„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk nedělá běžně v životě, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

"Děkuju moc."

"Taky děkuju."