„A cokoli vás napadne říkat…“

„Že při tý první návštěvě, po těch prvních deseti minutách jsem si myslel, že jsem někde jinde; že to asi není pro mě. A po dvaceti minutách té návštěvy se to začalo pocitově zlepšovat – že se do člověka začala nalejvat jako… teplá voda, nebo prostě příjemný pocit – a při té první návštěvě vlastně ty věci, které jsem neuměl popsat, nebo si je prostě přiznat, tak jste je pojmenovala, a tím mi to pomohlo, že jsem se k těm věcem začal jinak chovat a jinak je chápat – z jiné strany. To mi velice pomohlo.“

„Děkuju... – A jak vám je teď?“

„Teď? - Super.“

„A jak to?“

„Nevím. Nevím. Prostě nedokážu asi mít ve svém okolí nikoho, kdo by ty věci dokázal pojmenovat – nebo prostě popsat – nebo otevřít, aniž by to člověka emocionálně trýznilo nebo drásalo.“

„Aniž... Jakože když to otvíráme spolu, tak vás to nedrásá a rozumíte tomu?“

„No... - Když to řeším se ženou, tak mi připadá, že mluvím jakoby jiným jazykem -  že si vůbec nerozumíme. Když se bavím s kamarády nebo se známými, tak těm se bojím to říct úplně všechno, že to někdy použijou proti mně – kdežto s vámi se ty věci otevřou úplně samy, aniž bych o tom musel mluvit a bál se, že na něco zapomenu nebo že si prostě… na něco nevzpomenu nebo prostě něco takovýho – jde to úplně samo, bez mluvení, bez ničeho.“

„Vy jste tady vlastně vůbec nemluvil celou dobu, že?“

„Jo. Jo.“

„Dvě hodiny jste skoro – skoro dvě hodiny jste nepromluvil, a stejně to bylo to, co jste chtěl říct?“

„Jo. Jo.“

„To je moc pro mě krásný.“

„Jo?“

„Ano.“

„Já vám moc děkuju, že jsem vás moh poznat. To jsem za to…“

„Já taky moc děkuju, že jsem vás mohla poznat. Děkuju.“

„Že jako byla příležitost – i vlastně kluk, co tady byl, jak byl se ženou, byl hrozně dlouhou dobu v klidu, vyrovnanější než předtím.“

„Říkal, jo? Nějaký kolega, říkáte, že tady byl?“

„Ne, můj syn!“

„Váš syn tady byl se ženou?“

„Se ženou… dostal –“

„Jako dítě!“

„No! Dostal od vás kuličku, a tu vždycky, když je mu nejhůř, tak ji hnedka... běží pro ni, začne ji žmoulat v ruce a…“

„Jo – tu kuličku…!“

„A po dvaceti minutách, po půl hodině je zase jak vyměněnej.“

„To je parádní, to je parádní… Pozdravujte ho…“

„Jo, já určitě budu…“

„Kolik mu je roků?“

„Šest.“

„Šest - a už…! Podívejte se – šestiletý dítě, ty jo,  a už si začíná být vědomé toho… ´kokpitu v tom letadle´ - té možnosti se řídit…“

„Jo.“

„To je parádní. Víte, jaká to je šance pro to, až mu bude třicet? Kde ten kluk může být… - Kde já jsem byla ve třiceti? Já jsem vůbec nic nevěděla vědomě… Tak on už teď něco ví - chápete?“

„Jo. On je… Je zvláštní. On pro druhé je takový tvrdohlavý, ale spíš je uzavřený sám do sebe, takže tyhlety věci asi zvládá mnohem líp než ty ostatní.“

„Je možné, že si je vědomý. Je možné, že je uzavřený do toho. – Moc pozdravujte.“

„Budu, budu.“

„A že když bude potřebovat, tak že ho velmi ráda zase uvidím.“

„Jo… Teď to začne být rušné; jde do první třídy, tak… To bude zvrat.“

„Jo. Teďka za rok.“

„Teď v září.“

„Aha.“

„Takže to bude zvrat velký. Tak snad to dopadne dobře.“

„Tady vám ještě říkám – rušte to slovo ´snad´, nedělejte si starosti, nepředjímejte, buďte v téhleté realitě; v dnešku buďte…“

„Aha…“

„Tím pro to uděláte nejlíp. I ho to naučte jako otec. Dneska řešíme – v tuto vteřinu řeším toto. Za minutu bude… se třeba něco stane – pak to budu řešit; teď to nechci vidět; za minutu se to stane a já budu mít všecky síly připravené to řešit. Ale když teď budu přemýšlet na tom, co se stane za půl roku, tak se úplně vyflusám – a za těch půl roku budu z toho už mít hlavu jak květák; chápete – je to zbytečné.“

„Jo.“