———————————————————

Neboj se problémů – pomáhají ti růst…

———————————————————

Květa:„´Neboj se problémů, pomáhají ti růst.´ - Jsem četla někde.“

Eva: „Co tě to teď napadlo?“

Květa: „Sama nevím. Tak jsi mě nějak asi inspirovala. To ty umíš. Inspirovat.“

Eva: „Já? – Čím?“

Květa: „Nevím… Možná jak se tváříš… Někdy se stačí tvářit a člověka to inspiruje.“

Eva: „Jak se tvářím?“

Květa: „Kysele.“

Eva: „Kysele? – Já se tvářím úplně normálně! Já se tvářím jako vždycky!“

Květa: „No právě. Já ti říkám – ´Neboj se problémů -´“

Eva: „To je ale pitomost.“

Květa: „Proč myslíš?“

Eva: „Jestli mi teda moje problémy pomáhají růst – teda to je od nich hezký, fakt… Ale já je o to neprosila. Já si připadám velká dost, co se toho týče. Až poněkud přerostlá. Biju čelem o – „

Květa: “ – O mříže.“

Eva: „O vršek futer.“

Květa: „Nene. O vršek futer ne. Jseš prťavá. Každý to vidí. Ještě kousek se zmenši a aby sis dala pozor na oči.“

Eva: „Proč na oči?“

Květa: „Aby sis je nevyrazila o kliku. Nebo o klíč. V těch dveřích. Co jsou v těch futrech, co biješ čelem o vršek.“

Eva: „Ty jseš ale jedovatá. – Já myslela co do těch problémů že jsem narostlá. Co do problémů jsem mohutná jak… jak sekvoj.“

Květa: „To pleteš. Ty chceš říct, že tvý problémy jsou mohutný jak… sekvoj. Pleteš si sebe s problémy.“

Eva: „No – vždyť jo. Já jsem malá – kdežto mé problémy…“

Květa: „A to je právě to špatně.“

Eva: „Jasně. Už rozumím. – ´Cítíš se malá? – Obrať se na své problémy – ony ti pomůžou bejt velká!´.“

Květa: „Jo – přesně! Tos někde četla?“

Eva: „A ty pomáháš jim. Těm problémům. Vzájemná výpomoc, co?“

Květa: „Nene. Ty zaměňuješ sebe se svými problémy, ti říkám. Správně je, že ty jsi velká, tvé problémy jsou malé a pomáhají ti růst. Jako takovej hnůj kytce. Ona z něj roste. Čím větší jsi ty, tím menší jsou tvé problémy. A potom se musí ta růže – „

Eva: „Ježišikriste. V tom případě mám velikost bacila. Abys mě viděla, potřebuješ mikroskop.“

Květa: „Bacil, to jseš, ti řeknu. Umíš skvěle nakazit. Tou svou náladou kyselou. Jseš infekční. Takoví lidé jako ty by měli dostat od doktora zákaz vycházení.“

Eva: „Tak tu nebuď. Jdi domů a já ti slibuju, že nebudu vycházet. Budu tady sedět a sedět a žrát se. Užeru se k smrti.“

Květa: „No když chceš…“

Eva: „Chci.“

Květa: „´Co tě nezabije, to tě posílí.´ To říkal Nietsche.“

Eva: „Nietsche? A jak dopad?“

Květa: „Už umřel.“

Eva: „No tak vidíš. Tak dlouho posiloval, až… – Je to na prd. Žvanění a žvanění. Každej chodí od Nietscheho k Nietschemu a nic z toho. Pak si stejně umře, celej posílenej.“

Květa: „Chceš kafe?“

Eva: „To bych si dala.“

Květa: „Proč chceš kafe, když se chceš užrat k smrti?“

Eva: „Co já vím… – Aby mi přitom nebyla dlouhá chvíle?“

Květa: „Černý kafe na černý myšlenky.“

Eva: „No.“

Květa: „Nechceš bílý? Udělala bych ti bílý. – Nemáš tu trochu mlíka někde?“

Eva: „S mlíkem by to taky nebylo bílý kafe. Takový vyblitý by bylo. Béžový. Žádný bílý. Bílý se tomu jenom říká. Abys dostala bílý kafe, muselo by v tom být jenom mlíko. Bez kafe.“

Květa: „To by zas nebylo kafe.“

Eva: „No. A tak je to se vším.“

Květa: „Ty tvý generalizace… Sladíš?“

Eva: „Jasně.“

Květa: „Neměla bys. Cukr škodí.“

Eva: „Povídám – já chci černý kafe na černý myšlenky, pěkně slazený! Ty generalizace jedna! Pořád mě jenom generalizuješ!“

Květa: „Neřvi na mě. Já bych tu taky nemusela bejt.“

Eva: „Promiň.“

Květa: „Co jsem ti udělala, že na mě tak řveš?“

Eva: „Promiň.“

Květa: „A to je tak pořád. Každej na mě jenom řve. Každej. Nechá si sloužit – a ještě pak řve. Nikdo se neptá, jestli -„

Eva:„A kdo teď generalizuje? Kdo teď nadává všemu a všem?“

Květa: „No kdo?! Mrkni na sebe!“

Eva: „Ty ses nějak rozjela…“

Květa: „A ještě nadává. Nechá si sloužit – a ještě nadává.“

Eva: „Člověče, nemáš ty nějakou špatnou náladu?“

Květa: „Já? – Já mám skvělou náladu!“

Eva: „Že se tak tváříš…“

Květa: „Jak se tvářím?“

Eva:„Kysele.“

Květa: „Já? –  To ty máš špatnou náladu, a já ti chtěla pomoct, zůstala jsem s tebou a ty…“

Eva: „Nebul… To by sis neměla tak brát, tyhle problémy okolo. Ony tě učí růst – vždyť víš. Problém je mikrob a ty jsi sekvoj.“

Květa: „Já nejsem sekvoj.“

Eva: „A mikrob jseš?“

Květa:„Taky ne. Já jsem já. A ty jseš ty a ty mi dej pokoj.“

Eva: „Já ti udělám kafe, chceš? Černý kafe na černý myšlenky. Pěkně slazený. To ti udělá dobře, uvidíš. To bude dobrý, tohleto. Co tě nezabije, tě posílí. A to kafe tě taky posílí. Nietsche by to taky řek.“

Květa: „Myslíš?“

Eva: „Určitě. Já bych mu věřila.“

Květa: „Nietsche umřel.“

Eva: „To nevadí. Kdyby neumřel, tak by se tady nemotal od Nietscheho k – od sebe k sobě jako my. Ten by si dal kafe. určitě.“