„No mně je úžasně… Já nemám žádný pocit, že bych měla být nějak smutná… Není důvod… Když se člověk kolem sebe podívá…“

„A jak se to stalo, že najednou není důvod?“

„Protože se člověk podívá do sebe! A začne vnímat; trošičku si rozšíří to vnímání a je to nádhera. – Každý hledáme něco vedle. A nikdy se nepodíváme do sebe.“

„Ano.“

„Že vlastně tu meditační místnost máme všichni v sobě.“

„A cos našla v sobě, když jsi se podívala poprvé do sebe?“

„Co jsem tam - díky taky vám – co jste tenkrát říkala, že třeba mám ráno vstát a že to je všechno pro mě…“

„Aha...“

„No… Ať se vnímám, ať se dívám… - Jedno ráno jsem vstala a říkám si: ´Tak, pro tebe teď svítí slunce… Mraky plujou pro tebe… Ptáci tady lítají kvůli tobě, abys to všechno viděla… Tys to neviděla…´“

„Takhle to je… Ono to zní tak jako… komicky, ale ono je to tak.“

„Ne – ono je to tak, no…“

„Ptáci tu lítají kolem kvůli tobě – a tys to neviděla.“

„Ano. Takový jako… Ono se zdá, že jsou to takový všední maličkosti, ale… to jsou každodenní dary… - A to my nevidíme. Protože to vidět nechcem.“

„A co se začalo dít, když sis tohohle začala všímat?“

„Že vlastně… jsem teď a tady.“

„Tobě teče slza…“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože jsem to našla…“

„Aha… - Já se nedivím – mně nad tím taky často tečou slzy. To je velkej dar, viď, to najít?“

„Hrozně.“