„Tak já se ještě zeptám – vy jste říkala, že ve starostech se to těžko nastavuje – ten stav…“

„Ano.“

„Tak jak se člověk dostane ke své lásce? – Protože tento stav, když jste v té pohodě, to je ta láska.“

„Já vím.“

„Ono je to hrozně jednoduché. Nemusí se zjevovat andělé a žehnání Boha a zlaté světlo a tak… To tady na zemi těžko najdete, pokud nejdete do hlubokých meditací, ale vy nemůžete jít furt do hlubokých meditací, protože ti lidé kolem ruší; pořád na vás někdo něco chce a někdo se vzteká a není čas dělat hluboké průhledy. - Taky to není ´živé´; je to krásné, ale tak jste přitom daleko, že nejste v těchto třech rozměrech tady. – Takže jak se dostat ke své lásce v těchto třech rozměrech – v tomto úplně normálním každodenním životě? – Vím, že napřed asi řeknete, že nevíte; tak se podívejte hluboko. Nechte si čas na tu odpověď. – Jak se má specielně tahle holka, co tady sedí s tím děckem v náručí, dostat k denní lásce?“

„Mě napadá opravdu se na to zaměřit – dát si na to ten prostor v tu chvíli. A klid. A ten čas si můžu vytvořit každý den.“

„Jak?“

„No že si ho dopřeju…“

„Aha… I s těmi dětmi?“

„Určitě…“

„Aha…“

„To je vždycky… Tak já mám výhodu toho kojení… Nebo u uspávání bych mohla…“

„Aha…“

„Jsou chvíle, kdy si prostě ten klid můžu dopřát… Nebo před usínáním…“

„Aha…“

„Těch okamžiků je spousta. I během dne.“

„Viďte – takový vteřinky!“

„No…“

„Jenom vteřinky stačí – nemusí člověk zrovna –“

„Jen vyzkoušet se na to zaměřit…“

„Ano.“

„Já jsem taková, že jsem obklopena knihami, takže často ubíhám do toho, abych si něco četla – abych ten čas co nejvíc využila nějak efektivně.“

„Krásný….“

„A když tu knihu zavřu, tak... Samozřejmě mi to něco dává – nějaká myšlenka mi něco přinese taky; ale pak když tu knihu zavřu a soustředím se na sebe – ať už třeba když už ty děti spí nebo při tom uspávání – tak opravdu zjistím, že se umím, nebo že se mi daří jakoby naladit se – a že se cítím pak lépe v tu chvíli; jakoby jdu do sebe.“

„Ano. - Mám velkou radost, že jste tady. Že prostě můžu být s někým, kdo tohle už ví. To je moc hezký.“

„A tak v tom jste mi pomohla právě. Třeba v prvním setkání hodně – že jsem si to mohla jakoby uvědomit,  jak to vypadá.  A jak se tam můžu dostat.“

„Ten nádhernej pocit stojí za to, že jo?“

„Ano.“

„To je kokino, ty jo – to je radost, být se sebou...“

„A v podstatě tam byly takové tři momenty: to dýchání, pak taková ta představa, jak jakoby jdu k sobě, do té hloubky, a pak ještě ta příroda, ten zpěv ptáků. A to jsou takové tři záchytné opěrné body pro mě, které pak můžu využít. Když mi není dobře, tak si na to vzpomenu, že si udělám ten čas. Že ten čas přijde a zase se naladím.“

„Že už víte, že to existuje, tak …“

„V těch krizích vím, že ´dobře – tak teďka to nebude hned, ale přijde to. A můžu se, můžu se do toho dostat znovu.´“

„Ano… A přišlo to potom?“

„Přišlo to…“