Co potřebuje ta dívka, která - kterou jseš teď ty? Ta ´ty´?“

„Já jsem chtěla říct: ´Vůbec nic…´“

„To je překvápko, viď?“

„Teď mě tak napadají jako… opravdu hlouposti – jako vzduch, jídlo, peřinu…“

„Zlatíčko, takhle –“

„To je dobrý…“

„Tady takhle mluví všichni po téhle… to pochopení – já jsem taky kdysi zjistila, že nepotřebuju vlastně – že to mám. To je, když vyjdeš z utrpení… - Tak se zeptám ještě, proč tak ta dívka, co tady sedí v křesle, proč tak ty – mluvím o tobě – teda se tak trápila? Když sem přicházela… Když žila to, co žila…?“

„Protože to prostě vždycky přijde jako takový zatmění, přes který vůbec nejde vnímat, že může bejt člověk v klidu…“

„Že je vlastně všecko v pořádku…“

„No. - A i když to jakoby ten rozum ví, že jo, tak to nepustí dál – ty pocity prostě stejně říkají: ´Ne ne ne, hrozně špatně, je mi hrozně špatně a – a nezvládnu to sám.´“

„A co je pro tu dívku lék na toto zatmění, když přijde?“

„To je to vždycky nějaký záblesk, záblesk, kdy se poruší ta… poruší ta krusta toho, přes co není vidět, a…“

„A najednou člověk zahlédne cestu - jak když v temné noci –“

„Ano.“

„Bouře, blesk – prásk a ty vidíš chvilku cestu. - Tak?“

„No – nebo zjistí, že se ve vteřině může cítit vlastně úplně jinak.“

„Úplně jinak. Ano. Ano. Ten samý člověk, že, který trpěl jak zvíře, a najednou tady řekl ´Já nic nepotřebuju – tak ještě peřinu, jídlo a sluníčko´.“

„Protože to je teď, no ale to nevím, až přijdu domů. Doufám, že se tam budu – že se budu umět vrátit k tomuhle pocitu.“

„Co ti pomůže, aby ses k tomu uměla vrátit i doma?“

„Mně někdy připadá, že je nejdůležitější do toho stavu vůbec neupadnout. A nedovolit si vůbec –“

„Jít do té křižovatky na tu cestu toho šťourání mysli, jak jsem ti říkala, že?“

„Ano.“

„Ano. … - A teď mě zajímá –“

„A že když prostě člověk takhle zažije, že je mu dobře, tak, tak se tam pak už třeba nechce vracet, že jo.“

„Do toho utrpení.“

„Ano.“

„A stejně to udělá, že?“

„No.“

„Někdy teda. – Je to jen cvičení. Že když tam prostě půjdeš, zase tě to bude bolet, ty si řekneš: ´Aha…´“

„A strašně zajímavé je vyřešit si, proč je to tak jako, proč je to tak hrozně přitažlivé – do toho trpění pořád upadat.“

„Aha… - Proč je to tak hrozně přitažlivé pro lidi - takhle trpět?“

„Asi má člověk pocit, že jako nějak se vnímá – že nějak jako žije…“

„Přesně. - Děvče, mluvíš tak, jako tady mluví lidi, když se jdou podívat do svých hloubek, tak - jsou to úplně stejné, společné informace. Aniž jsi to věděla.“

„Jako kdyby člověk byl schopný se vnímat jenom skrz to utrpení, a ne skrz to, že… skrz nějaký ten opak…“ - „Ale to jsme tady asi taky totiž někdy už na to narazili, že – nevnímám nohu, dokud mě nezačne bolet.“

„Ano. Že se skrz utrpení hlásí ten člověk. - Já jsem si vzpomněla, jak ti ten hlas asi před hodinou řekl, že ta bolest, na kterou sis stěžovala, že je dar. – Teď mě napadlo – dar probuzení – dar buzení. Stejně jako ta noha – ta bolest té nohy prostě tě upozorňuje: máš nohu. – A já se tě ptám – prosím, šlo by to nějak, aby to nemuselo bolet, a stejně jsi se znala? A věděla o sobě?“

„No doufejme…“

„A jak? Jakým způsobem to můžeš dělat bez bolesti? Nebo aspoň s malou bolestí…“

„Mě napadá: ´Klid´.“

„Ano.“

„´Uklidnění.´“

„Ano.“

„´Nebát se.´“

„Ano.“

„´Důvěra?´“

„Ano.“

„Je toho hrozně moc dneska.“

„Ano. Je to velmi silné léčení. – Má to ta holka - ty věci k dispozici, co teď odříkala?“

„No má…“

„Kde? – Já si taky myslím, že má. – Kde?“

„Všude je má…“

„To je překvápko, viď?“

„Jenom jak to… to musí vidět.“

„Ano. – Můžeš jí v tom –“

„Nebo cítit. Cítit.“

„Cítit. Ano. - Můžeš jí v tom nějak pomoct?“

„Jo…“

„Tak jo. – Tak jestli chceš ještě něco říct, tak můžeš…“

„Že nějak potřebuju být dost sama se sebou teď teda.“

„Ano. To je úplně přesný. - Cítíš to tak?“

„Jo.“

„Ano. - Rozumíš – to je návrat k sobě, to je léčení – a to je něco tak jemnýho a krásnýho…"