„Já si myslím, že už tam jsem…!"

„Kde.“

„Mezi skálama. Ve skalní průrvě.“

„Aha… - A jak se stalo, že jste tam šla? Když jsem řekla co? – Pamatujete si to?“

„Vy jste řekla, ať do toho jdu – že na to mám sílu…“

„Aha… Ok. – Tak -“

„- Já vám věřím. Vy jste můj vůdce…“

„Děkuju – a slyším velmi pomalý hlas - hlas, který říká: ´Najdeš – vůdce – sebe. Najdeš – vůdce – sebe. Vždycky jsi ho našla – jenom jsi ho neviděla. Kdo myslíš, že tě dovedl do tohohle roku?´“

„Já…!“

„Ano… - Přitom to Já má takový tvar zvláštní nebo prostě… Je to nepopsatelný, ale je to Já. Je to moc hezký. – A já přestanu teď se do toho plést – ty říkej, jak to vypadá v té průrvě.“

„Je tady tma a je tady těsno.“

„Těsno, že jo?“

„Je mi těsno…“

„Dá se, prosím tě, zvětšit ta průrva – dá se udělat prostor?“

„Dá – já ji roztrhnu…“

„Aha! – No to je síla…“

„Já mám úplně, já mám – jak jsem říkala; já jsem k něčemu došla –"

„Aha…“

„- A mně úplně praskají obruče a praská to kolem mě. Já už jdu ven – tak já vám něco pošlu; ve mně toho je teď moc.“

„No! Jak se to dělá? Protože vy teď víte líp – vy jste tam byla a něco…“

„Musí kápnout poslední kapka, utrhne se ucho a…“

„Aha…“

„Všechno má ale svůj čas; roky jsem se k tomu nutila, a nešlo to. Snažila jsem se, a nešlo to. A furt jsem se vracela na začátek a pořád to nešlo. A všichni říkali: ´Dělej, pojď! Makej!´- A já prostě fakt jsem seděla na startu a říkala jsem: ´Tohle nejde.´- A najednou už se mě všichni přestali všímat a…“

„A najednou výbuch.“

„Výbuch – a teď je to tady! Teď mi praskly ty obruče jako tomu černokněžníkovi a jo: teď je to tady.“

„Aha… Aha… - A co budete dělat?“

„Budu bránit svoje děti! Budu bránit sebe! A začnu žít pořádně. Takhle už to dál nejde.“

„Jak to je ´pořádně´? Co to znamená?!

„Už se mnou nebude každej vykývávat. Nebo každej; říkám ´každej´ - vy víte, koho myslím. Že se mnou nebude vykývávat. Už toho bylo moc. A až tohleto zvládnu, tak přijde něco úplně jinýho; něco končí – teď to končí –“

„Ano. Končí to.“

„Ale bude to ještě ostrý. Bude to tvrdej, tuhej boj. To vím.“

„Aha…“

„Ale něco končí.“

„Kde na to vezmeš sílu.“

„V sobě!“

„Aha…“

„Není třeba vůbec… Teď je to o mně; teď se to ve mně zrodilo a je to tam.

„Aha… - Tak teď se podívej ještě, co je ještě – co ta holka potřebuje. Co vypotřebujete.“

„Určitě by mi pomohlo, kdyby do toho šel někdo se mnou; někdo, kdo mě bude držet za ruku. To bych byla ráda.“

„Aha… - Kdo to… bude? – Podívej se tam; podívej se. Nemusí to být konkrétní člověk. – Ano – tady nám do toho povídá synek…“

„No asi kluci! Moje děti…“

„Aha…“

„Vždyť oni jsou můj motor, moje motivace..“