Ticho v hlavě sídlí v břiše

Cesta k tomuto poznání byla strastiplná a vedla… no… cesty boží jsou nevyzpytatelné. Tato vedla přes sračku. Víte, co je to sračka. Myslím skutečnou. Ty křeče v břiše a tak.

I.

První kapitola této cesty se odehrávala před mnoha lety – když jsem vůbec netušila, co bude jejím vyústěním.

Poslouchala jsem tehdy náhodně na youtube (do pozn. asi v rámci učení angličtiny – byly tam titulky a já nasávala anglická slova) veřejný projev jakéhosi anglického (nebo aspoň anglicky mluvícího) velmi charismatického umělce, který na pódiu před sálem plným lidí na pódiu podrobně líčil, jak mu ayhasca (zde poznámka, co to je) před mnoha lety pomohla vyléčit se z těžké drogové závislosti na marihuaně  (do poznámky: nemluvím o občasných jointech – jsou lidé, kteří už sami jsou chodící jointy, jako jsou lidé, kteří jsou chodící lahve tvrdého a neznamená to, že ostatní si nemohou občas dát frťánka), která ho odvedla od rodiny i od práce v podstatě pod most. Že ayhasca byla to, co mu pomohlo vrátit se ke své umělecké práci a k uměleckým úspěchům a do svého života.

Líčil, jak při první zkušenosti s ayhascou k němu rostlina „promluvila“ a tvrdě ho varovala před následky jeho užívání marihuany. Tehdy se prý smál a nevěnoval tomu pozornost. Svůj život nezměnil, na varování ayhascy zapomněl. Marihuanu užíval bezuzdně dál. Postupně přišel o kariéru, o rodinu, o tvar. Pak – „náhodně“ se dostal k ayhasce podruhé a ona k němu znova promluvila. Dodnes na to prý vzpomíná s hrůzou. Ukázala mu velmi dopodrobna, jak bude pokračovat jeho život s marihuanou.

A to ho tak strašně vyděsilo, že to vzal vážně a z marihuany vycouval. Dokázal se osvobodit a znova se vrátit ke své umělecké práci, ke svým písním, ke své muzice. Na tom pódiu už působil jako velmi integrovaný člověk na vrcholu sil. Když se po čase vyčistil a vyléčil od vlivu marihuany, začal postupně znova skládat muziku a posluchači se k němu vrátili).

To mě zaujalo. Takhle krásně se domluvit s bytostí moudré rostliny – to musí být síla. Copak by asi ayhasca vzkázala mně – která žádné drogy nebere – a vůbec je vrchol ctnosti a moudrosti? Ovšem jak se k ní dostat…

Ale víte co – já přece umím naciťovat, jak vědí mí klienti. Já se umím spojit kdykoli s čímkoliv. Proč bych se nemohla spojit s ayhascou na dálku? Poseděly bychom, pokecaly, ona by mě poplácala po ramenou, jak jsem skvělá a jak krásně pomáhám lidem, já bych se pýřila a řekla jí, že ona taky není špatná – ona by mi leccos mohla povědět o lidech, co nevím – tak jako přátelsky bychom si vyměnily zkušenosti…

Tak jsem to napojení – v křesle před tím počítačem – zkusila.

A stalo se – že jsem vedle sebe jasně slyšela hlas. Zatrnulo mi. Protože hlas říkal:

„Nehledej mě. Já si tě najdu sama, až bude vhodný čas. Až budeš připravená.“

Zatrnulo mi. Já myslela, že najdu já ji, a ne že ona mě. Že já ji oslovím, a ne že ona mi zabrouká do ucha, jako by stála hned vedle mě. Poslušně jsem přestala hledat. Ale pamatovala jsem si to.

II.

A uplynula léta a přišla druhá kapitola.

Můj známý mě jednou pozval na večeři. Já nechodím na večeři. Mě to nebaví. Ale s ním jsem na tu večeři šla.

A on tam kromě jiného mluvil o tom, jak byl na setkání s ayhascou a jak obrovsky mu to pomohlo se v sobě zorientovat, zpevnit, najít svou cestu a své vlastní vědomí sebe. A taky moc hezky mluvil o tom jihoamerickém šamanovi, který setkání s ayhascou vede.

Zpozorněla jsem. Vzpomněla jsem si na svůj dávný zážitek z křesla od svého počítače.

„Můžou tam i jiní lidi?“ – Ukázalo se, že můžou.

„A mohla bych tam i já?“ – Ukázalo se, že mohla.

Bylo to asi za půl roku – a byl to opravdu velký zážitek.

Až cestou tam jsem se dozvěděla, že šaman je věku našich čerstvých postmaturantů. No nazdar, pomyslela jsem si. Já – zkušená stará znalá moudrá klidná vnitřně tichá atd. mám se svěřit do rukou nějakého málem nezletilého cápka? Až si budeme povídat – já a ayhasca – tak takový nějaký cápek nás má kontrolovat? – Zabolelo mě břicho. Přece jenom jsem počítala s pevnější ochranou na cestě do neznáma. Ale už se nedalo nic dělat.

Když mělo k setkání dojít, moje moudrost a klid a ticho dávno byly pryč. Zjistila jsem, že jsem vlastně nejhlučnější a nejroztřesenější ze všech lidí, co byli v místnosti a čekali na totéž. Z nich se linul klid a usebrání. Já jsem tam poskakovala jak poplašená slepice. Celá vyklepaná jsem si našla své místo v té místnosti, tj. své lehátko, u kterého stál kýbl.

Kýbl je, zdá se, pro setkání s ayhascou nezbytný. Z literatury jsem už věděla, proč. Už jsem měla za sebou dva nebo tři týdny speciální, velmi přísné rýžové diety, která je povinná před setkáním jakož i po setkání (taky jsem věděla proč) – a – poučena z odborné literatury – vrátila jsem se před odjezdem ještě do svého bytu a do tašky zastrčila plínu. Ó jak ta se hodila… Ne vždy prý je potřeba. Ale jak se později ukázalo, u mě to byla dobrá volba.

Setkání začalo úvodní přednáškou. Asistent mluvil o tom, co můžeme při setkání s ayhascou spatřit a jak je na to nejlépe reagovat.

„Neperte se s tím, co vidíte,“ říkal. Když například uvidíte na své cestě staříka, který mezi vás a vaši cestu postavil závoru ze své hole, nesnažte se jít dál. Stařík ví, co dělá.“

„Vida, stařík“, pomyslela jsem si. „Takových už jsem viděla.“ Ale kolena mi na lehátku jemně drkotala jedno o druhé.

Asistent pokračoval: „Na začátku budeme zpívat. Tady překladatel má kytaru a kdo chce, může se přidat. Pomáhá to. Když zpíváte, míň zvracíte.“

„Copak zpívat – to já umím. Dvojhlasy. I trojhlasy. A improvizace,“ pomyslela jsem si. „A rytmy. Ti ještě budou vidět, jaké umím rytmy. Všechny je tady rozezpívám. – Budu se držet zpěvu,“ umínila jsem si.

„A prosím vás – a tohle vám všem chci zdůraznit – mějte rozum, prosím vás. Nepřehánějte to – to je zbytečné. Někdy míň znamená víc“, pokračoval asistent. „Tedy samozřejmě – máte osobní svobodu, rozhodnutí je na vás, když budete chtít, my vám klidně naplníme ještě jeden kalíšek. Třeba tři. Vy si volíte. Ale mějte rozum. Nemyslete si, že čím víc, tím líp.“

Kdepak. To já jsem si nemyslela. Já jsem se bála to i ochutnat.

„Dokážu já to vůbec polknout? Určitě to bude hnusné,“ říkala jsem si.

„Já vezmu jen tu základní dávku – prostě to, co mi nalejou, a víc ani kapku. To je až až,“ zařekla jsem si. „Já budu mít problém už s tím, co mi nalejou.“

Otřásla jsem se. „Co když se na poslední chvíli zesrabím a prostě ten nabízený kalíšek odmítnu? Co si o mně kdo pomyslí?“

To byla vážná obava. Odjakživa jsem k neznámým chutím velmi nedůvěřivá, neochotná polykat něco, co neznám.. Natož nějakou jihoamerickou kaši z liány…

A z drog jsem zatím poznala jen stopičku třešňového likéru (která mě dokázala dojmout jako jiného člověka flaška becherovky rozmlácená mu o hlavu) a skleničku plzeňského piva. A usrknuté šampaňské na Silvestra. Naprosto nepřitažlivé.

Už jsem dávno litovala, že jsem přijela. Nechápala jsem, jak se ti okolo mě můžou na to těšit – na obřad, jehož součástí je osobní kýbl vedle lehátka. („Kýbly si na závěr po sobě vypláchnete,“ řekl šaman. Ok.).

A pak vešel šaman. Indián. Dlouhé černé vlasy. Nevypadal na čerstvého postmaturanta. Vypadal na chlapce, který zrovna do gymnázia nastoupil. Ale co se stalo se mnou, byl malý zázrak. On vešel, rozhlédl se po místnosti, a ze mě všechny nejistoty a obavy rázem spadly. V mé hlavě se rozhostil klid. „Aha,“ řekla jsem si. „Tak takhle to je.“

Do poznámky nebo do odsazeného (a jinak barevného) odstavce: Podobný zážitek jsem měla kdysi na kurzu taiči. Chodila jsem na ten kurs kdysi velmi pilně a a s velkým sebezapřením. Stále znova jsem se tehdy snažila překonat svou vrozenou apraxii (odkaz na definici), kvůli které jsem tajně zvracela před každou hodinou tělocviku a kvůli které se na mě s trnutím zubů chodili dívat učitelé celé základní školy, když jsem v šesté třídě měla nacvičovat na spartakiádu. Dohadovali se, jestli to dělám schválně nebo ne. Dokázala jsem totiž v rámci cvičení zdvihnout jednu ruku, dát ji dolů, pak druhou ruku, dát ji dolů; to jsem udělala, protože to bylo všecko, co jsem si dokázala z těch pohybů zapamatovat. Pak jsem nikdy nevěděla, jak dál. Dát ruku napřed dopředu a pak s ní pokračovat doprava byl nadlidský úkol. Mohli mi to jakkoli ukazovat – mně se vždy jen zamotala hlava a ten pohyb jsem neuměla napodobit.

A s tímto talentem jsem se vrhla do taiči a po celý rok kursu jsem každý týden znova a znova nacvičovala první pozici, kterou jsem hned po předvedení cvičitelkou dočista zapomněla. Ostatním cvičenkám i cvičitelce jsem se stala talismanem, se kterým zacházely velmi něžně. Nebylo to nic platné. Opravdu ze všech sil jsem se snažila zažít tu euforii z pohybu, o které referují lidé, kteří rádi cvičí, a o které často referovaly mé spolucvičenky v šatně při převlékání. Jediná euforie z pohybu, kterou jsem v šatně cítila já, byla z toho, že to mám pro tento týden za sebou. – Tak. A v této situaci přišla jednou cvičitelka s očima navrch hlavy se zprávou, že její slavný čínský učitel taiči přijel do Prahy na návštěvu a že přijde na naši hodinu a že se uvolil si s námi zacvičit. „A do…“ pomyslela jsem si. „Co já se svým ´ruku-dopředu-hlavu-doleva-nohu-kamprosívásnohu?´?“ Pot mi tekl po zádech. Slavný Číňan vešel, kamenný výraz – mě si nikdo nevšímal, každý hleděl na Číňana nebo schválně jinam, já se tiskla ke zdi – a cvičitelka, která byla evidentně v transu ze svého učitele – zavelela k nástupu do sestavy. Své místo jsem znala. Bylo v poslední řadě útvaru, vedle té blondýny. Stoupla jsem si tam. Bylo mi na omdlení. Číňan se mlčky zvedl z lavičky a stoupl si před nás, zády k nám. Chvíli se soustředil, a začal cvičit. To, co jsme cvičívaly my s cvičitelkou. To, co jsem já nikdy neuměla.

A já to tentokrát zacvičila celé. Desetiminutovou sestavu. Bez námahy. Bez hledání. Vůbec jsem nevěděla, co dělám. Mé ruce a nohy se hýbaly samy. Když přišel ten Číňan se svou obrovskou znalostí, já jsem to v sobě prostě našla. Apraxie neapraxie.

Od té doby jsem chápala, jak moc si škodím, když se snažím dostát svým představám o sobě a o tom, jak má mé chování nebo výkon vypadat. Jak moc škodím svým svalům, svým vnitřnostem – jak moc a hrozně se stahují, i když to v té chvíli necítím. A že ta moje palice, ta má přísná měřítka na mě, to že je ta strašlivá, nesmiřitelná a ničivá droga, kterou se týrám a která mi pomalounku likviduje zdraví. Jak hrozně se mučím, když mám pocit, že jsem něco neudělala dost dobře. Jak strašlivé nároky na sebe a na své tělo přitom kladu, i když to v běžném životě necítím. Trnulo mi z toho – ale S ayhascou už jsem se setkat nechtěla. Bála jsem se jí. Plně jsem respektovala, že ona ví, kde a kdy mě hledat. A byla jsem jí vděčná, že mě zatím znova nehledá.

A pak – zase o pár let později – přišla třetí kapitola – ta, o které chci hlavně psát. Ta, která mě přivedla k tomu hlubokému poznání uvedenému v názvu kapitoly.

Tentokrát už jsem nepotřebovala ayhascu. Ovšem hnačka tam byla taky. A nebyla to střevní chřipka – na ty já netrpím. To, na co už tak dvacet let trpím a stane se mi to tak jednou za rok dva – někdy ještě zřídkavěji, někdy malinko častěji, trvá to maximálně dvě hodiny, skončí to, všechno přestane bolet, žádný průjem už není, a neopakuje se to než zas za ten rok dva. Provázeno je to postupně vodovým průjmem, někdy zvracením a hroznými křečemi, při nichž někdy i křičím – protože někdy to bolí příšerně. Pak to skončí a já mám zase roky klid.

Tentokrát to začalo chvíli před příchodem klientky. Nebylo to tak hrozné jako kdysi, ale poznávala jsem to. „Jako by toho nebylo dost,“ pomyslela jsem si, protože jsem v té době zrovna měla velké rodinné starosti a měla jsem jich plnou hlavu. Což bez těch křečí bych ty starosti v té ordinaci zvládala, ale ještě si hlídat bolavé břicho… Nicméně klientka byla tady, usedla do křesla a já s bolavým břichem, spojena v duchu ještě s naší záchodovou mísou, seděla jsem proti ní.

To by člověk neřekl, jak taková hnačka s křečemi umí rozjitřit bránici nebo co to tam v tom břichu je. Nebo vlastně řekl – řekli byste to všichni, kdo jste takové střevní křeče zažili. Jako by tam před chvílí někdo o vaše střeva strouhal jabka na salát (do poznámky žlučníkářům bych mohla říci strouhal brambory na bramborák, ale neřeknu, protože to by možná bylo pro ně příliš živé). Pohnete se – a zabolí to. Jen pomyslíte na to břicho – zabolí to.

Naznačila jsem klientce situaci. Řekla jsem, že si nejsem jista, jestli za takových okolností přesně rozliším její stav od svého (do poznámky: protože běžně moje práce spočívá v tom, že nacítím klientovu situaci – moje tělo se stane prostředníkem a klient, který to dosud nezažil, se mě užasle ptá, jak že to vím. Já nevím, jak že to vím. „Víme to všichni,“ říkávám mu. „Jen si to netroufneme připustit. A tak si hrajeme, že to nevíme. Moji klienti, chodí-li častěji, taky se to naučí. Žasnou, jak přesně se strefují, aniž mají jakékoli informace.“)

Klientka projevila účast. Mávla jsem rukou. „Uvidíme, co bude,“ řekla jsem. A bylo – a to, co bylo, chci tady popsat. Totiž břicho bolelo, až jsem se potila, hlavu jsem měla plnou rodinných starostí a té bolesti a vyčerpání, klientku jsem vůbec nedokázala nacítit, neměla jsem na to chuť ani sílu. Jen jsem čuměla. Klientka měla zavřené oči. A já – mně se postupně začalo dít, co se se mnou děje snad vždycky v té ordinaci (a co zřejmě tak pomáhá klientům): totiž začala jsem zpomalovat. Ne že bych se snažila – to přichází samo.

Když jste zpomalení, můžete si ve svých vlastních procesech všimnout něčeho, čeho jste si ještě nevšimli, ačkoli to tam zřejmě bylo vždycky. Já jsem si v tom zpomalení všimla, že mé břicho reaguje zvýšenou bolestí na mé myšlenky. Vždycky když mě napadla myšlenka, mé zjitřené břicho mě prudčeji zabolelo. V mezerách mezi myšlenkami se břicho uklidňovalo. Ačkoli bylo velmi zjitřené tím, co zažilo na WC o šest pater výš, bolest se ztišovala. Dokud mě nenapadla další myšlenka. Postupně jsem přišla na to, že to nemusí být stresující myšlenka. Že břicho reaguje na každou moji myšlenku. Jakmile jsem si o čemkoli cokoli pomyslela, jakmile jsem na cokoli měla nějaký názor, břicho zabolelo. To bylo velmi zajímavé. A i ta myšlenka, že je to zajímavé, zabolela v břiše. Mít myšlenku bylo jako doktknout se elektrického ohradníku. A to není žádná legrace. A tak mé tělo se v té pomalosti začalo přizpůsobovat. Snažilo se „nedotýkat se elektrického ohradníku“. Najít bezpečí. Nemyslet. A povedlo se to – zřejmě kvůli tomu zpomalení. A to bylo jak zázrak: nejen že ta bolest zmizela úplně, ale mému tělu, mým svalům, mé mysli, prostě mně komplet se postupně (to zdaleka nebylo za pár vteřin) udělalo úplně skvěle. Až euforicky. Na tváři se mi samovolně rozlil úsměv. Klientka mě přestala zajímat. Seděla tam, oči měla zavřené, já se na ni dívala a neměla jsem žádnou myšlenku. Nesnažila jsem se jí pomoci. Něco jí vysvětlit. Pomoci jí na její cestě. Nebylo to ale aktivní nesnažení – nebyl žádný vědomý záměr se nesnažit. Vlastně tam nebylo ani snažení ani nesnažení. Byl tam jen stav klidu, stav bez posuzování čehokoli. Protože to, na co se břicho ozvalo bolestí, bylo posuzování. Jakékoli vymezení čehokoli. „Tohle je tak a tohle je tak.“ – To bolelo. Jakmile jsem s tím přestala, tj. jakmile jsem ani v duchu nekoncipovala nějaké tvary realitě, bylo po bolesti a po kůži celého těla se rozlinulo velmi příjemné teplo a pocit bezpečí, jako u babičky kdysi v teplých peřinách. Tělo kvetlo blahem. Dokud nepřišla myšlenka. Třebas i pozitivní. I pozitivní myšlenka omezovala realitu – kreslila do beztvaré mlhy tvary – a břicho reagovalo bolestí. Myslím, že proto, že se bezděčně a nepatrně pohnulo. Protože se – bezděčně a nepatrně – při té myšlence napnuly svaly. Protože ta myšlenka přinesla emoci – byť bezděčnou a tak malou, že až neuvědomovanou. Ale ty svaly o ní věděly; břicho se stáhlo a protože bylo rozjitřené, tak já to pocítila bolestí. Jako na ayhasce.  Jakmile jsem klientce chtěla pomoci, břicho zabolelo. Jakmile jsem se tedy rozhodla jí nepomáhat, břicho taky bolelo. Prostě jakýkoliv jsem měla názor na cokoli, bolelo to. Teprve až jsem všechno pustila, všechna ano i všechna ne o čemkoli – resp. když tam žádné ano ani žádné ne nebylo, přišla euforie a konec bolesti. A mé tělo, celé mé tělo se mělo jak v ráji. Kdykoli jsem to chtěla klientce nějak komentovat, nějak popsat, kdykoli jsem jen v duchu měla o tom nějakou myšlenku, nějaké vysvětlení či cokoli, elektrický ohradník se začal vracet. Takže jsem přestala a nechala tělo (a hlavu, která se už vážně chtěla vyhnout té bolesti) nastolit, co samo chtělo.  A tělo, které evidentně umělo způsob, jak se vyhnout bolesti, chtělo tohle: ve velkém vnitřním zpomalení jsem si postupně všimla, že opodál je něco jako šedá řeka – ale není to voda – spíš, dejme tomu, taková šedá hladká kaše – a když ke mně přicházela možnost vytvoření myšlenky (ne když už jsem tu myšlenku měla zformulovanou, ale těsně předtím – když ta myšlenka získala potenciál se vytvořit) – v té amorfní kaši se z té kaše začal vytvářet tvar podobný dejme tomu šedému pařezu; prostě nějaký neurčitý tvar; jako takový velký žmolek, hustší než ta kaše (do poznámky: kdo se učil vařit krupicovou kaši, ví, co myslím. Ale tady to nebylo tak odporné. Prostě jen to v určité části zhoustlo do tvaru.) Já se to něj jen tak koukala, nic jsem si nemyslela  – a tvar se opět rozpustil v té „kaši“ – a žádná bolest vůbec nepřišla. Když jsem ale dopustila vytvarování té myšlenky, bolest břicha přišla. Bylo tam rozhodnutí těla. Když jsem poslechla tělo (a to se chtělo vyhnout bolesti) – když jsem se nechala vést jím a nedělala jsem nic, myšlenka se nezformovala, tvar v té kaši se rozpustil a dál byl klid a bezbolestnost. Když jsem ale nechala pracovat mysl (člověk má tendenci formulovat), tvar rostl, pařez byl stále vyšší a v břiše se ozvala bolest z elektrického ohradníku. Protože ta myšlenka nesla nějakou (patrnou či nepatrnou) emoci (pozitivní či negativní), ta poněkud pohnula svaly a tím se pohnulo bolavé břicho. K lepšímu oddělení těch dvou prostorů – totiž té šedé kaše, která měla schopnost se zdrcávat do tvarů (myslím, že ta kaše byla energie, tj. potenciál složený z velmi drobných částic (jako, když dejme tomu, z prachového jemného škrobu uvaříte hladký bešamel – a je těžké zajistit, abys se v něm nevytvořily kousky), a ty zdrclé kousky vznikly, když se ty jemné nepatrné částice spojily ve tvar – tj. v myšlenku. Tedy k lepšímu oddělení mě a té šedé kaše potencí postupně došlo, když jsem zahlédla tu šedou „řeku“ v dáli jako dejme tomu rouru plynovodu či teplovodu (myšlenkovodu) vedenou po povrchu a uvědomila si, že já  nemusím stát v těsné blízkosti, ale tak daleko, jak chci. Že ta šedá roura, plná pohybu mých představ a emocí, je až na obzoru, kdežto já jsem tady a jen se na ni do dálky dívám. A že když se mi v mém životě něco děje, co lidé kolem mě těžko snášejí a reagují na to vlastními emocemi, které mě trápí, že to vlastně se děje v takové té zóně (to jsem zahlédla) – v takovém tom pečlivě oploceném dvorečku, kam ta roura v té dálce zahýbá  a zase se kličkou narovnává a ze dvorečku vychází ven a pokračuje po poli, a na tom plotě je cedule: „Ochranné pásmo – nepovolaným vstup zakázán!“ Protože v tom dvorečku se v té rouře děje něco důležitého, něco formujícího, u čehož ovšem často „bolí břicho“. Ti zrovna formovaní, ti, kdo jsou zrovna ve styku se svými horečnými myšlenkami a chodí celí ustaraní, jsou v tom dvorečku a té roury se tam dotýkají. Mohou odejít a namířit si to k obzoru, ale do toho já nemůžu mluvit. Mně k tomu pomohla ayhasca a moje zjitřené břicho.

Mé břicho se stalo citlivým informátorem – velmi jemně zachycovalo reakce na myšlenkový proces.