"Uvolnění… Uvolnění. - Uvol - nění – uvol - nění. - ...Uvol - nění – uvol-ně-ní. - U-vol-nění – u-vol-nění."

"Zůstaň tam, jak jseš, a pověz mi, jak ti je."

"Krásně."

„Co tvé myšlenky?“

„… No… Říkám: stane, stane se občas, že to někam uteče, ale snažím se to nějak… korigovat, no…“

„Jak to koriguješ?“

„No většinou si pomyslím na to uvolnění a…“

„Ta síla uvolnění jenom…“

„Ano…“

„Jak to reaguje?“

„No většinou to opravdu jako zmizí, no…“

„Aha… No a co se stane, když to nezmizí?“

„Jsem… začal… uhnout a v podstatě hned to jako zmizí, no…“

„Aha…“

„Pak se třeba zase objeví něco jinýho…“

„Jo. A zase na to řekneš to – nebo zazpíváš vnitřní uvolnění. - Pošleš to tam prostě, jako... “

„No…“

„Jako lék. – Jak se to stalo, že člověk… Že jsi dosáhnul ty takovýho míru?“

„Já nevím… - To je záhada…“

„Teď jsi otevřel oči… - A zkus to dělat i s otevřenýma očima, jo? – Protože nemůžeš chodit –“

„No, to je pravda…“

„- se zavřenejma očima. To nejde. Zakopávat. Tak. – Jak se cítíš teď, když jsi otevřel oči?“

„Teď je to trochu jiný, no…“

„No, tak to prozkoumej a znova to tam… Jako by teď aplikuj na běžný život. Nevíš jak. To nevadí; už dávno víš, že nemusíš vědět jak – stačí to takhle říct, a ono se to samo… - Tak. - Slyším v duchu tu píseň.“

„Uvol- nění…“

„No to je blažený ještě teď, to… Ty se na mě teď díváš a zpíváš to…“

„Uvol-nění. – Uvol-nění… Uvolnění.“

„Co se děje?“

„No – jako… funguje to trošku jinak, ale funguje to, no…“

"Uvolnění… Uvolnění. - Uvol - nění – uvol - nění. - ...Uvol - nění – uvol-ně-ní. - U-vol-nění – u-vol-nění."

"Zůstaň tam, jak jseš, a pověz mi, jak ti je."

"Krásně."

„…A co by potřeboval tenhleten tvůj syn… s tou školou...“

„Trošku energie. Trošku síly. Trošku ctižádosti. Píle. Ochoty se učit. To by mu hodně píchlo.“

„Aha…“

„Věřím tomu, že spousta problémů pramení z toho, že v něm je… -  Já nevím, jestli je to přímo lenost – ta nechuť, ta nulová motivace.“

„Aha…“

„Potřebuje se nabudit - a nevím, co by mu pomohlo.“

„Aha… Tak se jdi pomalinku – ale pomalinku! - Teď bych tě potřebovala zpomalit; pomalinku se jdi podívat; tak tiše, jako když otvíráš opatrně oponu. Nebo záclonu, nebo opar na louce. - Co tam bude?  Co by potřebovalo zrovna tvoje dítě na to, aby ho začala bavit škola - aby se tam mohlo zlepšit?“

„Já ho vidím, jak sedí na té louce a hraje si. Točí se ke mně zády a nechce nic dělat. – nevím, co by potřeboval.“

„Je šťastnej?“

„Ve mně je šťastnej.“

„Aha…“

„Ale něco se naučit musí.“

„Můžeš – a nemusíš - říct, jakou má oficiální diagnózu?“

„Jaroušek má vývojovou dysfázii a infantilní autismus, a teď nově mu byla diagnostikována ADHD.“

„Aha… - A znova se podívej na toho Jarouška, který si tam hraje…“

„Teď se na mě dívá a směje se; je šťastnej.“

„A jak tobě je, když…“

„Je mi dobře… - Ale přesto si myslím, že by se měl umět aspoň podepsat.“

„No to on umí, hele… To on umí, ne?“

„Ale blbě.“

„Blbě… Jak?“

„Musím to předepisovat...“

„Aha… - Tak je tam postav,  do té scény – do té louky a tak, a ty jseš tam a kluk tam je – jestli je tam ještě potřeba, aby někdo přišel – ale hlavně, co tam chci – tu školu. To, co vývojově, opravdu vývojově potřebuje ten kluk.“

„No jo - je tam ta škola! Já ji vidím! My se spolu na ni díváme!“

„Aha…“

„My tam asi i půjdem…“

„Aha…“

„Jestli nepřestane bouchat s tím zámkem.“

„Tak co se stane?“

„Já ho taky…  ty jo, mě to strašně vytáčí… - Ale teď je mi dobře; normálně už bych řvala, a teď mi to přijde k smíchu, jak jsem naštvaná…“

„Aha… - Zpomal, zpomal – jenom aby sis to všecko do sebe uložila, abys to pochopila později; abys pochopila, co ti to ukazuje o tvé síle a o jeho síle a o tom, proč vy stojíte vlastně tady proti sobě v životě; proč jste jeden jakoby čelem k druhému v tom životě; proč jste vy postaveni k sobě.“

„Já teď vnímám, že on je vedle mě na té louce.“

„Aha…“

„My tam spolu jsme a oba dva –“

„Koukáte na školu…“

„- Čelíme té škole…“

„Aha…“

„A dokonce… Jaroušek se zvedá a bere mě za ruku a jdem do toho – půjdeme do toho.“

„A sakra… - Jak se to stalo?“

„Nevím… - Asi ze mě cítí změnu energie..“

„Aha… - Co na to ta škola? Jako bytost?“

„Škola jako bytost… Škola jako bytost… - To je taková usměvavá babka…“

„Aha…“

„Usměvavá babka, která je ráda a přivede si ho k sobě… Taková jako pohádková babička…“

„Aha…“

„Žádná čarodějnice; milá babička.“

„Aha…“

„Moudrá žena“.

„Moudrá žena, ano.“

„Hm… - My to zkusíme. Já myslím, že by to mohlo jít. Trochu se zklidníme a zabereme v té škole; budeme se snažit porozumět.“

„Jak se dělá to zklidnění? – Tam se ptej a dívej se. A buď s tělem.“

„My se musíme naučit asi spolu dýchat správně.“

„Aha… To je něco! To je skvělý, že vás tohle napadlo... – Vy umíte dýchat? – Teda já vím – každý umí dýchat, kdo žije, že – ale vy umíte dýchat tak, jak mluvíte o tom dýchání?“

„Já jsem… Abych nemusela přistoupit k fyzickým trestům, tak jsem v poslední době zavedla, že když se nechce učit, tak musíme dělat dřepy, protože je línej a nechtějí se mu dělat. A jak děláme ty dřepy spolu…“

„Aha…“

„Tak u toho musíme funět… – A ono to docela pomáhá…“

„Vidíte – vy jste našla trik… Aha…“

„Jako já… My funíme u těch dřepů…“

„Jo.“

„Ale mnohdy toho nadřepujem hodně.“

„A ještě se slyšíte – ten zvuk těch dřepů - teda toho funění…"

„Jasně, no… Funíme!“

„Je to živý!“

„Jasně…“

„A je to energetizující…“

„A ještě do toho počítáme jak starej tělocvikář…“

„Tý…“

„ ´Raz – dva – nahoru – dolů – makáme!´…“

„Teď jste mi připomněla toho vašeho příbuznýho…“

„Jo!“

"Toho vojáka, jak maká…“

„Ano – vojáci mě tohle naučili asi… Něco jsem od nich chytla…“

„Skvělý. – A ještě zpomal, a vnímej svoji ruku – tu, co sis teď dala na čelo…“

„Hm…“

„Ano - a já tady řeknu nahlas ještě: ´Prostě prosím o podporu… O celkovou podporu – nejenom od té mámy, ale dohromady – pro toho Jarouška, aby zvládnul požadavky společnosti´  – protože on je opravdu jinak šťastný – sama to vidíš a já to viděla taky; často jsem to tady vídávala. Ale… asi… - Prostě žije mezi lidmi…“

„Nemusí se dostat proboha na vysokou školu, ale prostě něco se naučit musí… Není možné, aby byl šťastný a hrál si do smrti s legem a s vlakem, že jo…“

„A teď se pomalinku podívej na odpověď. Pomalu, pomalu. Abys to tam uviděla. Pomalu. Nech si to vytvarovat, tu odpověď, v tom… v té moudrosti. – No, teď i vnímám, že zpomaluješ. Jde to do modra a do hněda...“

„Teď mě to rozčiluje – prosím, nech ty dveře, Járo… - Děkuju.“

„No… - A Járova reakce -"

„Vzal to…!“

„A Jára nechal dveře… - Járo, gratuluju!“

„Blahopřeju, fešáku.“

/K Járovi/: „Tobě stačilo jednou říct, normálním hlasem, a ty jsi okamžitě opustil židli, na které jsi stál u dveří… - Skvělý! to je skvělý!“

„Tak to se povedlo – ano…“

/Jára/: „Dívám se…“

„No! A to se dá dělat úplně potichounku, aniž se máma ruší, viď? – Ty se furt zlepšuješ, Járo. Já to pozoruju celý roky. Furt se zlepšuješ.“

„To je paráda - to se dá jenom…“

 "A všichni kolem tebe se zlepšujou. – Jakoby pořád nacházíte cestu; jakoby rozmotáváte… Rozmotáváte provázky, se mně zdá. Uzlíky.“

„Hmm… - A už mě to nebaví.“

„Nebaví vás rozmotávat…?“

„Ne. Už to trvá dlouho.“

„Jo – a jak to, že není konec, že jo?!“

„No…“

„Ty jo…!“

„Už to mělo dávno bejt hotový…“

„´A já ty písmenka psát nebudu! Mě to nudí a prostě to není a uééé…´ - Celej Jarka. Celej Jaroušek.“

„No, je to tam, no…“

„A teď co s tím budete dělat vy? S tímhletím stavem přesně, kdy už toho má člověk plný zuby, protože je to furt denně a je to jako blé-blé-blé- blé – znáte to –“

„Únavný, únavný, únavný.“

„Únavný – ano.“

„Strašně únavný.“

„Tak. - Kde ta máma na tohle vezme a kde na to vezme Jaroušek, protože samozřejmě takový situace ve škole jsou – to není furt zábava, ani náhodou!“

„Vezme to ze mě, protože já teďkon té síly mám dost! - Teď ano.“

„Tam to ´teď ano´ bylo…“

„Teď ano. Teď to mám.“

„A co když… Co když…“

„Trošku škobrtnem? – Nevadí – nadechnem se a pojede to dál. Z dýchání nabereme energii!“

„Aha… - A já mám chuť ti tu energii teď vzít; já ti to vemu...“

„Nabídni si – já mám dost…“

„Já jsem ti to chtěla vzít se škodolibým úmyslem – jako že…“

„Nemáš šanci – teď to nejde…“

„Ale já to chci škodolibě! Já tě chci zlikvidovat! Sakra, jak to, že to nejde?! – Jde… Že to půjde…? - Ne?“

„Ne. Tentokrát ne. Kdekdo -“

„A jak jsi to udělala?“

„Kdekdo se mnou dokázal vždycky vykývat a byla jsem měkká. – Já nevím; nabrala jsem druhej dech…“

„Já si myslím, že už tam jsem…!"

„Kde.“

„Mezi skálama. Ve skalní průrvě.“

„Aha… - A jak se stalo, že jste tam šla? Když jsem řekla co? – Pamatujete si to?“

„Vy jste řekla, ať do toho jdu – že na to mám sílu…“

„Aha… Ok. – Tak -“

„- Já vám věřím. Vy jste můj vůdce…“

„Děkuju – a slyším velmi pomalý hlas - hlas, který říká: ´Najdeš – vůdce – sebe. Najdeš – vůdce – sebe. Vždycky jsi ho našla – jenom jsi ho neviděla. Kdo myslíš, že tě dovedl do tohohle roku?´“

„Já…!“

„Ano… - Přitom to Já má takový tvar zvláštní nebo prostě… Je to nepopsatelný, ale je to Já. Je to moc hezký. – A já přestanu teď se do toho plést – ty říkej, jak to vypadá v té průrvě.“

„Je tady tma a je tady těsno.“

„Těsno, že jo?“

„Je mi těsno…“

„Dá se, prosím tě, zvětšit ta průrva – dá se udělat prostor?“

„Dá – já ji roztrhnu…“

„Aha! – No to je síla…“

„Já mám úplně, já mám – jak jsem říkala; já jsem k něčemu došla –"

„Aha…“

„- A mně úplně praskají obruče a praská to kolem mě. Já už jdu ven – tak já vám něco pošlu; ve mně toho je teď moc.“

„No! Jak se to dělá? Protože vy teď víte líp – vy jste tam byla a něco…“

„Musí kápnout poslední kapka, utrhne se ucho a…“

„Aha…“

„Všechno má ale svůj čas; roky jsem se k tomu nutila, a nešlo to. Snažila jsem se, a nešlo to. A furt jsem se vracela na začátek a pořád to nešlo. A všichni říkali: ´Dělej, pojď! Makej!´- A já prostě fakt jsem seděla na startu a říkala jsem: ´Tohle nejde.´- A najednou už se mě všichni přestali všímat a…“

„A najednou výbuch.“

„Výbuch – a teď je to tady! Teď mi praskly ty obruče jako tomu černokněžníkovi a jo: teď je to tady.“

„Aha… Aha… - A co budete dělat?“

„Budu bránit svoje děti! Budu bránit sebe! A začnu žít pořádně. Takhle už to dál nejde.“

„Jak to je ´pořádně´? Co to znamená?!

„Už se mnou nebude každej vykývávat. Nebo každej; říkám ´každej´ - vy víte, koho myslím. Že se mnou nebude vykývávat. Už toho bylo moc. A až tohleto zvládnu, tak přijde něco úplně jinýho; něco končí – teď to končí –“

„Ano. Končí to.“

„Ale bude to ještě ostrý. Bude to tvrdej, tuhej boj. To vím.“

„Aha…“

„Ale něco končí.“

„Kde na to vezmeš sílu.“

„V sobě!“

„Aha…“

„Není třeba vůbec… Teď je to o mně; teď se to ve mně zrodilo a je to tam.

„Aha… - Tak teď se podívej ještě, co je ještě – co ta holka potřebuje. Co vypotřebujete.“

„Určitě by mi pomohlo, kdyby do toho šel někdo se mnou; někdo, kdo mě bude držet za ruku. To bych byla ráda.“

„Aha… - Kdo to… bude? – Podívej se tam; podívej se. Nemusí to být konkrétní člověk. – Ano – tady nám do toho povídá synek…“

„No asi kluci! Moje děti…“

„Aha…“

„Vždyť oni jsou můj motor, moje motivace..“

"Jak ti teď je?"

"Dobře. – A vlastně se mi dost chce – hejbat se."

"Tak to zkus teď udělat – hejbej se na tom křesle…"

"Tohle nedává smysl úplně ale…"

"Mně to dává velký smysl."

"Ale ten pohyb je nějak ten smysl…"

"Proč je ten pohyb smysl? V čem je to smysl?"

"V tom pohybu, jako že - to je krok z toho ustrnutí."

"Rozumím. Dostat se z toho zastavení. Z toho pouzdra zastavení."

"Ano. - Když má člověk pocit, že se nemůže hejbat, a pak zjistí, že se vlastně hejbeš."

"Aha… - A jak to zjistí, že se vlastně hejbe? Jak jsi to zjistila?"

"Najednou to člověk – najednou to ví…"

"Ano. Já mám pocit, že mluvíš o velmi hluboké věci, která se týká smyslu. Smyslu - ale úplně zásadního smyslu života. - Zeptám se takhle: Co potřebuje ta dívka, která - kterou jseš teď ty? Ta ´ty´?“

„Já jsem chtěla říct: ´Vůbec nic…´“

„To je překvápko, viď?“

„Teď mě tak napadají jako… opravdu hlouposti – jako vzduch, jídlo, peřinu…“

„Zlatíčko, takhle –“

„Docela dobrý…“

„Tady takhle mluví všichni po téhle... po tom pochopení. Já jsem taky kdysi zjistila, že nepotřebuju vlastně nic – že to mám. To je, když vyjdeš z utrpení. Tak se rozhlídneš a -…... - Tak se zeptám ještě, proč tak ta dívka, co tady sedí v křesle, proč tak ty – mluvím o tobě – se teda tak trápila? Když sem přicházela…? Když žila to, co žila…?“

„Protože to prostě vždycky přijde jako takový zatmění, přes který vůbec nejde vnímat, že může bejt člověk v klidu…“

„Že je vlastně všecko v pořádku…“

„No. - A i když to jakoby ten rozum ví, tak to nepustí dál – ty pocity stejně říkají: ´Ne ne ne, hrozně špatně, je mi hrozně špatně a – a nezvládnu to sám.´“

„A co je pro tu dívku lék na toto zatmění, když přijde?“

„Je to vždycky nějaký záblesk, záblesk, kdy se poruší ta… krusta toho, přes co není vidět, a…“

„A najednou člověk zahlédne cestu, jak když v temné noci –“

„Ano.“

„Bouře, blesk – prásk a ty vidíš chvilku cestu. - Tak?“

„No – nebo zjistí, že se ve vteřině může cítit vlastně úplně jinak.“

„Úplně jinak. Ano. Ten samý člověk, který trpěl jak zvíře, a najednou tady řekl ´Já nic nepotřebuju – tak ještě peřinu, jídlo a sluníčko´.“

„Protože to je teď, no ale to nevím, až přijdu domů. Doufám, že se tam budu – že se budu umět vrátit k tomuhle pocitu.“

„Co ti pomůže, aby ses k tomu uměla vrátit i doma? Až půjdeš odsud?“

„Mně někdy připadá, že je nejdůležitější do toho stavu vůbec neupadnout. A nedovolit si vůbec –“

„Jít do té křižovatky na tu cestu toho šťourání mysli, jak jsem ti říkala, že?“

„Ano.“

„Ano. … - A teď mě zajímá –“

„Že když prostě člověk takhle zažije, že je mu dobře, tak se tam pak už třeba nechce vracet...“

„Do toho utrpení.“

„Ano.“

„A stejně to udělá, že?“

„No.“

„Někdy teda. – Mně se to zdá jako cvičení. Že když tam prostě půjdeš, zase tě to bude bolet, ty si řekneš: ´Aha…´“

„A strašně zajímavé je vyřešit si, proč je to tak hrozně přitažlivé – do toho trpění pořád upadat.“

„Aha… - A já se tě z té tvé hloubi zeptám – proč je to tak hrozně přitažlivé pro lidi - takhle trpět?“

„Asi má člověk pocit, že jako nějak se vnímá – že nějak jako žije…“

„Přesně. - Děvče, mluvíš tak, jako tady mluví lidi, když se jdou podívat do svých hloubek - jsou to úplně stejné, společné informace. Aniž jsi to věděla.“

„Jako kdyby člověk byl schopný se vnímat jenom skrz to utrpení, a ne skrz to, že… skrz nějaký ten opak…“

„Jasně.“

„Ale to jsme tady taky totiž někdy už na to narazili, že – nevnímám nohu, dokud mě nezačne bolet.“

„Ano. Že se skrz utrpení hlásí ten člověk. -  A já jsem si vzpomněla, jak ti ten hlas asi před hodinou řekl, že ta bolest, na kterou sis stěžovala, že je dar. – Teď mě napadlo – dar probuzení – dar buzení. Stejně jako ta noha – ta bolest té nohy tě prostě upozorňuje: máš nohu. – A já se tě ptám – prosím, šlo by to nějak, aby to nemuselo bolet, a stejně jsi se znala? A věděla o sobě?“

„No doufejme…“

„A jak? Jakým způsobem to můžeš dělat bez bolesti? Nebo aspoň s malou bolestí?“

„Mě napadá: ´Klid´.“

„Ano.“

„´Uklidnění.´“

„Ano.“

„´Nebát se.´“

„Ano.“

„´Důvěra?´ - To všechno mě dneska napadlo…“

„Ano.“

„Je toho hrozně moc dneska.“

„Ano. Je to velmi silné učení. – Má to ta holka - ty věci k dispozici, co teď odříkala?“

„No má…“

„Kde? – Já si taky myslím, že má. – Kde?“

„Všude je má…“

„To je překvápko, viď?“

„Jenom… to musí vidět.“

„Ano. – Můžeš jí v tom –“

„Nebo cítit. Cítit.“

„Cítit. Ano. - Můžeš jí v tom nějak pomoct?“

„Jo…“

„Tak jo. – Nebudeš na to sama a nebudete na to samy. – Tak jestli chceš ještě něco říct, tak můžeš…“

„Myslím, že nějak potřebuju být dost sama se sebou teď teda.“

„Ano. To je úplně přesný. - Cítíš to tak?“

„Ano.“

„Ano. - Rozumíš – to je návrat k sobě a to je léčení – a to je něco tak jemnýho a krásnýho. To je ta opravdu zdravá část.“

„Viděl jsem, jak nesu krabičku s vejci. Když jsem ji otevřel, vypadly dvě vejce. Jedno se rozbilo a druhé zůstalo. To první se rozteklo, a z toho levého… Z toho levého se vyklubalo kuřátko, které šlo potom ven.“

„Co to pro tebe znamená?“

„Já nevím, ale cítím, že odpověď je tady – na straně srdce, nebo prostě na levé straně. Protože to levé kuře ožilo.“

„Tak se jdi podívat na tu levou stranu; jdi zjistit, na co se máš podívat. Můžeš i s tím kuřetem – ono ti to ukáže. – Co se děje?“

„Já za ním tak jdu spokojeně. Je mi jedno, kam jdeme.“

„To je dobrá rada – jít spokojeně za kuřetem, které přežilo…“

„A teď slyším flétnu…“

„Tu, na kterou se v těchto dnech zkoušíš naučit hrát?“

„Ano.“

„Vidíš. Toto je stav rozšířeného vědomí. Tvé vědomí ti vykládá zprávy pro tebe, jak máš žít; spokojeně jít za kuřetem a hrát na flétnu. - Hezký plán.“

Bolest při rozhodování mezi dvěma věcmi, mezi dvěma možnostmi pramení z toho, že ty věci, o nichž se člověk rozhoduje, mají pro něj příliš velkou hodnotu. Pak není schopen žádnou tu věc pustit.

V rozhodování tedy pomáhá umění nelpět na věcech, o nichž se rozhoduje. Nebát se možné ztráty. Pak je méně bolestivých nátlaků v tom rozhodování.

Ale jak se to liší od lhostejnosti? Jaký je rozdíl mezi lhostejností a uměním nelpět? Uměním nechat věcem volný průběh? - Umět nechat věci volně téct znamená umět přijmout bolest. Nesnažit se život zařídit tak, že bude bezbolestný. Protože to lpění je současně i strach z bolesti.

A jak se to dělá – přijmout bolest? Má to něco společného s lhostejností? – Spíš s vůlí žít. Když jsem vyhořelá, zdá se mi, že víc bolesti už nesnesu. Ale když plně žiju, jsem schopna i přijmout a vydržet bolest. Jde o rozšíření horizontu. Musím něco skončit, aby něco dál rostlo. Ale to není lhostejnost – to je spolupráce.

Ale jaké věci pustit? Kde je to jádro? Jak poznat, co pustit?

Je to stejně oboustranné – to pouštění; ty věci se mě pouštějí samy – a pak cítím, že je možná pustit musím…

Věci se člověka pouštějí samy – a bolest má člověk, když protestuje. Člověka bolí to držení – ne ta věc, že prchá, ale vlastní, tím držením spálená ruka, kterou člověk tu věc drží…

Ale někdy může bolet i nucení se pustit té věci dřív než na to je čas – dřív než je dožito to, co má být dožito…

Jak ovšem odlišit, že je nutno ještě něco dožít, od toho, kdy si člověk jenom namlouvá, že je nutno ještě něco dožít? – Možná se lze podívat, jestli si mě to ještě žádá… Protože mezi člověkem a světem je vzájemné dávání… Je třeba vycítit, jestli je člověk schopen ještě té věci něco dát a jestli ona dává jemu.

A co dělat například se situacemi partnerství, kdy má člověk pocit, že ten druhý ho ještě potřebuje, a kvůli tomu ještě od něj nelze odejít?

Možná je dobré si uvědomit, že partnerství není jediná součást života – že člověka potřebují i jiné věci a jiné situace, které člověku taky něco vracejí. Tu energii, kterou by člověk mohl dát něčemu, co se vzájemně udržuje a vyrovnává, obětovat něčemu, kde člověk už jen dává a nedostává, tj. tomu místu, v němž už nedochází k tomu vyrovnávání a vzájemnému udržování – to je ošizení těch jiných lidí a situací…

"Jak se to dělá se závislostí?"

"To je těžko říct – kouřit jsem ještě nepřestala…"

"- Jak se to dělá – ať s těmi cigaretami, nebo s těmi muži, prostě s tou závislostí jakoukoli – na jídle, na drogách, na čokoládě… Proč to někdo dokáže a někdo ne?"

"Tak ono je to opravdu asi o té síle vůle…"

"Podívej se hodně hluboko. Vědomě si zajdi do nějakého koutku nebo prostě do místečka… A tam počkej v tichu. Nehledej to místo; zajdi si tam. Nech se sebou vést. Je to nahoře – dole – doleva- doprava… Nech se vést. Kde je správná a léčivá odpověď na tu otázku, která pomůže závislým lidem zbavit se jejich závislosti, a tím pádem bolesti  a ničení sebe? Co mají tito lidi vědět?"

"Překonat strach…"

"Strach z čeho?"

"Ze… zklamání… Ať už něčeho, někoho… Sebe…"

"Takže se nebát, že to nedokážu – nebát se, že to musím dokázat, nebát se, že někoho zklamu nebo sebe zklamu… Nedělat to pro někoho jiného ani pro svoji vizitku, že to dokážu…"

"To je důležité – dělat to pro sebe… Jenom pro sebe…"

"Ano. Mě napadá dělat to z radosti. Ne z povinnosti. Ne ze strachu, ale s radostí. Jako ty třeba s tou řečí: když budeš mít strach – když se zachytíš, že infantilníš v řeči například, tak dostaneš strach, a to už je zase blbě. – Prostě ´No tak občas to udělám... Vždyť to je zábava a zajímavé – zjistit, kdy to dělám a proč to dělám...´- Je to hra – taková úplně jako když háčkuješ krásně barevnou dečku – jako když ji háčkuješ z duhy. Nemusíš jít peklem na to, aby ses uzdravila. To je stažení té společnosti: ´Koukej se ovládat a chovej se slušně a správně!´"

"Já s tím souhlasím. Toto mi hodně dalo teďka."

"Tobě jako kuřákovi?"

"Ano. Teďka zrovna. Takhle jsem se na to nikdy nedívala."

„Já to dodneška neumím popsat.“

„Byl to nějaký konkrétní zážitek?“

„Něco po té první návštěvě tady se stalo – nevím co, a – tak nějak mi to zpříjemňuje život.“

„Ty jsi tu dneska podruhý, ne?“

„Hm…“

„Takže se něco stalo – a ty nevíš co…“

„Ne.“

„Něco se změnilo.“

„Ano. – A přemýšlela jsem o tom už asi stokrát, ale… neumím to popsat.“

„Aha… Jo.“

„Prostě najednou je něco lehčí – něco je… snadnější? – Já to fakt neumím definovat.“

„Ale já ti rozumím.“

„Něco je bezstarostnější… Asi tyhle tři slova bych použila.“

„To něco je bezstarostnější nebo klidnější –“

„Lehčí, snadnější, bezstarostnější.“

„Aha… Takže vlastně svět je stejný, ale ty ho jinak vidíš? Nebo se změnil i ten svět?“

„Já se v něm nějak jinak pohybuju…“

„Aha…“

„Já ho nějak jinak vnímám.“

„Aha… - A co se s ním děje, když ho jinak vnímáš, ten svět?“

„Zase řeknu ty tři slova: je to snadnější…“

„Aha…“

„Je to lehčí…“

„Takže on se tebou vlastně spolupracuje – na základě toho, jak ty ho vnímáš; když ho vnímáš lehčí – on je lehčí, a hned se skrz něj dá snáz projít?“

„Ano…“

„Kdežto když bys ho vnímala těžce, tak bys táhla nohy. Bylo by to těžký projít.“

„Já ho občas ignoruju.“

„Aha… - občas ignoruješ – a co se děje, když ho – to by mě zajímalo; co se děje, když ho ignoruješ?“

„Právě že nic…“

„Jak vypadá to ´nic´?“

„Je klid…“

„On si to nebere osobně? On do tebe nešťouchá a neřičí, že něco musíš?“

„Ano…“

„Neřičí?“

„Ne.“

„Aha… - Ale tobě je fajn potom...“

„Jo.“

„To je ten důsledek.“

„No – prosím.“

„To, co říkáš, je ale základní páka… Základní způsob… To je to nejdůležitější. – ´Jak já tobě, tak ty mně´, nebo prostě ´My dva: Já a Svět´. Tančíš – a svět tančí. Tuhneš – svět tuhne. – Vzpomínáš na začátku, jak jsem ti říkala o té louce? Že když jseš na louce a pomalu jdeš, se psem, tak se můžeš – a zastavuješ se, jak se ti nohy samy zastaví; jenom se díváš – tak se můžeš stát tou loukou. Protože louka není jenom to zelené; louka je bytost nad tou loukou, kolem té louky. A ty taky nejseš jenom to, co má nohy a ruce, ale jseš bytost kolem těch nohou a rukou. A když ty dvě bytosti přijdou k sobě, tak můžou prolnout, a pak už není poznat, kde je louka a kde je ten člověk. Oni jsou jedno. Jednota. Tak proto ty - ty jak vidíš svět, on tak vidí tebe. Je to prostě spolupráce. Na úrovni, která se nedá popsat; já to zkouším pomocí té louky. Takže můžu říct: ´Logiku to nemá.´. Ale když něco nemá logiku, znamená, že jsme se na to dobře nepodívali; že jsme ji nenašli. Ne že to nemá – ale že jsme to nenašli. Že naše logika je ne tak… Ještě naše dívání není přesné. Pro malé, já nevím – osmileté dítě, když by uvidělo vzorec integrálu, tak pro něj to nebude logika; pro něj to bude změť čar. Pro mě taky mimochodem. Ale to neznamená, že to nemá velikou logiku, to, co je na fakultě napsané na tabuli….“

Naďa /k matce/: „Jenom dýchej, a trošku si všimni svých ramen a pusť je dolů – protože ty je máš nahoře – a když má někdo takhle nahoře ramena – u uší – to znamená, že je v napětí. A to napětí může sundat tak, že sundá ty ramena. A dokonce ten člověk může být v napětí a neví o tom, ale když si všimne, že má vlastně nahoře ramena, tak si může říct: ´Hele – jseš v napětí! Pusť ty ramena. Dejchej.´ - To můžete dělat, kdekoli si vzpomenete. Když si uvědomíte, že vlastně máte ty ramena výš než je to příjemné: jako by se hájily, rozumíte. Jako by se choulily u těch uší. - Tak. A teď se jdi podívat – jen si to představ. Jdi se podívat do zdroje, kde máš místo, kde je moudrost. Kde je znalost. A odtamtud mi, prosím, odpovídej. A říkej první, co tě napadne – tak jak jsi viděla, že to tady dělal tvůj syn. - A můj první dotaz je - ´Co má matka vědět o synovi?´"

Matka:" Jak se cejtí…"

Naďa: "A jak to matka pozná, jak se ten syn cejtí? Jak se to dozví?"

Matka: "No správná matka to vycejtí…"

Naďa: "A je ta Jíťa… Podívej se v duchu na Jíťu – je ta Jíťa správná matka?"

Matka: "To nevím."

Naďa: "To nevíš… - A ta Jitka, ta Jíťa – myslí si o sobě, že je správná matka?"

Matka: "Nemyslí."

Naďa: "Nemyslí... Ona o tom pochybuje?"

Matka: "Ano…"

Naďa: "A proč o tom pochybuje?"

Matka: "No…"

Naďa: "Co si o sobě myslí ta Jitka?"

Matka: "Vrací se jí čas… V něm ochudila svého syna…"

Naďa: "A o co ho ochudila?"

Matka: "O ty minuty, kdy s ní mohl bejt… A ona chtěla bejt s ním, no ale nemohla s ním bejt."

Naďa: "Proč s ním nemohla bejt? – Ty jsi říkala ´mohla bejt´, ale ona nemohla bejt; tak jak to bylo?"

Matka: "No protože byla neustále v práci…"

Naďa: "Musela pracovat hodně, že?"

Matka: "Ano."

Naďa: "A to ji teď mrzí."

Matka: "Ano."

Naďa: "Teď by to chtěla dělat jinak."

Matka: "Ano."

Naďa: "A proč ta Jitka tehda byla v práci? – Běž se tam podívat do vzpomínek."

Matka: "Neuživila by rodinu…"

Naďa: "Aha. Takže kdyby ona s ním byla, tak by neuživila rodinu…"

Matka: "Ano…"

Naďa: "Že jo – tak ona nic jiného dělat nemohla – musela zvolit jednu z těch, jednu z těch cest."

Matka: "Ano."

Naďa: "Buď by neměli z čeho žít a ona by s ním byla, nebo by měli z čeho žít, ale ona by s ním nebyla. – Je to tak?"

Matka: "Ano."

Naďa: "Takže vlastně není důvod se na tu Jitku zlobit, se mi zdá – mně to vůbec nepřijde jako důvod, proč by ona nebyla dobrá matka… To je jako když se samice třeba tygra… potřebuje pro ty mladý něco ulovit, ale ona ne – ona že bude s nimi, aby je neochudila - rozumíte…  - Ona musí odejít. Samozřejmě že v době, kdy tam není, tak riskuje; ale ona musí! A já myslím, že kdyby se ta tygřice bála riskovat a zůstala s nimi, tak by chcípli všichni hlady – tak tedy jestli toto je dobrá matka, ty jo… To je, to je zblázněná matka. - A myslím si, že to tu matku, tu tygří matku docela dost stojí, když odchází od těch mláďat. Já si to nepředstavuju jako pohádku. Že ví, že musí bejt co nejdřív doma a tak A taky si myslím, že ty svý mláďata – je to tak nejenom u tygrů, ale i u koček, u zvířat  – docela pohlavkuje! Docela naostro! Neříká jim: ´Já vás budu léčit láskou… Vy sami přijdete na to, že toto je predátor… Že tam nemáte strkat čumák´ a tak… Prostě ty mláďata neposlouchají, je to nebezpečný, tak raz dva jim ukazuje, co je správný; protože není čas na sladký kecy. – Souhlasíte? Nebo něco říkám špatně? - A co ještě by měla vědět Jitka o sobě? – Dejte si čas. Jakoby neshánějte tu odpověď, jo? Jenom si takhle buďte… V klidu… - To ticho je hezký. Stále hezčí." – /k usmívajícímu se chlapci/ "Ty to cítíš, co?"

Chlapec: "Září…"

Naďa: "Jo. Tomáš se před chvilkou díval z okna a tak , nestaral se o to, ale když jsi zůstala v klidu, začal si to užívat. A vy jste odpověděla beze slov."

Matka: "Ano."

Naďa: "To se natočit nedá. - Je vidět – a Tomáš to řekl nahlas – to, co viděl. To máte odpověď; když toto si budete užívat, Tomáš uvidí zářivou matku. A jeho soustředění okamžitě… To bylo krásný, jak předtím prostě ty řeči vypadaly, že ho moc nezajímají – o tom, jestli jste byla dobrá nebo blbá matka, to si tam řešil svý věci, ale -"

Chlapec: "- Já jsem poslouchal!"

Naďa: "No, díval ses tak jako takhle z okna..."

Chlapec: "To jsem poslouchal!"

Matka /se chechtá/

Chlapec: /Chechtá se taky/ "To jsem poslouchal! Já jsem to vnímal! Protože já si myslím, že je dobrá máma."

Naďa: "Já si taky myslím – podívej… Já si myslím, že je dobrá. – Proč ty si myslíš, že je dobrá?"

Chlapec: "Protože zvládla tu situaci nejlíp jak mohla!"

Naďa: "Na to nemám co říct. – A proč o sobě říká, že není dobrá matka?"

Chlapec: "Protože si nevěří! - Já to mám po ní…"

 

"Já bych ráda neměla tu zodpovědnost sama – já bych ráda, aby to bylo jasný; aby i ten partner dal jasný signály; aby i on se snažil. A já mám pocit, že… mě to už tak nějak unavuje. Ale já nechci - vůbec nemám potřebu nebo chuť se s ním aktivně rozejít… Ale mě už nebaví… se takhle strašně snažit."

"A zase se ptej…"

"Neházet tam křeč – neházet tam tolik snahy… - Musí si tě dobýt."

"Aha…"

"A –"

" - Jestli ty kolem něj moc netancuješ, mě tak napadá. Ale nevím to."

"Teď - já kolem něj, no..."

"No."

"Hm… - A on to tak chce!"

"Tsss… Na vědomé úrovni."

"Jo."

"– Ale to už ti zase radím. Podívej se – podívej se sama."

"Jo. - ...On by se měl vedle mě stát silným, a svou nejlepší možnou verzí. A to se nestane, když mu nechám všechno projít."

"Aha… - Dokážeš mu nenechat všechno projít?"

"Až když na tom nebudu lpět."

"Aha. – A co když ho… ztratíš, když mu nenecháš všechno projít? Co potom? Co potom? Co se stane? Co potom?"

"Tak to zvládnu a najdu si někoho, s kým to bude fungovat líp…"

"Jak ti teď je?"

"Dobře. – A vlastně se mi dost chce – jako hejbat se."

"Tak to zkus teď udělat – hejbej se na tom křesle…"

"Tohle nedává smysl úplně ale…"

"Mně to dává velký smysl."

"Ale ten pohyb je nějak ten smysl."

"Proč je ten pohyb smysl? V čem je to smysl?"

"V tom pohybu, jako že - to je krok z toho ustrnutí."

"Rozumím. Dostat se z toho zastavení. Z té slupky – z  toho pouzdra zastavení."

"Ano."

"Takže vlastně je to…"

"Když má člověk pocit, že se nemůže hejbat, a pak zjistí, že se vlastně hejbe, že jo."

"Aha… - A jak to zjistí, že se vlastně hejbe? Jak jsi to zjistila?"

"Najednou to člověk – najednou to ví…"

"Ano."

"Vidíme jen to, co chceme vnímat. Jen to, co člověku proběhne hlavou a on má pocit, že je to důležité – tak tomu uvěří, a už v tom jede. Člověk uvěří své myšlence – a už je ztejranej. A v tom jsem opravdovej expert. Musím si dávat hodně často pozor, na co myslím.

Dřív se mi to stalo málem osudným. Teď se hodně vyčišťuju od těch myšlenek tou chůzí. Vadí mi, že ve mně ještě zůstávají takové ty zbytky v tom břiše. Ale ta absolutní zuřivost a ty špatný energie jdou pryč. Jdu, vezmu kočár a jdu hodně rychle a hodně daleko. Pak se vrátím. Rozchodím to. Tím pohybem dostanu ten vztek ze sebe pryč.

A syn se ptá: ´Maminko, proč to děláš?´

A já říkám: ´Ty se jenom dívej, abys viděl, jak máš ovládat svůj vztek...´

´A co děláš?´ ptá se.

´Chodím rychle´, říkám.

´Aha.´

On jel na kole teda. Proto mu to tak rychlý nepřišlo…"

---

„Je ještě něco důležitého teď říct?“

„Děkuju.“

„Taky.“

„Vlastně je to tak strašně jednoduchý… My jsme všichni takoví idioti…“

„Ano… My taky.  Ale je to sranda být idiotem. Vždyť je to tak jemný idiotství… tak veselý… Děláme kravinu – a pořád tady smíme žít – nevadí to. A slunce pořád svítí…“

„Děkuju za to.“

„Ano.“

„Že pořád dostávám ty příležitosti.“

„Ano. Já taky. Je to parádní. Pořád se učíme a nikdo nás netrestá, že neumíme přesně malý psací a – máme pořád možnosti jej psát… - A půjdeme takhle zase dál. A zase se něco dozvíme, a zase se budeme ptát… - Děkuji.“

„Já děkuji.“

„Ty vypadáš úplně slastně…“

„Já jsem takovej uvolněnej; čerpám tu energii do sebe nějak…“

„Ano. Ano.“

„Takže jakoby cítím, že plním sám sebe.“

„Ano, ano. - To je to, co ses předtím ptal: Jak to udělat – tu lásku, tu léčivou energii obrátit taky k sobě? Jak si pomoct sám? – Tak podívej se, jak se ti to stalo. A je to bez konkrétní odpovědi návodu; prostě se ti to stalo. Tak to dělej a načerpávej se takhle. A jestli můžeš, tak to občas komentuj. – Teď teda rozhodně nevypadáš nešťastně, ani chvilku.“

„Mně přijde, že prostě je teď všechno jednoduchý, a –“

„Ano. – A jak to, že to je všecko jednoduchý? (- Já budu dávat otázky pro ty lidi, rozumíš…)“

„To nevím. Nějak to přišlo samo.“

„A já bych teď mluvila jako ti lidi: ´Vždyť ale přece musíme řešit své věci! Vždyť… vždyť život je těžký – podívej se toho, toho – já třeba nevím, jak mám přijít k nějakému řešení, ty jo… jak na moji cestu…?!´“

„To přijde samo.“

„´Jaký přijde samo? - Já se přece musím posnažit trošku, ne?! Já musím – vždyť Pán Bůh se mnou vůbec nemluví – já se ho furt ptám a on mi nic neříká!´ (Teď mluvím za ty lidi.).“

„No - jít tomu naproti; uvolnit se.“

„Jít tomu naproti znamená uvolnit se?“

„Uvolnit se. Být uvolněný sám v sobě.“

„A jak se ti to – jak jsi toho dosáhnul? Protože teď vidím, že jseš...“

„Jenom jsem soustředil pozornost čistě sám na sebe. Jenom.“

„Aha…“

„Bez vnímání okolí… Jenom jak já se cítím uvnitř… a jenom slyším, jak ti ptáci zpívají, a to mi dodává i tu energii k tomu.“

„Aha… - A co se děje vevnitř, když to takhle děláš?“

„No nějak mi to tam začíná jakoby všechno pulsovat; jakoby se probouzet k životu, mi to tak přijde.“

„Jo - jako když zaleješ zahrádku, viď? Nebo jak rozsvítíš ráno –“

„Jako že jsem o tom nevěděl, a teďka jako by to chtělo propuknout nebo jako kdyby to chtělo být v květu a růst dál…“

„Ano, ano…“

„Jako by to chtělo z toho těla ven a jako by se tím obklopit…“

„Ano, ano. Rozepnout, rozpínat… Rozprostranit.“

„A je to moc příjemný.“

Co potřebuje ta dívka, která - kterou jseš teď ty? Ta ´ty´?“

„Já jsem chtěla říct: ´Vůbec nic…´“

„To je překvápko, viď?“

„Teď mě tak napadají jako… opravdu hlouposti – jako vzduch, jídlo, peřinu…“

„Zlatíčko, takhle –“

„To je dobrý…“

„Tady takhle mluví všichni po téhle… to pochopení – já jsem taky kdysi zjistila, že nepotřebuju vlastně – že to mám. To je, když vyjdeš z utrpení… - Tak se zeptám ještě, proč tak ta dívka, co tady sedí v křesle, proč tak ty – mluvím o tobě – teda se tak trápila? Když sem přicházela… Když žila to, co žila…?“

„Protože to prostě vždycky přijde jako takový zatmění, přes který vůbec nejde vnímat, že může bejt člověk v klidu…“

„Že je vlastně všecko v pořádku…“

„No. - A i když to jakoby ten rozum ví, že jo, tak to nepustí dál – ty pocity prostě stejně říkají: ´Ne ne ne, hrozně špatně, je mi hrozně špatně a – a nezvládnu to sám.´“

„A co je pro tu dívku lék na toto zatmění, když přijde?“

„To je to vždycky nějaký záblesk, záblesk, kdy se poruší ta… poruší ta krusta toho, přes co není vidět, a…“

„A najednou člověk zahlédne cestu - jak když v temné noci –“

„Ano.“

„Bouře, blesk – prásk a ty vidíš chvilku cestu. - Tak?“

„No – nebo zjistí, že se ve vteřině může cítit vlastně úplně jinak.“

„Úplně jinak. Ano. Ano. Ten samý člověk, že, který trpěl jak zvíře, a najednou tady řekl ´Já nic nepotřebuju – tak ještě peřinu, jídlo a sluníčko´.“

„Protože to je teď, no ale to nevím, až přijdu domů. Doufám, že se tam budu – že se budu umět vrátit k tomuhle pocitu.“

„Co ti pomůže, aby ses k tomu uměla vrátit i doma?“

„Mně někdy připadá, že je nejdůležitější do toho stavu vůbec neupadnout. A nedovolit si vůbec –“

„Jít do té křižovatky na tu cestu toho šťourání mysli, jak jsem ti říkala, že?“

„Ano.“

„Ano. … - A teď mě zajímá –“

„A že když prostě člověk takhle zažije, že je mu dobře, tak, tak se tam pak už třeba nechce vracet, že jo.“

„Do toho utrpení.“

„Ano.“

„A stejně to udělá, že?“

„No.“

„Někdy teda. – Je to jen cvičení. Že když tam prostě půjdeš, zase tě to bude bolet, ty si řekneš: ´Aha…´“

„A strašně zajímavé je vyřešit si, proč je to tak jako, proč je to tak hrozně přitažlivé – do toho trpění pořád upadat.“

„Aha… - Proč je to tak hrozně přitažlivé pro lidi - takhle trpět?“

„Asi má člověk pocit, že jako nějak se vnímá – že nějak jako žije…“

„Přesně. - Děvče, mluvíš tak, jako tady mluví lidi, když se jdou podívat do svých hloubek, tak - jsou to úplně stejné, společné informace. Aniž jsi to věděla.“

„Jako kdyby člověk byl schopný se vnímat jenom skrz to utrpení, a ne skrz to, že… skrz nějaký ten opak…“ - „Ale to jsme tady asi taky totiž někdy už na to narazili, že – nevnímám nohu, dokud mě nezačne bolet.“

„Ano. Že se skrz utrpení hlásí ten člověk. - Já jsem si vzpomněla, jak ti ten hlas asi před hodinou řekl, že ta bolest, na kterou sis stěžovala, že je dar. – Teď mě napadlo – dar probuzení – dar buzení. Stejně jako ta noha – ta bolest té nohy prostě tě upozorňuje: máš nohu. – A já se tě ptám – prosím, šlo by to nějak, aby to nemuselo bolet, a stejně jsi se znala? A věděla o sobě?“

„No doufejme…“

„A jak? Jakým způsobem to můžeš dělat bez bolesti? Nebo aspoň s malou bolestí…“

„Mě napadá: ´Klid´.“

„Ano.“

„´Uklidnění.´“

„Ano.“

„´Nebát se.´“

„Ano.“

„´Důvěra?´“

„Ano.“

„Je toho hrozně moc dneska.“

„Ano. Je to velmi silné léčení. – Má to ta holka - ty věci k dispozici, co teď odříkala?“

„No má…“

„Kde? – Já si taky myslím, že má. – Kde?“

„Všude je má…“

„To je překvápko, viď?“

„Jenom jak to… to musí vidět.“

„Ano. – Můžeš jí v tom –“

„Nebo cítit. Cítit.“

„Cítit. Ano. - Můžeš jí v tom nějak pomoct?“

„Jo…“

„Tak jo. – Tak jestli chceš ještě něco říct, tak můžeš…“

„Že nějak potřebuju být dost sama se sebou teď teda.“

„Ano. To je úplně přesný. - Cítíš to tak?“

„Jo.“

„Ano. - Rozumíš – to je návrat k sobě, to je léčení – a to je něco tak jemnýho a krásnýho…"

„Tak teď se znova vrať do té přítomnosti – teď ti nechám chvilku času… Vrať to… Ty vlastně jdeš do té přítomnosti tou cestou, že vnímáš dotyky prstů svou tvář. – Tak to je?"

"Je to tak, ano…"

"A jak se teď cítíš?"

"No je mi neuvěřitelně lehko. Je to trošku jako by se člověk znova narodil… Mám pocit, že v sobě nemám vůbec nic, nic, co by mě nějak ovlivňovalo, formovalo, tížilo… Prostě v tuhletu chvíli si připadám trošku jako bych ztratil paměť – prostě naprostou amnézii."

"A ztratil jsi ji? – Víš, jak se jmenuješ? Víš, jak se jmenuješ?"

"Vím."

"Víš. – Takže jsi ztratil paměť na ty… na ty hovadiny…!"

"Vlastně v tuhle chvíli jo, no…"

"Prostě se ji nemusíš věnovat… Když jsme v přítomnosti, tak se nevěnujeme paměti; nevěnujeme se tomu, co bylo. A nevěnujeme se ani budoucnosti tím způsobem, abychom z toho, co bylo, začali štrikovat šál toho, co bude. Rozumíš – prostě tyhle klubíčka, tyhle nitě jsou pryč… Je tady jenom přítomnost. – Jak jsi se dostal k té přítomnosti?"

"Pomocí dotyků vlastní tváře, vousů, rtů…"

"A co se stalo, když jsi to udělal? Co jsi začal cítit?"

"No je to… něco úplně nového; něco… co moc neznám…"

"A jak bys to pojmenoval? Co to je – to, čeho ses dotknul?"

"No jsem to já…"

"Ano – přesně…"

"Je to… Je to – je to, já nevím – jak kdyby člověk prostě… zjistil, že má třeba najednou nějakou novou končetinu, o který doteď vůbec nevěděl…"

"Který si vůbec nevšimnul… - Já si pamatuju, jak se tohle stalo prvně mně… Nepamatuju se, že bych to měla těmi doteky – ale to uvědomění, kdo se dívá… Člověk byl předtím pořád u toho, na co se dívám; ale kdo se dívám, to jsem přitom nevnímala."

"A najednou… Najednou jako bych vnímal… Ale zároveň... všechno to, co jsem se v životě naučil, že to tam někde je, ve mně. A že si vlastně pro to můžu sáhnout."

"Ano…"

"Zatímco předtím jsem měl pocit, že buď to tam vůbec není, anebo je to někde zahrabaný hlínou a nějakým popelem…"

"Jo. Velmi rozumím. Že jsi vlastně nic z toho, co jsi žil, neztratil; můžeš to použít teď. Kdežto předtím, když jsi toho byl jakoby plný, tak to vlastně nebylo vůbec k užitku – bylo to zaneřáděné starostmi a strachy – tak?"

"Je to přesně tak."

"Takže když odejde strach, tak vlastně ty můžeš používat své znalosti; to, proč ses to učil."

"Jediné, co mě vlastně teď… z čeho mám vlastně jakoby starost –"

"No, povídej…"

"Tak je, abych si zapamatoval všechno to, co jsme tady dneska udělali, a byl to pak schopný použít."

"Tak teď si v sobě na tohleto najdi odpověď; neboli jenom ji čekej.   Prostě -"

" - Já si chci vzít rovnou papír, hned jak vyjdu, a tam si to nějak napsat; ale zase si nejsem jistý, jestli jsem schopný vyvolat všechno to, co jsme dělali."

"Tak se podívej hlouběji. Teď se podívej hlouběji. Jenom buď a vrať se k těm prstům. A jenom buď – a uvidíš, co se bude dít. Přijde odpověď, neboj."

"No bylo tam to s tím milováním, ale to úplně přesně nevím už –"

" - Počkej – ty se nedíváš hlouběji, ty se díváš do minulosti teď: ´Co to tam proboha bylo?´, rozumíš – teď jseš -"

"Jo takhle, aha…"

"- Teď jseš v pastičce. - Ty se podívej hlouběji, kde je zdroj odpovědi na tenhleten tvůj problém – na ten strach, že jsi zapomněl, co se tady dělo. A jenom buď zase s dotekem. Nikam to nesměruj, to hledání té odpovědi. Tak – jenom buď s dotekem. A uvidíš, co se stane."

"... Vlastně se neděje nic."

"Buď s tím…"

"Vždyť ta přítomnost je vlastně Nic..."

"Aha… - Jaký to je být… v tomhle?"

"No je to neskutečně… ulevující… Je to až bych řek návykový…"

"Ježiš to by bylo krásný – návyk bejt v přítomnosti – ty jo, to by byla skvělá droga! To by bylo mnohem lepší než ty úlety do skutečných drog… - Bejt – opojenej životem!"

"Člověk všechno vnímá, ale vlastně jako okolo – a nepouští si to dovnitř."

"Aha… - Splnilo se ti přání…"

"A zároveň vlastně si nejsem vůbec jistej, jak by mě vlastně vnímali ti lidi kolem;  mám pocit, že jsem úplně v nějakým… jiným světě…"

"Ty jseš tady… Nemyslím v téhle místnosti tady dneska se mnou. Ty jseš tady, na světě – a oni tady nejsou. Rozumíš? – A nemůžeš zařídit, aby tady oni byli; oni mají schopnost tady být. Oni jsou ve svých zlých snech."

"Mám totiž pocit, že největší problém vlastně není ve mně, ale v těch ostatních lidech."

"No bingo… - Ale oni se tím něco učí. Stejně jako ty, když máš problémy, tak se něco učíš. Učíš se například pustit ten problém; důvěřovat atd. – Co potřebuje ten člověk dneska ještě vědět ohledně toho strachu, že to zapomene – nebo vůbec: co potřebuje ten člověk vědět? - Nehledej; jenom čekej. Jenom buď u toho dotyku. – Aby ten člověk vyšel z toho… z té touhy po kontrole; z toho pocitu, že musí ještě toto, ještě toto, ještě toto… - Jak má udělat, aby toto nezapomněl - to, co to dělá... – A zas čekej. Jenom buď. – …... Já mám slast z toho, co ty děláš. Ty se támhle dotýkáš svý brady, a mně tady je úplně krásně… Jako bych já sebe samé se dotýkala svýma rukama... - Co se děje s tebou?"

"No – trošku bojuju s tím, abych si to zase nějak nepustil k sobě, do sebe, ty věci okolo, ty myšlenky... - No prostě cejtím to prostě tady, ten boj. Že ten boj je vždycky prostě tady."

"To znamená na hrudní kosti."

"Tady, no."

"Na solaru."

"Přesně. No. A tam to vždycky cejtím, všechny ty věci -"

" - Dej tam ruku. Pohlaď to. Jako sis pohladil tvář. Prostě ten kontakt tam měj. Vysílej z té ruky do hrudníku a z hrudníku k té ruce. A řekni, co se děje."

"Jo – rozlejvá se takovej příjemnej pocit všude okolo. I na tom místě."

"Ty vlastně vlastníma rukama můžeš rozehnat cokoli. Zklidnit, zahojit. Když se budeš věnovat sám sobě. – Ty hledáš doktory – a máš je na konci svých zápěstí... – Teď je to strašně silný. Pochopení tady je hluboký mezi námi. Nebo v tobě; takové to ´aha...´."

"Jo, vnímám to taky."

"Tak jo. Děkuju velmi…"

"Já taky."

"Velmi rádo se stalo. Ráda jsem tě zase viděla."

"Já taky."

"Díky."

„Já nevím, jestli vám řeknu něco zajímavého… Protože – “

„Řekněte mi to ještě jednou, tu větu; ta je krásná…“

„Nevím, jestli vám řeknu něco zajímavého…“

„To totiž je velmi častá věta u lidí, protože jejich mysl začne mít strach, že to neumí. Tady si všímejte, jak už ta mysl pracuje."

„Aha…“

„To snížené sebevědomí… - Mysl – na téhleté úrovni mi nic zajímavého říct nemůžete a ani já bych  – v takovéhle situaci by mě nenapadlo nic zajímavého, jenom bych plašila. – Teď si zavřete oči – a jenom buďte. A nesnažte se nic zajímavého říkat – vždyť o nic fakt nejde. – A já se vás budu ptát na jednoduché otázky a když budete mít pocit, že nevíte, tak řekněte ´Nevím…´ - To není trestný – nevědět. – A jenom buďte. – Já se vás budu ptát takový věci jako třeba ´Jak vám je?´…. – A já se vás teda zeptám: ´Jak vám je?´ - To by mě zajímalo.“

„Je mi dobře. A je mi teplo.“

„Aha… - A jak se to stalo, že vám je dobře a teplo?“

„To nevím. Něco… To je… To nevím.“

"A bylo vám takhle dobře, když jste přišla?"

„Ne. To jsem byla v očekávání a nervózní… - Ale těšila jsem se.“

„Aha…Takže to byla taková směska.“

„Taková směska.“

„Aha…“

„Ale i jsem – trošku mi ukápla slza v autobuse.“

„Aha… - Proč jste plakala v autobuse?“

(pláče) „Tak nad sebou.“

„Uměla byste říct, čeho vám na sobě bylo tak líto?“

„No, to taky nevím. Takový pocit… No – čeho. Ani ničeho, protože život je pěkný a… - (pláče) Ale něco mě vnitřně trápí…“

„Aha…“

„A já ani nevím, co…“

„Přesně tak, jak jsem to tady na začátku říkala. – A mohla byste se podívat na to místo toho, co to je – na to ´něco´? - Jděte se k tomu podívat; jednak by mě zajímalo, kde to máte v těle. Ukažte to místo. – Tam, že jo? - Tam. U srdce.“

„Ano.“

„Tak tam teď mějte tu ruku…… A buďte s tou rukou. Buďte s tím vnímáním té ruky a toho srdce…… A dýchejte. A znova a znova vracejte myšlenky k tomu vnímání ruky a srdce……. – No?.... Ano…. – Co se děje, když to takhle děláte?“

„Přestávám na to myslet trošku. Už nejsem tak přecitlivělá – a to srdce je takové teplé.“

„Aha…“

„Já nevím - jako bych chtěla ho tou rukou vzít.“

„Aha…“

„Ale dobré je to, že odchází i ta přecitlivělost. Trochu jako kdyby ty slzy nebo…“

„Aha…“

„To je zvláštní…“

„Že? – Tady jste se přesně dostala do kontaktu s myslí. Jak to ta mysl dělá. Jak se mysl umí strašně trápit; až rozhodí tělo. A jak když přestanete jít s tou myslí a začnete jít s vnímáním své ruky na srdci, tak se zároveň uklidňuje i ta mysl. Protože jí nedáváte pozornost; nevybičováváte ji. Jste se sebou. Se svým srdcem. – Co se teď děje?“

„Teď jak jste mi to řekla, tak si myslím, že to je dobré. Že to je možná dobrá věc, kterou… Vždycky jsem si říkala, jak ty emoce potlačit – nebo ne - nebo možná tu mysl teď, jak to říkáte – potlačit, abych tak přecitlivěle nereagovala – a to mi přijde teďka, jak jste mi to vysvětlila, takové dobré. Dobrá věc.“

„Ano. Vlastně vrátit se od myšlení k vnímání. Od řešení – od drcení v kuse problémů k tomu: ´Vždyť já tady jsem… A vnímám svou ruku na srdci… Jsem tu… A vlastně se nic neděje! – Ale já si můžu zařídit, aby se to zase dělo!´ Jestli chcete si to užít, tak si zase běžte, jak jste brečela v autobuse…“

„Mně to teď nějak nejde.“

(smích)

„To je, viďte? – Jak to, že to nejde?! Tak se trap, krucinál – trap se – dělej… To se musí, ne? To všichni musíme se trápit?! Kam bys přišla?!“

(smích)

Poznámka na závěr: Pláč a trápení nemusí mít vědomou příčinu – stejně tak přecitlivělost, o které mluví tato dívka. Člověk neví, proč to má, a přesto to dělá. Ale všechno má svou příčinu – dokonce i "bezdůvodná" přecitlivělost. Často bývá tou příčinou vzdálené trauma. Často velmi staré. Doba jeho vzniku se zdaleka nemusí týkat jenom života – mohlo se stát například někomu z předků; nebo někdy jde o něco, co se dá nazvat traumatem duše. Přecitlivělé emoce jsou vlastně zjitřelé emoce – přetížené emoce. Přetížené něčím, co není vidět, ale nedá se to unést. Lékem první pomoci je návrat do přítomnosti a léčba srdcem, která je zachycena na této nahrávce. Poté – už v klidu - jsme se s dívkou podívaly na příčinu jejích opakovaných pláčů, její emoční přecitlivělosti – toho ´Něco mě trápí a nevím co…´.

Nebojte se své „zbytečné přecitlivělosti“. Není to zbytečná přecitlivělost;  je to volání zraněné mysli. Mnoho lidských myšlenek je totiž nevědomých – dávno zapomenuté události jsou v ní stále ukryty a objevují se na povrchu v podobě „trápení bez příčiny“, bezdůvodných úzkostí, pláče či výbuchů na krajíčku, prudkých emocí, nelogického chování atd.

I když se vám i vašemu okolí zdá, že vaše chování nemá logickou příčinu, příčina je. Vždy. Nekárejte se jen proto, že nemůžete najít příčinu svého nářku či nelogického chování. Prostě se přijďte na tu příčinu podívat. Tím můžete svůj nářek, který přichází z hloubek a někdy bývá ozvěnou nářku vašich předků či nářků ještě vzdálenějších, vyléčit.

"Prosím pro tuhletu holku... Prosím o čištění… Čištění toho, co ji tak honí. Toho… Těch řetězů, které si ona sobě dává a denně se do nich obléká, ačkoliv jsou tak žhavé. A protože já ti velmi důvěřuju a… Tak já tu odpovědnost dám tobě – a budu se tě ptát, co se děje. – Ty jsi předtím mluvila o nějaké své fyzické bolesti už; kde je teďka? Teď, v tuto chvilku ta bolest?"

"Na srdci, tady."

"Na srdci, aha."

"Já když se bojím, tak mám bolest úplně tady takhle…"

"V klíně…"

"Ano."

"Aha… - Pojď a dovol, ať se to děje samo. Vnímej, jak se to shlukuje tady, jak to houstne. Vnímej, uzemňuj – nohy na zem… Jsme tu ve velmi bezpečném prostředí – sedělo tady hrozně moc lidí, kteří se z toho dostali… - A já se tě budu ptát. A odpovídej první… - Jak ti teď je?"

"Píchá mě na srdci. Ale cítím se dobře tak."

"Aha… - Já budu mít hrozně zvláštní otázky. Takže ty klidně dávej zvláštní odpovědi – nepřemýšlej, jestli to má logiku nebo ne, jo? – Kde je ten problém?"

"Ve mně je ten problém."

"Aha… - Má tam nějaké zabydlené konkrétní místo? – Nebo je…"

"V tý, v tý bolesti. On je tam jak nůž, ty jo…"

"Aha… - Jakej nůž; vidíš ho?"

"Ne. Jenom ho cítím."

"Jako hmatově ho cítíš přímo?"

"Jako kdyby mě tam bodal."

"Aha…"

"Jako kdyby tam vězel."

"Vězel. Bodnul – a zůstal. - Tak?"

"Ano. On tam je pořád."

"Pořád. Aha… - Já mám zvláštní otázky a nerozumím jim teď ani já. Protože jsou u toho zároveň unisono. Jedna ta otázka byla ´Kdo je ten nůž?´, druhá ´Co je ten nůž?´ a zněly najednou. – A zpomal. – Když jdeš po té rukojeti, je tam někdo, kdo ho drží?"

"Já sama."

"Ty – vlastní nůž… do srdce."

"Hm…"

"Čemu to má pomoct?"

"No abych zůstala tam, kde jsem…"

"To znamená kde?"

"Abych nešla dopředu."

"No, to..."

"Abych zůstala taková, jaká jsem."

"Co by se stalo, kdybys šla dopředu?"

"Ono mě to jako špendlí."

"Špendlí jako brouka?"

"Ano."

"Aha… - Proč si někdo… Nebo něco nepřeje, abys šla dál; proč tě přišpendlilo za nůž k místu, kde jseš?"

"Protože je mu to tak pohodlný, no…"

"Komu je to pohodlný? Neslyšela jsem…"

"Asi mně…"

"Aha… - A co by se muselo stát… Co by se muselo stát, aby ten nůž povolil a abys mohla dál? Co bys potřebovala?"

"Já bych se potřebovala na sebe podívat a potřebovala bych vědět, že… taková, jaká jsem, tak taková jsem… dobře! - Taková… že se mám ráda taková, jaká jsem…"

"Běž se podívat, proč… Proč si nemyslíš, že taková, jaká jseš, jseš dobře… Jak se to stalo? Proč… to tam… - Jdi po příběhu, po prostoru, uvidíš… - Jdi k centru. Až k centru toho příběhu. Jdi do… Pozpátku jdi do místa, které je důležité. – Co se s tebou děje? Co vnímáš?"

"Pořád cítím tu bolest a chci vědět, co je na konci toho příběhu, ale…Je tam tma, jen…"

"V pořádku. To takhle může klidně být. Nenuť nikoho nic. Je velmi těžký pustit obrany."

"Já to mám nějak z rodiny. Svojí."

"Že?"

"No."

"Zkus to popsat."

"Já to mám z tý ženský části rodiny. Protože ona je… matka sebedestruktivní. A já jako… to držím s nima."

„Jenomže to je tak hloupý!“

„Co je hloupý?“

„No tahle moje… Prostě představa a já… Já se hrozně ztrácím v tom, jaká jsem… Já to vůbec vlastně nevím…“

„Hele – a co -  já si to vzpomínám od minule – tos byla ty, který jsem šeptala do ouška, ať se na to vykašle – viď?“

„Jo… Radši to nevědět…“

„To tady tehdy byl ten záchvat smíchu krásnej…“

„A já se pořád snažím někomu zavděčit a někomu pomoct…“

„No a už máš tu pověst a udělala jsi… jako mnoho pro lidi… A já ti na to řeknu: „Nasrat…“ – A taky ještě slyším: „Ale hovno…“ - Cos neudělala pro sebe, tos neudělala… Tamto, to je veliká iluze, veliká iluze, že pomáháš. Je to nádherný, svítí to, je to překrásný… Teď – já ti něco řeknu, a teď jenom vnímej a vnímej své tělo a měj zavřený oči a vnímej, co se bude dít; buď před očima, anebo v těle. Já ti řeknu jednoduše – a ty reaguj: ´Skonči s tím. Stopni s tím.´ Teď si představ: ´Skonči s tím´. – A co ty na to řekneš.“

„No že se bojím.“

„Aha… - Čeho.“

„Že se bojím tý svý vyšlapaný půdy, tý cesty, kterou znám – já se bojím ji opustit…“

„Takhle – já jsem teď nerozuměla, proč se bojíš cesty, když ji znáš… Ty se bojíš vlastně tý nový cesty…“

„Tý mojí…Toho mojeho palouku tam…“

„Ano. - Ty se nebojíš toho palouku – ten chceš - ale ty se bojíš jít mimo něj. Takhle jsem to – takhle je to tam?“

„Jo.“

„Právě. Takhle jsi to myslela?“

„Jo.“

„Takhle jsi to myslela, aha…“

„Ale… Naďo, já už jsem úplně… že jsem úplně… kostra jako…“

„Hmm…Já vím… - Takových lidí znám hodně, ale ty to máš výjimečný.“

„A já tam furt přešlapuju a – a prostě už to řeším tolik let…“

„Hm…“

„A už – mně je třeba fyzicky špatně… Mně třeba bolí na prsou a hrozně mě bolí - tady a cítím ten strašně velkej strach v sobě…“

„Rozumím.“

„A já pořád si říkám, že se nemám čeho bát, ale nejde… Mně to nejde se přesvědčit.“

„Já vím. Tak teď se chvilku zastav a dýchej – a půjdeme se podívat.“