Henten a Henta.

Bezděčně vzbuzují pozornost. Nechtějí to, ale vzbuzují.

Jakkoli se Henten a Henta snaží být nenápadní – Ostatní si na ně stále znova ukazují. Prstem. Nejčastěji ukazováčkem. „Henta. Vidíš ju, děvčicu?“ A „Henten. Zase on.“

Oni se pak velmi stydí – zejména Henta – a zkoušejí zapadnout do krajiny. Ukrýt se ve stromoví, pod koberec, kamkoli.

To se jim však podaří jen na chvíli. Jakkoli by se snažili třeba ani se nepohnout, brzy je někdo opět objeví i přes jejich mimikry a znova na ně ukáže a pojmenuje je. Naostro, beze všech skrupulí. „HenTen, HenTa. (Na Moravě HenTá. Vůbec původ se zdá celý moravský).

Tento druh obyvatel našich skal a údolí, ale i městských aglomerací a vesniček českého středohoří zdá se býti ukázkou přírodou nějak  zpackané mimikry. Obětí zpackaného přírodního výběru. Možná obětí jeho chvilkové roztržitosti. Jako by se přírodní výběr chvilku koukal jinam, nedíval si se pod ruce – a v té chvíli chudákům ptáčkům zpackal mimikry.Jsou obětí chvilky roztržitosti přírodního výběru. Kouká se jinam koukal se jinam a přitom jim nějak zpackal Mimikry. může za to henten, to udělal henten, hentá je taková divná atd. HenTi jsou už svým životem tak potlučení, že se snaží skrýt do pozadí, i když je nějaký badatel-nálezce pochválí. Vy dětství obvykle můžou za všechno. V dětském kolektivu. Zejména moravském. Což je sběratelského hlediska pozorovatel pozoruhodné, dosud Nevyřešený badatelská drobnůstka badatelská.