————————————————————————-
Začátky meditace
(Mladý výkonný muž na vzestupu)
————————————————————————-
Meditace. To je jako když hodiny civíte do knížky a neumíte číst: Nuda. Pocit ztráty času. Písmena se splétají ve změť provázků.
Ale když u toho vydržíte, když to zkoušíte znova a znova, začne z té změti postupně něco vystupovat; tvary, které tam předtím byly a nebyly…
Tak byly nebo nebyly? – Byly. Ale očím, které čekaly, že uvidí provázky, protože vždycky to byly přece provázky – těm očím je třeba dát čas. Ony to zahlédnou. Přestaví se tak, aby to zahlédly.
Nebojte se, když vám na začátku meditace nejde, když v hlavě hned není klid. Stejně se ta chvilka zastavení počítá… Tělo to vnímá.
Nahrávka:
"Když se člověk chce prát s tím světem, tak je někdy lepší, když se něco pokazí, tak se na to třeba vyspat, jít se projít nebo si na pět minut zameditovat – to se teď snažím – vždycky prostě se na pět minut uklidnit -"
" - A pomáhá to?"
"No – učím se to. Já to neumím popravdě; já se to učím. Třeba když se začnu soustředit na ten dech, tak už za pět vteřin prostě myslím na všechno - ty myšlenky se tam furt cpou… Ale i těch pět minut, když se takhle snažím, tak když se potom po pěti minutách proberu – a přijde mi to jako hrozně dlouhejch těch pět minut – já si nastavuju budíka…"
"Jasně – to jsou ty začátky."
"No. Je to hrozně dlouhý a říkám si ´To není možný – to ještě prostě nemůže bejt…´"
" ´...Se nudím…´"
"No! - ´Co se děje…?!´… - Ale potom, když otevřu ty oči, tak se cítím mnohem víc odpočatý než jsem se cítil předtím. A vím, že kdybych býval těch pět minut věnoval naopak ještě dalšímu pokroku nebo vzdělávání nebo čemu já se věnuju, nebo nějakýmu projektu, tak stejně by těch pět minut nebylo vůbec – nic bych za těch pět minut neudělal a další dvě hodiny bych byl mnohem unavenější, než když si prostě těch pět minut takhle odpočinu, že se soustředím sám na sebe. Prostě mi to pomáhá se vlastně dostat do tý přítomnosti."