Ježek v kleci

Od doby Jaroslava Foglara máme ježka, kterého nikde jinde ve světě nemají. A pro něj máme klec. Klec přesně na míru – aby ježek nemohl snadno ven,  ale aby se zdálo, že může. Aby to lákalo k pokusu mu v tom pomoci. Aby se zdálo, že problém je řešitelný. Ruce se k ježkovi v kleci samy vztáhnou. My to řešení najdeme, určitě.

A pak tedy – podle povahy a stavu nervů - důmyslně natáčíme hroty trnů do mezer v kleci, později už jen vztekle a marně ježkem v kleci rachtáme – to přece nějak… musí jít…

Celé dny. Celý život. Sedíme, chodíme, jíme – a přitom bereme do rukou ježka za ježkem.

Takový ježek může během života člověka měnit podobu – stejně jako jeho klec. A taky že to dělá.

Obecné jméno pro všechny tyhle ježky je „Problém“.

Jméno pro ježčí klece je „Mysl“.

Často je tím ježkem v kleci – tím naším problémem - jiný člověk. Partner. Partnerka. Matka. Otec. Děti. Někdo, kdo by měl – aspoň podle našeho názoru – své trny proti kleci své mysli poněkud natočit… nějak takhle… - a pak by už určitě…

Ale on to neudělá – marné je naše trápení, naše pokusy. A na ježka v kleci v našich rukou padají slzy z nepochopení.