Tajemství vznikání

Těžko se to vysvětluje a já si tu teď píšu jenom poznámku o tom.

Viděla jsem totiž při svém dívání, že všechny jevy se velmi rychle pohybují v určitých hranicích od „ano“ k „ne“ a zpátky, jako by létaly mezi těmito dvěma hranicemi, tak velmi rychle, ale někdy také aspoň natolik pomalu, že jsem to mohla zachytit (ale aby to vůbec šlo, musela jsem hrozně moc zpomalit i já).

A viděla jsem, jako by ten jev (napřed jako myšlenka, úmysl, záměr, přání…) letěl bez překážky, a pak se prudce zastavil o něco, co nebylo vidět – prudce, jako míček úderem pálky, a ten úder ho otočil opačným směrem, takže v mžiku letěl zpátky, dokud náhle nebyl opět prudce zastaven neviditelnou zdí a prudce nasměrován zpátky.

Jako by se pohyboval mezi souhlasem a nesouhlasem, mezi „ano“ a „ne“, jako by to „ano“ a to „ne“ byly nějaké neviditelné, ale pevné hranice, nějaké zdi, o které vždycky narazí a vrací se k opačné polaritě. A jak na tu neviditelnou hranici narazil, hranice neuhnula, nepustila ho dál, takže ten úder o ni ho poslal zpátky, k té druhé zdi.

Jako kousek těsta, který si přehazujete mezi dlaněmi jako pekařský mistr, a to těsto vám vždy narazí do dlaně a přitom se trochu zformuje tím prudkým kontaktem, a letí vzduchem zpátky do druhé dlaně, o kterou se zformuje – a tím kontaktem s tou překážkou, s tou „rukou“, je trošku změněno ve tvaru, a zas letí zpátky, měnit se o druhou ruku, o druhou polaritu…

Takové vibrace mezi „ano“ a „ne“. Jako by neviditelný žonglér si takhle obrovsky rychle pohazoval s jevem, například s myšlenkou,  a tím tomu jevu, který je napřed mlhavý, například myšlence či společenskému světonázoru, dával tvar, vytvářel nějakou formu z té mlhy.

Jako vysvětlující, maximálně zpomalenou ukázku tohoto jevu můžu vzít do dvou prstů cíp ubrousku – a teď jedním prstem druhé ruky vytvarovat ten visící kapesník do jiného tvaru – například ho zmačkat do tvaru koule.

Samozřejmě to nejde, můj prst žádnou zmačkanou kouli z toho volně visícího ubrousku nevytvaruje, protože k tomu, aby se tvar kapesníku mohl změnit,  by byl potřeba protitlak – něco, o co by se ten ubrousek na své cestě mohl zastavit. Aby se ten ubrousek změnil ve svém tvaru, potřeboval by „překážku na cestě“, o kterou by se mohl vytvarovat, přeformovat. Ale jestliže nemám ten ubrousek o co zastavit, nemám žádnou „překážku na cestě“, tj. žádnou spolupráci (někoho neviditelného nebo viditelného) protitlakem, můj prst může do ubrousku jen šťouchnout – a za ubrouskem nikdo neodpovídá, takže se ten ubrousek nemá o co zastavit, nic ho nezastavuje, tak jenom trošku vlaje pod jednosměrným tlakem toho jednoho prstu, ale tvar samozřejmě nezmění.

K vytváření tvaru je třeba protitlak. K vytváření tvaru jsou třeba překážky. Nějaký odpor. Nějaký protitah. Rozumíte? K vytváření názoru je třeba protinázor – jakkoli to není příjemný proces.

Abyste si vytvořili na něco názor (čímž sami sebe tvarujete, protože každým vytvořeným názorem si vytváříte výběr, co ze svého života uvidíte, a tím výběrem si vytváříte tvar svého života), začne něco nezachytitelného lavírovat mezi dvěma neviditelnými hranicemi, mezi dvěma extrémy, mezi tvrdým „ano“ a tvrdým „ne“, a vždy když se té zdi „ano“ nebo té zdi „ne“ to „něco“ dotkne, změní se mu tím tvar, protože ona je pevná, ona ho dál nepustí. A z té mlhoviny, kterou byl, se ve spolupráci s tou překážkou stává něčím konkrétním. Krystalizuje do tvaru, který předtím neměl.

Stejně jako člověk (protože i člověk je jev) se svými překážkami na cestě. Pomocí protitlaků, pomocí omezování člověk (jako cokoli jiného) získává svůj tvar. Pomocí kontaktu s těmi hranicemi – s hranicí „ano“ a s hranicí „ne“. Ať už ty protitlaky jsou ve vnějším světě – okolo toho měnícího se předmětu či tvora, nebo jsou v něm jako v nádobě, jejíž obsah se tiše vaří.

Každý si toho v sobě může všimnout – třeba v podobě toho věčného lavírování, toho vnitřního váhání mezi „ano“ a „ne“. Cesty od „ano“ k „ne“ a od „ne“ pak zase k „ano“. Cesty mezi krokem kupředu a krokem zpátky, mezi defenzívou a ofenzívou, mezi láskou a nenávistí, mezi zoufalstvím a radostí, nadějí a beznadějí… Věčný pohyb, věčné mihotání jevů. Nepozorovatelné proto, že je příliš jemné.

Tímto chvěním, tímto lavírováním se člověk (ale nejen člověk) mění.  Tím se měním. To chvění, způsobené tlakem a protitlakem, určuje, kam se budu dívat, a tedy jaký budu mít tvar. Jsem otáčena dvěma dlaněmi. Dlaní „ano“ a dlaní „ne“. Jako rostlinný šlahoun, který se v časosběrných snímcích pomalu naklání tam a zpátky, a zase tam a zase zpátky – pomalu se tak vytváří jeho směr růstu, jeho rozhodnutí.