"Jak se teď cítíte - teď?"

"Naplněně."

"Naplněně..."

"Ano. Cítím, jako bych se něčím… naplnila. Jako by do mě něco vteklo – a mně je prostě  v tom hrozně dobře. Jako bych vyplnila samu sebe."

"To je hezké… - A jak se to stalo?"

"Ono to přiteklo."

"Kudy?"

"Všudy. Přes zápěstí, přes nohy… I hlavou… Kamkoli se teď zaměřím na svém těle, tak cítím, že to přichází a vyplňuje mě to."

"Aha… To je krásný dar – to je jak hojnost…"

"Ano. Fakt je mi dobře. Jako bych měla kolem sebe… Jako bych byla sama v sobě – a je mi krásně. Jsem vyplněná."

"Taky tak vypadáte. Usmíváte se, máte tu ruku na srdci… - A sem jste přicházela jinak než krásně, ne? - Jak vám bylo předtím?"

"No – úzkosti… Můj život – to vždycky byly úzkosti, strach  - a skrývaný. Potlačovaný, a o to větší potom."

"A teď – je tam strach?"

"Když jsem teď mluvila a vzpomněla jsem si na to, tak opět v krku, ale když se zase zaměřím… Nadechnu se… A uvolním se… Tak zas cítím, jak do mě přitéká cosi… A strach je pryč!"

"Já to dělám s vámi a usmívám se tady… Je to krásné…"

"No! Mně je prostě krásně…"

"Ach Bože… Já jdu taky do toho – je to paráda. Paráda."

"Já za to moc děkuju…"

"Já ráda – velmi, velmi ráda. Pro mě to je čest takovouhle práci moci dělat."