—————————–
Uvolnění
(léčení vnitřního napětí)
—————————–
Když má člověk hlavu plnou starostí, jeho tělo ty starosti prožívá s ním; bezděčně se napíná, bojuje s nepřítomným nepřítelem (samozřejmě marně), je ve střehu před stíny vlastní mysli, čeká útok, brání se a neví čemu, hrudník má sevřený a bolavý… Známe to všichni. Pod vlivem ustarané mysli se bezděčně napínají svaly, a takto křečovitě zaťaté svaly podporují křeč uvažování. Bludný kruh, který navíc strašně vyčerpává. Tohle se děje člověku pohlcenému vlastními starostmi.
Když si mladý muž z této nahrávky sedal do křesla, byl přesně v tomto stavu. Nevěděl, o kterém ze svých aktuálních problémů vyprávět dřív. A čím víc o problémech vyprávěl, tím víc bylo jeho tělo napjaté a hlas ustaranější. Jeden problém asocioval druhý.
Změna nastala, když chlapec zkusil na můj návrh vložit do své vlastní mysli záměr zpomalení a uvolnění. Na nic netlačil – jen tiše požádal sám sebe o pomoc při uvolňování té křeče. Já nedělala vůbec nic – jenom jsem seděla v protějším křesle a měla tentýž záměr: zpomalit a uvolnit sebe samu.
A dělo se: chlapec postupně zpomalil a ztichnul. Zavřel oči. Zklidnilo se mu dýchání. A pak začal tiše zpívat – píseň, kterou předtím neznal. Zpíval dlouho. Napřed velmi tiše, pak brumendo. Pak se vynořila melodie. A pak slovo. Pomalu, tiše zpíval se zavřenýma očima a pro sebe se usmíval. Neodolala jsem a přidala jsem se.
A aspoň malý kousek z té krásné chvíle se mi podařilo nahrát.
Tu jednoduchou píseň přicházející bůhvíodkud si zpívám občas dodnes. Pomáhá mi. Třeba pomůže i vám.
Nahrávka:
"Uvolnění… Uvolnění. - Uvol - nění – uvol - nění. - ...Uvol - nění – uvol-ně-ní. - U-vol-nění – u-vol-nění."
"Zůstaň tam, jak jseš, a pověz mi, jak ti je."
"Krásně."