"Prosím pro tuhletu holku... Prosím o čištění… Čištění toho, co ji tak honí. Toho… Těch řetězů, které si ona sobě dává a denně se do nich obléká, ačkoliv jsou tak žhavé. A protože já ti velmi důvěřuju a… Tak já tu odpovědnost dám tobě – a budu se tě ptát, co se děje. – Ty jsi předtím mluvila o nějaké své fyzické bolesti už; kde je teďka? Teď, v tuto chvilku ta bolest?"

"Na srdci, tady."

"Na srdci, aha."

"Já když se bojím, tak mám bolest úplně tady takhle…"

"V klíně…"

"Ano."

"Aha… - Pojď a dovol, ať se to děje samo. Vnímej, jak se to shlukuje tady, jak to houstne. Vnímej, uzemňuj – nohy na zem… Jsme tu ve velmi bezpečném prostředí – sedělo tady hrozně moc lidí, kteří se z toho dostali… - A já se tě budu ptát. A odpovídej první… - Jak ti teď je?"

"Píchá mě na srdci. Ale cítím se dobře tak."

"Aha… - Já budu mít hrozně zvláštní otázky. Takže ty klidně dávej zvláštní odpovědi – nepřemýšlej, jestli to má logiku nebo ne, jo? – Kde je ten problém?"

"Ve mně je ten problém."

"Aha… - Má tam nějaké zabydlené konkrétní místo? – Nebo je…"

"V tý, v tý bolesti. On je tam jak nůž, ty jo…"

"Aha… - Jakej nůž; vidíš ho?"

"Ne. Jenom ho cítím."

"Jako hmatově ho cítíš přímo?"

"Jako kdyby mě tam bodal."

"Aha…"

"Jako kdyby tam vězel."

"Vězel. Bodnul – a zůstal. - Tak?"

"Ano. On tam je pořád."

"Pořád. Aha… - Já mám zvláštní otázky a nerozumím jim teď ani já. Protože jsou u toho zároveň unisono. Jedna ta otázka byla ´Kdo je ten nůž?´, druhá ´Co je ten nůž?´ a zněly najednou. – A zpomal. – Když jdeš po té rukojeti, je tam někdo, kdo ho drží?"

"Já sama."

"Ty – vlastní nůž… do srdce."

"Hm…"

"Čemu to má pomoct?"

"No abych zůstala tam, kde jsem…"

"To znamená kde?"

"Abych nešla dopředu."

"No, to..."

"Abych zůstala taková, jaká jsem."

"Co by se stalo, kdybys šla dopředu?"

"Ono mě to jako špendlí."

"Špendlí jako brouka?"

"Ano."

"Aha… - Proč si někdo… Nebo něco nepřeje, abys šla dál; proč tě přišpendlilo za nůž k místu, kde jseš?"

"Protože je mu to tak pohodlný, no…"

"Komu je to pohodlný? Neslyšela jsem…"

"Asi mně…"

"Aha… - A co by se muselo stát… Co by se muselo stát, aby ten nůž povolil a abys mohla dál? Co bys potřebovala?"

"Já bych se potřebovala na sebe podívat a potřebovala bych vědět, že… taková, jaká jsem, tak taková jsem… dobře! - Taková… že se mám ráda taková, jaká jsem…"

"Běž se podívat, proč… Proč si nemyslíš, že taková, jaká jseš, jseš dobře… Jak se to stalo? Proč… to tam… - Jdi po příběhu, po prostoru, uvidíš… - Jdi k centru. Až k centru toho příběhu. Jdi do… Pozpátku jdi do místa, které je důležité. – Co se s tebou děje? Co vnímáš?"

"Pořád cítím tu bolest a chci vědět, co je na konci toho příběhu, ale…Je tam tma, jen…"

"V pořádku. To takhle může klidně být. Nenuť nikoho nic. Je velmi těžký pustit obrany."

"Já to mám nějak z rodiny. Svojí."

"Že?"

"No."

"Zkus to popsat."

"Já to mám z tý ženský části rodiny. Protože ona je… matka sebedestruktivní. A já jako… to držím s nima."