"Já bych ráda neměla tu zodpovědnost sama – já bych ráda, aby to bylo jasný; aby i ten partner dal jasný signály; aby i on se snažil. A já mám pocit, že… mě to už tak nějak unavuje. Ale já nechci - vůbec nemám potřebu nebo chuť se s ním aktivně rozejít… Ale mě už nebaví… se takhle strašně snažit."

"A zase se ptej…"

"Neházet tam křeč – neházet tam tolik snahy… - Musí si tě dobýt."

"Aha…"

"A –"

" - Jestli ty kolem něj moc netancuješ, mě tak napadá. Ale nevím to."

"Teď - já kolem něj, no..."

"No."

"Hm… - A on to tak chce!"

"Tsss… Na vědomé úrovni."

"Jo."

"– Ale to už ti zase radím. Podívej se – podívej se sama."

"Jo. - ...On by se měl vedle mě stát silným, a svou nejlepší možnou verzí. A to se nestane, když mu nechám všechno projít."

"Aha… - Dokážeš mu nenechat všechno projít?"

"Až když na tom nebudu lpět."

"Aha. – A co když ho… ztratíš, když mu nenecháš všechno projít? Co potom? Co potom? Co se stane? Co potom?"

"Tak to zvládnu a najdu si někoho, s kým to bude fungovat líp…"