"Tak se prosím, vraťte tam, kde jste doteďka byla  během toho sezení tady… A řekněte mi, až to budete mít… - A už slyším na dechu, a už vidím na úsměvu…"

"Už jsem tam."

"Skvělé. - Jaký to tam je?"

"Báječné… Prostě báječné."

"V čem je to báječné? Dalo by se to popsat?"

"Jenom tím prostě, že… Že to je. Že já jsem. Že jsem na tom svém místě."

"Co to znamená být na svém místě?"

"Být doma."

"Co to znamená být doma?"

"Teď se mi na jazyk dere ´být někde, kde to je moje´…"

"A zeptám se… Můj dotaz zní – Jak člověk pozná, že je doma? Jak člověk pozná, že je to jeho? Jak se to dělá?"

"Je prostě jenom šťastný na tom místě. Je… Cítí to. Cítí."

"A jak to má člověk udělat, aby se dostal… domů – v tom smyslu, jak jste to řekla; v tom, kde je to… moje?"

"Najít si aspoň nějaký kousek… místa, kde… Kde se bude moci vždycky vrátit. Kde ho nebude nic rušit – ať už je to třeba – a teďka mám tu představu jako vyloženě dům, obývák, ale třeba i v lese… Já tam mám tu louku a vím, že mi tam nikdo nevejde. Že je to prostě jenom – tady jsem já a tady jsem doma. To je moje."

"Ale vy jste to našla tady na tomhle křesle – vy jste nikam nechodila… Nezamkly jsme to tady a neodešly jsme někam do lesa… - Jak jste to udělala, že jste to našla, to místo?"

"Představila jsem si ho..."

"Aha. V sobě!"

"Ano."

"A najednou se stal ten klid."

"Ano."

"To ticho a ta… pomoc."

"Ano."

"Jaké to je být v tichu?"

"Úžasné."

"A co přitom dělá vaše mysl?"

"Jenom udržuje tu představu toho místečka."

"Ano. – Vaše mysl vám teď vlastně pomáhá – udržuje to místečko… Nebo ne? Je tam? Je tam mysl?"

"Ano..."

"Je tam mysl a dělá… Není rozrušená; nedělá peklo."

"Nedělá nic – jenom udržuje to… to štěstí…“