Naďa /k matce/: „Jenom dýchej, a trošku si všimni svých ramen a pusť je dolů – protože ty je máš nahoře – a když má někdo takhle nahoře ramena – u uší – to znamená, že je v napětí. A to napětí může sundat tak, že sundá ty ramena. A dokonce ten člověk může být v napětí a neví o tom, ale když si všimne, že má vlastně nahoře ramena, tak si může říct: ´Hele – jseš v napětí! Pusť ty ramena. Dejchej.´ - To můžete dělat, kdekoli si vzpomenete. Když si uvědomíte, že vlastně máte ty ramena výš než je to příjemné: jako by se hájily, rozumíte. Jako by se choulily u těch uší. - Tak. A teď se jdi podívat – jen si to představ. Jdi se podívat do zdroje, kde máš místo, kde je moudrost. Kde je znalost. A odtamtud mi, prosím, odpovídej. A říkej první, co tě napadne – tak jak jsi viděla, že to tady dělal tvůj syn. - A můj první dotaz je - ´Co má matka vědět o synovi?´"

Matka:" Jak se cejtí…"

Naďa: "A jak to matka pozná, jak se ten syn cejtí? Jak se to dozví?"

Matka: "No správná matka to vycejtí…"

Naďa: "A je ta Jíťa… Podívej se v duchu na Jíťu – je ta Jíťa správná matka?"

Matka: "To nevím."

Naďa: "To nevíš… - A ta Jitka, ta Jíťa – myslí si o sobě, že je správná matka?"

Matka: "Nemyslí."

Naďa: "Nemyslí... Ona o tom pochybuje?"

Matka: "Ano…"

Naďa: "A proč o tom pochybuje?"

Matka: "No…"

Naďa: "Co si o sobě myslí ta Jitka?"

Matka: "Vrací se jí čas… V něm ochudila svého syna…"

Naďa: "A o co ho ochudila?"

Matka: "O ty minuty, kdy s ní mohl bejt… A ona chtěla bejt s ním, no ale nemohla s ním bejt."

Naďa: "Proč s ním nemohla bejt? – Ty jsi říkala ´mohla bejt´, ale ona nemohla bejt; tak jak to bylo?"

Matka: "No protože byla neustále v práci…"

Naďa: "Musela pracovat hodně, že?"

Matka: "Ano."

Naďa: "A to ji teď mrzí."

Matka: "Ano."

Naďa: "Teď by to chtěla dělat jinak."

Matka: "Ano."

Naďa: "A proč ta Jitka tehda byla v práci? – Běž se tam podívat do vzpomínek."

Matka: "Neuživila by rodinu…"

Naďa: "Aha. Takže kdyby ona s ním byla, tak by neuživila rodinu…"

Matka: "Ano…"

Naďa: "Že jo – tak ona nic jiného dělat nemohla – musela zvolit jednu z těch, jednu z těch cest."

Matka: "Ano."

Naďa: "Buď by neměli z čeho žít a ona by s ním byla, nebo by měli z čeho žít, ale ona by s ním nebyla. – Je to tak?"

Matka: "Ano."

Naďa: "Takže vlastně není důvod se na tu Jitku zlobit, se mi zdá – mně to vůbec nepřijde jako důvod, proč by ona nebyla dobrá matka… To je jako když se samice třeba tygra… potřebuje pro ty mladý něco ulovit, ale ona ne – ona že bude s nimi, aby je neochudila - rozumíte…  - Ona musí odejít. Samozřejmě že v době, kdy tam není, tak riskuje; ale ona musí! A já myslím, že kdyby se ta tygřice bála riskovat a zůstala s nimi, tak by chcípli všichni hlady – tak tedy jestli toto je dobrá matka, ty jo… To je, to je zblázněná matka. - A myslím si, že to tu matku, tu tygří matku docela dost stojí, když odchází od těch mláďat. Já si to nepředstavuju jako pohádku. Že ví, že musí bejt co nejdřív doma a tak A taky si myslím, že ty svý mláďata – je to tak nejenom u tygrů, ale i u koček, u zvířat  – docela pohlavkuje! Docela naostro! Neříká jim: ´Já vás budu léčit láskou… Vy sami přijdete na to, že toto je predátor… Že tam nemáte strkat čumák´ a tak… Prostě ty mláďata neposlouchají, je to nebezpečný, tak raz dva jim ukazuje, co je správný; protože není čas na sladký kecy. – Souhlasíte? Nebo něco říkám špatně? - A co ještě by měla vědět Jitka o sobě? – Dejte si čas. Jakoby neshánějte tu odpověď, jo? Jenom si takhle buďte… V klidu… - To ticho je hezký. Stále hezčí." – /k usmívajícímu se chlapci/ "Ty to cítíš, co?"

Chlapec: "Září…"

Naďa: "Jo. Tomáš se před chvilkou díval z okna a tak , nestaral se o to, ale když jsi zůstala v klidu, začal si to užívat. A vy jste odpověděla beze slov."

Matka: "Ano."

Naďa: "To se natočit nedá. - Je vidět – a Tomáš to řekl nahlas – to, co viděl. To máte odpověď; když toto si budete užívat, Tomáš uvidí zářivou matku. A jeho soustředění okamžitě… To bylo krásný, jak předtím prostě ty řeči vypadaly, že ho moc nezajímají – o tom, jestli jste byla dobrá nebo blbá matka, to si tam řešil svý věci, ale -"

Chlapec: "- Já jsem poslouchal!"

Naďa: "No, díval ses tak jako takhle z okna..."

Chlapec: "To jsem poslouchal!"

Matka /se chechtá/

Chlapec: /Chechtá se taky/ "To jsem poslouchal! Já jsem to vnímal! Protože já si myslím, že je dobrá máma."

Naďa: "Já si taky myslím – podívej… Já si myslím, že je dobrá. – Proč ty si myslíš, že je dobrá?"

Chlapec: "Protože zvládla tu situaci nejlíp jak mohla!"

Naďa: "Na to nemám co říct. – A proč o sobě říká, že není dobrá matka?"

Chlapec: "Protože si nevěří! - Já to mám po ní…"