„Můj kluk, co tu byl se ženou, byl hrozně dlouhou dobu v klidu, vyrovnanější než předtím.“

„Říkal, jo? Nějaký kolega, říkáte, že tady byl?“

„Ne, můj syn!“

„Váš syn tady byl se ženou?“

„Se ženou… dostal –“

„Jako dítě!“

„No! Dostal od vás kuličku, a tu vždycky, když je mu nejhůř, tak ji hnedka - běží pro ni, začne ji žmoulat v ruce a…“

„Jo – tu kuličku…“

„A po dvaceti minutách, po půl hodině je zase jak vyměněnej.“

„To je parádní, to je parádní… Pozdravujte ho…“

„Jo, já určitě budu…“

„Kolik mu je roků?“

„Šest.“

„Šest - a už… Podívejte se – šestiletý dítě, ty jo,  a už si začíná být vědomé toho… ´kokpitu v tom letadle´; té možnosti se řídit…“

„Jo.“

„To je parádní. Víte, jaká to je šance pro to, až mu bude třicet? Kde ten kluk může být… - Kde já jsem byla ve třiceti? Já jsem vůbec nic nevěděla vědomě… Tak on už teď něco ví - chápete?“

„Jo. On je… Je zvláštní. On pro druhé je takový tvrdohlavý, ale spíš je uzavřený sám do sebe, takže tyhlety věci asi zvládá mnohem líp než ty ostatní.“

„Je možné, že si je vědomý. Je možné, že je uzavřený do toho. – Moc pozdravujte.“

„Budu, budu.“

„A že když bude potřebovat, tak že ho velmi ráda zase uvidím.“

„Jo… Teď to začne být rušné; jde do první třídy, tak… To bude zvrat.“

„Jo. Teďka za rok.“

„Teď v září.“

„Aha.“

„Takže to bude zvrat velký. Tak snad to dopadne dobře.“

„Tady vám ještě říkám – rušte to slovo ´snad´, nedělejte si starosti, nepředjímejte, buďte v téhleté realitě; v dnešku buďte…“

„Aha…“

„Tím pro to uděláte nejlíp. I ho to naučte jako otec. Dneska řešíme – v tuto vteřinu řeším toto. Za minutu bude… se třeba něco stane – pak to budu řešit; teď to nechci vidět; za minutu se to stane a já budu mít všecky síly připravené to řešit. Ale když teď budu přemýšlet na tom, co se stane za půl roku, tak se úplně vyflusám – a za těch půl roku budu z toho už mít hlavu jak květák; chápete – je to zbytečné.“

„Jo.“