"Uvolnění… Uvolnění. - Uvol - nění – uvol - nění. - ...Uvol - nění – uvol-ně-ní. - U-vol-nění – u-vol-nění."

"Zůstaň tam, jak jseš, a pověz mi, jak ti je."

"Krásně."

„My se známe, že kolem sebe chodíme, máte psa, jste bezdomovec, protože nemů – a nemůžete za žádnou Armádou spásy, protože byste tam musel nechat psa, že jo? – A to vy prostě neuděláte.“

„To… to nejde.“

„To nejde. To já naprosto chápu. Já bych to taky neudělala. - A loni jsem vás potkala, když byl… - No - potkala; já jsem viděla… Viděla jsem … papírovej karton na zemi, když bylo mínus patnáct minimálně, všude sníh, uprostřed jste ležel pod křovím vy – a já jsem se tam řítila, že jste mrtvej…“

Dušanův přítel přichází: „Dobrý den…“

„Šťouchala jsem – dobrý den – šťouchala jsem do vás, a vy jste volal ´Dobrý… dobrý…´- loni v únoru nebo kdy. V lednu.“

Dušanův přítel: „Tady ne…“

„Pod stromem.“

„U toho… pod stromem. Já chtěla volat jako sanitu – a on na mě tak jako lhostejně: ´Ale dobrý… nic se neděje.´ Vůbec jako – ani neroz – já jsem měla rozklepanej hlas – mně bylo zima! A já měla kožich! A on povídal jak na jaře, chlapec…“

„A mínus patnáct to bylo tehdy…“

„Mínus patnáct, no… A vy jste mi potom líčil, jak jste tu zimu přežil. Vy jste říkal, že jste z Tater, že jo…“

„No.“

„Takže tam jste vychovanej…“

Dušanův přítel: „Podtatranský medved.“

„No. - A pak jste říkal o tom, jak jste tam bejval, potom, u toho našeho hřbitova, tam jako… na tý trávě – no tak tráva… - Ona to nebyla tráva; na tom sněhu v tý době – a jak vám, za váma chodily ženský taky vás nějak – jak vám pomáhat…“

„Chodily s… Teplá polévka… Čaj… Alebo kafé…“

„Jo.“

„No… Takže…“

„Jste to měl jak v Alcronu – až na tu teplotu…“

„No! – Pro… Pro psa mi nosily…“

„Zbytky… No, jo…“

„Aj konzervy.“

Dušanův přítel: „No co – zbytky…“

„Já jsem tam viděla – ano! Nějaký luxusní jídlo! A rádio jste tam měl!“

„No!“

Dušanův přítel: „Dyť ten pes, ten se měl líp než…“

„Líp než vy!“

Dušanův přítel: Líp nežli jak… Dušan!“

„Jste mu ujídal, ne?“

"Ne, to ne…“

„Já vím – já si dělám prču… Jo.“

„Já – já když nebudu mít co jíst – pes musí mít.“

„Rozumím. Vypadá na to, že je opravdu dobře živenej. Že je úplně v pořádku, oddanej a vychovanej.“

„Od takého hodného štěňátka.“

„A to se nedá pustit. To se nedá.“

„Ne.“

„To naprosto chápu. To radši zmrznout, než dát pryč psa, že jo. Než aby si ten pes myslel, že jste se na něj vykašlal. A nevěděl, kde je. To je…“

„… Člověk musí žít se svojí chorobou.“

„A jak to - ano, máte pravdu – a jak to myslíte vy?“

„Jak to - já žiju se svojí chorobou. Dá se říct tak, že… Nevnímám to!“

„A kterou chorobu teď konkrétně myslíte?“

„Jakoukoliv.“

„Jakoukoliv. Aha.“

„Jakoukoliv.“

„Rozumím.“

„Kdyby bola aj… Byla aj cholera alebo…“

„Jo – že to prostě přežijete! Pamatuju si – před lety jste si stěžoval na kolena! Že vás bolej.“

„Na to - no!“

„Pamatuju si!“

„No!“

„Jsme šli a potkali jsme se a…“

„No to – někdy mě to chytí. Podle počasí.“

„No…“

„Lebo já nemám ani jeden meniskus. Já mám –“

„Jo. Aha…“

„Já mám všetky čtyry meniskusy vyoperovaný.“

„Vyoperovaný.“

„No!“

„A kolik vám vlastně je?“

„Šedesát pět a půl roku."

"Tedy – a přežije mrazy a jenom se tak kope do prdele – ty jo…“

Dušanův přítel: „Podtatranský medved…“

„No přesně! No…“

„Můžu vám…“

„Pane – a jste šťastnej?“

„……………“

„Jé – jak bych to - já to řeknu do – ten člověk si teď políbil ruku a zvednul ji k Bohu. Tak jako nahoru. Že ´JO´. - To je… - Jo.“

„… Jo, tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že... by to všechno šlo, no… jako nějak… -“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým… – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to...?“

„No… Tak... Dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská.“

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě -“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

„Ať si myslíš, že sebehůř to děláš, děláš to dost dobře, protože to děláš nejlíp jak dokážeš.“

„Ano. – A řídíte se tím?“

„Ne vždy to jde – ale snažím se.“

„Člověk si na to musí vzpomenout, že jo?“

„No – většinou si vzpomenu pozdě. Až potom.“

„Ano. Toto znám – to znám taky. – Ale uklidní to…“

„Jo. Říkám si, že v tom člověk není asi sám – že to takhle mají spousty jiných lidí.“

„Jo. – Protože ta věta nějak vznikla; vy jste mi prve říkala, že vám to někdo řekl, takže to už je nějaká zkušenost…“

„Říkala mi to kamarádka, která to někde četla.“

„Takže už někdo došel k téhle zkušenosti.“

„Už to někdo někam napsal.“

„A někdo měl důvod to roznést. Takže to je užitečná lidská zkušenost; úsloví, které lidem pomáhá.“

„Je to tak.“

„Jak jste to řekla?“

„Ať si myslíš, že sebehůř to děláš – děláš to dost dobře, protože do toho dáváš všechno.“

„Ano. – Vlastně vždycky dáváme všechno a… myslíme si potom, že ne. A naše ´Všechno´ je jinou mírou ´Všechna´, co si myslí třeba ostatní lidi, a pak se za to ještě kritizujem.“

„Zpětně člověk ani neposoudí, jestli tehdy mohl dát víc… Já myslím, že prostě… Tak za dva, za tři dny, za týden si říkám: ´To jsem mohla ještě líp!´, ale prostě v ten moment to nešlo.“

„Nemohla! Nemohla. Nebyl ten stav, ta situace. – Děkuju.“

„Ať si myslíš, že sebehůř to děláš, děláš to dost dobře, protože do toho dáváš všechno…!"

„Je potřeba, je potřeba si to vždycky zdůvodnit a najít si, najít si tu správnou myšlenku na tom.“

„Aby co?“

„Aby se to dalo přežít…“

„A táák…“

„Tenhle kamínek je… Pro mě symbolizuje strašně moc, protože při pohledu ze stran je sice krásnej, ale jenom když se k němu člověk postaví čelem, tak je vidět skrz.“

"To je v pořádku - já taková prostě jsem..."

„Berte to prostě cokoli vás napadne: kdyby vás teď poslouchal úplně neznámý člověk, který má problém – nevíme, jaký; teď náhodou zaslechne váš hlas: co byste mu řekla? Cokoliv vám první přijde.“

„Já – já nevím. - Mně přijde, že je jakoby těžké v tu chvíli radit…“

„Aha… Když - je těžké radit, když co?“

„No když je… někomu, když je mu tak špatně – protože nevím, jestli člověk v tu chvíli na radu nějak může zareagovat…“

„A jestli ji může vůbec dát, že jo?“

„No. Protože když mu není dobře, když si to představím, tak rada sama o sobě – dělej něco konkrétního – to mi moc nepomůže…“

„Nepomůže, že jo? – A co vám pomůže v takové chvíli?“

„To sdílení třeba.“

„Sdílení – s někým, vůbec aby vás vyslechl… A ne aby vám do toho ještě povídal.“

„Přesně tak.“

„Stačí vyslechnout a být s vámi.“

„No. Být s někým. Určitě.“

„Protože vy si tu cestu najdete; vy potřebujete jenom si odpočinout u toho člověka a odříkat si to své, abyste to vlastně řekla sobě. -Tak?“

„Přesně tak, no.“

„Ano, v tu chvilku.“

„Já potřebuju nebýt třeba v tom sama – když mi je hodně špatně.“

„Aha…“

„A myslím si, že už i to sdílení, že někdo jenom naslouchá – že to může být samo o sobě léčivé; že vlastně člověk pak i tím, že vlastně poslouchá to, co teďka jakoby prožívá, má možnost o tom mluvit…“

„Ten druhej? - Počkejte –“

„Ten, kdo se tím trápí, tak když má možnost o tom mluvit, tak si myslím, že slyší – ve svým uchu slyší svůj hlas –“

Hlas, a už tam může díky tomu vyprávění třeba přijít nějaké to řešení…“

„Ano – sám na to přijde vlastně, že?“

„Ale rady, rady mě nikdy v tomhle ohledu nepomáhaly, konkrétně…“

„Ano…“

„Spíš tohle – ten prožitek – a pak když mně někdo naslouchá, tak samozřejmě… A z toho dialogu může i vzejít nějaké řešení.

„Aha…“

„Prostě to sdílení bych volila.“

„Děkuju. Jste velmi moudrá. Velmi.“

„Nebojte se říct… - A teďka kdokoli mě uslyší: dlouho jsem s tím bojovala; ale první krok je to, že musíte si přiznat, že se vám opravdu něco děje. To málokdo chce. To lidi nechtějí přijmout. Ale ta pomoc tam pak je. Ale musíte nejdřív přijmout to, že se vám opravdu něco děje a že fakt to sami prostě nezvládnete. To vím, co říkám: bojovala jsem s tím hodně dlouho a myslela jsem si, jak mám dost sil na to, že zvládnu úplně všechno. – Takže hodně štěstí – v tom novým životě potom…“

„Děkuju.“

"Já bych se tě ještě na něco zeptala – naposled, jo?"

"Ano."

"Jestli by ses podívala do sebe, do veliké hloubky, a dala vzkaz pro náhodného člověka, který tě teď poslouchá a vůbec neví, kdo to je. Co bys vzkázala… lidem?"

"Všichni mají naději; stačí chtít – a uvěřit. Protože naděje je tu pro všechny. A všem může být znovu stejně dobře jako mně."

„Je tu nějaká rada nebo vzkaz pro toho, kdo náhodně bude poslouchat tuto nahrávku? – Vůbec nevím.“

„Neboj se a… zkus to.“

„Co se stane – já odpovídám za něj – co se stane, když to zkusím?“

„Otevřou se tím nové možnosti nebo obzory toho, jak žít.“

„A co když mě to bude bolet?“

„Nic není zadarmo…“

„Ale já nechci, aby mě to bolelo… Já se bojím…“

„Opakem té bolesti je potom právě ten klid nebo to smíření… Radost.“

„Aha…“

„Asi aby mohlo přijít právě tohle, tak je potřeba… - Nebo aby si to člověk mohl uvědomit,  tak si musí uvědomovat i tu bolest, aby dokázal srovnat…“

„Ano.“

„... že je pak i něco jiného.“

„Ano. Velmi, velmi hluboce vnímám. – Děkuji moc.“

„Taky děkuji.“

Co bys ještě chtěla vzkázat sama sobě – nebo lidem – možná, že to je totéž…“

„Mějte se rádi.“

„Aha…“

„Sami sebe.“

„Každej má… sám sebe. – Jak se to dělá?“

„Právě tím zklidněním, tím tichem, a uvědoměním si sama sebe. Zklidnit se a... zkusit být jenom teď, tady…“

„Aha…“

„Sama se sebou.“

„Umí to každý člověk?“

„Umí to každý člověk.“

„Umí to. - Proč to nedělají?“

„Neví o tom, že to umí.“

„Aha… Takže když se to dozví, jako ses to dozvěděla ty – žes to tady pochopila, zahlédlas to a šla jsi si s tím, tak že tím roste možnost, aby to dělali?“

„Určitě. Myslím si, že když to jednou někdo zkusí nebo zažije, tak… bude mít tendenci se do toho vracet.“

„Ano. – Samo od sebe? Nebo se musí snažit?“

„Zezačátku asi snažit, ale pak, když už to bude víckrát, tak… pak to půjde jednodušeji.“

"Aha..."

"Děkuju."

„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk v životě nedělá běžně, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

„Já ti možná rozumím. – Co bys ještě chtěla vzkázat sama sobě – nebo lidem – možná, že to je totéž…“

„Mějte se rádi.“

„Aha…“

„Sami sebe.“

„Každej má… sám sebe. – Jak se to dělá?“

„Právě tím zklidněním, tím tichem, a uvědoměním si sama sebe. Zklidnit se a zkusit být jenom teď, tady…“

„Aha…“

„Sama se sebou.“

„Umí to každý člověk?“

„Umí to každý člověk.“

„Umí to. - Proč to nedělají?“

„Neví o tom, že to umí.“

„Aha… Takže když se to dozví, jako ses to dozvěděla ty – žes to tady pochopila, zahlédlas to, šla jsi si s tím, tak že tím roste možnost, aby to dělali?“

„Určitě. Myslím si, že když to jednou někdo zkusí nebo zažije, tak… bude mít tendenci se do toho vracet.“

„Ano. – Samo od sebe? Nebo se musí snažit?“

„Zezačátku asi snažit, ale pak, když už to bude víckrát, tak… pak to půjde jednodušeji.“

„Aha… - Je tu nějaká rada konkrétně pro tebe?“

„Jak se do toho vracet?“

„Ano. Například – jak se do toho vracet.“

„Zastavit se a uvědomit si, že to, co se děje okolo nebo ty myšlenky, že to jsou jenom nějaké myšlenky nebo problémy, které proudí okolo nebo jsou okolo, a že právě v tom tichu a v tom klidu je ten pohled na ně jinej. Že… jsou stranou.“

„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk v životě nedělá běžně, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

„Já ti možná rozumím. – Co bys ještě chtěla vzkázat sama sobě – nebo lidem – možná, že to je totéž…“

„Mějte se rádi.“

„Aha…“

„Sami sebe.“

„Každej má… sám sebe. – A jak se to dělá?“

„Právě tím zklidněním, tím tichem, a uvědoměním si sama sebe. Zklidnit se a zkusit být jenom teď, tady…“

„Aha…“

„Sama se sebou.“

„Umí to každý člověk?“

„Umí to každý člověk.“

„Proč to nedělají?“

„Neví o tom, že to umí.“

„Aha… Takže když se to dozví, jako ses to dozvěděla ty – žes to tady pochopila, zahlédlas to, šla jsi si s tím - tak že tím roste možnost, aby to dělali?“

„Určitě. Myslím si, že když to jednou někdo zkusí nebo zažije, tak… bude mít tendenci se do toho vracet.“

„Ano. – Samo od sebe? Nebo se musí snažit?“

„Zezačátku asi snažit, ale pak, když už to bude víckrát, tak… pak to půjde jednodušeji.“

„Aha… - Je tu nějaká rada konkrétně pro tebe?“

„Jak se do toho vracet?“

„Ano. Například – jak se do toho vracet.“

„Zastavit se a uvědomit si, že to, co se děje okolo nebo ty myšlenky, že to jsou jenom nějaké myšlenky nebo problémy, které proudí okolo nebo jsou okolo, a že právě v tom tichu a v tom klidu je ten pohled na ně jinej. Že… jsou stranou.“

„Ano. – Teď ti dám opravdu zvláštní otázku: je tu nějaká rada nebo vzkaz pro toho, kdo náhodně bude poslouchat tuto nahrávku? – Já vůbec nevím.“

„Neboj se a… zkus to.“

„Co se stane – já odpovídám za něj – co se stane, když to zkusím?“

„Otevřou se tím nové možnosti nebo obzory toho, jak žít.“

„A co když mě to bude bolet?“

„Nic není zadarmo…“

„Ale já nechci, aby mě to bolelo… Já se bojím…“

„Opakem té bolesti je potom právě ten klid nebo to smíření… Radost.“

„Aha…“

„Asi aby mohlo přijít právě tohle, tak je potřeba… Nebo aby si to člověk mohl uvědomit, tak si musí uvědomovat i tu bolest, aby dokázal srovnat…"

„Ano.“

"Že je pak i něco jiného.“

„Ano. Velmi, velmi hluboce vnímám. – Děkuji moc.“

„Taky děkuji...“

„No mně je úžasně… Já nemám žádný pocit, že bych měla být nějak smutná… Není důvod… Když se člověk kolem sebe podívá…“

„A jak se to stalo, že najednou není důvod?“

„Protože se člověk podívá do sebe! A začne vnímat; trošičku si rozšíří to vnímání a je to nádhera. – Každý hledáme něco vedle. A nikdy se nepodíváme do sebe.“

„Ano.“

„Že vlastně tu meditační místnost máme všichni v sobě.“

„A cos našla v sobě, když jsi se podívala poprvé do sebe?“

„Co jsem tam - díky taky vám – co jste tenkrát říkala, že třeba mám ráno vstát a že to je všechno pro mě…“

„Aha...“

„No… Ať se vnímám, ať se dívám… - Jedno ráno jsem vstala a říkám si: ´Tak, pro tebe teď svítí slunce… Mraky plujou pro tebe… Ptáci tady lítají kvůli tobě, abys to všechno viděla… Tys to neviděla…´“

„Takhle to je… Ono to zní tak jako… komicky, ale ono je to tak.“

„Ne – ono je to tak, no…“

„Ptáci tu lítají kolem kvůli tobě – a tys to neviděla.“

„Ano. Takový jako… Ono se zdá, že jsou to takový všední maličkosti, ale… to jsou každodenní dary… - A to my nevidíme. Protože to vidět nechcem.“

„A co se začalo dít, když sis tohohle začala všímat?“

„Že vlastně… jsem teď a tady.“

„Tobě teče slza…“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože jsem to našla…“

„Aha… - Já se nedivím – mně nad tím taky často tečou slzy. To je velkej dar, viď, to najít?“

„Hrozně.“

"Když něco říkám, tak nedokážu cítit…  Nedokážu dělat dvě věci najednou…"

"Dělej vždycky to tak, aby to vyhovovalo tobě. Abys ty při tom netrpěla."

"A není to sobecké?"

"Není – protože když děláš něco přes sebe, tak ten druhý to stejně neocení."

  

"A vždyť nejde o ocenění; jde o to, aby mu bylo dobře, ne?"

"No to mu nebude dobře, když to neocení… Protože to…"

"Protože si nevšimne, že mu je líp – tak?"

"Přesně! Ano… Anebo ho ego uhodí natolik, že mohl mít přece víc…! - A tobě dobře nebude, protože jdeš přes sebe. Že trpíš."

"Co bys poradil člověku, který je dole?"

"Řekl bych mu, že i když je dole, tak když se bude snažit, tak že časem zase bude nahoře. Ale musí to být za určitý snahy. Musí prostě se snažit, musí posílat tu energii toho, že chce nějaký zlepšení, a pak to ten život vrátí. Vždycky."

"A co bys poradil člověku, který je teď nahoře?"

"Aby to bral s pokorou a byl připravenej na to, že přijde pád a…"

"Že přijde pád, i když se bude snažit?"

"I když se bude snažit. Tak stejně přijde pád, protože to je určitá… rovnováha toho světa, jak tady žijeme… Časem prostě ten pád přijde. Bejt na něj připravenej, a až přijde, tak se z toho snažit nějak poučit, ale nebrat to, jako že od teď už zas přijdou jenom pády. A že od tý doby se už nebude dařit. To tak není. Ono se bude dařit -zase se bude dařit, ale člověk se z toho musí poučit a prostě jít zase dál, no…"

"Co bys vzkázala z toho svého místa klidu člověku, který náhodně bude slyšet tvůj hlas?"

"Ať si váží sám sebe."

"Jak se to dělá?"

"Musí milovat sám sebe – aby se nenechal, nenechal zlomit těmi okolnostmi, ale aby si vždycky uvědomil, jak ten člověk je krásný sám o sobě; ať mu to nikdo… nevezme."

"Jo; že není potřeba něco udělat na to, aby si člověk mohl začít vážit sebe. Tak to je?

Tak jsi to myslela?"

"Ano."

"Že stačí sám o sobě – už je to důvod si sebe vážit, že jsem."

"Jenom sám… - Jenom být." "Jenom být. Jenom být."

„Jdi někam v sobě, kde bude odpověď na tu otázku, kterou teď položím

A ta otázka je:

"Co bys vzkázala ze svého místa tomu člověku, který teď náhodně bude slyšet tvůj hlas?“

„… - Ať si váží sám sebe.“