—————————————-
Uvolnění s otevřenýma očima
—————————————-
Když má člověk hlavu plnou starostí, jeho tělo ty starosti prožívá s ním; bezděčně se napíná, bojuje s nepřítomným nepřítelem (samozřejmě marně), je ve střehu před stíny vlastní mysli, čeká útok, brání se a neví čemu, hrudník má sevřený a bolavý… Známe to všichni. Pod vlivem ustarané mysli se bezděčně napínají svaly, a takto křečovitě zaťaté svaly podporují křeč uvažování. Bludný kruh, který navíc strašně vyčerpává. Tohle se děje člověku pohlcenému vlastními starostmi.
Když si mladý muž z této nahrávky sedal do křesla, byl přesně v tomto stavu. Nevěděl, o kterém ze svých aktuálních problémů vyprávět dřív. A čím víc o problémech vyprávěl, tím víc bylo jeho tělo napjaté a hlas ustaranější. Jeden problém asocioval druhý.
Změna nastala, když mladý muž zkusil na můj návrh vložit do své vlastní mysli záměr zpomalení a uvolnění. Na nic netlačil – jen tiše požádal sám sebe o pomoc při uvolňování té křeče. Já nedělala vůbec nic – jenom jsem seděla v protějším křesle a měla tentýž záměr: zpomalit a uvolnit sebe samu.
A dělo se: mladý muž postupně zpomalil a ztichnul. Zavřel oči. Zklidnilo se mu dýchání. A pak začal tiše zpívat – píseň, kterou předtím neznal. Zpíval dlouho. Napřed velmi tiše, pak brumendo. Pak se vynořila melodie. A pak slovo. Pomalu, tiše zpíval se zavřenýma očima a pro sebe se usmíval. Neodolala jsem a přidala jsem se.
A aspoň malý kousek z té krásné chvíle se mi podařilo nahrát.
Tu jednoduchou píseň přicházející bůhvíodkud si zpívám občas dodnes. Pomáhá mi. Třeba pomůže i vám.
V závěru nahrávky mladý muž spontánně otevřel oči, takže bylo možno si vyzkoušet tento způsob uvolnění i při běžné konfrontaci s všední realitou.
Nahrávka:
"Uvolnění… Uvolnění. - Uvol - nění – uvol - nění. - ...Uvol - nění – uvol-ně-ní. - U-vol-nění – u-vol-nění."
"Zůstaň tam, jak jseš, a pověz mi, jak ti je."
"Krásně."
„Co tvé myšlenky?“
„… No… Říkám: stane, stane se občas, že to někam uteče, ale snažím se to nějak… korigovat, no…“
„Jak to koriguješ?“
„No většinou si pomyslím na to uvolnění a…“
„Ta síla uvolnění jenom…“
„Ano…“
„Jak to reaguje?“
„No většinou to opravdu jako zmizí, no…“
„Aha… No a co se stane, když to nezmizí?“
„Jsem… začal… uhnout a v podstatě hned to jako zmizí, no…“
„Aha…“
„Pak se třeba zase objeví něco jinýho…“
„Jo. A zase na to řekneš to – nebo zazpíváš vnitřní uvolnění. - Pošleš to tam prostě, jako... “
„No…“
„Jako lék. – Jak se to stalo, že člověk… Že jsi dosáhnul ty takovýho míru?“
„Já nevím… - To je záhada…“
„Teď jsi otevřel oči… - A zkus to dělat i s otevřenýma očima, jo? – Protože nemůžeš chodit –“
„No, to je pravda…“
„- se zavřenejma očima. To nejde. Zakopávat. Tak. – Jak se cítíš teď, když jsi otevřel oči?“
„Teď je to trochu jiný, no…“
„No, tak to prozkoumej a znova to tam… Jako by teď aplikuj na běžný život. Nevíš jak. To nevadí; už dávno víš, že nemusíš vědět jak – stačí to takhle říct, a ono se to samo… - Tak. - Slyším v duchu tu píseň.“
„Uvol- nění…“
„No to je blažený ještě teď, to… Ty se na mě teď díváš a zpíváš to…“
„Uvol-nění. – Uvol-nění… Uvolnění.“
„Co se děje?“
„No – jako… funguje to trošku jinak, ale funguje to, no…“