"Ty máš hodně vnitřní síly, viď?"

"Hodně – spoustu vnitřní síly…"

"Pořád?"

"Pořád – no, někdy je to… Většinou jo. Většinou mám spoustu vnitřní síly, ale samozřejmě občas to kolísá, ten život je jako na horský dráze – jednou je člověk nahoře, jednou je dole... Důležité je si uvědomit, že když je třeba dole, tak pak bude zase nahoře!"

"Viď? To je úplně základní fyzikální zákon – a člověk, když je dole, tak zapomene na fyziku…"

"Je to tak. Protože člověk ty myšlenky v sobě přitahuje; když je mu bídně, tak pak to všechno vidí jako špatně, a když je nahoře, tak zase všechno vidí růžově, a i na tu minulost vzpomíná růžově…"

"Takže potom si může taky nabít, když všechno vidí růžově; tak je potom překvapený: ´Jéžišku…´"

"No, samozřejmě. Protože někdo, kdo to má hodně nabito, tak prostě začne bejt třeba i trochu arogantní – začne si hodně myslet – a potom přijde ten pád… Pak ten pád hodně bolí. A cílem je, i když je člověk nahoře, tak bejt připravenej na to, že když je nahoře, tak za chvíli půjde zase dolů. To je taky ten fyzikální zákon..."

"Viď? – Vědět to. Nešílet z toho."

"Užívat si to. Brát to s respektem prostě. Jakože teď je nahoře, ale pořád s tou pokorou – protože tadyten zákon funguje nad – nad všechno; nad nějaké arogance, nad nějaký nekonečný úspěch, protože to nejde. Prostě není nekonečnej úspěch."