vlastně!"

"Trénovat to."

"Na těch jednoduchých situacích –"

"Ano. Postupně. Přesně tak."

"- Kdy je člověku dost dobře a udělá si, aby mu bylo ještě líp."

"Ano. Přesně tak."

"Kdežto když ho ty starosti převálcujou a ještě to nemá přesně zažitý, tak v tu chvilku je to těžký se do toho dostat."

"No. V těch starostech se mi tam špatně dostává. To ještě neumím; to mám asi jako – tam jsem ráda, že v tu chvíli třeba nezareaguju příliš prudce – že už si umím dát jakoby nadhled větší –"

"Aha…"

"Ale zároveň pak třeba, když je větší klid – já potřebuju ten prostor na to ještě zatím. Neumím si jako třeba ve chvíli, kdy je rušno nebo kdy mám kolem sebe lidi, do toho dostat."

"Aha…"

"Ale když pak mám ten prostor pro sebe, tak… Takhle vlastně se už dostávám sama k sobě."

„Tak já se ještě zeptám – vy jste říkala, že ve starostech se to těžko nastavuje – ten stav…“

„Ano.“

„Tak jak se člověk dostane ke své lásce? – Protože tento stav, když jste v té pohodě, to je ta láska.“

„Já vím.“

„Ono je to hrozně jednoduché. Nemusí se zjevovat andělé a žehnání Boha a zlaté světlo a tak… To tady na zemi těžko najdete, pokud nejdete do hlubokých meditací, ale vy nemůžete jít furt do hlubokých meditací, protože ti lidé kolem ruší; pořád na vás někdo něco chce a někdo se vzteká a není čas dělat hluboké průhledy. - Taky to není ´živé´; je to krásné, ale tak jste přitom daleko, že nejste v těchto třech rozměrech tady. – Takže jak se dostat ke své lásce v těchto třech rozměrech – v tomto úplně normálním každodenním životě? – Vím, že napřed asi řeknete, že nevíte; tak se podívejte hluboko. Nechte si čas na tu odpověď. – Jak se má specielně tahle holka, co tady sedí s tím děckem v náručí, dostat k denní lásce?“

„Mě napadá opravdu se na to zaměřit – dát si na to ten prostor v tu chvíli. A klid. A ten čas si můžu vytvořit každý den.“

„Jak?“

„No že si ho dopřeju…“

„Aha… I s těmi dětmi?“

„Určitě…“

„Aha…“

„To je vždycky… Tak já mám výhodu toho kojení… Nebo u uspávání bych mohla…“

„Aha…“

„Jsou chvíle, kdy si prostě ten klid můžu dopřát… Nebo před usínáním…“

„Aha…“

„Těch okamžiků je spousta. I během dne.“

„Viďte – takový vteřinky!“

„No…“

„Jenom vteřinky stačí – nemusí člověk zrovna –“

„Jen vyzkoušet se na to zaměřit…“

„Ano.“

„Já jsem taková, že jsem obklopena knihami, takže často ubíhám do toho, abych si něco četla – abych ten čas co nejvíc využila nějak efektivně.“

„Krásný….“

„A když tu knihu zavřu, tak... Samozřejmě mi to něco dává – nějaká myšlenka mi něco přinese taky; ale pak když tu knihu zavřu a soustředím se na sebe – ať už třeba když už ty děti spí nebo při tom uspávání – tak opravdu zjistím, že se umím, nebo že se mi daří jakoby naladit se – a že se cítím pak lépe v tu chvíli; jakoby jdu do sebe.“

„Ano. - Mám velkou radost, že jste tady. Že prostě můžu být s někým, kdo tohle už ví. To je moc hezký.“

„A tak v tom jste mi pomohla právě. Třeba v prvním setkání hodně – že jsem si to mohla jakoby uvědomit,  jak to vypadá.  A jak se tam můžu dostat.“

„Ten nádhernej pocit stojí za to, že jo?“

„Ano.“

„To je kokino, ty jo – to je radost, být se sebou...“

„A v podstatě tam byly takové tři momenty: to dýchání, pak taková ta představa, jak jakoby jdu k sobě, do té hloubky, a pak ještě ta příroda, ten zpěv ptáků. A to jsou takové tři záchytné opěrné body pro mě, které pak můžu využít. Když mi není dobře, tak si na to vzpomenu, že si udělám ten čas. Že ten čas přijde a zase se naladím.“

„Že už víte, že to existuje, tak …“

„V těch krizích vím, že ´dobře – tak teďka to nebude hned, ale přijde to. A můžu se, můžu se do toho dostat znovu.´“

„Ano… A přišlo to potom?“

„Přišlo to…“

„Tak teď se znova vrať do té přítomnosti – teď ti nechám chvilku času… Vrať to… Ty vlastně jdeš do té přítomnosti tou cestou, že vnímáš dotyky prstů svou tvář. – Tak to je?"

"Je to tak, ano…"

"A jak se teď cítíš?"

"No je mi neuvěřitelně lehko. Je to trošku jako by se člověk znova narodil… Mám pocit, že v sobě nemám vůbec nic, nic, co by mě nějak ovlivňovalo, formovalo, tížilo… Prostě v tuhletu chvíli si připadám trošku jako bych ztratil paměť – prostě naprostou amnézii."

"A ztratil jsi ji? – Víš, jak se jmenuješ? Víš, jak se jmenuješ?"

"Vím."

"Víš. – Takže jsi ztratil paměť na ty… na ty hovadiny…!"

"Vlastně v tuhle chvíli jo, no…"

"Prostě se ji nemusíš věnovat… Když jsme v přítomnosti, tak se nevěnujeme paměti; nevěnujeme se tomu, co bylo. A nevěnujeme se ani budoucnosti tím způsobem, abychom z toho, co bylo, začali štrikovat šál toho, co bude. Rozumíš – prostě tyhle klubíčka, tyhle nitě jsou pryč… Je tady jenom přítomnost. – Jak jsi se dostal k té přítomnosti?"

"Pomocí dotyků vlastní tváře, vousů, rtů…"

"A co se stalo, když jsi to udělal? Co jsi začal cítit?"

"No je to… něco úplně nového; něco… co moc neznám…"

"A jak bys to pojmenoval? Co to je – to, čeho ses dotknul?"

"No jsem to já…"

"Ano – přesně…"

"Je to… – je to, já nevím – jak kdyby člověk prostě… zjistil, že má třeba najednou nějakou novou končetinu, o který doteď vůbec nevěděl…"

"Který si vůbec nevšimnul… - Já si pamatuju, jak se tohle stalo prvně mně… Nepamatuju se, že bych to měla těmi doteky – ale to uvědomění, kdo se dívá… Člověk byl předtím pořád u toho, na co se dívám; ale kdo se dívám, to jsem přitom nevnímala."

"- A najednou… Najednou jako bych vnímal… Ale zároveň... všechno to, co jsem se v životě naučil, že to tam někde je, ve mně. A že si vlastně pro to můžu sáhnout."

"Ano…"

"Zatímco předtím jsem měl pocit, že buď to tam vůbec není, anebo je to někde zahrabaný hlínou a nějakým popelem…"

"Jo. Velmi rozumím. Že jsi vlastně nic z toho, co jsi žil, neztratil; můžeš to použít teď. Kdežto předtím, když jsi toho byl jakoby plný, tak to tam vlastně nebylo vůbec k užitku – bylo to zaneřáděné starostmi a strachy – tak?"

"Je to přesně tak."

"Takže když odejde strach, tak vlastně ty můžeš používat své znalosti; to, proč ses to učil!"

"Vždyť ta přítomnost je vlastně Nic..."

"Aha… - Jaký to je být… v tomhle?"

"No je to neskutečně… ulevující… Je to až bych řek návykový…"

"Ježiš to by bylo krásný – návyk bejt v přítomnosti – ty jo, to by byla skvělá droga! To by bylo mnohem lepší než ty úlety do skutečných drog… - Bejt – opojenej životem!"

"Člověk všechno vnímá, ale vlastně jako okolo – a nepouští si to dovnitř."

"Aha… - Splnilo se ti přání…"

"Tak jo. Děkuju velmi…"

"Já taky."

"Velmi rádo se stalo. Ráda jsem tě zase viděla."

"Já taky."

"Díky."

„Jdi někam v sobě, kde bude odpověď na tu otázku, kterou teď položím. A ta otázka je: ´Co bys vzkázala ze svého místa tomu člověku, který teď náhodně bude slyšet tvůj hlas?´“

„… - Ať si váží sám sebe.“

„Jak se to dělá?“

„Musí milovat sám sebe, aby se opravdu nenechal, nenechal zlomit těmi okolnostmi, ale aby si vždycky uvědomil, jak ten člověk je krásný sám o sobě. Ať mu to nikdo nevezme.“

„Ano.  Že není potřeba něco udělat na to, aby si člověk mohl začít vážit sám sebe. - Tak to je? Tak jsi to myslela?“

„Ano.“

„Že stačí sám o sobě; už je to důvod si sebe vážit, že jsem.“

„Jenom sám - jenom být.“

„Jenom být.“

„Jak najde odvahu - ten, kdo má pocit, že ji ztratil?“

„Musí udělat ten první krok k tomu, aby začal hledat, a ono už potom mu ty okolnosti pomůžou a už to prostě přijde.“

„Samo. Jenom ten první krůček.“

„Ten udělat.“

„A tím to vlastně… jak korálky navleče.“

„Už nevím, kde jsem to zaslechla, nebo přečetla, ale to je úžasná věta: ´Stačí jenom chtít – a celý svět se spojí, abys to dostal.´“

„Ano. Mě napadlo, že když chceš mít navlečené korále, tak musíš vzít nitku a ten první korálek, a ostatní už dychtí, ty korálky, a přijdou.“

„Ano. Přesně.“

"Jak se teď cítíte - teď?"

"Naplněně."

"Naplněně..."

"Ano. Cítím, jako bych se něčím… naplnila. Jako by do mě něco vteklo – a mně je prostě  v tom hrozně dobře. Jako bych vyplnila samu sebe."

"To je hezké… - A jak se to stalo?"

"Ono to přiteklo."

"Kudy?"

"Všudy. Přes zápěstí, přes nohy… I hlavou… Kamkoli se teď zaměřím na svém těle, tak cítím, že to přichází a vyplňuje mě to."

"Aha… To je krásný dar – to je jak hojnost…"

"Ano. Fakt je mi dobře. Jako bych měla kolem sebe… Jako bych byla sama v sobě – a je mi krásně. Jsem vyplněná."

"Taky tak vypadáte. Usmíváte se, máte tu ruku na srdci… - A sem jste přicházela jinak než krásně, ne? - Jak vám bylo předtím?"

"No – úzkosti… Můj život – to vždycky byly úzkosti, strach  - a skrývaný. Potlačovaný, a o to větší potom."

"A teď – je tam strach?"

"Když jsem teď mluvila a vzpomněla jsem si na to, tak opět v krku, ale když se zase zaměřím… Nadechnu se… A uvolním se… Tak zas cítím, jak do mě přitéká cosi… A strach je pryč!"

"Já to dělám s vámi a usmívám se tady… Je to krásné…"

"No! Mně je prostě krásně…"

"Ach Bože… Já jdu taky do toho – je to paráda. Paráda."

"Já za to moc děkuju…"

"Já ráda – velmi, velmi ráda. Pro mě to je čest takovouhle práci moci dělat. - A je tu nějaký vzkaz pro neznámé lidi, kteří budou poslouchat tuto nahrávku?"

"Vzkaz?"

"Co pomůže nebo… Co má člověk dělat se svým strachem?"

"Přestat na něj myslet, a prostě se otevřít tomu naplnění…"

"A já ještě dořeknu, že celou dobu máte ruku na svém srdci a velmi krásně ji vnímáte. A usmíváte se. Takhle se neusmívá člověk, který se bojí… - A kde je vaše radost?"

"Kde je moje radost? – No v srdci…"

"Cítíte ji tam?"

"No jasně…"

"A chechtáte se!"

"Ano! - Ale já ji cítím všude, po celém těle…"

"A kdo se to směje teď?"

"No přece já!"

"To je velká krása. Děkuju."

"Já taky – a moc…"

„A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… Ne ale – to je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“

Často vidím, že když neposlechnu svůj vnitřní hlas, bude malér. Tedy že není dobře ten hlas neposlouchat. Ale on ten hlas je takový… abstraktní – takže je těžké to někomu vysvětlit – říct někomu: „Prostě to tak cítím…“

A navíc se ty city mění – to není polární, binární, ve stylu „Jednou to tak mám, tak to tak mám na věky…“ – vždyť věci jsou přece cyklické – změní se a život mi to najednou dá z úplně jiné perspektivy…

Takže to není tak, že to jednou tak cítím a pak se toho musím držet, ale… A mě to hrozně mate – ten fakt, že v jednu chvíli řeknu: „Ano, cítím to tak - jinak, než vy mi radíte,“ a lidi řeknou „Dobře, tak si to tak udělej“ - a já za měsíc řeknu: “Ale když já to teď cítím zas jinak…“

Každá žena takhle proudí, protože je cyklická. Porozumět jí, zvládnout s ní plout v jejích změnách – to není snadné...

Všude, kde ji vidím. Ale já jsem slepá...

Jak se to dělá, abych nebyla slepá?

Musím sundat brýle.

Jak se to dělá - sundat brýle?

Abych mohla sundat brýle, musím se vyrovnat se svým egem, se svými osobními principy, na kterých stojíme a máme pocit, že jsou strašně důležité, a na tom stavíme sebe a lidi kolem nás…

Ještě intenzivnější prožitek sama sebe…

A pochopení, jak jsme všichni jiní.