„Já to dodneška neumím popsat.“

„Byl to nějaký konkrétní zážitek?“

„Něco po té první návštěvě tady se stalo – nevím co a – tak nějak mi to zpříjemňuje život.“

„Ty jsi tu dneska podruhý, ne?“

„Hm…“

„Takže se něco stalo – a ty nevíš co…“

„Ne.“

„Něco se změnilo.“

„Ano. – A přemýšlela jsem o tom už asi stokrát, ale… neumím to popsat.“

„Aha… Jo.“

„Prostě najednou je něco lehčí – něco je… snadnější? – Já to fakt neumím definovat.“

„Ale já ti rozumím.“

„Něco je bezstarostnější… Asi tyhle tři slova bych použila.“

„To něco je bezstarostnější nebo klidnější –“

„Lehčí, snadnější, bezstarostnější.“

„Aha… Takže vlastně svět je stejný, ale ty ho jinak vidíš? Nebo se změnil i ten svět?“

„Já se v něm nějak jinak pohybuju…“

„Aha…“

„Já ho nějak jinak vnímám.“

„Aha… - A co se s ním děje, když ho jinak vnímáš, ten svět?“

„Zase řeknu ty tři slova: je to snadnější…“

„Aha…“

„Je to lehčí…“

„Takže on se tebou vlastně spolupracuje – na základě toho, jak ty ho vnímáš; když ho vnímáš lehčí – on je lehčí, a hned se skrz něj dá snáz projít?“

„Ano…“

„Kdežto když bys ho vnímala těžce, tak bys táhla nohy. Bylo by to těžký projít.“

„Já ho občas ignoruju.“

„Aha… - občas ignoruju – a co se děje, když ho – to by mě zajímalo; co se děje, když ho ignoruješ?“

„Právě že nic…“

„Jak vypadá to ´nic´?“

„Je klid…“

„On si to nebere osobně? On do tebe nešťouchá a neřičí, že něco musíš?“

„Ano…“

„Neřičí?“

„Ne.“

„Aha… - Ale tobě je fajn potom.“

„Jo.“

„To je ten důsledek.“

„Já jsem se vyspala. Konečně. Já jsem spala devět hodin v kuse.“

„Takže asi blbě spíte a teď je to –“

„Já se v noci budím, a tohleto opravdu mi vydrželo – já vlastně od té doby jsem si asi dvakrát vzala půlku prášku na spaní, a jinak spím docela slušně, což se mi fakt nestává… - Protože já třeba se vzbudím ve dvě noci a čtu si do rána.“

„A to přešlo teď.“

„Někdy se mi to ještě stane, ale…“

„Aha…“

„Aby se třeba tohleto dělo jednou – tejden v kuse –“

„Aha…“

„To člověk přijde do práce úplně odrovnanej…“

„Utahanej, jasně – ano…“

„A prostě teď i tohle – i ten spánek se mi strašně zlepšil.“

„Aha… - A kolik je to týdnů, co jste tady nebyla?“

„Měsíc – pět týdnů…“

„Pět týdnů.“

„Prostě jsem tady byla někdy… - Jasně – ještě dřív; nějakého osmého, devátého září.“

„Aha…“

„Takže řekla bych nějakých šest týdnů.“

„Takže to je víc než měsíc; ano.“

„Ale opravdu – já jsem doma říkala: ´Dneska se těším, že přijdu domů, v deset usnu a a vzbudím se...´,  fakt  – protože já spím normálně šest hodin tak, jo?“

„Aha…“

„Fakt - po vás jsem spala devět hodin v jednom kuse...“

„Aha…“

„Ale to byl takovej ten spánek, takovej ten, ten hezkej spánek!"

„Aha…“

„Takový to, jak si člověk odpočine… Takovej ten spánek, že se ráno vzbudíte a máte pocit, že můžete poponést Himalaje o kousek, bez nějakých velkých problémů...“

„Byla síla, co?“

„No…“

„Pomáhá mi to hodně najít samu sebe, protože už jsem vlastně zapomněla, kdo jsem, a teď se mi to začíná postupně připomínat…“

„A kdo jsi zjistila, že jseš?“

„Zjistila jsem, že jsem zdravý člověk..“

„Ty jo – to je u tebe velká věc, viď? „

„To je u mě velká věc, protože jsem celoživotní hypochondr, takže zjistit, že jsem zdravá, je obrovská úleva a…“

„A jak jsi to zjistila? – Jak se to stalo, tyhlety věci s tebou?“

„Jak to říct…? – Hlava mně přestala intrikovat a tělo mě přestalo zkoušet a… prostě jsem tomu přestala věřit. Je to…“

„Čemu?“

„Tý myšlence o tom, že se se mnou něco děje. Protože ta síla myšlenky je obrovská a dokáže dělat takový starosti, i když to tak není, že člověk tomu lehce uvěří… A stejně tak to ale funguje i obráceně.“

Přesně. Ty si můžeš naordinovat, co si myslíš.“

„Přesně. Tak. Můžu si naordinovat štěstí, můžu si naordinovat všechno, na co, vlastně, co člověk může mít všechno, co si přeje – protože vesmír je nekonečný a všeho je dost pro všechny...“

„No mně je úžasně… Já nemám žádný pocit, že bych měla být nějak smutná… Není důvod… Když se člověk kolem sebe podívá…“

„A jak se to stalo, že najednou není důvod?“

„Protože se člověk podívá do sebe! A začne vnímat; trošičku si rozšíří to vnímání a je to nádhera. – Každý hledáme něco vedle. A nikdy se nepodíváme do sebe.“

„Ano.“

„Že vlastně tu meditační místnost máme všichni v sobě.“

„A cos našla v sobě, když jsi se podívala poprvé do sebe?“

„Co jsem tam - díky taky vám – co jste tenkrát říkala, že třeba mám ráno vstát a že to je všechno pro mě…“

„Aha...“

„No… Ať se vnímám, ať se dívám… - Jedno ráno jsem vstala a říkám si: ´Tak, pro tebe teď svítí slunce… Mraky plujou pro tebe… Ptáci tady lítají kvůli tobě, abys to všechno viděla… Tys to neviděla…´“

„Takhle to je… Ono to zní tak jako… komicky, ale ono je to tak.“

„Ne – ono je to tak, no…“

„Ptáci tu lítají kolem kvůli tobě – a tys to neviděla.“

„Ano. Takový jako… Ono se zdá, že jsou to takový všední maličkosti, ale… to jsou každodenní dary… - A to my nevidíme. Protože to vidět nechcem.“

„A co se začalo dít, když sis tohohle začala všímat?“

„Že vlastně… jsem teď a tady.“

„Tobě teče slza…“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože jsem to našla…“

„Aha… - Já se nedivím – mně nad tím taky často tečou slzy. To je velkej dar, viď, to najít?“

„Hrozně.“

„Jako že si sednu…?“

„No…“

„No když si tady sednu do toho křesla, pokaždý mám pocit, jako bych si sedla do kádě s medem.“

„Děkuju…“

Accordion Sample Description

"Od té doby, co sem chodím, je každý můj den hezčí.“

„To je krásný…“

„Takže za to bych chtěla poděkovat. Každý můj den hezčí – a je to prostě neuvěřitelný, protože před rokem touhle dobou jsem měla pocit, že skončím v blázinci – po porodu mojí, mého druhého dítěte… Pak to bylo tak dlouho špatný, tak dlouho špatný – moje záchvaty pláče, strachy, ty dny bez ničeho prostě – jenom v záchvatech; už jsem ani – jenom musela křičet, už jsem nemohla mluvit a…“

„A teď je to jak?“

„A teď už se zase můžu tak lehce nadechnout…“

„A jak se to stalo?“

„No… Uvědoměním si sebe samotnýho. Smyslu sebe tady. Zbavení se těch negací v tom těle; prostě poslat to pryč... který jsem tady nechala na rodinných konstelacích...“

„Rozumím.“

„To jsem tady nechala spoustu, jak já tomu říkám, těch černejch červů z mýho těla…“

„Jsem moc ráda.“

„A těch tady zůstalo dost a… A zase mi bylo lehčeji na tom světě. Takže kdykoli odsud odejdu, tak je mi na tom světě lehčeji, a vnímá to i dost moje okolí –“

„Jo?“

„Říkají mi to lidi, říká mi to moje nejlepší kamarádka, říká mi to můj manžel…“

„K paní Naděždě Verecké jsem se dostala takovou jakoby náhodou. Vlastně zas taková náhoda to nebyla… - Jsem moc ráda, že jsem se k ní dostala, protože mám pocit, že konečně začínám vidět ten život takový, jaký je, a ne takový, jaký není. Začínám cítit smysl života a cítit život s tím, jak voní, jak je hezký i barevný. Užívám si to, užívám si momenty najednou, kdy sedím a poslouchám, jak zpívají ptáci, a to jsem se tady naučila - sednout si a poznat, že ten domov je prostě ve mně a ne v žádném místě a kdekoli jinde. A doma si to často opakuju – že si takhle prostě sednu na zahradu, dám si ruce na srdce, zavřu oči a poslouchám trávu, jak šumí, nebo ty ptáky, nebo jen tak vzduch, a je to hrozně krásné a je to hrozně uklidňující…“

"A zase mi bylo lehčeji na tom světě. Takže kdykoli odsud odejdu, tak je mi na tom světě lehčeji a líp. A vnímá to i dost moje okolí –"

"Jo?"

"A říkají mi to lidi, říká mi to  moje nejlepší kamarádka, říká mi to manžel – že je vidět, že jsem zpomalila, protože paní Verecká mi úplně na začátku řekla, že jsem hrozně zrychlená, tak jsem se snažila i o tom hodně přemýšlet a hodně jsem zpomalila, a vlastně jsem přišla na to, že opravdu ten den můžu mít ten čas pro sebe… To se mi dokonce i docela daří; že vlastně to, že někdo něco napíše v práci, neznamená, že to musím hned udělat – že musím být otrokem pro moje šéfy a pro moje okolí, že ono se to taky jako nezblázní, když to nebude, no…"

"Ano."

„Od té doby, co sem chodím, je každý můj den hezčí."

"To je krásný…"

"Takže za to bych chtěla poděkovat. Každý můj den hezčí – a je to prostě neuvěřitelný, protože před rokem touhle dobou jsem měla pocit, že skončím v blázinci…"

"Když jsem tady u vás byla naposled, tak jsme tady řešily můj problém, a to bylo, že když už jsem se- pro mě velkej krok číslo jedna - že po mnoha letech jsem konečně schopna toho si dělat řidičský průkaz…"

"Aha…"

"Ale po mojí první hodině jsem zjistila, že mám velkou křeč v rukou."

"Ano."

"A i ten instruktor byl ze mě dost smutný a dost špatný, protože si říkal: ´No, to není úplně dobrý – takhle by se úplně držet volant neměl – prostě máte hroznej stres´. - No a minule jsme tady zkoušely uvolnit ty moje ruce a vytáhnout ze mě ten stres – z těch rukou – a musím říct, že včera jsem jela sedmou a osmou hodinu, ale už vlastně předtím, tu šestou hodinu – nebo hned – motám to; hned tu další hodinu, co jsem šla chytat volant, tak sama jsem sebe překvapila, jak lehce se mi drží… - Ten instruktor mi říká po hodině: ´Vy jste to musela někde trénovat! To není možný!´ - Protože hned znatelně viděl ten rozdíl… - A já mu říkám: ´Jak můžu někde trénovat – vždyť nemám řidičák – nebudu riskovat, že o něj přijdu ještě dřív než ho možná dostanu…´ - No a sama sebe udivuju v té autoškole, jak… - Je to teda pro mě nová soustředěnost – úplně nový způsob soustředění, které musím mít, a teprve se mi zvyšuje ten obzor - ale sama sebe udivuju, do jak těžkých křižovatek už mě ten instruktor takhle rychle bere a jak já nemám problém prostě do nich vjet… Jako když mě třeba do nich nikdo nepustí a je to velká křižovatka, tak ani nemám problém si tam najet. Sama sebe udivuju, jak mi to jde, jak dokážu být plně koncentrovaná – a hlavně jak mi jde parkování; včera jsem parkovala třikrát, vždycky jenom pozpátku mě nechává parkovat, protože popředu je to mnohem snazší – nebo to mě taky už nechal, ale to viděl, že problém není – no a zaparkuju i do úplně maličkého místa, což i jeho hodně udivovalo, protože říkal, že ženský tenhleten cit nemají – a jeho udivovalo, že se s tím volantem moc nemazlím… Musím říct, že sama se … - Neumím si stále představit, že budu mít řidičák a trvale jezdit; pro mě to je tak vzdálená představa pořád ještě – někde jako takový science fiction trošku - ale zase vím, že když jsem v tom autě, tak tu plnou soustředěnost mám a jenom prostě teď musím vnímat, jak se mi rozšiřuje to vidění – toho, abych viděla prostě celý ten provoz. Protože to je vlastně nejtěžší. Ale to už je víc o tom zvyknout si a o té koncentraci. To je trošku…"

"Ono strach dělá zúžení pozornosti na úzký okruh; a když přestává strach, pozornost se může rozšířit – oči se rozšiřují, takže vidíte víc a víc."

"A to vidím, že s každou hodinou já vidím víc a víc!"

"Ano…"

"A mám takovou radost… Takže to mám… z toho mám velkou radost. Tak za to bych –"

"Děkuju…"

"Za to bych chtěla poděkovat."

"Děkuju moc."

„A cokoli vás napadne říkat…“

„Že při tý první návštěvě, po těch prvních deseti minutách jsem si myslel, že jsem někde jinde; že to asi není pro mě. A po dvaceti minutách té návštěvy se to začalo pocitově zlepšovat – že se do člověka začala nalejvat jako… teplá voda, nebo prostě příjemný pocit – a při té první návštěvě vlastně ty věci, které jsem neuměl popsat, nebo si je prostě přiznat, tak jste je pojmenovala, a tím mi to pomohlo, že jsem se k těm věcem začal jinak chovat a jinak je chápat – z jiné strany. To mi velice pomohlo.“

„Děkuju... – A jak vám je teď?“

„Teď? - Super.“

„A jak to?“

„Nevím. Nevím. Prostě nedokážu asi mít ve svém okolí nikoho, kdo by ty věci dokázal pojmenovat – nebo prostě popsat – nebo otevřít, aniž by to člověka emocionálně trýznilo nebo drásalo.“

„Aniž... Jakože když to otvíráme spolu, tak vás to nedrásá a rozumíte tomu?“

„No... - Když to řeším se ženou, tak mi připadá, že mluvím jakoby jiným jazykem -  že si vůbec nerozumíme. Když se bavím s kamarády nebo se známými, tak těm se bojím to říct úplně všechno, že to někdy použijou proti mně – kdežto s vámi se ty věci otevřou úplně samy, aniž bych o tom musel mluvit a bál se, že na něco zapomenu nebo že si prostě… na něco nevzpomenu nebo prostě něco takovýho – jde to úplně samo, bez mluvení, bez ničeho.“

„Vy jste tady vlastně vůbec nemluvil celou dobu, že?“

„Jo. Jo.“

„Dvě hodiny jste skoro – skoro dvě hodiny jste nepromluvil, a stejně to bylo to, co jste chtěl říct?“

„Jo. Jo.“

„To je moc pro mě krásný.“

„Jo?“

„Ano.“

„Já vám moc děkuju, že jsem vás moh poznat. To jsem za to…“

„Já taky moc děkuju, že jsem vás mohla poznat. Děkuju.“

„Že jako byla příležitost – i vlastně kluk, co tady byl, jak byl se ženou, byl hrozně dlouhou dobu v klidu, vyrovnanější než předtím.“

„Říkal, jo? Nějaký kolega, říkáte, že tady byl?“

„Ne, můj syn!“

„Váš syn tady byl se ženou?“

„Se ženou… dostal –“

„Jako dítě!“

„No! Dostal od vás kuličku, a tu vždycky, když je mu nejhůř, tak ji hnedka... běží pro ni, začne ji žmoulat v ruce a…“

„Jo – tu kuličku…!“

„A po dvaceti minutách, po půl hodině je zase jak vyměněnej.“

„To je parádní, to je parádní… Pozdravujte ho…“

„Jo, já určitě budu…“

„Kolik mu je roků?“

„Šest.“

„Šest - a už…! Podívejte se – šestiletý dítě, ty jo,  a už si začíná být vědomé toho… ´kokpitu v tom letadle´ - té možnosti se řídit…“

„Jo.“

„To je parádní. Víte, jaká to je šance pro to, až mu bude třicet? Kde ten kluk může být… - Kde já jsem byla ve třiceti? Já jsem vůbec nic nevěděla vědomě… Tak on už teď něco ví - chápete?“

„Jo. On je… Je zvláštní. On pro druhé je takový tvrdohlavý, ale spíš je uzavřený sám do sebe, takže tyhlety věci asi zvládá mnohem líp než ty ostatní.“

„Je možné, že si je vědomý. Je možné, že je uzavřený do toho. – Moc pozdravujte.“

„Budu, budu.“

„A že když bude potřebovat, tak že ho velmi ráda zase uvidím.“

„Jo… Teď to začne být rušné; jde do první třídy, tak… To bude zvrat.“

„Jo. Teďka za rok.“

„Teď v září.“

„Aha.“

„Takže to bude zvrat velký. Tak snad to dopadne dobře.“

„Tady vám ještě říkám – rušte to slovo ´snad´, nedělejte si starosti, nepředjímejte, buďte v téhleté realitě; v dnešku buďte…“

„Aha…“

„Tím pro to uděláte nejlíp. I ho to naučte jako otec. Dneska řešíme – v tuto vteřinu řeším toto. Za minutu bude… se třeba něco stane – pak to budu řešit; teď to nechci vidět; za minutu se to stane a já budu mít všecky síly připravené to řešit. Ale když teď budu přemýšlet na tom, co se stane za půl roku, tak se úplně vyflusám – a za těch půl roku budu z toho už mít hlavu jak květák; chápete – je to zbytečné.“

„Jo.“

Chci vám ještě moc poděkovat, protože minule to bylo neskutečně nádhernej pocit – a všechno to, co mě trápilo leta, tak bylo pryč… Rozjasnilo se ve mně, a dokážu tak nějak všechno vnímat líp – bez strachu, bez stresu… Prostě úžasnej zážitek.

A to já jsem přitom tak nádherně zapomněla, co jsme dělaly. A to mi neříkejte; protože by mě to zase zavedlo –

Nebudu. Nebudu, protože já jsem vám ani nic neřekla…

Aha…

Vůbec nic!

Aha…

A přesto to prostě zafungovalo tak, že všechno to, co mě ničilo, tak bylo pryč. Dokázala jsem s tím žít.

To je pro mě veliká úleva a pohlazení.

Fantastický.

Já bych teď tancovala s vámi.

A to jsem se trápila od roku 1994…

To máme šest a třináct. Devatenáct let.

Nedokázala jsem se s tím vyrovnat – a najednou, jak jsem se tady dívala pořád do toho tmavýho kouta po celou dobu – a na konci sezení jsem najednou viděla to rozzářený nebe, sluníčko, a to jsem měla i v té dušičce.

Aha…

Takže úžasný.

To je jenom vždycky osobním postojem. Osobním nevědomým postojem. To, jak vám ta hlava šla odtamtud tam, tak –

No.

Poděkujte sobě.

No. To je neuvěřitelný. I jsem to tak cítila prostě to temno, to neštěstí a – a najednou jsem se dokázala podívat, a šla jsem odsud úplně lehká, šťastná, a –

Vyrovnání.

A klidná.

Ano.

Úžasný.

Děkuju.

„Po té terapii mi bylo úžasně lépe. Zlepšil se můj vztah s manželem i s dětmi – a už se sem zase moc těším. Věřím, že jsem na správné cestě…“

!A teď si zavřete oči a řekněte, cokoli k vám přijde. Cokoli.“

„… Jsem lehká, svobodná… Těším se na to světlo ven… A za dětmi…“

„Máte zavřené oči a záříte. – To je, co?“

„Úžasný.“

„Jenom se prostě vrátit k sobě. – A nic nepotřebujete. – Je to tak? Takhle já to teď vnímám; máte to tak?“

„Přesně! Uvolněně…“

„Ano. Když to takhle vy máte – vidím, jak jde slza – když to takhle vy máte, tak já jsem šťastná. Mně je úplně krásně. Já to mám s vámi. – Nebo já nevím, jestli to mám, protože vy to máte. Prostě to tak tady je.“

„Je to tak. A nemáme se ptát proč.“

„Nemáme se ptát proč. - Děkuju.“

„Můj kluk, co tu byl se ženou, byl hrozně dlouhou dobu v klidu, vyrovnanější než předtím.“

„Říkal, jo? Nějaký kolega, říkáte, že tady byl?“

„Ne, můj syn!“

„Váš syn tady byl se ženou?“

„Se ženou… dostal –“

„Jako dítě!“

„No! Dostal od vás kuličku, a tu vždycky, když je mu nejhůř, tak ji hnedka - běží pro ni, začne ji žmoulat v ruce a…“

„Jo – tu kuličku…“

„A po dvaceti minutách, po půl hodině je zase jak vyměněnej.“

„To je parádní, to je parádní… Pozdravujte ho…“

„Jo, já určitě budu…“

„Kolik mu je roků?“

„Šest.“

„Šest - a už… Podívejte se – šestiletý dítě, ty jo,  a už si začíná být vědomé toho… ´kokpitu v tom letadle´; té možnosti se řídit…“

„Jo.“

„To je parádní. Víte, jaká to je šance pro to, až mu bude třicet? Kde ten kluk může být… - Kde já jsem byla ve třiceti? Já jsem vůbec nic nevěděla vědomě… Tak on už teď něco ví - chápete?“

„Jo. On je… Je zvláštní. On pro druhé je takový tvrdohlavý, ale spíš je uzavřený sám do sebe, takže tyhlety věci asi zvládá mnohem líp než ty ostatní.“

„Je možné, že si je vědomý. Je možné, že je uzavřený do toho. – Moc pozdravujte.“

„Budu, budu.“

„A že když bude potřebovat, tak že ho velmi ráda zase uvidím.“

„Jo… Teď to začne být rušné; jde do první třídy, tak… To bude zvrat.“

„Jo. Teďka za rok.“

„Teď v září.“

„Aha.“

„Takže to bude zvrat velký. Tak snad to dopadne dobře.“

„Tady vám ještě říkám – rušte to slovo ´snad´, nedělejte si starosti, nepředjímejte, buďte v téhleté realitě; v dnešku buďte…“

„Aha…“

„Tím pro to uděláte nejlíp. I ho to naučte jako otec. Dneska řešíme – v tuto vteřinu řeším toto. Za minutu bude… se třeba něco stane – pak to budu řešit; teď to nechci vidět; za minutu se to stane a já budu mít všecky síly připravené to řešit. Ale když teď budu přemýšlet na tom, co se stane za půl roku, tak se úplně vyflusám – a za těch půl roku budu z toho už mít hlavu jak květák; chápete – je to zbytečné.“

„Jo.“

„Po sezení s vámi? – Je mi lehce. Je mi volně, vesele, s pusou od ucha k uchu, nejde to zastavit a doufám, že -“

„Co nejde zastavit?“

„Ta pusa od ucha k uchu. A mám pocit, že to takhle musí bejt už navždycky. Mám pocit, že jsem vyrostla, že mám rovně ramena, že mám sílu a že ten pocit můžu v sobě udržet strašně dlouho. A že je úžasný.“

„A jak se to tak stalo?“

„Stalo se to tím, že jsem otevřela věci, které jsem myslela, že nedokážu asi nikdy otevřít; že jsem v sobě našla sílu – díky vašemu vedení, nebo díky tomu vedení tady – prostě díky té práci jsem našla sílu sama v sobě. Myslela jsem si, že to nedokážu; že budu strašně dlouho chodit tady za vámi a opírat se o tu berličku, kterou mi dáváte, a dneska jsem konečně našla tu berličku v sobě a dokázala jsem sama sobě, že to tam je a že se můžu opřít sama o sebe a že můžu být silná i já – nejenom díky vám…"

"A jak jsi to dokázala sama sobě?"

"Jak jsem to dokázala sama sobě? To, že jsem se k sobě víc obrátila, a to, že jsem se nespoléhala jenom na tu sílu, co sedí naproti mně. To, že jsem se koukla do sebe, do síly v sobě, a že jsem se zkusila o sebe opřít na té louce – tam jsem si lehla sama na to moje Já a zjistila jsem, že mi pomohlo – to, že jsem lehla já sama na to moje Já a že mi to pomůže – že můžu být já se sebou – já s tím druhým svým Já – a že to nepotřebuju slyšet od nikoho vedle, že nepotřebuju tu další berličku… Že tam může být tadyta jedna a stačí se k ní přitulit a tam je to – tam to je… Skvělý..."

"Před chvilkou jsi mluvila o těch relaxacích, co jsi slyšela… Potřebovala bych, jestli bys řekla svoji zkušenost s těmi relaxacemi."

"Úžasná zkušenost – moc mi to pomohlo."

"Co to s tebou udělalo?"

"Pouštím si nejčastěji, a víceméně pravidelně teďka tu Spací. Myslím, že má nějak kolem sedmi minut, že? - Měla jsem problémy se spaním; teďka – nedojdu nakonec. Usínám, usínám opravdu… ještě jsem nezjistila ani kdy, protože jakmile si to pustím, tak kombinace té hudby a vašeho hlasu – já ani nemusím vnímat, co říkáte, ale já opravdu – já si to zapnu – a spím. A probudím se ráno, a je to."

"A spíte celou noc?"

"Spím. Právě že já jsem měla trhaný spánek, nemohla jsem usnout, měla jsem problémy s usínáním, budila jsem se ráno vyřízená, ale teďka, teďka opravdu… Je to lepší, je to daleko lepší. Ne že bych se úplně vůbec nevzbudila, ale ráno, pokaždé ráno se vzbudím s lepší náladou, minimálně s lepší náladou."

"Jak dlouho to používáte?"

"Zatím asi čtrnáct dní…"

"Vida – a funguje to…"

"Mně hned. Mně to okamžitě začalo… Už první den jsem usnula hned, a během tří čtyř dnů, co to začalo mít – víc hluboce jsem spala a bylo to… ty rána, hlavně ty rána; nešla jsem spát s tím, že mám plnou hlavu problémů, ale šla jsem spát s tím, že jsem poslouchala něco hezkého, a ráno jsem se hezky vzbudila. A to opravdu byly tři čtyři dny maximálně."

"No to je parádní – to by mě vůbec nenapadlo, že tím ovlivním i to ráno – to je skvělé!"

"No to je super, opravdu – tady toto, to je paráda."

"Moc děkuju."