———————————–
Ohýbání světa
———————————–
To, co tu budu líčit, není ani sen, ani beletrie. Tohle se mi opravdu stalo – teď – resp. druhý únorový víkend roku 2019. A budu postupovat chronologicky a zapisovat vše, co si chci dobře uchovat v paměti. Protože po tom, co jsem zažila, už si nemohu o realitě myslet to, co jsem si myslela dřív.
Příběh I:
Místnost to byla úplně normální. Připravená na přednášku. Židle kolem zdí. Na židlích lidi. Normální lidi. Povídali, smáli se. Přecházeli po místnosti.
Na jedné z těch židlí jsem seděla já. Poněkud vyjeveně.
Na židlích na druhé straně místnosti byla srovnána hromada asi dvoumetrových roxorů – tj. kovových tyčí z betonářské oceli, tlustých 8 mm) – pro neznalce uvádím náhodný obrázek roxorů 8mm ze stavebnin (objeví se zřejmě až dole pod příspěvkem):
https://www.internetove-stavebniny.cz/…/roxor-prumer-8mm–…/
Vedle těch těžkých kovových tyčí byl vyrovnán štos smrkových desek 300 mm x 300 mm x 18 mm (měřila jsem si to). Dřevo zářilo a vonělo čerstvostí. Evidentně to byly čerstvě zakoupené police; na některých jsem pak našla i přilepenou cedulku s čárovým kódem a s rozměry.
Uprostřed místnosti stály asi dvacet centimetrů od sebe dva stoly. Nad tou dvaceticentimetrovou mezerou ležela na deskách těch stolů jedna ta čtvercová smrková deska. 300 x 300 x 18. A kolem pobíhal šťastný sporý pán. Velmi šťastný pán. Energický. Rozhlížel se po nás.
„Koukám, že vás je víc než těch desek – tak moc neváhejte, aby se na vás dostalo…“ volal a šťastně si hopsnul.
Já nebyla šťastná. Ani trochu. Lidi zřejmě taky ne. Ztichli a dívali se poněkud bokem, k zemi. Já se potila. Horečně jsem mluvila sama se sebou. „Huso!“ říkala jsem si v duchu. „Co tu děláš? Zbláznila ses? Chceš si dobrovolně zmrzačit ruku? To ti nestačilo, jak ses tuhle praštila? Chceš si něco v té ruce přerazit? Víš, jak tě to bude bolet? Jakou budeš mít modřinu?“
Šťastný sporý pán mezitím vesele dával instrukce znejistělému publiku: „Kdo dělá karate, může to zkusit hranou ruky. Kdo karate nedělá, ať to zkusí pěstí. Ale palec dejte ven, abyste si ho nezlomili.“
Abyste si nezlomili palec. Bože. – Zavřela jsem oči. V duchu jsem si představila šedočerný rentgenový snímek mých nebohých prstíčků s jejich nebohými jemnými kostičkami. Mám opravdu jemné ruce. Takové dětské. Drobné. Citlivé. A kosti od dětství nemám zdravé. Kosti a klouby.
Někdo se přeci jenom zvedl a přistoupil ke stolu. Pozvednul pěst a tiše se díval na smrkovou desku položenou mezi stoly.
„Ta deska je překážka,“ řekl mu sporý pán. „To, co ty chceš, je pod tou překážkou. Vem si to. Prostě si pro to sáhni skrz tu desku. Skrz tu překážku. Projdi tou překážkou.“
Pozvednutá pěst dobrovolníka dopadla na desku a ozval se třesk, až jsem nadskočila. Deska rozlomená na dva kusy se rozlétla po zemi.
A zvedali se další dobrovolníci. Muži, ženy. Mladí, staří. Každý přistoupil k připravené desce mezi stoly, zvedl ruku, ztichl, praštil pěstí do desky, ozval se hlasitý třesk a deska přeražená na dva nepravidelné kusy se mu s randálem rozlítla po zemi. Každému – opravdu každému se ta deska tlustá 18 mm hned na první ránu s třeskotem rozlítla na dva nepravidelné kusy, jak se dřevo tříštilo podél svých vláken.
Když jdete na dřevo sekyrou, musíte někdy dát víc ran, než ho rozštípnete. Tady vždycky stačila jedna. A bez sekery. Vlastní pěstičkou.
To bylo na mě moc. Pobíhala jsem okolo jak vyplašená slepice. Otáčela jsem v rukou zbytky desek, prohmatávala jejich roztříštěné hrany, kontrolovala ruce a výrazy těch lidí, kteří už desku zlomili. Žádný úraz, dokonce žádná bolest, nikdo žádná modřina.
Třaskavé rány pokračovaly jedna za druhou. Lidi se řadili do fronty. Každý si chtěl praštit. Někteří si část desky, kterou zlomili, brali na památku. Šťastný sporý pán prosil, abychom aspoň nějaké naštípané dřevo nechali na zítra na podpal hranice, po jejíchž žhavých uhlících se pak bude večer běhat.
Zničeně jsem se vrátila ke své židli. Milá slečna vedle mě se mi dlouze podívala do očí, usmála se na mě potěšeně a řekla: „Já půjdu hned po tobě.“
„Proč zrovna po mně?“ zeptala jsem se.
„Pomohla jsi mi,“ řekla slečna. „Dodala jsi mi odvahu. Já totiž myslela, že se bojím jenom já tak strašně a že ti lidi tady jsou nějak bohorovní. Ale ty se bojíš ještě víc než já.“
To měla pravdu. Strach, ten já umím velmi dobře, když na to přijde.
A pak, po dalších několika třescích, jsem se prostě zvedla a šla jsem do fronty. Nikdo mě nenutil. Milá slečna byla bůhvíkde.
Pak na mě přišla řada. Sporý pán připravil mezi stoly novou desku. Pak mi řekl, ať zaměřuju pozornost na cíl, kterého chci dosáhnout a který je pod deskou.
Skoro jsem ho neposlouchala. Pozorovala jsem místo toho svůj velmi zvláštní vnitřní stav, který se objevil, když jsem stála ještě asi dva metry od desky.
„Takhle se asi musí cítit diktátor,“ říkala jsem si. „Chladný diktátor, který zvládá pohyb mas tak lhostejně a snadno jak snadno jde úředník se svou aktovkou po chodbě do své kanceláře. Žádné potíže, žádné pochybnosti. – Nebo jako opravdu špičkový, tvrdý a chladný vedoucí chirurg, který se nezdržuje emocemi a už venku před sálem má ruku v pacientových kostech a vidí přesně, na co chce sáhnout, čím v pacientovi pohnout.“
Takový to byl pocit. Studený a jistý. Ten strach byl naprosto pryč. Soustředění nedalo žádnou práci. Já jsem se o něj ani nesnažila. O nic jsem se nesnažila. Prostě jsem v tom stavu zvedla pěst a třískla do desky. Ozvala se rána a rozlomená deska se rozlétla po zemi.
A já jsem si uvědomila dvě věci. Jednak to, že jsem použila mnohem větší sílu, než byla nutná. Jako kdybych vzala dělo na komára. Protože ta deska se pod mou křehkou drobnou rukou roztrhla jak tenká blanka; měla jsem pocit, že se rozpadla dřív, než má ruka na ni dopadla.
A druhá věc byla ta, že přestože jsem použila mnohem větší sílu, než jaká byla nutná, byl to mé síly jen malý kousek; jen malý úlomek obrovské kry, malý cípek. Cítila jsem, že většiny mé síly, kterou jsem v té chvíli v sobě měla, se to ani nedotklo. Že ve mně dál lhostejně trvá.
Má jemná dětská ruka s křehkými kostmi mě nebolela a neobjevila se na ní ani modřinka. Ani další dny se na ní nic neobjevilo jako důkaz, že jsem přerazila pěstičkou tlustou dřevěnou polici. Zbyla mi po tom zážitku jenom jedna rozlomená část té desky, kterou jsem si vzala s sebou.
Mám ten ulomený kus tvrdé reality, kterou jsem dokázala zlomit, teď v ordinaci na stole, pro připomínku sobě i lidem. Připomínku toho, co dokáže naše síla, když ji prostě necháme to dokázat. Dole pod příspěvkem je její fotka.
P. S.:
Ke konci, když už byla přestávka, se na ten randál v místnosti přišel podívat šestiletý syn účastníků toho víkendu. Byl zaujat. Chtěl si to taky zkusit. Tak si to zkusil.
Učitel mu připravil desku. Chlapec do ní bouchnul, ale deska se ani nehnula.
Učitel mu řekl: „Počkej. Bouchni do mé dlaně. – Víc. Umíš víc. – Ještě víc. – Tak. – A teď bouchni do té desky.“
Chlapec bouchnul do desky a ta se roztříštila. Chlapec se se šťastným úsměvem vrhnul k rodičům: „Viděli jste to?!“
A já jsem si v té chvíli uvědomila, jak hluboce může tato zkušenost otočit jeho postoj k životu, když už v šesti letech ví, že jeho pěst dokáže přerazit dřevěnou desku tlustou skoro dva centimetry; tj. že lze realizovat to, co realizovat přece nelze.
____________________________________________________________________
Příběh II:
A pak, zatímco jsem stále ještě šilhala na zlomenou hranu té své desky a prohlížela si ruku, přišly na řadu ty roxory.
Ten šťastný sporý pán nechal napřed jednu tyč kolovat. Sáhla jsem si. Tyč byla těžká, tvrdá, nepřístupná. Chápala jsem, proč si stavbaři chrání ruce pracovními rukavicemi. A pán dal instrukce. Měli jsme si najít někoho přibližně naší velikosti, abychom měli oči přibližně ve stejné výšce.
Ukázalo se ovšem, že nejde ani tak o oči jako o ten ďůlek pod krkem mezi klíčními kostmi. Tam, do toho citlivého místa, kde mnozí lidé nesnesou ani dotek, opřel veselý pán jeden konec tyče. Mezi železo a krk vložil tenký papírový kapesníček. Druhý konec tyče položil do ďůlku pod krkem druhé osoby. A mezi tyč a ďůlek také kapesníček.
A řekl: „Než začnete, přiložte si – jen tak lehce – dva prsty nahoru na tu tyč, takhle kousek od toho krku. Aby vám ten hrot z toho ďůlku náhodou nesklouznul a nezranili jste si bradu. Protože až se ta tyč mezi vámi bude ohýbat, tak ten její hrot může mít tendenci se vám z toho ďůlku zvedat k bradě, rozumíte? Abyste si ji nezranili. Tak si to pro jistotu těma dvěma prsty trochu jistěte, směrujte ji. Přidržujte ji v tom ďůlku, kdyby chtěla vyklouznout. Ale já to budu hlídat.“
Dva z nás – s dvoumetrovou železobetonovou tyčí 8 milimetrů tlustou mezi sebou, opřenou konci v měkkém, citlivém ďůlku mezi klíčními kostmi – se dívali na sebe.
„Teď běžte k tomu druhému s láskou a obejměte ho,“ vyzval je energický pán.
Oni vyšli, dívali se vzájemně do očí – a tyč se mezi nimi ohnula jako březový proutek. Ovšem na rozdíl od březového proutku tak ohnutá už zůstala. Pán ji zachytil a odevzdal šokované dvojici.
„Někdo další?“ zeptal se pán a rozhlídnul se vesele po místnosti. Lidé se zvedali a hledali si stejně vysoké partnery.
Já jsem malá, drobná. Našla jsem si podobně malou, drobnou paní. Probály jsme se krátkou frontou. Když jsme pak přišly na řadu, veselý pán hledal papírový kapesník.
„Já mám tlustý pletený rolák“, upozornila jsem. „Nestačilo by to na ten krk? Nebo to vadí? Mám to svléknout?“
Pán se zamyslel a zvážněl. „Radši si ten svetr sundejte,“ řekl ustaraně. „Mohla byste si na tom límci zatrhnout očičko – to by byla škoda…“
Ostře jsem se na něj podívala. Ne; nedělal si legraci. Myslel to vážně.
Svlékla jsem si tedy rolák a on mi na odhalené místo mezi klíčními kostmi přiložil bílý papírový kapesníček a na něj hrot tyče. Totéž udělal té druhé paní. „A běžte“, řekl.
Vyšla jsem v podstatě okamžitě. Dívala jsem se na tu paní a v srdci jsem náhle pocítila takovou lásku a důvěru, že kdybych ten pocit dokázala udržet ve svém životě pořád, bez námahy a beze strachu bych prošla čímkoliv. Cítila jsem se jako důvěřivé, čisté dítě, které se ještě nikde nespálilo, nezklamalo. Žádná traumata. Byla jsem plná lásky a důvěry v celý okolní svět.
Šla jsem pozvolna, krok za krokem, jako na relaxační procházce, dívala jsem se té paní do očí a koutkem oka jsem viděla, jak se železná tyč mezi námi snadno a rychle ohýbá. Jak stuha. Jak tkaloun.
Vnímala jsem to jenom očima – necítila jsem žádný tlak na krku. Krk nebolel, nebyla tam ani červená skvrna po otlačení. Nic. Bylo to lehčí než ohnout papírový proužek. Jako bych to nedělala já; jako by se to prostě dělo samo – jako film na plátně.
Jediné, co jsem cítila, byla láska a důvěra ke světu, k té paní na druhé straně a k mé cestě. Jistota, že jdu správně a že jsem světem milovaná.
P. S.:
A tentokrát, když už jsme všichni ohnuli svou železnou tyč a měla být přestávka, přišla do místnosti asi devítiletá holčička. Taky ji to zajímalo. A tak si učitel kleknul, aby měl svou jamku mezi klíčními kostmi ve stejné výši jako holčička. Pak někdo upevnil tyč mezi něj a holčičku, a holčička s hrotem tyče ve své klíční jamce v klidu a bez námahy došla do jeho otevřené náruče, zatímco se kovová tyč mezi nimi rychle ohnula a zůstala ohnutá. Zvládla tu tyč ohnout sama – pán jí nešel vstříc, protože musel zůstat klečet.
P. S. II.:
Když pak byl čas na dotazy, ptala jsem se, jestli se nám ty tyče ohýbaly tak snadno jen proto, že on byl přítomen a vedl nás, nebo jestli si to můžeme i s někým jiným zkoušet třeba doma v kuchyni.
Odpověděl, že je dobré to dělat jenom s člověkem, který už to dělal, takže už ví, že to dovede. Že doma to mohu zkoušet třeba s tou paní, s kterou jsme tu tyč ohnuly. Ale ne s někým, kdo to nikdy nedělal a je tedy plný strachu, že to nejde; protože bych musela uhlídat jeho strach na druhém konci té tyče – jeho strach či paniku, která by mohla vyvolat prudký pohyb a způsobit mu tak úraz tím prudkým vyklouznutím tyče z ďůlku.
Takže tímto varuju, ať to nikdo sám nezkouší bez odborného vedení.
Tu ohnutou tyč mám teď taky v ordinaci. Nesla jsem si ji do auta jak poklad. Fotka je pod příspěvkem. Když teď na tu tyč sahám, samozřejmě je pevná a tvrdě vzdoruje mým rukám. Neohne se ani náhodou.
_______________________________________________________________________
Příběh III.:
Druhý den moje euforie vychladla. Celá jsem vychladla.
Já chladnu snadno. Když jsem v jakkoli parném létě někde na koupališti, tak když už se ostatní vracejí z vody zpátky na břeh, já pořád ještě stojím ve vodě maximálně po pás; slunce mi spaluje záda a já drkotám a umírám při představě, že bych se měla do té ledové srpnové vody ponořit po ramena.
Všechna voda je pro mě vždy ledová a kůže mě při styku s tou ledovostí bolí. Píchá to. Trne. Drkotám. Srdce bije jak splašené. Prostě to nejde. Aby pro mě voda nebyla ledová, musí být teplejší než já – to je logické, ne? A taková ona nikdy není.
A tak celý život postávám na koupalištích světa ponořená po pás a celá rozklepaná a vyděšená, na místě, kam jsem dokázala během půlhodiny dojít po centimetrech ledového utrpení, a tam se pak znova a znova a dlouho marně odhodlávám se zavřenýma očima překonat svůj strach a ponořit se až po ramena. Kazí mi to radost ze života. A já jsem se chtěla těch svých pitomých otužovacích obřadů bavit.
A to je ten důvod, proč jsem ten druhý den dobrovolně vešla do dveří, kde na nás čekal zase jiný pán. Milý, tichý, s plachým úsměvem. Na rozdíl od nás tam byl v trenkách a v tričku, a říkal, že se pěkně zapotil, když pro nás sekal tu díru do rybníka, protože ten led je momentálně pořádně tlustý. Mnoho centimetrů.
Měl pravdu, jak jsem později zjistila.
Pán v trenkách nám napřed udělal velmi zajímavou a inspirativní přednášku o tom, že tělo je tisíci lety vývoje skvěle připraveno zvládat stres, protože na to má speciální páky, které ovšem nejsme zvyklí používat, ale ony tam jsou a jen čekají na to, až budeme ochotni je použít. Pak nám pustil nám video o svém učiteli – úžasném ledovém muži:
https://www.youtube.com/watch?v=5jT_udqsz30
Pak nás naučil velmi zajímavé a účinné dechové cvičení, kterým se dá získat energie i teplo do těla.
Na závěr své zajímavé přednášky pán plaše vysvětlil, co a jak tedy budeme odpoledne po obědě dělat. Vysekaná díra v ledu měla v tom plánu přesně vymezené místo.Vysvětlil to podrobně a laskavě, stále více se usmíval. Já se postupně usmívat přestala. Pochopila jsem, že vejít do místnosti, v níž na nás čekal plachý pán v trenkách a v tričku, byl ode mě úplně blbý nápad.
Další hodiny jsem mezi lidmi chodila s výrazem tak ustaraným, že jsem pro jistotu nenápadně odvracela tvář a kryla ji rukou, abych svou panikou neinfikovala kolemjdoucí.
Koutky úst mi visely dolů jak opravdu hodně naštvanému velbloudovi a s pláčem na kahánku jsem na svých cestách chodbami vydávala neslyšné kvílení.
Zakopávala jsem o schody a o rohy zdí.
Shazovala jsem věci ze stolů.
Zapomínala všechno všude.
Bezduše jsem měnila směr svých cest.
Rukama slepě tápala před sebou. Vysadit mě v tom stavu na hradě Okoři, lidé u táboráků v podhradí by si rychle a navždy přestali dělat legraci z faktu, že „Bílá paní šla už dávno spát.“. Byli by tiší a opatrní, a trnuly by jim zuby, v srdci věčný pláč.
Po obědě jsem se s tichým kvílením dovlekla na záchod a převlékla se tam do plavek. Na ně jsem si oblékla punčocháče, džíny, košilku, mikinu a rolák. Obula jsem si kozačky, do tašky dala boty do vody a ručník a vrátila se do místnosti za veselým, milým a těšícím se učitelem pro poslední dechové instrukce udržující tělo v teple za každých okolností. Cvičila jsem jak divá. Pak jsme měli vyjít. Oblékla jsem si se vzdycháním a zoufalým výrazem ještě jeden tlustý svetr, mohutnou pletenou šálu, čepici a péřovou bundu, pečlivě si ji zapnula ke krku a skrz závěje jsem se brodila za ostatními k zamrzlému rybníku.
Na zasněženém ledě kolem díry už lidi cvičili to dechové cvičení. Přidala jsem se. Ten speciální způsob dechu opravdu zahříval.
Kdo chtěl, se pak začal svlékat do plavek, a ten jemný, milý pán – sám v krátkém neoprenovém oblečku a v durch promáčeném tričku s nahými pažemi – ho odvedl dvorně a pozorně z ponořených schodů dolů do díry v ledu. Tam ho nechal opřít se o ledovou stěnu v místě, kde bylo vody po ramena. Pak ho upozornil na nutnost dýchat klidně a uvolnit se. Připomněl mu, že je vlastně jen v teplé vířivce a kolem že jsou palmy, a šel pro dalšího. Rukama před sebou rozhrnoval kusy ledu, zatímco já jsem běhala v péřové bundě okolo a tiše vyla.
Do vysekané díry se vešli pohodlně maximálně tři lidé, a tak bylo nutné se střídat. Každý v té vodě směl zůstat maximálně dvě minuty – vzhledem k tomu, že nikdo nebyl zvyklý ani na studenou sprchu.
Tentokrát jsem stihla požádat dceru mé přítelkyně, aby mě při té akci natočila na telefon. Tady je nahrávka. Já jsem ta v té světlé čepici.
Ten úsměv na té nahrávce mi nedal práci. A nejen že jsem celou dobu (dokonce pak ani další dny) nezadrkotala jediným drkem, ani jednou mi ty zuby nezacvakaly, ale když jsem se rozhodla svléknout se v tom sněhu do plavek, k mému úžasu mi přitom nebyla zima – jen příjemně osvěžující závan vlahého větérku jsem cítila na ramenou (zřejmě ten oteplovací efekt toho dechového cvičení).
Prostě v jednu chvíli to mé tiché vytí přešlo, já jsem se zadívala na volnou lavičku, kam bych si mohla dát věci, koutky pusy se konečně samy vrátily do normálu, jakkoli to celý den nešlo, já jsem se, aniž se o mě kdo staral, v klidu a pomalu svlékla do plavek, pečlivě jsem si srovnala své věci na lavičku, obula boty do vody a šla na kraj vysekané díry.
Milý pán v promáčeném tričku mě laskavě vzal za ruku, pomohl mi z těch strmých ponořených schodů dolů, žádné moje přivírání očí a marné hledání odvahy se ponořit se nekonalo, prostě jsem tam vešla a cestou se v duchu divila, že ta voda je – považte – teplá.
Hřála mě až asi do půl stehen, pak příjemně vychladla, pak začaly bodat do vnitřních stehen jehličky, tisíce jehliček, to už jsem byla ponořena po ramena, já ty jehličky pozorovala a dýchala to dechové cvičení a jehličky po minutě přestaly a já si začala užívat.
A když jsem po dvou minutách vyšla z vody ven, nevrhla jsem se rozdrkotaně šipkou do péřové bundy, ale pomalu a s rozmyslem jsem došla k lavičce, odrolila si ručníkem paže, na kterých se mi tvořily ledové krusty, pak jsem si pomalu a v klidu svlékla plavky, posadila se na lavičku, utřela se, pořád přitom dýchala podle návodu, sundala jsem si ty ledové vrstvičky taky z nohou, pozorovala jsem ty velké červené a bílé fleky na kůži, vůbec to nebolelo, mně nebyla zima, zuby nedrkotaly a já jsem si pomalu oblékla silonové punčocháče, pak spodní košilku (na vlhkém těle se látka snadno shrnuje, lepí se, těžko se navléká, znáte to, tak jsem to dělala pomalu a pečlivě, na košilku jsem si s rozmyslem vzala napřed tu tenkou mikinku, teprve pak ten tlustý svetr, pak na punčocháče džíny, pak teprve nohy do bot s kožešinkou, boty pomalu zapnout, pak šálu a péřovou bundu, pak jsem vzala tašku a telefon, poděkovala za nahrávku, uložila ji a v klidu a pomalu jsem se vydala do hotelu do sauny, tak jak jsme byli instruováni (že můžeme a nemusíme).
Celou dobu mi nebyla ani trochu zima. Jemný několikavteřinový závan mírného chladu (jakoby pocit slabého průvanu) jsem pocítila, až když jsem asi o hodinu později vycházela ze sauny, už vyhřátá a oblečená v bundě a šla jsem po normálně teplé hotelové chodbě.
Dva týdny předtím jsem se léčila ze zánětu zvukovodu (proto jsem si formálně vzala na to koupání v ledu čepici). Zánět se neozval. Nedostala jsem ani rýmu, která se o mě pokoušela pár dní předtím. Ani další dny nikdo nekýchal a nesmrkal. Všichni zůstali bez následků, jakkoli většinou nebyli zvyklí se otužovat.
Píšu to jednak z překvapení, jak snadné je překonat něco, čeho jsem se celý život tolik bála (vždycky pozoruju pražské otužilce ve Vltavě s děsem a s husí kůží – v životě by mě nenapadlo, že do té vody pod ledem půjdu jednou sama), ale taky opět pro ten zvláštní stav mysli, který nastal, když jsem se z běhání kolem té díry a vyděšeného vyzvídání na těch, kteří už z vody vylezli, najednou rozhodla se uklidnit a prostě jsem si řekla, že teď je čas, kdy půjdu já, a v klidu šla k lavičce a začala se svlékat z bundy.
Byl to velmi zajímavý stav. Jako bych se v té chvíli stala malou pětiletou holčičkou bez rodičů, holčičkou, která je zcela odkázaná na sebe v nějaké těžké a neodvratné, životně krajní situaci, v situaci, které se nedá vyhnout a v níž k přežití už nepomůže nic, ani útěk, ani boj, a ona se tedy rozhodla pro jediné řešení neřešitelného – totiž projít tou situací, projít se správnou posloupností, s tichým a rozmyslným dodržováním svých vlastních pravidel, svého pořádku, jak ji to maminka naučila; s pomalým a rozumným děláním jedné věci po druhé, ať už se dál stane cokoliv.
To tiché dodržování posloupnosti a pravidel v naprosto paradoxní situaci, to odstřihnutí se od emocí a nalezení naprosté bezpečnosti při vědomém a rozmyslném skládání šatů na lavičku byl velmi silný zážitek. To tiché rozhodnutí, po kterém už byl jenom klid a naprostá moc nad situací, s kterou ta holčička nemohla dělat nic.
Z pocitu paniky z ohrožení života se stal naprostý klid a pomalá rozmyslnost a postupování situací krok za krokem, ať už dopadne jakkoliv. Jako by ta holčička svým vědomým hlubokým rozhodnutím dokázala udržet svůj sympatikus a parasympatikus v klidu v situaci, v níž by jí stejně nemohly pomoci. Ani útěk, ani boj. Prostě jenom rozmyslné postupování tím, co se děje.
__________________________________________________________________________
Závěr:
Všechny ty tři příběhy, v nichž jsem překročila svou vlastní hranici možností, měly něco společného.
Jako bych se v těch všech třech případech v určité chvíli rozhodla vklouznout vždy do jiného místa v sobě, kde jsem nikdy předtím nebyla; do místa, které znalo konkrétní řešení těch tří neřešitelných situací; do místa, které dokázalo použít zkušenost (a tedy znalost), o které jsem předtím vůbec netušila, že ji mám.
Vždycky jsem se v těch situacích znova setkala sama se sebou – se svou částí, kterou jsem předtím nepoužívala, protože jsem vůbec nevěděla, že ji mám a že lze pomocí této své části, své znalosti a zkušenosti zvládnout něco, co přece zvládnout nelze.
A pochopila jsem, že stejně tak, jako mohu vklouznout do těch svých částí, které zvládají nezvládnutelné, tak mohu také být v částech, které nezvládají zvládnutelné. Že záleží na mé volbě: kterou ze všech svých zkušeností si vyberu.
Z celého srdce tímto děkuji Pavlovi Vondráškovi a jeho Kvantovému doteku Matrixu
díky kterému se mi už od minulého jara mění možnost zacházet s realitou. Zde uvedené zážitky z letošního kvantového zimního kempu, na kterém se setkávají absolventi kursů Kvantového doteku Matrixu, nejsou rozhodně první, o které Kvantový dotek Matrixu k mému úžasu rozšířil mou zkušenost se sebou samou.
Tímto tedy všem, které zajímají jejich vlastní hranice a souvislost jejich myšlenky s ovlivňováním tvaru světa okolo, vřele doporučuji účast na základním pětidenním kursu Kvantového doteku Matrixu, v němž Pavel Vondrášek velmi jemnou a laskavou formou učí lidi dotýkat se v sobě vlastních „páček“, jimiž pak lidé mění ke svému úžasu nejen svůj postoj ke světu, ale dokonce i konkrétní fyzický svět kolem sebe.
Těžko tomu uvěřit, dokud si to člověk sám neosahá. Já jsem to – i přes svou počáteční skepsi a strach – zkusila. A ono to fungovalo.
