„Já to dodneška neumím popsat.“

„Byl to nějaký konkrétní zážitek?“

„Něco po té první návštěvě tady se stalo – nevím co, a – tak nějak mi to zpříjemňuje život.“

„Ty jsi tu dneska podruhý, ne?“

„Hm…“

„Takže se něco stalo – a ty nevíš co…“

„Ne.“

„Něco se změnilo.“

„Ano. – A přemýšlela jsem o tom už asi stokrát, ale… neumím to popsat.“

„Aha… Jo.“

„Prostě najednou je něco lehčí – něco je… snadnější? – Já to fakt neumím definovat.“

„Ale já ti rozumím.“

„Něco je bezstarostnější… Asi tyhle tři slova bych použila.“

„To něco je bezstarostnější nebo klidnější –“

„Lehčí, snadnější, bezstarostnější.“

„Aha… Takže vlastně svět je stejný, ale ty ho jinak vidíš? Nebo se změnil i ten svět?“

„Já se v něm nějak jinak pohybuju…“

„Aha…“

„Já ho nějak jinak vnímám.“

„Aha… - A co se s ním děje, když ho jinak vnímáš, ten svět?“

„Zase řeknu ty tři slova: je to snadnější…“

„Aha…“

„Je to lehčí…“

„Takže on se tebou vlastně spolupracuje – na základě toho, jak ty ho vnímáš; když ho vnímáš lehčí – on je lehčí, a hned se skrz něj dá snáz projít?“

„Ano…“

„Kdežto když bys ho vnímala těžce, tak bys táhla nohy. Bylo by to těžký projít.“

„Já ho občas ignoruju.“

„Aha… - občas ignoruješ – a co se děje, když ho – to by mě zajímalo; co se děje, když ho ignoruješ?“

„Právě že nic…“

„Jak vypadá to ´nic´?“

„Je klid…“

„On si to nebere osobně? On do tebe nešťouchá a neřičí, že něco musíš?“

„Ano…“

„Neřičí?“

„Ne.“

„Aha… - Ale tobě je fajn potom...“

„Jo.“

„To je ten důsledek.“

„No – prosím.“

„To, co říkáš, je ale základní páka… Základní způsob… To je to nejdůležitější. – ´Jak já tobě, tak ty mně´, nebo prostě ´My dva: Já a Svět´. Tančíš – a svět tančí. Tuhneš – svět tuhne. – Vzpomínáš na začátku, jak jsem ti říkala o té louce? Že když jseš na louce a pomalu jdeš, se psem, tak se můžeš – a zastavuješ se, jak se ti nohy samy zastaví; jenom se díváš – tak se můžeš stát tou loukou. Protože louka není jenom to zelené; louka je bytost nad tou loukou, kolem té louky. A ty taky nejseš jenom to, co má nohy a ruce, ale jseš bytost kolem těch nohou a rukou. A když ty dvě bytosti přijdou k sobě, tak můžou prolnout, a pak už není poznat, kde je louka a kde je ten člověk. Oni jsou jedno. Jednota. Tak proto ty - ty jak vidíš svět, on tak vidí tebe. Je to prostě spolupráce. Na úrovni, která se nedá popsat; já to zkouším pomocí té louky. Takže můžu říct: ´Logiku to nemá.´. Ale když něco nemá logiku, znamená, že jsme se na to dobře nepodívali; že jsme ji nenašli. Ne že to nemá – ale že jsme to nenašli. Že naše logika je ne tak… Ještě naše dívání není přesné. Pro malé, já nevím – osmileté dítě, když by uvidělo vzorec integrálu, tak pro něj to nebude logika; pro něj to bude změť čar. Pro mě taky mimochodem. Ale to neznamená, že to nemá velikou logiku, to, co je na fakultě napsané na tabuli….“