Ten nejhlubší hlas v člověku je neměnný. To, jak vidím věci ve svém životě, se samozřejmě mění podle situace – ale jádro je neměnné. Nestará se to o čas a prostor a situace v nich, protože ty věci jsou jakoby najednou – a čas a prostor jsou jen místem pro učení.

Člověk je jako roztočený řetízkový kolotoč – možnosti jeho životních situací a možnosti jeho názorů na ně jsou jak sedačky vířící ve větru na řetízcích – lze si na sedačku sednout, být jí nesen tím vírem a vidět z jejího místa všechen ten pohyb; být jím.

Uprostřed každého kolotoče (nebo člověka jako bytosti plné pohybu) je však místo, které se netočí; místo, kolem čeho se to ostatní točí. To místo je pevnou kotvou – osou, kolem níž se kolotoč (nebo člověk) otáčí. Ten nejhlubší, neměnný hlas v člověku – hlas tak tichý, že ho lze vnímat jen při ztišení - má něco společného právě s tou kotvou.

Jaké to je – být v té neměnnosti? Možná to je až příliš ticha – vždyť život musí být spojený s pohybem a s učením… Vždyť kdyby člověk byl jenom v tom středu, tak už netvoří – ale člověk musí tím pohybem tvořit… Když by člověk byl jenom v tom tichu, tak už vlastně nežije. Možná by měl umět chodit tam a zpátky, tam a zpátky – z ticha do pohybu a zpátky do ticha… Vnímat svoji hloubku, a mít oči otevřené: dívat se ven. Neztratit vnější svět – a zároveň mít tu úžasnou hloubku; vědět o ní. Dívat se ven, ale nepropadnout představě, že to, co člověk vidí, když se točí na svém vlastním vnitřním řetízkovém kolotoči, že je jediná realita.

Jak najít rovnováhu mezi těmito dvěma místy? - Někdy ten vnitřek pomáhá uvědomit si svou vlastní cykličnost. Tj. že když se jednou rozhodnu, neznamená to, že to tak zůstane – že se nezmění okolnosti. Lidi se mění, situace se mění, a stejně se to vrací a šance přicházejí znova a znova…