—————————————————-

Lidé z města

—————————————————-

Tady jsou zachyceny hlasy lidí, které jsem potkávala na svých cestách životem – kdekoli, nejen v ordinaci. Říkali zrovna něco zajímavého o sobě, o lidech, o životě – o tom, co jim pomáhá či k čemu došli. A já je požádala, aby mi to řekli do mikrofonu. Vysvětlila jsem jim svůj projekt – totiž že jejich slova mohou oslovit a inspirovat neznámého „náhodného“ člověka při řešení jeho osobní situace. A někteří z těch lidí si do mikrofonu troufli promluvit a souhlasili s umístěním své promluvy na tyto stránky.  Tady najdete jejich slova.

Aby člověk takové lidi na svých cestách našel, stačí se dobře podívat. Kamkoli; budou tam.

A když je člověk najde, stačí chvíli poslouchat. Všude lze zaslechnout něco zajímavého – něco, co člověku rozšíří zkušenost, co ho inspiruje. Všichni jsme na stejné lodi; všichni ztrácíme a nacházíme cestu a znova ztrácíme a znova nacházíme.

„Zhřešil jsem“ totiž není nic tragického; v překladu to prý znamená prostě „Zbloudil jsem. Ztratil jsem cestu„. Mně se to děje pravidelně; při svém milovaném houbaření například jsem to už zařadila do svého pravidelného programu: napřed cestu znám a cílevědomě jí kráčím; pak ji ztratím a můj krok poněkud znejistí; pak ji hledám, pak ji najdu a jsem tomu ráda a do mého kroku se vrací odhodlání a řád, a pak cestu zase ztratím a tak pořád, a domů se vrátím s košíkem plným hub a zážitků. Vlastně to dělám pořád – nejen při houbaření a nejen já.

 Pěkně to ilustruje příběh tichého, plachého mladíka, který kdysi navštívil moji ordinaci. Bylo pro něj velmi silným zážitkem, když poprvé rozšířil své vědomí a vstoupil do své vlastní hloubky, v níž najednou věděl o sobě i o světě mnohem víc než ho kdy napadlo.

Já ho nijak neřídila – nechala jsem ho jít v těch hlubinách a zkoumat svět. On měl zavřené oči a po tváři mu tekly slzy úlevy z pochopení. Říkal nádherné a inspirující věci; vše se mu spojilo do logických celků; všechno, co kdy zažil, mělo náhle smysl.

Pak se ale na jeho tváři objevila bolest. Zeptal se zoufale: „Proč toto nedělají všichni? Proč nehledají sami v sobě? Proč nehledají svou cestu? Proč žijou tak naprázdno? Proč se všichni tak zdržujeme?“

Protože jeho vědomí bylo v té chvíli už opravdu hodně rozšířené – až do míry, v níž pro člověka už není existence v těle takovým omezením (o co jde, pochopí jen člověk, který tím někdy prošel), řekla jsem mu:

„Teď, jak tu sedíš, se jdi podívat třeba do kterékoli pražské tramvaje. Teď z toho křesla se podívej tam. Podívej se na ty lidi, jak tam v té tramvaji sedí a stojí. Jak se drží tyče. Podívej se dovnitř těch lidí. Podívej se do nich hluboko. – Co vidíš?“

Chlapec mlčel se zavřenýma očima.

„Vidíš ty lidi?“ zeptala jsem se. „Vidíš hluboko?“

„Ano. Vidím.“ – Pak se znovu rozplakal. – „To jsem nevěděl…“ řekl. „Omlouvám se,“ řekl. „Já jsem ty lidi kritizoval. Omlouvám se. Všichni hledají smysl. Máme to všichni. Všichni na jedné lodi. Všichni hluboko v sobě hledají smysl. Hledají svou cestu. Hledají ji vším, co dělají. A každý to dělá, jak může; každý z jiného místa. Všichni na tom děláme. Každý jinak. Jinudy. Jinými pokusy. Jinými omyly. Spolu.“

A tak já teď na této stránce zachycuji hovory náhodných lidí na cestách, ve chvíli, kdy jsem je potkala.. Kdekoli – nejen v té tramvaji. Někdo říkal něco zajímavého o životě – k čemu došel, co se mu vyplácí…  A já se ho zeptala, jestli bych si to mohla nahrát na diktafon pro potřeby náhodných návštěvníků těchto stránek.

Takových promluv jsem nasbírala hodně. Při každé návštěvě této stránky se však objeví jen jedna promluva. Při příští návštěvě najdete další. Možná vám k určité věci z vašeho života v té určité chvíli  může něco říct.

S některými promluvami budete souhlasit a s jinými ne. Některé vás rozesmějí, pobaví, inspirují, některé vás třeba naštvou, některé povedou k zamyšlení, některé vám něco důležitého o vás připomenou. Uvidíte.

 Pokud se budete k některým příspěvkům chtít vrátit, jděte tudy.