„Jenomže to je tak hloupý!“

„Co je hloupý?“

„No tahle moje… Prostě představa a já… Já se hrozně ztrácím v tom, jaká jsem… Já to vůbec vlastně nevím…“

„Hele – a co -  já si to vzpomínám od minule – tos byla ty, který jsem šeptala do ouška, ať se na to vykašle – viď?“

„Jo… Radši to nevědět…“

„To tady tehdy byl ten záchvat smíchu krásnej…“

„A já se pořád snažím někomu zavděčit a někomu pomoct…“

„No a už máš tu pověst a udělala jsi… jako mnoho pro lidi… A já ti na to řeknu: „Nasrat…“ – A taky ještě slyším: „Ale hovno…“ - Cos neudělala pro sebe, tos neudělala… Tamto, to je veliká iluze, veliká iluze, že pomáháš. Je to nádherný, svítí to, je to překrásný… Teď – já ti něco řeknu, a teď jenom vnímej a vnímej své tělo a měj zavřený oči a vnímej, co se bude dít; buď před očima, anebo v těle. Já ti řeknu jednoduše – a ty reaguj: ´Skonči s tím. Stopni s tím.´ Teď si představ: ´Skonči s tím´. – A co ty na to řekneš.“

„No že se bojím.“

„Aha… - Čeho.“

„Že se bojím tý svý vyšlapaný půdy, tý cesty, kterou znám – já se bojím ji opustit…“

„Takhle – já jsem teď nerozuměla, proč se bojíš cesty, když ji znáš… Ty se bojíš vlastně tý nový cesty…“

„Tý mojí…Toho mojeho palouku tam…“

„Ano. - Ty se nebojíš toho palouku – ten chceš - ale ty se bojíš jít mimo něj. Takhle jsem to – takhle je to tam?“

„Jo.“

„Právě. Takhle jsi to myslela?“

„Jo.“

„Takhle jsi to myslela, aha…“

„Ale… Naďo, já už jsem úplně… že jsem úplně… kostra jako…“

„Hmm…Já vím… - Takových lidí znám hodně, ale ty to máš výjimečný.“

„A já tam furt přešlapuju a – a prostě už to řeším tolik let…“

„Hm…“

„A už – mně je třeba fyzicky špatně… Mně třeba bolí na prsou a hrozně mě bolí - tady a cítím ten strašně velkej strach v sobě…“

„Rozumím.“

„A já pořád si říkám, že se nemám čeho bát, ale nejde… Mně to nejde se přesvědčit.“

„Já vím. Tak teď se chvilku zastav a dýchej – a půjdeme se podívat.“