„Ať si myslíš, že sebehůř to děláš, děláš to dost dobře, protože to děláš nejlíp jak dokážeš.“

„Ano. – A řídíte se tím?“

„Ne vždy to jde – ale snažím se.“

„Člověk si na to musí vzpomenout, že jo?“

„No – většinou si vzpomenu pozdě. Až potom.“

„Ano. Toto znám – to znám taky. – Ale uklidní to…“

„Jo. Říkám si, že v tom člověk není asi sám – že to takhle mají spousty jiných lidí.“

„Jo. – Protože ta věta nějak vznikla; vy jste mi prve říkala, že vám to někdo řekl, takže to už je nějaká zkušenost…“

„Říkala mi to kamarádka, která to někde četla.“

„Takže už někdo došel k téhle zkušenosti.“

„Už to někdo někam napsal.“

„A někdo měl důvod to roznést. Takže to je užitečná lidská zkušenost; úsloví, které lidem pomáhá.“

„Je to tak.“

„Jak jste to řekla?“

„Ať si myslíš, že sebehůř to děláš – děláš to dost dobře, protože do toho dáváš všechno.“

„Ano. – Vlastně vždycky dáváme všechno a… myslíme si potom, že ne. A naše ´Všechno´ je jinou mírou ´Všechna´, co si myslí třeba ostatní lidi, a pak se za to ještě kritizujem.“

„Zpětně člověk ani neposoudí, jestli tehdy mohl dát víc… Já myslím, že prostě… Tak za dva, za tři dny, za týden si říkám: ´To jsem mohla ještě líp!´, ale prostě v ten moment to nešlo.“

„Nemohla! Nemohla. Nebyl ten stav, ta situace. – Děkuju.“