"Vidíme jen to, co chceme vnímat. Jen to, co člověku proběhne hlavou a on má pocit, že je to důležité – tak tomu uvěří, a už v tom jede. Člověk uvěří své myšlence – a už je ztejranej. A v tom jsem opravdovej expert. Musím si dávat hodně často pozor, na co myslím.

Dřív se mi to stalo málem osudným. Teď se hodně vyčišťuju od těch myšlenek tou chůzí. Vadí mi, že ve mně ještě zůstávají takové ty zbytky v tom břiše. Ale ta absolutní zuřivost a ty špatný energie jdou pryč. Jdu, vezmu kočár a jdu hodně rychle a hodně daleko. Pak se vrátím. Rozchodím to. Tím pohybem dostanu ten vztek ze sebe pryč.

A syn se ptá: ´Maminko, proč to děláš?´

A já říkám: ´Ty se jenom dívej, abys viděl, jak máš ovládat svůj vztek...´

´A co děláš?´ ptá se.

´Chodím rychle´, říkám.

´Aha.´

On jel na kole teda. Proto mu to tak rychlý nepřišlo…"

---

„Je ještě něco důležitého teď říct?“

„Děkuju.“

„Taky.“

„Vlastně je to tak strašně jednoduchý… My jsme všichni takoví idioti…“

„Ano… My taky.  Ale je to sranda být idiotem. Vždyť je to tak jemný idiotství… tak veselý… Děláme kravinu – a pořád tady smíme žít – nevadí to. A slunce pořád svítí…“

„Děkuju za to.“

„Ano.“

„Že pořád dostávám ty příležitosti.“

„Ano. Já taky. Je to parádní. Pořád se učíme a nikdo nás netrestá, že neumíme přesně malý psací a – máme pořád možnosti jej psát… - A půjdeme takhle zase dál. A zase se něco dozvíme, a zase se budeme ptát… - Děkuji.“

„Já děkuji.“