„Já jsem vám říkala, že jsou snazší možnosti umřít než se uštvat v životě… -  Že můžete to rovnou vzít hopem z mostu – nebo něco takovýho…“

„To ne…“

„Aha…“

„Já jsem říkal, že právě od malička, nebo když jsem byl… jako nad tím začal uvažovat, tak jsem si říkal - ´Proč by to člověk teda měl dělat vůbec? – Není náhodou lepší si začít dělat to, co chci? – Jít, kam chci, nebo prostě provádět něco, co se mi líbí, a tak…´“

„Když má člověk… Když je tak zoufalý, že chce udělat sebevraždu – když je tak - tak stísněnej strašlivě –“

„No… - Tak že v tu chvíli prostě si řekne: ´Tak já si začnu dělat to, co prostě chci.´“

„´To, co mně tu radost udělá.´“

„No!“

„´To co mě osvobodí…´“

„No!“

„´…Od těch tlaků, který mě potom vedou potom skákat z toho mostu.´“

„Třeba! No! – Protože prostě proč se zabývat furt nějakými těmi starostmi…? -  No jo, takhle jsem nad tím uvažovával…“

„Kolik vám bylo?“

„Já nevím… Takový asi teenager… - No ale pak se někdy člověk dostal do toho stavu, že jsem začal naopak chápat ty, že to třeba chtějí udělat a musejí udělat.“

„Tu sebevraždu?“

„No!“

„Že jsou některý případy, že to prostě –“

„Kdy to prostě… - No. Ale jako že mám pocit, že možná by to vždycky šlo nějak překonat a dojít k tomu, že teda to není tak šílená tragédie, jak se zdá, ale že opravdu by člověk mohl dělat to, co si chce a…“

"Že kdyby chvilku počkal…“

„Kdyby chvíli počkal, tak by došel k názoru, že když prostě začne konečně - prostě se vykašle na nějaký blbosti a bude prostě dělat to, co chce, tak že zjistí, že k tomu nemá důvod.“

„Aha…“

„Otázka je, jestli je to třeba při nevyhnutelným umírání.“

„No to samozřejmě, to nemůžeme takhle tvrdě říkat, že toto nikdy a…“

„Z hlediska euthanasie to je něco jiného, ale takové jako typu ´Ona mě opustila´ nebo ´On mě opustil´…“

„Jo. - ´Nemohu bez něj žít…´“

„Nebo prostě ´Něco se mi stalo…´ anebo cokoliv, že jo… Jo – jako tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že by to všechno šlo. Nějak.“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to –?“

„Tak. Dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská."

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě…“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“

„No!“

„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme… Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“