„…A co by potřeboval tenhleten tvůj syn… s tou školou...“

„Trošku energie. Trošku síly. Trošku ctižádosti. Píle. Ochoty se učit. To by mu hodně píchlo.“

„Aha…“

„Věřím tomu, že spousta problémů pramení z toho, že v něm je… -  Já nevím, jestli je to přímo lenost – ta nechuť, ta nulová motivace.“

„Aha…“

„Potřebuje se nabudit - a nevím, co by mu pomohlo.“

„Aha… Tak se jdi pomalinku – ale pomalinku! - Teď bych tě potřebovala zpomalit; pomalinku se jdi podívat; tak tiše, jako když otvíráš opatrně oponu. Nebo záclonu, nebo opar na louce. - Co tam bude?  Co by potřebovalo zrovna tvoje dítě na to, aby ho začala bavit škola - aby se tam mohlo zlepšit?“

„Já ho vidím, jak sedí na té louce a hraje si. Točí se ke mně zády a nechce nic dělat. – nevím, co by potřeboval.“

„Je šťastnej?“

„Ve mně je šťastnej.“

„Aha…“

„Ale něco se naučit musí.“

„Můžeš – a nemusíš - říct, jakou má oficiální diagnózu?“

„Jaroušek má vývojovou dysfázii a infantilní autismus, a teď nově mu byla diagnostikována ADHD.“

„Aha… - A znova se podívej na toho Jarouška, který si tam hraje…“

„Teď se na mě dívá a směje se; je šťastnej.“

„A jak tobě je, když…“

„Je mi dobře… - Ale přesto si myslím, že by se měl umět aspoň podepsat.“

„No to on umí, hele… To on umí, ne?“

„Ale blbě.“

„Blbě… Jak?“

„Musím to předepisovat...“

„Aha… - Tak je tam postav,  do té scény – do té louky a tak, a ty jseš tam a kluk tam je – jestli je tam ještě potřeba, aby někdo přišel – ale hlavně, co tam chci – tu školu. To, co vývojově, opravdu vývojově potřebuje ten kluk.“

„No jo - je tam ta škola! Já ji vidím! My se spolu na ni díváme!“

„Aha…“

„My tam asi i půjdem…“

„Aha…“

„Jestli nepřestane bouchat s tím zámkem.“

„Tak co se stane?“

„Já ho taky…  ty jo, mě to strašně vytáčí… - Ale teď je mi dobře; normálně už bych řvala, a teď mi to přijde k smíchu, jak jsem naštvaná…“

„Aha… - Zpomal, zpomal – jenom aby sis to všecko do sebe uložila, abys to pochopila později; abys pochopila, co ti to ukazuje o tvé síle a o jeho síle a o tom, proč vy stojíte vlastně tady proti sobě v životě; proč jste jeden jakoby čelem k druhému v tom životě; proč jste vy postaveni k sobě.“

„Já teď vnímám, že on je vedle mě na té louce.“

„Aha…“

„My tam spolu jsme a oba dva –“

„Koukáte na školu…“

„- Čelíme té škole…“

„Aha…“

„A dokonce… Jaroušek se zvedá a bere mě za ruku a jdem do toho – půjdeme do toho.“

„A sakra… - Jak se to stalo?“

„Nevím… - Asi ze mě cítí změnu energie..“

„Aha… - Co na to ta škola? Jako bytost?“

„Škola jako bytost… Škola jako bytost… - To je taková usměvavá babka…“

„Aha…“

„Usměvavá babka, která je ráda a přivede si ho k sobě… Taková jako pohádková babička…“

„Aha…“

„Žádná čarodějnice; milá babička.“

„Aha…“

„Moudrá žena“.

„Moudrá žena, ano.“

„Hm… - My to zkusíme. Já myslím, že by to mohlo jít. Trochu se zklidníme a zabereme v té škole; budeme se snažit porozumět.“

„Jak se dělá to zklidnění? – Tam se ptej a dívej se. A buď s tělem.“

„My se musíme naučit asi spolu dýchat správně.“

„Aha… To je něco! To je skvělý, že vás tohle napadlo... – Vy umíte dýchat? – Teda já vím – každý umí dýchat, kdo žije, že – ale vy umíte dýchat tak, jak mluvíte o tom dýchání?“

„Já jsem… Abych nemusela přistoupit k fyzickým trestům, tak jsem v poslední době zavedla, že když se nechce učit, tak musíme dělat dřepy, protože je línej a nechtějí se mu dělat. A jak děláme ty dřepy spolu…“

„Aha…“

„Tak u toho musíme funět… – A ono to docela pomáhá…“

„Vidíte – vy jste našla trik… Aha…“

„Jako já… My funíme u těch dřepů…“

„Jo.“

„Ale mnohdy toho nadřepujem hodně.“

„A ještě se slyšíte – ten zvuk těch dřepů - teda toho funění…"

„Jasně, no… Funíme!“

„Je to živý!“

„Jasně…“

„A je to energetizující…“

„A ještě do toho počítáme jak starej tělocvikář…“

„Tý…“

„ ´Raz – dva – nahoru – dolů – makáme!´…“

„Teď jste mi připomněla toho vašeho příbuznýho…“

„Jo!“

"Toho vojáka, jak maká…“

„Ano – vojáci mě tohle naučili asi… Něco jsem od nich chytla…“

„Skvělý. – A ještě zpomal, a vnímej svoji ruku – tu, co sis teď dala na čelo…“

„Hm…“

„Ano - a já tady řeknu nahlas ještě: ´Prostě prosím o podporu… O celkovou podporu – nejenom od té mámy, ale dohromady – pro toho Jarouška, aby zvládnul požadavky společnosti´  – protože on je opravdu jinak šťastný – sama to vidíš a já to viděla taky; často jsem to tady vídávala. Ale… asi… - Prostě žije mezi lidmi…“

„Nemusí se dostat proboha na vysokou školu, ale prostě něco se naučit musí… Není možné, aby byl šťastný a hrál si do smrti s legem a s vlakem, že jo…“

„A teď se pomalinku podívej na odpověď. Pomalu, pomalu. Abys to tam uviděla. Pomalu. Nech si to vytvarovat, tu odpověď, v tom… v té moudrosti. – No, teď i vnímám, že zpomaluješ. Jde to do modra a do hněda...“

„Teď mě to rozčiluje – prosím, nech ty dveře, Járo… - Děkuju.“

„No… - A Járova reakce -"

„Vzal to…!“

„A Jára nechal dveře… - Járo, gratuluju!“

„Blahopřeju, fešáku.“

/K Járovi/: „Tobě stačilo jednou říct, normálním hlasem, a ty jsi okamžitě opustil židli, na které jsi stál u dveří… - Skvělý! to je skvělý!“

„Tak to se povedlo – ano…“

/Jára/: „Dívám se…“

„No! A to se dá dělat úplně potichounku, aniž se máma ruší, viď? – Ty se furt zlepšuješ, Járo. Já to pozoruju celý roky. Furt se zlepšuješ.“

„To je paráda - to se dá jenom…“

 "A všichni kolem tebe se zlepšujou. – Jakoby pořád nacházíte cestu; jakoby rozmotáváte… Rozmotáváte provázky, se mně zdá. Uzlíky.“

„Hmm… - A už mě to nebaví.“

„Nebaví vás rozmotávat…?“

„Ne. Už to trvá dlouho.“

„Jo – a jak to, že není konec, že jo?!“

„No…“

„Ty jo…!“

„Už to mělo dávno bejt hotový…“

„´A já ty písmenka psát nebudu! Mě to nudí a prostě to není a uééé…´ - Celej Jarka. Celej Jaroušek.“

„No, je to tam, no…“

„A teď co s tím budete dělat vy? S tímhletím stavem přesně, kdy už toho má člověk plný zuby, protože je to furt denně a je to jako blé-blé-blé- blé – znáte to –“

„Únavný, únavný, únavný.“

„Únavný – ano.“

„Strašně únavný.“

„Tak. - Kde ta máma na tohle vezme a kde na to vezme Jaroušek, protože samozřejmě takový situace ve škole jsou – to není furt zábava, ani náhodou!“

„Vezme to ze mě, protože já teďkon té síly mám dost! - Teď ano.“

„Tam to ´teď ano´ bylo…“

„Teď ano. Teď to mám.“

„A co když… Co když…“

„Trošku škobrtnem? – Nevadí – nadechnem se a pojede to dál. Z dýchání nabereme energii!“

„Aha… - A já mám chuť ti tu energii teď vzít; já ti to vemu...“

„Nabídni si – já mám dost…“

„Já jsem ti to chtěla vzít se škodolibým úmyslem – jako že…“

„Nemáš šanci – teď to nejde…“

„Ale já to chci škodolibě! Já tě chci zlikvidovat! Sakra, jak to, že to nejde?! – Jde… Že to půjde…? - Ne?“

„Ne. Tentokrát ne. Kdekdo -“

„A jak jsi to udělala?“

„Kdekdo se mnou dokázal vždycky vykývat a byla jsem měkká. – Já nevím; nabrala jsem druhej dech…“