"Jak má člověk přijít na to, že je důležité být? Jak má člověk být? – A cokoli vás zase napadne."

"Tak mně už pomáhá určitě vlastně po tom prvním našem setkání ta vzpomínka na to, jak to vypadalo, když jsem byla. V tom stavu."

"Vy jste to zažila…!"

"Já jsem to zažila, takže jsem se potom samozřejmě…"

"Vy jste tady už se mnou byla a zažila jste ten krásný stav…"

"Ano. Už jsem se do toho mohla dostat přes nějakou určitou vizualizaci – že jsem si představila určitou možnost, jak se dostat sama k sobě. Potom i přes to, že jsem dýchala…"

"Aha…"

"Přes ten zpěv ptáků, který jsem slyšela venku – tak přes to jsem se jako by dostala sama k sobě."

"A to je velká krása, viďte, když je člověk u sebe…"

"No."

"Mám svoji zkušenost, mockrát – to je obrovský dar. Obrovská radost."

"Ono se to asi špatně popisuje, ale řekla bych, že přes ten zážitek, když jsem si to už mohla zažít, jsem se na to pak jakoby lépe naladila."

"Aha…"

"Jsem zjistila, že to nejde jakoby úplně - že to nejde úplně jakoby vyčíst z knih, jak to má –"

"Jo."

"Jak se tam mám dostat."

"Ano. Že to chce zkušenost, že jo?"

"Jaký ten dech má být správně."

"Ano."

"Ale když je ta zkušenost – ten prožitek – tak už se to jakoby pak to jádro vrací."

"Ano. Čili vysvětlit, jak zrovna přesně má dýchat – to nejde."

"No. To nejde. To nejde načíst."

"To prostě člověk musí najednou zjistit, že mu je krásně, a zapamatovat si to."

"Přesně tak, no."

"A zase mám dotaz – jak má člověk udělat, aby se tam vracel i ve chvílích, kdy teda přemýšlí, kdy se trápí, kdy má starosti?"

"Tak já zatím mám zkušenost spíš, že mi to jde se k tomu vrátit, když je mi jakoby líp v tu chvíli -"

"-Aha. Ano; v těch největších trablech to –"

"- A že si to asi potřebuju nějak osvojit."

"Aha – trénovat to vlastně!"

"Trénovat to."

"Na těch jednoduchých situacích –"

"Ano. Postupně. Přesně tak."

"- Kdy je člověku dost dobře a udělá si, aby mu bylo ještě líp."

"Ano. Přesně tak."

"Kdežto když ho ty starosti převálcujou a ještě to nemá přesně zažitý, tak v tu chvilku je to těžký se do toho dostat."

"No. V těch starostech se mi tam špatně dostává. To ještě neumím; to mám asi jako – tam jsem ráda, že v tu chvíli třeba nezareaguju příliš prudce – že už si umím dát jakoby nadhled větší –"

"Aha…"

"Ale zároveň pak třeba, když je větší klid – já potřebuju ten prostor na to ještě zatím. Neumím si jako třeba ve chvíli, kdy je rušno nebo kdy mám kolem sebe lidi, do toho dostat."

"Aha…"

"Ale když pak mám ten prostor pro sebe, tak… Takhle vlastně se už dostávám sama k sobě."