„Tak teď se znova vrať do té přítomnosti – teď ti nechám chvilku času… Vrať to… Ty vlastně jdeš do té přítomnosti tou cestou, že vnímáš dotyky prstů svou tvář. – Tak to je?"

"Je to tak, ano…"

"A jak se teď cítíš?"

"No je mi neuvěřitelně lehko. Je to trošku jako by se člověk znova narodil… Mám pocit, že v sobě nemám vůbec nic, nic, co by mě nějak ovlivňovalo, formovalo, tížilo… Prostě v tuhletu chvíli si připadám trošku jako bych ztratil paměť – prostě naprostou amnézii."

"A ztratil jsi ji? – Víš, jak se jmenuješ? Víš, jak se jmenuješ?"

"Vím."

"Víš. – Takže jsi ztratil paměť na ty… na ty hovadiny…!"

"Vlastně v tuhle chvíli jo, no…"

"Prostě se ji nemusíš věnovat… Když jsme v přítomnosti, tak se nevěnujeme paměti; nevěnujeme se tomu, co bylo. A nevěnujeme se ani budoucnosti tím způsobem, abychom z toho, co bylo, začali štrikovat šál toho, co bude. Rozumíš – prostě tyhle klubíčka, tyhle nitě jsou pryč… Je tady jenom přítomnost. – Jak jsi se dostal k té přítomnosti?"

"Pomocí dotyků vlastní tváře, vousů, rtů…"

"A co se stalo, když jsi to udělal? Co jsi začal cítit?"

"No je to… něco úplně nového; něco… co moc neznám…"

"A jak bys to pojmenoval? Co to je – to, čeho ses dotknul?"

"No jsem to já…"

"Ano – přesně…"

"Je to… Je to – je to, já nevím – jak kdyby člověk prostě… zjistil, že má třeba najednou nějakou novou končetinu, o který doteď vůbec nevěděl…"

"Který si vůbec nevšimnul… - Já si pamatuju, jak se tohle stalo prvně mně… Nepamatuju se, že bych to měla těmi doteky – ale to uvědomění, kdo se dívá… Člověk byl předtím pořád u toho, na co se dívám; ale kdo se dívám, to jsem přitom nevnímala."

"A najednou… Najednou jako bych vnímal… Ale zároveň... všechno to, co jsem se v životě naučil, že to tam někde je, ve mně. A že si vlastně pro to můžu sáhnout."

"Ano…"

"Zatímco předtím jsem měl pocit, že buď to tam vůbec není, anebo je to někde zahrabaný hlínou a nějakým popelem…"

"Jo. Velmi rozumím. Že jsi vlastně nic z toho, co jsi žil, neztratil; můžeš to použít teď. Kdežto předtím, když jsi toho byl jakoby plný, tak to vlastně nebylo vůbec k užitku – bylo to zaneřáděné starostmi a strachy – tak?"

"Je to přesně tak."

"Takže když odejde strach, tak vlastně ty můžeš používat své znalosti; to, proč ses to učil."

"Jediné, co mě vlastně teď… z čeho mám vlastně jakoby starost –"

"No, povídej…"

"Tak je, abych si zapamatoval všechno to, co jsme tady dneska udělali, a byl to pak schopný použít."

"Tak teď si v sobě na tohleto najdi odpověď; neboli jenom ji čekej.   Prostě -"

" - Já si chci vzít rovnou papír, hned jak vyjdu, a tam si to nějak napsat; ale zase si nejsem jistý, jestli jsem schopný vyvolat všechno to, co jsme dělali."

"Tak se podívej hlouběji. Teď se podívej hlouběji. Jenom buď a vrať se k těm prstům. A jenom buď – a uvidíš, co se bude dít. Přijde odpověď, neboj."

"No bylo tam to s tím milováním, ale to úplně přesně nevím už –"

" - Počkej – ty se nedíváš hlouběji, ty se díváš do minulosti teď: ´Co to tam proboha bylo?´, rozumíš – teď jseš -"

"Jo takhle, aha…"

"- Teď jseš v pastičce. - Ty se podívej hlouběji, kde je zdroj odpovědi na tenhleten tvůj problém – na ten strach, že jsi zapomněl, co se tady dělo. A jenom buď zase s dotekem. Nikam to nesměruj, to hledání té odpovědi. Tak – jenom buď s dotekem. A uvidíš, co se stane."

"... Vlastně se neděje nic."

"Buď s tím…"

"Vždyť ta přítomnost je vlastně Nic..."

"Aha… - Jaký to je být… v tomhle?"

"No je to neskutečně… ulevující… Je to až bych řek návykový…"

"Ježiš to by bylo krásný – návyk bejt v přítomnosti – ty jo, to by byla skvělá droga! To by bylo mnohem lepší než ty úlety do skutečných drog… - Bejt – opojenej životem!"

"Člověk všechno vnímá, ale vlastně jako okolo – a nepouští si to dovnitř."

"Aha… - Splnilo se ti přání…"

"A zároveň vlastně si nejsem vůbec jistej, jak by mě vlastně vnímali ti lidi kolem;  mám pocit, že jsem úplně v nějakým… jiným světě…"

"Ty jseš tady… Nemyslím v téhle místnosti tady dneska se mnou. Ty jseš tady, na světě – a oni tady nejsou. Rozumíš? – A nemůžeš zařídit, aby tady oni byli; oni mají schopnost tady být. Oni jsou ve svých zlých snech."

"Mám totiž pocit, že největší problém vlastně není ve mně, ale v těch ostatních lidech."

"No bingo… - Ale oni se tím něco učí. Stejně jako ty, když máš problémy, tak se něco učíš. Učíš se například pustit ten problém; důvěřovat atd. – Co potřebuje ten člověk dneska ještě vědět ohledně toho strachu, že to zapomene – nebo vůbec: co potřebuje ten člověk vědět? - Nehledej; jenom čekej. Jenom buď u toho dotyku. – Aby ten člověk vyšel z toho… z té touhy po kontrole; z toho pocitu, že musí ještě toto, ještě toto, ještě toto… - Jak má udělat, aby toto nezapomněl - to, co to dělá... – A zas čekej. Jenom buď. – …... Já mám slast z toho, co ty děláš. Ty se támhle dotýkáš svý brady, a mně tady je úplně krásně… Jako bych já sebe samé se dotýkala svýma rukama... - Co se děje s tebou?"

"No – trošku bojuju s tím, abych si to zase nějak nepustil k sobě, do sebe, ty věci okolo, ty myšlenky... - No prostě cejtím to prostě tady, ten boj. Že ten boj je vždycky prostě tady."

"To znamená na hrudní kosti."

"Tady, no."

"Na solaru."

"Přesně. No. A tam to vždycky cejtím, všechny ty věci -"

" - Dej tam ruku. Pohlaď to. Jako sis pohladil tvář. Prostě ten kontakt tam měj. Vysílej z té ruky do hrudníku a z hrudníku k té ruce. A řekni, co se děje."

"Jo – rozlejvá se takovej příjemnej pocit všude okolo. I na tom místě."

"Ty vlastně vlastníma rukama můžeš rozehnat cokoli. Zklidnit, zahojit. Když se budeš věnovat sám sobě. – Ty hledáš doktory – a máš je na konci svých zápěstí... – Teď je to strašně silný. Pochopení tady je hluboký mezi námi. Nebo v tobě; takové to ´aha...´."

"Jo, vnímám to taky."

"Tak jo. Děkuju velmi…"

"Já taky."

"Velmi rádo se stalo. Ráda jsem tě zase viděla."

"Já taky."

"Díky."