„Berte to prostě cokoli vás napadne: kdyby vás teď poslouchal úplně neznámý člověk, který má problém – nevíme, jaký; teď náhodou zaslechne váš hlas: co byste mu řekla? Cokoliv vám první přijde.“

„Já – já nevím. - Mně přijde, že je jakoby těžké v tu chvíli radit…“

„Aha… Když - je těžké radit, když co?“

„No když je… někomu, když je mu tak špatně – protože nevím, jestli člověk v tu chvíli na radu nějak může zareagovat…“

„A jestli ji může vůbec dát, že jo?“

„No. Protože když mu není dobře, když si to představím, tak rada sama o sobě – dělej něco konkrétního – to mi moc nepomůže…“

„Nepomůže, že jo? – A co vám pomůže v takové chvíli?“

„To sdílení třeba.“

„Sdílení – s někým, vůbec aby vás vyslechl… A ne aby vám do toho ještě povídal.“

„Přesně tak.“

„Stačí vyslechnout a být s vámi.“

„No. Být s někým. Určitě.“

„Protože vy si tu cestu najdete; vy potřebujete jenom si odpočinout u toho člověka a odříkat si to své, abyste to vlastně řekla sobě. -Tak?“

„Přesně tak, no.“

„Ano, v tu chvilku.“

„Já potřebuju nebýt třeba v tom sama – když mi je hodně špatně.“

„Aha…“

„A myslím si, že už i to sdílení, že někdo jenom naslouchá – že to může být samo o sobě léčivé; že vlastně člověk pak i tím, že vlastně poslouchá to, co teďka jakoby prožívá, má možnost o tom mluvit…“

„Ten druhej? - Počkejte –“

„Ten, kdo se tím trápí, tak když má možnost o tom mluvit, tak si myslím, že slyší – ve svým uchu slyší svůj hlas –“

Hlas, a už tam může díky tomu vyprávění třeba přijít nějaké to řešení…“

„Ano – sám na to přijde vlastně, že?“

„Ale rady, rady mě nikdy v tomhle ohledu nepomáhaly, konkrétně…“

„Ano…“

„Spíš tohle – ten prožitek – a pak když mně někdo naslouchá, tak samozřejmě… A z toho dialogu může i vzejít nějaké řešení.

„Aha…“

„Prostě to sdílení bych volila.“

„Děkuju. Jste velmi moudrá. Velmi.“