„Jak člověk může aplikovat své hluboké vnitřní znalosti v běžném životě? Jak je může žít, jak je fyzicky aplikovat, nejen o nich vědět? A jak je aplikovat v klidu, bez bolesti a bez křečovité odpovědnosti?“

„Já si teď říkám - a podle čeho jiného bych se měla řídit než podle toho nejhlubšího hlasu?“

„A proč se jím tedy neřídíš?“

„No právě – já si teď říkám: ´Tak se tím neřiď, tím hlubším sebeuvědoměním – a čím se teda budeš řídit?´ - Ano, řídím se tradicí, normami, tím, že to tak dělali jiní lidé, nebo že nechci způsobit nepříjemnou reakci okolí – tyhle věci určitě mají nějaké oprávnění – ale když jdu na nějaký hlubší kompas životem a na nějaké úplně zásadní rozhodnutí, tak tyhle věci by primárně neměly hrát tak důležitou roli…“

„A proč hrají?“

„Protože si nevěřím… Někdy… Často.“

„A vida!“

„Protože si tak málo věřím, že moc hledím na tyhle hlasy, na tyhle normy…“

„Na ty vnější hlasy.“

„No. Na tyhle rady.“