„Já nevím, jestli vám řeknu něco zajímavého… Protože – “

„Řekněte mi to ještě jednou, tu větu; ta je krásná…“

„Nevím, jestli vám řeknu něco zajímavého…“

„To totiž je velmi častá věta u lidí, protože jejich mysl začne mít strach, že to neumí. Tady si všímejte, jak už ta mysl pracuje."

„Aha…“

„To snížené sebevědomí… - Mysl – na téhleté úrovni mi nic zajímavého říct nemůžete a ani já bych  – v takovéhle situaci by mě nenapadlo nic zajímavého, jenom bych plašila. – Teď si zavřete oči – a jenom buďte. A nesnažte se nic zajímavého říkat – vždyť o nic fakt nejde. – A já se vás budu ptát na jednoduché otázky a když budete mít pocit, že nevíte, tak řekněte ´Nevím…´ - To není trestný – nevědět. – A jenom buďte. – Já se vás budu ptát takový věci jako třeba ´Jak vám je?´…. – A já se vás teda zeptám: ´Jak vám je?´ - To by mě zajímalo.“

„Je mi dobře. A je mi teplo.“

„Aha… - A jak se to stalo, že vám je dobře a teplo?“

„To nevím. Něco… To je… To nevím.“

"A bylo vám takhle dobře, když jste přišla?"

„Ne. To jsem byla v očekávání a nervózní… - Ale těšila jsem se.“

„Aha…Takže to byla taková směska.“

„Taková směska.“

„Aha…“

„Ale i jsem – trošku mi ukápla slza v autobuse.“

„Aha… - Proč jste plakala v autobuse?“

(pláče) „Tak nad sebou.“

„Uměla byste říct, čeho vám na sobě bylo tak líto?“

„No, to taky nevím. Takový pocit… No – čeho. Ani ničeho, protože život je pěkný a… - (pláče) Ale něco mě vnitřně trápí…“

„Aha…“

„A já ani nevím, co…“

„Přesně tak, jak jsem to tady na začátku říkala. – A mohla byste se podívat na to místo toho, co to je – na to ´něco´? - Jděte se k tomu podívat; jednak by mě zajímalo, kde to máte v těle. Ukažte to místo. – Tam, že jo? - Tam. U srdce.“

„Ano.“

„Tak tam teď mějte tu ruku…… A buďte s tou rukou. Buďte s tím vnímáním té ruky a toho srdce…… A dýchejte. A znova a znova vracejte myšlenky k tomu vnímání ruky a srdce……. – No?.... Ano…. – Co se děje, když to takhle děláte?“

„Přestávám na to myslet trošku. Už nejsem tak přecitlivělá – a to srdce je takové teplé.“

„Aha…“

„Já nevím - jako bych chtěla ho tou rukou vzít.“

„Aha…“

„Ale dobré je to, že odchází i ta přecitlivělost. Trochu jako kdyby ty slzy nebo…“

„Aha…“

„To je zvláštní…“

„Že? – Tady jste se přesně dostala do kontaktu s myslí. Jak to ta mysl dělá. Jak se mysl umí strašně trápit; až rozhodí tělo. A jak když přestanete jít s tou myslí a začnete jít s vnímáním své ruky na srdci, tak se zároveň uklidňuje i ta mysl. Protože jí nedáváte pozornost; nevybičováváte ji. Jste se sebou. Se svým srdcem. – Co se teď děje?“

„Teď jak jste mi to řekla, tak si myslím, že to je dobré. Že to je možná dobrá věc, kterou… Vždycky jsem si říkala, jak ty emoce potlačit – nebo ne - nebo možná tu mysl teď, jak to říkáte – potlačit, abych tak přecitlivěle nereagovala – a to mi přijde teďka, jak jste mi to vysvětlila, takové dobré. Dobrá věc.“

„Ano. Vlastně vrátit se od myšlení k vnímání. Od řešení – od drcení v kuse problémů k tomu: ´Vždyť já tady jsem… A vnímám svou ruku na srdci… Jsem tu… A vlastně se nic neděje! – Ale já si můžu zařídit, aby se to zase dělo!´ Jestli chcete si to užít, tak si zase běžte, jak jste brečela v autobuse…“

„Mně to teď nějak nejde.“

(smích)

„To je, viďte? – Jak to, že to nejde?! Tak se trap, krucinál – trap se – dělej… To se musí, ne? To všichni musíme se trápit?! Kam bys přišla?!“

(smích)

Poznámka na závěr: Pláč a trápení nemusí mít vědomou příčinu – stejně tak přecitlivělost, o které mluví tato dívka. Člověk neví, proč to má, a přesto to dělá. Ale všechno má svou příčinu – dokonce i "bezdůvodná" přecitlivělost. Často bývá tou příčinou vzdálené trauma. Často velmi staré. Doba jeho vzniku se zdaleka nemusí týkat jenom života – mohlo se stát například někomu z předků; nebo někdy jde o něco, co se dá nazvat traumatem duše. Přecitlivělé emoce jsou vlastně zjitřelé emoce – přetížené emoce. Přetížené něčím, co není vidět, ale nedá se to unést. Lékem první pomoci je návrat do přítomnosti a léčba srdcem, která je zachycena na této nahrávce. Poté – už v klidu - jsme se s dívkou podívaly na příčinu jejích opakovaných pláčů, její emoční přecitlivělosti – toho ´Něco mě trápí a nevím co…´.

Nebojte se své „zbytečné přecitlivělosti“. Není to zbytečná přecitlivělost;  je to volání zraněné mysli. Mnoho lidských myšlenek je totiž nevědomých – dávno zapomenuté události jsou v ní stále ukryty a objevují se na povrchu v podobě „trápení bez příčiny“, bezdůvodných úzkostí, pláče či výbuchů na krajíčku, prudkých emocí, nelogického chování atd.

I když se vám i vašemu okolí zdá, že vaše chování nemá logickou příčinu, příčina je. Vždy. Nekárejte se jen proto, že nemůžete najít příčinu svého nářku či nelogického chování. Prostě se přijďte na tu příčinu podívat. Tím můžete svůj nářek, který přichází z hloubek a někdy bývá ozvěnou nářku vašich předků či nářků ještě vzdálenějších, vyléčit.