„Tak teď se znova vrať do té přítomnosti – teď ti nechám chvilku času… Vrať to… Ty vlastně jdeš do té přítomnosti tou cestou, že vnímáš dotyky prstů svou tvář. – Tak to je?"

"Je to tak, ano…"

"A jak se teď cítíš?"

"No je mi neuvěřitelně lehko. Je to trošku jako by se člověk znova narodil… Mám pocit, že v sobě nemám vůbec nic, nic, co by mě nějak ovlivňovalo, formovalo, tížilo… Prostě v tuhletu chvíli si připadám trošku jako bych ztratil paměť – prostě naprostou amnézii."

"A ztratil jsi ji? – Víš, jak se jmenuješ? Víš, jak se jmenuješ?"

"Vím."

"Víš. – Takže jsi ztratil paměť na ty… na ty hovadiny…!"

"Vlastně v tuhle chvíli jo, no…"

"Prostě se ji nemusíš věnovat… Když jsme v přítomnosti, tak se nevěnujeme paměti; nevěnujeme se tomu, co bylo. A nevěnujeme se ani budoucnosti tím způsobem, abychom z toho, co bylo, začali štrikovat šál toho, co bude. Rozumíš – prostě tyhle klubíčka, tyhle nitě jsou pryč… Je tady jenom přítomnost. – Jak jsi se dostal k té přítomnosti?"

"Pomocí dotyků vlastní tváře, vousů, rtů…"

"A co se stalo, když jsi to udělal? Co jsi začal cítit?"

"No je to… něco úplně nového; něco… co moc neznám…"

"A jak bys to pojmenoval? Co to je – to, čeho ses dotknul?"

"No jsem to já…"

"Ano – přesně…"

"Je to… – je to, já nevím – jak kdyby člověk prostě… zjistil, že má třeba najednou nějakou novou končetinu, o který doteď vůbec nevěděl…"

"Který si vůbec nevšimnul… - Já si pamatuju, jak se tohle stalo prvně mně… Nepamatuju se, že bych to měla těmi doteky – ale to uvědomění, kdo se dívá… Člověk byl předtím pořád u toho, na co se dívám; ale kdo se dívám, to jsem přitom nevnímala."

"- A najednou… Najednou jako bych vnímal… Ale zároveň... všechno to, co jsem se v životě naučil, že to tam někde je, ve mně. A že si vlastně pro to můžu sáhnout."

"Ano…"

"Zatímco předtím jsem měl pocit, že buď to tam vůbec není, anebo je to někde zahrabaný hlínou a nějakým popelem…"

"Jo. Velmi rozumím. Že jsi vlastně nic z toho, co jsi žil, neztratil; můžeš to použít teď. Kdežto předtím, když jsi toho byl jakoby plný, tak to tam vlastně nebylo vůbec k užitku – bylo to zaneřáděné starostmi a strachy – tak?"

"Je to přesně tak."

"Takže když odejde strach, tak vlastně ty můžeš používat své znalosti; to, proč ses to učil!"

"Vždyť ta přítomnost je vlastně Nic..."

"Aha… - Jaký to je být… v tomhle?"

"No je to neskutečně… ulevující… Je to až bych řek návykový…"

"Ježiš to by bylo krásný – návyk bejt v přítomnosti – ty jo, to by byla skvělá droga! To by bylo mnohem lepší než ty úlety do skutečných drog… - Bejt – opojenej životem!"

"Člověk všechno vnímá, ale vlastně jako okolo – a nepouští si to dovnitř."

"Aha… - Splnilo se ti přání…"

"Tak jo. Děkuju velmi…"

"Já taky."

"Velmi rádo se stalo. Ráda jsem tě zase viděla."

"Já taky."

"Díky."