—————————–
„Jo!„
——————————
Útržek z rozhovoru s bezdomovcem Dušanem a jeho kamarádem z bytovek, který zrovna přišel za Dušanem na návštěvu.
Dušana znám už pár let. Je to osmahlý, tvrdý muž. Potkávám ho u kontejnerů i na svých procházkách s naším štěnětem. Vždycky se starosvětsky zdravíme, občas prohodíme slovo.
Často vídávám jeho siluetu daleko v polích nebo na okrajích silnic, jak tak pomalu kráčí za svým dvoukolákem a jeho vlčácká fenka Bubina jde stejně pozvolně na vodítku vedle vozíku. Ve volné krajině vypadají jako dva poutníci, jejichž cesta po nich zůstává, ať půjdou kamkoliv. I ta Bubina se zdá být si vědoma důležitosti té cesty – těch pomalých kroků k cíli, který je někde daleko.
A včera jsem viděla, jak cestou mezi zaparkovanými auty zrovna vyjíždí od našich kontejnerů popelářské auto. V tom úzkém prostoru muselo jet pomalu, krokem. Vypadalo to jako tajemný obřad. Protože tak dva metry za autem, jako součást toho obřadu, stejně pomalu, důstojně a soustředěně kráčel se svým polonaloženým dvoukolákem Dušan se svým důstojným psem po boku.
Dušan má teď u strouhy v polích mezi břízami starý otlučený přívěs, který mu tam jeho kamarád přivezl. To má hodně dobré – předtím, co já vím, měl jen křoví u našeho hřbitova.
Přívěs – a Dušana sedícího před ním s tím kamarádem – jsem náhodně objevila na své procházce se svým štěnětem. Zavolala jsem na pozdrav a Dušan si přišel popovídat. Jeho přítel za chvíli přišel k nám. A mluvili jsme a Bobina se k tomu všemu (včetně nespravedlivosti volného pobíhání mého štěněte tak blízko u jejího přívěsu) také vyjadřovala, jak je slyšet na nahrávce.
S nahrávkou oba pánové souhlasili. Jestli i Bobina, nevím jistě.
Nahrávka:
„My se známe, že kolem sebe chodíme, máte psa, jste bezdomovec, protože nemů – a nemůžete za žádnou Armádou spásy, protože byste tam musel nechat psa, že jo? – A to vy prostě neuděláte.“
„To… to nejde.“
„To nejde. To já naprosto chápu. Já bych to taky neudělala. - A loni jsem vás potkala, když byl… - No - potkala; já jsem viděla… Viděla jsem … papírovej karton na zemi, když bylo mínus patnáct minimálně, všude sníh, uprostřed jste ležel pod křovím vy – a já jsem se tam řítila, že jste mrtvej…“
Dušanův přítel přichází: „Dobrý den…“
„Šťouchala jsem – dobrý den – šťouchala jsem do vás, a vy jste volal ´Dobrý… dobrý…´- loni v únoru nebo kdy. V lednu.“
Dušanův přítel: „Tady ne…“
„Pod stromem.“
„U toho… pod stromem. Já chtěla volat jako sanitu – a on na mě tak jako lhostejně: ´Ale dobrý… nic se neděje.´ Vůbec jako – ani neroz – já jsem měla rozklepanej hlas – mně bylo zima! A já měla kožich! A on povídal jak na jaře, chlapec…“
„A mínus patnáct to bylo tehdy…“
„Mínus patnáct, no… A vy jste mi potom líčil, jak jste tu zimu přežil. Vy jste říkal, že jste z Tater, že jo…“„No.“
„Takže tam jste vychovanej…“
Dušanův přítel: „Podtatranský medved.“
„No. - A pak jste říkal o tom, jak jste tam bejval, potom, u toho našeho hřbitova, tam jako… na tý trávě – no tak tráva… - Ona to nebyla tráva; na tom sněhu v tý době – a jak vám, za váma chodily ženský taky vás nějak – jak vám pomáhat…“
„Chodily s… Teplá polévka… Čaj… Alebo kafé…“
„Jo.“
„No… Takže…“
„Jste to měl jak v Alcronu – až na tu teplotu…“
„No! – Pro… Pro psa mi nosily…“
„Zbytky… No, jo…“
„Aj konzervy.“
Dušanův přítel: „No co – zbytky…“
„Já jsem tam viděla – ano! Nějaký luxusní jídlo! A rádio jste tam měl!“
„No!“
Dušanův přítel: „Dyť ten pes, ten se měl líp než…“
„Líp než vy!“
Dušanův přítel: Líp nežli jak… Dušan!“
„Jste mu ujídal, ne?“
"Ne, to ne…“
„Já vím – já si dělám prču… Jo.“
„Já – já když nebudu mít co jíst – pes musí mít.“
„Rozumím. Vypadá na to, že je opravdu dobře živenej. Že je úplně v pořádku, oddanej a vychovanej.“
„Od takého hodného štěňátka.“
„A to se nedá pustit. To se nedá.“
„Ne.“
„To naprosto chápu. To radši zmrznout, než dát pryč psa, že jo. Než aby si ten pes myslel, že jste se na něj vykašlal. A nevěděl, kde je. To je…“
„… Člověk musí žít se svojí chorobou.“
„A jak to - ano, máte pravdu – a jak to myslíte vy?“
„Jak to - já žiju se svojí chorobou. Dá se říct tak, že… Nevnímám to!“
„A kterou chorobu teď konkrétně myslíte?“
„Jakoukoliv.“
„Jakoukoliv. Aha.“
„Jakoukoliv.“
„Rozumím.“
„Kdyby bola aj… Byla aj cholera alebo…“
„Jo – že to prostě přežijete! Pamatuju si – před lety jste si stěžoval na kolena! Že vás bolej.“
„Na to - no!“
„Pamatuju si!“
„No!“
„Jsme šli a potkali jsme se a…“
„No to – někdy mě to chytí. Podle počasí.“
„No…“
„Lebo já nemám ani jeden meniskus. Já mám –“
„Jo. Aha…“
„Já mám všetky čtyry meniskusy vyoperovaný.“
„Vyoperovaný.“
„No!“
„A kolik vám vlastně je?“
„Šedesát pět a půl roku."
"Tedy – a přežije mrazy a jenom se tak kope do prdele – ty jo…“
Dušanův přítel: „Podtatranský medved…“
„No přesně! No…“
„Můžu vám…“
„Pane – a jste šťastnej?“
„……………“
„Jé – jak bych to - já to řeknu do – ten člověk si teď políbil ruku a zvednul ji k Bohu. Tak jako nahoru. Že ´JO´. - To je… - Jo.“