„Říkala jste, že pořád kejváte…“

„No, tak… Ale jenom když s někým souhlasím…“

„Aha…“

„Tak neustále přikyvuju, a tudíž když s někým mluvím delší dobu…“

„Tak na to takhle ta hlava dělá…“

„Tak mě až někdy hlava bolí.“

„Z toho přikyvování…“

„Ano.“

„Z rozhovoru hlava bolí.“

„A… - V delším rozhovoru. Pokud s někým… delší dobu souhlasím, tak mě – odcházím s bolavým krkem.“

„To je hezký:  ´pokud s někým delší dobu souhlasím, odcházím  s bolavým krkem.´ – A opravdu s ním souhlasíte?“

„Myslím si, že podvědomě jo, protože já o tom… nevím. Že se to děje.“

„Že takhle tou hlavou kejváte.“

„Ano.“

„Aha…“

„Takže myslím, že -“

„To je pěkný, že to…“

„- jsme na to už narazily, že to vidíte, že pokud se zarazím a nesedí mi to, tak –“

„Tak hlava zastaví –„

„Tak hlava zastaví.“

„- A začnete přemýšlet. Ano.“

„Ano.“

„To bylo – pěkně vidět.“

„Ano… Chacha…“

„Jo. Je hezký vás pozorovat –“

„Já si někdy kejvu hlavou, i když souhlasím sama se sebou – takže to je ještě…“

„Jé, to je hezký… A třeba když doma krájíte mrkev nebo tak a něco vás napadne, tak si přikyvujete?“

„Tak… To mě nikdy nenapadlo. To mě nikdy nenapadlo, jestli to dělám, i když vlastně si přemejšlím sama pro sebe… - To nevím.“

„…Teď jste kejvala chvilku. Pak jste se zamyslela - přestala jste kejvat…“

„No, to jo, když přemejšlím, tak to zas jako to…“

„Aha…“

„Tak to je zajímavý. To jsem ještě nevypozorovala.“

„Tak to máte další úkol: koukat, co děláte u mrkve…“

„Další… Jestli se kejvu i sama pro sebe…“

„Děkuju.“