„A proč člověk si nedělá, co chce? Jak jste říkal; proč to tak málo děláme…? Proč si nedáváme tu radost – každej sobě?“

„Protože má pocit, že se to nesmí, nebo naopak musí dělat…“

„Aha…“

„Chce se třeba… Myslí, že se tím zavděčí, zalíbí – že dostane nějakou odměnu za svý konání, což je úplná blbost, že jo…“

„No…“

„Většinou žádnou nedostane – ještě mu víc naloží…“

„Ještě kopanec do zadku…“

„No, takhle to prostě ve světě chodí…“

„Aha… - A jak z toho ven? – Přesně – tak to chodí. – Jak z toho člověk může ven? – To je… těžká otázka…“

„No že – to je to – že se bude soustředit na sebe…! - A ne prostě pořád jenom na to, co támhleten nebo co támhlety…“

„Aha…“

„Prostě se nějak bude soustředit na sebe – vyhledá prostě společnost někoho nebo některých lidí, se kterýma se cítí třeba dobře, něco mu to dává, a pokusí se o tohle; vím, že je to někdy obtížné; když třeba chodí do práce, že… Ale tak ve volném čase minimálně se nebude zaobírat prostě činnostmi a lidmi, co ho nějakým způsobem ještě ke všemu navíc ubíjejí…“

„Právě. Ano. - A vy máte volný čas?“

„No… volný čas; volný čas mají všichni! Že jo… To je vlastně – skoro všechno je volnej čas, no…“

„Ano.“

„Do určitý míry.“

„Ano…“

„A tak jenom jde o to, jak si ho člověk udělá, že jo…“

„Ano. Čím to naplní – ty chvíle.“

„No…“

„Někdo tráví svůj volný čas přemejšlením o tom, jak nemůže nic stihnout.“

„Třeba.“

„A poklusáváním – aby to vůbec stihnul. A neuvědomuje si, že si to dělá sám.“

„Ano…“

„Tak to teda vidím já, když se zpátky podívám na svůj život… – Děkuju…“