„Ty vypadáš úplně slastně…“

„Já jsem takovej uvolněnej; čerpám tu energii do sebe nějak…“

„Ano. Ano.“

„Takže jakoby cítím, že plním sám sebe.“

„Ano, ano. - To je to, co ses předtím ptal: ´Jak to udělat – tu lásku, tu léčivou energii obrátit taky k sobě? Jak si pomoct sám?´ – Tak podívej se, jak se ti to stalo. A je to bez konkrétní odpovědi návodu; prostě se ti to stalo. Tak to dělej a načerpávej se takhle. A jestli můžeš, tak to občas komentuj. – Teď teda rozhodně nevypadáš nešťastně, ani chvilku.“

„Mně přijde, že prostě je teď všechno jednoduchý, a –“

„Ano. – A jak to, že to je všecko jednoduchý? (- Já budu dávat otázky pro ty lidi, rozumíš…)“

„To nevím. Nějak to přišlo samo.“

„A já bych teď mluvila jako ti lidi: ´Vždyť ale přece musíme řešit své věci! Vždyť… vždyť život je těžký – podívej se toho, toho – já třeba nevím, jak mám přijít k nějakému řešení, ty jo… jak na moji cestu…?!´“

„To přijde samo.“

„´Jaký - přijde samo? - Já se přece musím posnažit trošku, ne?! Já musím – vždyť Pán Bůh se mnou vůbec nemluví – já se ho furt ptám a on mi nic neříká!´ (Teď mluvím za ty lidi.).“

„No - jít tomu naproti; uvolnit se.“

„Jít tomu naproti znamená uvolnit se?“

„Uvolnit se. Být uvolněný sám v sobě.“

„A jak se ti to – jak jsi toho dosáhnul? Protože teď vidím, že jseš...“

„Jenom jsem soustředil pozornost čistě sám na sebe. Jenom.“

„Aha…“

„Bez vnímání okolí… Jenom jak já se cítím uvnitř… a jenom slyším, jak ti ptáci zpívají, a to mi dodává i tu energii k tomu.“

„Aha… - A co se děje vevnitř, když to takhle děláš?“

„No nějak mi to tam začíná jakoby všechno pulsovat; jakoby se probouzet k životu, mi to tak přijde.“

„Jo - jako když zaleješ zahrádku, viď? Nebo jak rozsvítíš ráno –“

„Jako že jsem o tom nevěděl, a teďka jako by to chtělo propuknout nebo jako kdyby to chtělo být v květu a růst dál…“

„Ano, ano…“

„Jako by to chtělo z toho těla ven a jako by se tím obklopit…“

„Ano, ano. Rozepnout, rozpínat… Rozprostranit.“

„A je to moc příjemný.“