„Po sezení s vámi? – Je mi lehce. Je mi volně, vesele, s pusou od ucha k uchu, nejde to zastavit a doufám, že -“

„Co nejde zastavit?“

„Ta pusa od ucha k uchu. A mám pocit, že to takhle musí bejt už navždycky. Mám pocit, že jsem vyrostla, že mám rovně ramena, že mám sílu a že ten pocit můžu v sobě udržet strašně dlouho. A že je úžasný.“

„A jak se to tak stalo?“

„Stalo se to tím, že jsem otevřela věci, které jsem myslela, že nedokážu asi nikdy otevřít; že jsem v sobě našla sílu – díky vašemu vedení, nebo díky tomu vedení tady – prostě díky té práci jsem našla sílu sama v sobě. Myslela jsem si, že to nedokážu; že budu strašně dlouho chodit tady za vámi a opírat se o tu berličku, kterou mi dáváte, a dneska jsem konečně našla tu berličku v sobě a dokázala jsem sama sobě, že to tam je a že se můžu opřít sama o sebe a že můžu být silná i já – nejenom díky vám…"

"A jak jsi to dokázala sama sobě?"

"Jak jsem to dokázala sama sobě? To, že jsem se k sobě víc obrátila, a to, že jsem se nespoléhala jenom na tu sílu, co sedí naproti mně. To, že jsem se koukla do sebe, do síly v sobě, a že jsem se zkusila o sebe opřít na té louce – tam jsem si lehla sama na to moje Já a zjistila jsem, že mi pomohlo – to, že jsem lehla já sama na to moje Já a že mi to pomůže – že můžu být já se sebou – já s tím druhým svým Já – a že to nepotřebuju slyšet od nikoho vedle, že nepotřebuju tu další berličku… Že tam může být tadyta jedna a stačí se k ní přitulit a tam je to – tam to je… Skvělý..."